autor: Áďa
Tak je to tady. Zazvonil zvonec… a Chaosu je konec. Těžko se mi s touhle povídkou loučí, byla to moje první větší vícedílovka, která mi jakýmsi záhadným způsobem hodně přirostla k srdci. Tak doufám, že jste si ji užili tak, jako jsem si ji užívala já, když jsem ji psala. Všem poctivým komentátorům moc děkuji za komentáře, četla jsem je poctivě všechny… Takže přeju příjemné čtení posledního dílu… a třeba ještě do budoucna někdy nějakou povídku sesmolím 🙂
Bill
„Sím tě, to přece nemůžeš, ty pako!“
„Ale jo!“ dupnu si vzpurně.
„A jako jinak seš naprosto normální?“
„Jo, jasněže jsem!“
„Pochybuju…“
„Tak si pochybuj!“ zaječím v nepřirozených oktávách.
„Bille, prosím tě, už se laskavě uklidni!“
„Neuklidním! To mám podle tebe dopustit, aby Moona skončila jako Silly? Ne a ne a ne!“ zadupám. Sakra, jak mám bráchovi vysvětlit, že už od rána mě v břiše svírá nepříjemný pocit, pramenící z Velké, která se poběží za pár hodin? Přesněji řečeno, za dvacet jedna hodin, třicet čtyři minut a devatenáct vteřin. Osmnáct… sedmnáct… šestnáct… patnáct… a já mám úplně stejný pocit, jako když jsem jel ten osudný závod, ve kterém jsem narazil na drát. A ten divný pocit, který instinktivně beru jako výstrahu, prostě buď nedokážu dobře Tomovi vysvětlit, nebo ho on tvrdošíjně odmítá pochopit.
„No tak, Billí… jsi jenom nervózní, což je u dostihů normální,“ snaží se mě ukonejšit.
„Jo aha,“ zavrčím. „Takže tobě je ve finálním důsledku jedno, jestli přijdu i o svého druhého koně? Jestli tam zase někdo nastrčí drát? Jestli – „
„A dost!“ třískne Tom pěstí do stolu, až se po nás všichni v hotelové restauraci, kteří právě večeří, tak jako my, překvapeně ohlédnou. Tom chvíli počká, než se zase lidi začnou věnovat svým vlastním záležitostem, a pak mě pevně chytí za ruku.
„Bille. Já vím, co se se Sillym stalo, to se bát nemusíš. Ale tehdy to udělal David, a ten je už dávno mrtvej! Tobě už nic nehrozí!“
„Jo, a podle tebe mám v břiše křeče jen tak z hecu nebo co?“ prsknu.
„Proboha nebuď paranoidní, ty pako!“ okřikne mě. „Hele,“ pokračuje o poznání smířlivějším tónem. „Tolik ses na tenhle závod těšil. Tolik jsi na něj dřel. Podle trenéra seš ty i kobyla ve vynikající formě. A jsi nervózní proto, že je to jeden z nejtěžších dostihů na světě!“
„Nepovídej,“ utrousím jízlivě, pak si ale uvědomím tvůj pohled a najednou mi dojde, že z té nervozity se asi skutečně chovám jako egoistický dement. Vždyť už mě ze zoufalství napadají takové kraviny, jako třeba hodit švindla, abych nemusel jet, a přitom jsem se na zítřejší den takovou dobu těšil, tolik měsíců jsme na něj já i Moona dřeli jako blázni, a teď by to všechno mělo přijít vniveč jen kvůli podivnému pocitu kolem žaludku? Ne. Ani omylem! Rozhodně se na tebe podívám.
„Promiň, Tommy… já… chovám se jak vůl,“ pousměju se slabě. „Asi mi fakt už šplouchá na maják…“
Chápavě se na mě usměje.
„V pohodě zlatí… jen si to nesmíš tolik brát… Jo, sice je to jeden z nejtěžších dostihů na světě, ale to tě má jako vykolejit? Jen počkej, jak budu na svýho malýho brášku pyšnej, až bude stát na stupínku vítězů s pohárem v ruce,“ zasní se, a přitom mi palcem něžně přejíždí po hřbetě ruky.
Slabě se pousměju.
„A ty mi věříš, že dojedu jako první?“
„Samozřejmě! Kdo jiný, než ty?“
Radši mu ani neodporuju, jen si tiše povzdychnu a nechám si dál od něj laskat ruku. Chvíli jen tak zamyšleně koukám do prázdna, načež si zívnu.
„Asi už půjdu spát,“ zamumlám. „Jdeš taky?“
„Jasný,“ potvrdí to moje zlatíčko.
Nechám ho dopít jeho sklenici piva, které mu tady náramně zachutnalo, a pak se do něj zavěsím. Miluju, když můžu jít s téměř zavřenýma očima, při únavě to hodně uleví a já vím, že Tom mě vždycky bezpečně dovede, kam chci, a že od něj nehrozí, že by mě schválně navedl proti nějaké překážce, o kterou bych klopýtl. To mu bylo podobné, když jsme byli mladší, ale teď už ne. Konečně dostal rozum…
„Tak jsme tady,“ oznámí mi, když vejdeme do pokoje a zavře za námi dveře.
„Hmmmm,“ protáhnu netečně, ale nechám se jím uložit do pelíšku. Převléknu se a on mě zachumlá až po bradu do peřin a pak si lehne vedle mě.
„Spinkej broučku… ať máš na zítřek dost sil,“ zašeptá mi do ucha, které vzápětí lehce skousne mezi zuby. „Neboj, ty to vyhraješ. Věř mi.“
„Věřím,“ špitnu těsně předtím, než nadobro přestanu vnímat a ponořím se do říše snů…
Další den odpoledne se však moje důvěra v Tomova slova vytrácela jako led na slunci. Dopoledne jsem ještě jakž takž přežil, ale teď, když na sebe natahuju závodní oblek a přes něj dres s barvami naší stáje, takový pocit nemám ani náhodou. Přijde mi, že mám nohy jako z gumy. Bože, já v tomhle stavu nedokážu ani naskočit na koně, natož na něm vůbec závodit! Když už mám oblečení na sobě, stáhnu si bezkrevnými prsty vlasy do gumičky a ani nevnímám, jak se na mě mladý Váňa povzbudivě usmál. Ještě musím absolvovat cestu do vážnice a pak už na koně, minuty, odměřující čas do startu, se neúprosně ženou vpřed a čím dál víc mě deprimujou…
Najednou ani nevím, jak se to stalo, ale sedím na koni. Ani jsem pořádně nezaznamenal, jak mě Tommy nekonečně dlouho objímal s přáním mnoha štěstí, ani jsem nezaznamenal, jak jsem se dostal do paddocku, ani to, že už tam je nasedlaná Moona. Jak jsem se dokázal ze země vyšvihnout do sedla, s těmi svými gumovými nohami, mi je taky neskutečnou záhadou. Kolem mě je šílený mumraj, ale já jako bych byl od toho všeho oddělený antihlučnou stěnou. Jediné, co vnímám, jsou ladné taneční kroky mojí kobylky a to, jak s hrdě vztyčenou hlavou a nastraženýma ušima následuje ostatní koně směrem na dráhu. Teprve teď mi vlastně docvakne, že jsem se kloudně nerozloučil s Tomem, i když vím, že u mě v posledních volných minutách byl. Poplašeně se rozhlédnu po tribunách, ale jak mám proboha v mnohasethlavovém chumlu nadšeného davu poznat tu jeho dredatou kebuli? Vidí mě, nebo se radši šel někam schovat?
Najednou však koně před námi vyrazí svižným cvalem, aby si zkusili první skok, a moje myšlenky se rozplynou jako led na poušti. Teď už se soustředím jenom na ten živý plot před námi… a Moona ho skočila s perfektní sebejistotou. Na tváři mi probleskne úsměv, když cváláme za ostatními koňmi na start, kde se začneme rovnat podle čísel. Mám devítku, je to moje šťastné číslo, tak snad mi přinese štěstí i teď. Žaludek se mi náhle stáhne děsivou nervozitou, když vidím, jak se k nám v kočáře taženém bělouši blíží startér s vlajkou. Nenabral jsem si příliš velké sousto, přihlásit se na tenhle závod? Ale teď už je pozdě, už není cesta zpátky. Se staženým hrdlem sleduju startovací prapor a v duchu mi zní naše dávná písnička. Ready, set…
„GO!“ vyjeknu instinktivně nahlas, když vidím, jak se prapor mihl vzduchem a jak se koně vedle nás vzepjali a vyrazili.
Moona ani nečekala na mou pobídku. Postavila se na zadní, divže nepřepadla, jak prudký udělala záklon, mocně zakopala předními kopyty ve vzduchu, až od podkov odletěly oslepující záblesky slunečních paprsků, a vyrazila. Ani jsem se nestihl vzpamatovat, a už jsme za sebou měli první dvě překážky, byly to lehké skoky. Moje kobylka se okamžitě prodrala mezi první koně, a když jsme přeskočili potůček, byla to ona, kdo se dotkl země jako první. Zalil mě pocit neskutečné hrdosti, přestože byl dostih teprve na začátku, a přestože nás teď čekal ten největší strašák celého dostihu. Taxis.
Ve chvíli, kdy jsem si uvědomil těch pět, každému koňákovi děsivě znějících písmen, pocítil jsem, jak se mi z obličeje vytratila veškerá barva. Už vidím ten veliký živý plot, s každým cvalovým skokem je blíž a blíž. Blíží se jako lavina, jako zhouba. Vždyť kolik koní už se tady zabilo… Byla to ode mě neskutečná sobeckost, že jsem se rozhodl vyzvat na souboj síly mého koně a téhle hrozby. Vypadá to, že ho skočíme první, že první okusíme jeho smrtící náruč. Sbohem, Moony. Sbohem, Tome. Vnímám, jak se mohutné tělo pode mnou odrazilo od země. Vidím, jak letíme nad živým plotem i keřem…
Teprve ve chvíli, kdy Moona dopadla na zem a bez problémů pokračovala dál, jsem si uvědomil, že toho strašáka máme za sebou, a do mozku mi vjela jakási euforitická otupělost. Skočil jsem Taxis… a nespadl jsem ani já, ani kůň. Bože, to je neuvěřitelné! Uvědomil jsem si, že se po mojí levici objevil mladý Váňa, a na okamžik jsme si vyměnili úlevné úsměvy. Teď už to bude brnkačka. Teď už nám nic nehrozí. Blížíme se k Irské lavici. Všichni proti ní nadávali, ale já jaksi kloudně netuším, proč. Vždyť je to jenom do kopce a z kopce, ve srovnání s Taxisem to bude procházka rajskou zahradou! Moona elegantně skočila jedním skokem až na samý vrchol. Vždyť jsem to říkal, že teď už to bude pohoda…
Že jsem na těžkém omylu, jsem poznal o zlomek vteřiny později. Kobylka si neuvědomila, že zatímco přední nohy už má na klesající straně, tak zadní stále setrvávají na straně stoupající. A rozhodla se, že to dolů vezme jedním skokem…
Automaticky jsem se v sedle zaklonil, aniž bych si uvědomil tuhle skutečnost, abych vyvážil skok dolů. Moonino veliké tělo se však najednou zaseklo… a já se ocitl ve vzduchu. Jakousi podivnou spirálou jsem se snesl rovnou pod kopec, kde jsem zůstal schoulený v klubíčku. Nic se mi sice nestalo, ale kolem mě se začala míhat kopyta všech koní, kteří v dostihu pokračovali. Lítala tak nebezpečně blízko, že jsem cítil poryv vzduchu, který pročísla. Žádné mě ale nezasáhlo…
… do doby, než se Moona, aniž by si uvědomila, že na ní už nesedím, rozhodla, že se nenechá porazit, a svižně vyrazila za ostatními. Problémem byla skutečnost, že jsem v levé ruce stále svíral otěže, tudíž mnou prudce škubla, načež mě začala za sebou vláčet, a já si tak mohl na vlastní kůži zažít skutečnost, před níž jsem vždycky zavíral oči nebo odvracel hlavu, kdykoliv jsem to viděl, ať už v televizi, nebo na živo. A moc dobře jsem asi věděl, proč. Mým tělem se okamžitě rozlilo ostré pálení, jak mě zvíře divokými skoky táhlo po hrubé zemi… a když jsem se pokusil zvednout hlavu, udeřilo mě přímo do rtů okované kopyto. Okamžitě jsem pocítil, jak se moje ústní dutina plní krví z rozbitých rtů a v tom tvrdém bílém, co jsem vyprskl ven, jsem podvědomě vytušil vylomený zub, což jsem si ověřil přejetím jazyka po tom ostrém pahýlu, co zbyl z mojí horní pravé jedničky. Na okamžik jsem myslel, že snad omdlím, jak se do mě bolest dávala ze všech stran…
Pak ale do mého mozku vjelo jako blesk něco, co moje rozhodnutí omdlít trumflo. Byla to vidina Toma, který mě bude očekávat v cílové rovině, a já se tam nedostanu… Ne, to mu nemůžu udělat.
„HOU!“ zařval jsem zničehonic a chabě škubnul rukou, v níž jsem svíral otěže. „Moony, ššššt… auuuu… klid, hou, šššššt…“
Do očí se mi začaly drát slzy bolesti, když Moona konečně zastavila. Jako by jí konečně docvaklo, že něco není v pořádku, otočila na mě tu svou krásnou hlavu a udiveně zafrkala. S vypětím všech sil, a hlavně za mocného opírání se o její tělo, jsem se vyškrábal na nohy. Roztřeseně jsem se otočil. To, co mi přišlo jako nekonečně dlouhá věčnost, bylo ve skutečnosti jenom pár vteřin, byli jsme od překážky jen kousek a ostatní koně ještě nestihli zmizet v lesíku, avšak pro mě jako by uteklo snad tisíc let. Hlava mi třeštila, čelist mi otékala rychlostí blesku a můj donedávna zářivě bílý dres svítil skvrnami krve, která mi proudila z rozkopnutých rtů. V tomhle stavu nemůžu pokračovat…
Jenže v hlavě mi opět zazáří obrázek Toma, a v ten samý moment do mě Moona šťouchne čumákem a nervózně přitom zahrabe kopytem, když vidí, jak se ostatní koně ztrácí v lesíku. Tyhle dva faktory dohromady jako by mi daly novou energii. Nesmím je zklamat, když už jsem chtěl zklamat sebe, tak Toma ani kobylku ne, ti dva si to prostě nezaslouží…
S bolestným zaskučením se vysápu do sedla. Moona ani nečeká, až se usadím, jakmile mě cítí na svém hřbetě, ihned si prudce dupne zadní nohou a vyrazí dopředu. Vyjeknu, ještě nemám nohy ve třmenech, to ale vzápětí napravím… zbytek však nechávám na Mooně. Držím se v sedle, to je ale jediné, co zvládám. Pusa mě bolí jako snad nikdy a já musím krev pravidelně vyplivávat, aby mě nedusila. Jediné, co jsem schopný udělat pro dobro dostihu, je hlídání správného směru, abychom třeba neobjeli špatný kolík. Ale rychlost… správnost skoků… to, že jsem někde ztratil bičík… to už jde mimo mě. Už ani nevím, u jaké jsme překážky, držím se v sedle zuby nehty a zbytek divokého uhánění po travnatých plochách střídajících se s oranicemi, to už nejsem schopný rozpoznat. Zmocňuje se mě podivná otupělost…
Probere mě až to, když překvapeně zaznamenám, že jsme dohnali zbytek koní. Ještě absolvuju pár skoků a teprve pak si uvědomím, že už jsme téměř u cíle, že jsme právě skočili Havlův skok. Že už zbývá posledních pár skoků. Mezitím se Moona statečně dere čím dál víc dopředu, ačkoliv je na ní už dost zřetelně vidět, že ji dlouhotrvající svižné tempo vyčerpává. Nevzdává se ale, a poslední proutěnou překážku, která už je v cílové rovince, skočí ze čtvrtého místa…
Hned po doskoku se jí podaří předhonit unaveného hnědáka, a my se tak dostaneme na stejnou úroveň s neznámým ryzákem. Teprve teď si plně uvědomuju, jak moc mi chybí bičík, když vidím, jak ho všichni používají a jak na ten povel jejich koně zrychlují. Moona ještě víc poskočí a před námi je už jenom bílý valach s mladým Váňou v sedle. Jenomže já vidím, jak s každým tryskovým skokem mojí berušce ubývají síly. Snaží se, ale chybí tu bičík a proti nám hraje i moje vysílenost. Zvednu ruku a pořádně kobylku plesknu po pleci. Sklopí uši a o něco zrychlí. Už jsme jenom kousíček za Váňou, ale přímo kosmickou rychlostí se proti nám řítí cílová čára. Zvednu ruku znovu, znovu Moonu plesknu a ona dožene Váňova koně. Běžíme teď bok po boku. Oběma koním z huby odletují chomáče pěny, oba jsou potem promáčení až na kost. A já už dlouho ten balanc při stání ve třmenech nevydržím. Znovu se mi začne motat hlava ve chvíli, kdy Moonu naposledy plácnu a kdy ona sklopí uši víc než kdykoliv předtím. Vydržím ještě pár jejích divokých skoků, než se jí vyčerpáním svezu na krk. Ani nevnímám, že jsme jen o fous proběhli cílem jako první. Pouze se snažím neomdlet. Nakonec se mi to povede, jenomže si uvědomím, že Moona zpomalila do klusu a posléze i do kroku. Neměl jsem ji na tenhle závod brát. Já to tušil. Prohráli jsme…
Ke svému nezměrnému překvapení, když zvednu hlavu, vidím, jak se ke mně žene na svém koni reportér, aby mi položil pár otázek. Nechápavě se kolem sebe rozhlédnu a vidím, jak mi Váňa ukazuje zdvižený palec. Co to má znamenat? Je snad možné, že jsem to vyhrál? Nechce se mi tomu uvěřit, když však slyším, jak všude kolem mě zní: „Jaaa! Du hast gewonnen!“ a když slyším od reportéra: „Wir gratulieren Euch zu den ersten Platz, herr Kaulitz!“, tak mi docvakne, že jsme s Mooninkou asi skutečně vyhráli…
Dojatě jí padnu kolem krku, nejsem v tu chvíli schopný slova. Na veškeré otázky podvědomě odpovídám „Ja gut“ nebo něco takovýho, a kdybych do vážnice o chvilku později nekráčel přímo za Váňou, který se na mě přátelsky usmívá, tak bych tam snad netrefil. Znovu mě začala pobolívat hlava a já si opět uvědomuju ostré pulzování v mých zakrvácených rtech. Ani se mi nechce na předávání pohárů, kam se teď šouravou chůzí vydávám, chci jen ze sebe smýt zaschlou krev a někam si lehnout, někam, kde bude ticho, ticho a můj milovaný…
„Billí! Ach Billí!“
Tom. Můj milovaný Tom. Můj milovaný bráška, který se právě vyřítil z davu a divoce mi padl kolem krku.
„Broučku můj… já to věděl, že to dokážeš! Jak to ale, žes nebyl mezi prvními koňmi hned od začátku, kam ses ztratil? Jednu chvíli tě i přestali v reprákách hlásit a – „
Zděšeně vyjekne, když se na něj unaveně podívám a on spatří krev, opuchlé rty i ten ostrý pahýl, co mi zbyl ze zubu. To vše mu evidentně ve víru radosti, se kterou mi vyběhl vstříc, uniklo.
„Billí… co se ti stalo?“
„Hádej… sletěl jsem,“ hlesnu tiše. „Ale dobrý… teď musím jít, nezdá se mi, že by mě ten ceremoniál minul,“ vzdychnu. „Ale nejradši bych si šel někam lehnout…“
„Neboj se, broučku,“ obejme mě ten můj miláček a nenápadně mě přitom podepře a pomůže mi tak k malinko jistější chůzi, kterou se vydáme směrem ke stupínkům vítězů. „Teď tohle přežiješ… a pak si půjdem hajnout oba dva, ano? Vždyť víš, jak mě unavily ty nervy, co jsem měl z toho, jak jsem ti držel palce?“
„Umím si to představit,“ zamumlám, přitom mi ale lehce zacuká v koutcích úst, když vidím, jak Tom vytáhne papírový kapesníček, nasliní ho přesně jako mamka, když jsme byli malí, a setře mi jím z brady krev.
„A budeš si muset zajít k zubaři,“ šeptne rejpavě.
„Nepovídej!“ ušklíbnu se. Podívám se mu do očí… a naše cesta k ocenění vítězů od této chvíle pokračovala v záchvatu smíchu, který jsem ze sebe i přes tupé pobolívání hlavy dokázal vydat. To byl prostě celý Tom. Dokáže snad všechno. Člověka podrží nad vodou, když mu je nejhůř… setře slzičky… utěší… dokáže rozesmát, i když se jeden cítí jako vyžvýkaná žvýkačka… a dojatě se usmívá, když mi cizí kravaťák potřese rukou a podá obrovský modrý pohár. A můj vyčerpaný, přesto ale šťastný úsměv, který podtrhujou slzy dojetí ve chvíli, kdy se spustí hymna, patří jenom jemu, tak jako moje srdce. Miluju ho, tak moc ho miluju… naší lásce se do cesty postavilo nespočetné množství překážek. Menších proutěnek i pár skutečně krkolomných Taxisů… ale všechny jsme je s Tomem překonali, tak jako dnes s Moonou… a já vím, že spolu překonáme všechno, co by se nám kdy v životě mělo v úmyslu do cesty postavit.
KONEC
autor: Áďa
betaread: Janule
Áďo! Ty nejlíp víš, jak tuhle povídku miluju (i když ti do smrti nezapomenu Davida a teď vylomenej zub! xD) Je to dokonalá povídka, která mě chytla hned na začátku a nepustila až do samotnýho konce. Ty jsi do ní vždy přidala něco, co bych tam ani v nejmenším neočekávala a tím to pro mě bylo tak moc jedinečný! Díky!!!
Nenenenennenenenenene!!! Žádný konec nebude!!! Áďo néé! :'-(( Vždyť s touhle povídkou jsem trávila tolik měsíců, každý den čekala na noví dílek…a teď je tu konec. Když jsem začala Chaosek číst ještě pod starou přezdívkou kde by mě napadlo jak si tuto povídku zamiluju!
Áďo já už nevím co napsat :)) Když si vzpomenu na 12 kapitolu tak mi běhá mráz po zádech, toto byla tipická ukázka romanticko-sadistické povídky..a byla úžasná
Keď som videla v názve slovko "konec", nebolo mi veru všetko jedno. Túto poviedku som milovala… Aj teraz som sa pri čítaní prihlúplo usmievala nad tými dvoma…vlastne troma aj s Moonou :-)Pamätám sa, ako som sa Ti kedysi na Ainikkinom vyhrážala – bolo to myslím v prvej rade -, že ak David bude Billa stále mučiť, tak to citovo nezvládnem čítať… sadistické scény vôbec nemusím… Oceňujem skorej tie úsmevno-romantické momenty, ktoré Ti idú naozaj na jednotku… 🙂
Budem netrpezlivo čakať, až Ťa zase niekedy kopne múza, dúfam, že to bude čoskoro 🙂
A teď budu brečet a brečet a brečet, že už je konec. :'(
I když předstawa bezzubího Kaulitze juniora….:-D každopádně se těším na twoji další powídku, ptž zatim wšecky byly perfekt a chaos to je něco pro mojí sadistickou dušičku 😉
nebojte, určitě do budoucna ještě něco napíšu, jen teď potřebuju chvilku oddech, abych chytla tu správnou múzu 🙂 taky se mi s Chaosem nekončí moc dobře, ale všechno jednou musí skončit, no… takže si užijte chvíle klidu bez sadismu, než to přijde nanovo, a´t už za pár dnů nebo pár týdnů nebo za pár měsíců 🙂
Lea: a pod jakou přezdívkou jsi to komentovala dřív? 🙂
[5]: Jsem chtěla zůstat v tajnosti xDDD Nepřijdeš na to sama?
[6]: a ty myslíš, že já mám jako čas přemýšlet? já sotva stíhám život kolem sebe a fakt nemám čas hloubat nad tím, kdo si mění jména a proč 😀
[7]: No uznávám že ve 20 už máš asi víc na pilno O:-)
Tak konečně jsem se k tomu dostala, a když chci napsat komentář, tak se mi zase ztratí signál. No nic, hezky si to uložím a budu doufat, že ti ho časem nezapomenu poslat. :o)
Ale teď už k povídce. Tohle byl skvělý dílek na zakončení. Bill se špetkou dramatu dokázal zvítězit a splnit si tak svůj sen, Mooně se nic nestalo a s Tomíkem se pořát milujou až za hrob. Jednoduše paráda. Pochopitelně se mi líbila celá povídka, ale tady bych vyzdvihla posledních pár řádků To shrnutí jejich života na závěr a přirovnání k překážkám, to bylo hezký. ;o) Nervóza Bill na začátku už o něco míň, ale ještě že má Toma, který spolehlivě uklidňuje každou situaci. :o)
A jinak se už moc těším na tvůj další počin. Snad to nebude dlouho trvat a ty tu pomyslnou slinu chytneš. Jen, prosím, žádný sado maso. 😀
Ádi, já opět brečím, copak to se mnou děláš?
Já měla takový strach, Bill mě strašně vynervoval tím, jak se sám bál. A pak, jen stačilo číst TAXIS a už jsem fakt nedýchala. A ještě mě nastrašíš "Sbohem Moony, sbohem Tome"- od této chvíle slzím a nevidím na monitor. Pak jsi to ještě tak zdramatizovala, že mě mrazilo ještě navíc k těm slzičkám… No náááádhera.
A ten konec, kdy je Bill v myšlenkách s Tommym a znovu připomíná, že Tommymu patří jeho srdce… to je prostě – awwww – procítěné, překrásné! Tahle povídka je skvost! Blahopřeji!♥
Po prečítaní prvého dielu, som musela prečítať koniec aby som si bola istá, že z Billa neurobíš obeť, alebo naopak.Nemohla by som čítať, keby mala poviedka zlý koniec,lebo sa na to necítim. Ale takto je to fajn, takže idem na to a občas niečo napíšem 🙂