autor: Bajik
Billův plán byl naprosto jednoduchý, avšak přesto účinný. Po hodině ponižování, jaký je nemotorný, nešikovný, blbý a bůhví co ještě, si to přece Tom zaslouží.
„Tome,“ křikl na druhou půlku zahrady a schválně počkal, až k němu jeho dvojče vzhlédne. „Neteče,“ oznámil mu a pokrčil při tom rameny. Tohle mu prostě muselo vyjít.
S potutelným úsměvem sledoval, jak Tom kroutí kohoutkem sem a tam, a když se na něj pokaždé podíval, Bill zakroutil hlavou, že stále neteče. Při tom mu proud vody, který stále nabíral a ubíral na intenzitě, drtil palec pravé ruky. Nenechal však utéct ani jednu jedinou kapičku.
Tom tak horoucně kroutil kohoutkem, že už vlastně ani nevěděl, jestli je voda puštěná nebo ne. Sledoval tu malou černovlasou potvoru, co stále kroutila hlavou jako nemocnej oslík, a čuchal podraz. Nebylo přece možný, aby ta pitomá voda netekla. Dyť Seb včera večer zalíval úplně normálně, blesklo mu hlavou a podezíravě se na Billa podíval.
„Se pojď podívat, že neteče, když nevěříš,“ křiklo na něj dvojče a přesvědčivě se na něj kouklo.
I s přesvědčením, že to Bill dělá naschvál, že s tím něco schválně udělal, aby se mu pomstil, k němu šel. Při chůzi se koukal do země a mumlal si pro sebe něco v tom smyslu, že si z něj musí dělat prdel.
Billovi se na tváři mihnul vítězný úsměv. Skočil mu na to i s navijákem! Kdyby mohl, začal by skákat radostí okolo bazénu jako šaman okolo ohně. Prostě jako pošuk.;)
Když se k němu Tom přiblížil asi na vzdálenost čtyř metrů, Bill nasadil otrávenej výraz. Jeho oči se setkaly s bratrovými, ale musel pohledem uhnout. Tom by určitě poznal, že blafuje. A tohle přece vědět neměl. Měl se to dozvědět teprve tehdy, když mu voda vystříkne do obličeje. A ten okamžik měl právě přijít.
„Ukaž,“ stoupnul si Tom před něj a natáhnul ruku. Billovými žilami projela vlna adrenalinu; jak rychle bude muset utíkat, aby ho Tom nechytil a nerozdupal na miliony malých kousíčků? Třeba by ho prvně zneužil, a až po tom ho rozdupal. Aby mu smrt udělal příjemnější, protože Tom přeci ví, že Bill nechce být panicem do smrti.
Bill Tomovi však jen věnoval krásný úsměv, který měl na chvíli omráčit Tomovy smysly tak, aby trošku utlumil následující ledovou spršku, hodil mu hadici do náruče a prchal do nejvzdálenějšího koutu zahrady.
Tom byl v mžiku mokrý. Tušil to. Předvídal to. Možná by mohl začít vydělávat peníze na předpovídání budoucnosti. Mohl by být slavnější než samotná Sibyla a její proroctví psaná na listech nějakýho pitomýho stromu.
„Zabiju tě, ty malej zmetku!“ zakřičel a vrhnul se spolu s hadicí za Billem a na Billa, který začal ječet ještě dřív, než se ho dotkla první ledová kapička.
Zalívali se tam dost dlouho na to, aby byli oba dva mokří až na kost, od hlavy až k patě. Celou tu komedii pozorovala Mel a Klaudi, které chytaly záchvaty smíchu, a hrozilo jim vypadnutí z okna. Připadali jim oba dva tak moc sladcí!
Jen Simone a Beáta nebyly moc nadšené z počínání kluků; každou chvíli jim hrozilo, že budou mokré i ony. A když se tomu tak stalo, samozřejmě omylem!, praštily časopisy, Simone lékařským a Beáta o moderním bydlení, a odešly. A taky to mělo dohru – zamkly ty dva vodníky na zahradě.
„Dokud neuschnete, nepůjdete dovnitř,“ zněl Beátin ortel a hlasitě za sebou práskla dveřmi.
Dvojčata tam chvíli stála jako přimražená, poté se na sebe podívala a rozesmála se, přičemž Bill na Toma konečně chrstl vodu z kýble, který stačil sebrat cestou.
„Tak ty nedáš pokoj?“ zeptal se Tom se smíchem a vrhnul se na Billa. Ten mu nasadil kýbl na hlavu a zabubnoval na něj. A připadalo mu to jako velká zábava. Ovšem komu by se to nelíbilo…;)
Když Tom kýbl sundal, Bill už seděl na trávě pár metrů od něj a jeho zběsilý smích ustal.
„Snad jsi už neskončil?“ udivil se Tom a přešel k němu.
„A divíš se? Bolí mě od smíchu břicho a pusa, a jsem úplně mokrej, a taky bych se ještě dneska chtěl dostat domů, protože mám stráášnej hlad. A ještě ta pitomá esej do litošky, co jsem dostal za trest místo tebe, takže budu muset sednout k netu a něco najít, a to sebere taky docela dost času a pochybuju, že ty bys mi s tím byl ochotnej pomoct. To je dost důvodů, nemyslíš?“ řekl Bill téměř jedním dechem a lehnul si na mokrou trávu.
„Jo, taky bych něco snědl,“ připustil Tom, promnul si břicho, které tiše začalo skandovat JÍDLO! JÍDLO!, a lehnul si na bok vedle Billa, který měl zavřené oči a nasával sluníčko do kůže. Pozoroval jeho obličej, každý záhyb, každé znamínko, všechno. Dokázal by ho pozorovat celou věčnost.
„Tome?“ ozvalo se po chvilce ticha.
„Co?“ odvětil mu Tom a překulil se na břicho.
„Proč nic neříkáš?“ zeptal se jej Bill a otevřel oči. Otočil hlavu na své dvojče a zvednul se na loktech. „Ty na mě ČUMÍŠ?!“
„Nevěděl jsem, že to je zakázaný,“ odfrkl mu v zápětí Tom a položil si hlavu na ruce. Bill pokrčil rameny a znovu zavřel oči.
„Bille?“ ozvalo se po chvíli. „Proč na mě nečumíš?“
„Bille. Billí, vstávej,“ budil Tom něžně brášku, který usnul u počítače. Bill sebou trhnul a otevřel kukadla. Rozhlédl se okolo sebe a zamžoural na obrazovku svítící mu přímo do obličeje.
„Usnul jsem?“ zeptal se hloupě a zívl si.
„Jo, usnul,“ usmál se Tom a pohladil ho po vlasech. „Běž si lehnout, dodělám to. Stejně to měl být můj trest, ne?“
„Dík,“ šeptl unaveně Bill a vstal ze židle. „Skočím si ještě do koupelny. Musím si odlíčit ten zbytek, co mi na ksichtě zbyl.“
„Hlavně tam neusni s hlavou na umyvadle,“ zakřičel za ním Tom, když Bill vyšel ze dveří.
Než se Bill vrátil, esej ležela vytisklá na stole, počítač byl vypnutý a Tom už ležel v posteli, zády opřený o zeď a nohy překřížené v kotníkách, a byl připravený Billa případně uspat, kdyby nemohl usnout. Ale zároveň pochyboval o tom, že by Bill dneska neusnul během lusknutí prsty.
„Děje se něco?“ zeptal se jej starostlivě, když přišel do pokoje a rukou si mnul bříško.
„Jsem v pohodě, neměj strach,“ ubezpečil ho Bill a přesvědčivě se na bratra usmál. Otevřel okno skoro dokořán a lehnul si do postele. Natáhnul budík a zhasnul lampičku, která stála na nočním stolku.
Neozvalo se dobrou. Nic. Byla jen tma a Tom slyšel, jak Bill šustí peřinou. A pak mu něco huplo na klín, pevně jej to objalo okolo pasu a položilo si to hlavu na jeho hrudník.
Tom se leknul, o tom není pochyb. Až později mu však došlo, že to ono něco je nejspíš Bill. Usmál se; že by mu Bill konečně odpustil? Že by se konečně chtěl přehoupnout přes tu nesmyslnou čáru přátelství?
„Dík,“ zahuhlal mu Bill do trička a Tom ho pohladil po vlasech. Motal si prameny jeho hebkých vlasů okolo prstu.
„Za co?“ zeptal se jej a ve tmě se snažil najít jeho oči. Byl zvyklý dívat se mu do očí, když s ním mluvil.
„Za tu pitomou esej,“ odpověděl Bill a začal žmoulat lem Tomova trička.
„Byla to přece moje práce… Že ti vlastně nejde tak moc o to poděkování, co?“
Jako by Tom viděl, jak Billovi rudnou tvářičky, když souhlasně zamručel. Usmál se pro sebe a vytáhnul Billa za boky tak vysoko, aby měl hlavu na jeho rameni.
Bill se na něj posadil. „Nemysli si, že když tohle dělám, že jsem ti odpustil,“ upozornil ho vážným hlasem a lehnul si zpátky.
„Já vím,“ pípnul Tom tiše a otřel své rty o jeho čelo. Bill slastně přivřel oči a snažil se nemyslet na bolest hlavy a břicha. Na chvíli na to přestat myslet. A Tom byl jediný, kdo mu v tom mohl pomoci. A navíc, už to bylo dlouho, co ho nikdo takhle neobjímal a co on sám nikoho takhle neobjímal. Potřeboval někoho obejmout a on sám stál o to, aby ho někdo hýčkal.
„Můžeš s tím za mnou přijít kdykoli a nemusíš to nechávat na večer, to přece víš,“ řekl mu Tom po chvilce ticha.
„Kdykoli, když budeme sami,“ dodal Bill a znovu si na něm sednul. „Pořád jsem ti to neodpustil a tohle je JEN výjimka. Dobrou, Tomí,“ a objal ho krátce okolo krku.
„Dobrou, ty moje malý dvojčátko.“
„Nejsem malej!“ zamračil se Bill a přelezl na svou půlku postele.
„Odpoledne jsi mě přesvědčil o úplným opaku,“ zasmál se Tom a cvrnknul ho do nosu. „Spi, abych tě nemusel během školy budit.“
„Jako by tě to velice obtěžovalo, čumile,“ zahuhlal si Bill pro sebe a lehnul si zády k Tomovi. Stočil se do klubíčka a snažil se ignorovat ty křeče v žaludku. Nakonec přece jen usnul, ale celou dobu se převaloval ze strany na stranu a byla mu strašná zima.
Za to Tom neusnul vůbec. Chvíli co chvíli na něj přiletěla Billova ruka a ta ho vždycky probrala z dřímoty. Když už bylo po půl druhé v noci, Tom ztratil všechny naděje na to, že by vlastně mohl tuhle noc ještě spát. Převalil se na úplný kraj postele a zavřel oči.
„Tome,“ zaskučel Bill bolestně Tomovi do ucha a to ho probralo. Nemohl spát dýl než pět minut a už ho zase budí.
„Co je?“ zeptal se rozespale a zamžoural do tmy.
„Rozsviť, prosím.“ Jak Bill chtěl, Tom udělal.
„Bille, jseš bílej jak stěna. Nesnaž se mi namluvit, že ti je úplně dobře,“ Tom se rychle posadil a položil ruku Billovi na čelo. Bylo horké jak vyhřátá trouba. „Je ti špatně?“
„Je mi na blití,“ kuňkl Bill, “ a je mi zima a bolí mě hlava. Už od večera. Myslel jsem si, že to přejde, ale je to ještě horší.“
„Jdu vzbudit mámu,“ oznámil Tom a zvednul se tak prudce, až se mu zatočila hlava.
„Nikam nechoď. Buď tady se mnou, prosím,“ škemral Bill.
„Bille, máš horečku. Máma by to měla vědět. Je to sestřička v nemocnici, vyzná se v tom líp než já,“ okřiknul ho Tom.
„Pro-“ Bill nedořekl. Zakryl si pusu dlaní a utíkal do koupelny. Taktak stihnul zvednout prkýnko a už byl obsah jeho žaludku venku. Tom byl celou dobu u něj a přidržoval mu vlasy, aby si je nepoblinkal a ubezpečoval ho, že už to bude dobrý.
V brzkých ranních hodinách už konečně neměl co zvracet, a tak se vyčerpaně opřel o studenou zeď v koupelně a hlava mu spadla na rameno Toma, který seděl vedle něj. Během chvilky oba dva usnuli.
Našla je tam tak ještě Simone, když v pět ráno vstávala, aby byla na šestou v práci. Vešla do koupelny a ejhle – dvojčata spala na zemi opřená jeden o druhého.
„Tome,“ zašeptala mu do ucha a lehce s ním zatřepala. Tom otevřel oči a dezorientovaně se kouknul okolo sebe.
„To už je ráno?“ zeptal se a otočil se na spícího Billa.
„Ne, broučku. Co se v noci dělo?“ zeptala se jej a přešla k Billovi, aby mu sáhla na čelo.
„Půlku noci zvracel. A taky měl horečku,“ vyklopil jí její starší syn.
„Proč jsi mě nepřišel vzbudit?!“ okřikla ho tiše a pohladila Billa po tváři s něžným výrazem. „Chudáček můj malej. Může mít úžeh, vlastně pravděpodobně to je úžeh. Vždyť jak dlouho byl včera na sluníčku… Tomí, prosím tě, odnes ho do postele a ještě běž spát, řeknu Beátě, co se stalo, a hlavně ať Bill nechodí do školy, jo?… Donesu kýbl a studenej obklad.“
Tom Billa opatrně přenesl do pokoje a položil jej na svou půlku postele, aby to měl co nejblíž ke dveřím. Kdyby náhodou… Vlastně už ani neviděl dojít mámu; usnul rychleji, než bych stihla říct čokoládový muffin.
Když začal ve třičtvrtě na sedm zvonit budík, zdálo se to být jako noční můra. Tom se ohnal rukou po budíku, ze kterého ten strašlivý řev vycházel, ten spadl a utichl. Nadobro.
Vedle Toma se ozvalo zakňourání; to se Bill probral.
„Už je ráno?“ zeptal se tiše a rozklepaným hlasem Billí.
„Spinkej,“ poručil mu něžně Tom a sám vstal.
„Ale já musím do školy. Musím odevzdat ten trest,“ zvedal se Bill a přehodil nohy přes postel.
„Ne, Billí, ty nikam nejdeš. Dneska se pěkně doma prospíš, ať nabereš síly,“ zkoušel na něj stále stejně něžně Tom a lehce ho položil zpátky do postele a nohy mu zakutal pod peřinu. Sáhnul mu starostlivě na čelo; bylo stejně horké jako včera večer. Takže Bill právě blouznil a to se ho máma nebála nechat samotného doma.
Co když spadne ze schodů? Vypadne z okna? Utopí se ve vaně? Spálí se o sporák? Přepadne přes zábradlí? – uvažoval Tom a pohladil Billa po tváři.
„Buď tady se mnou, Tomíšku. Prosím, chci, abys spinkal vedle mě,“ chytnul ho Bill za ruku a jeho oči byly jako skleněné.
„Nemůžu tady být s tebou, ale slibuju, že dojdu co nejdřív, ano? Spinkej,“ políbil jej na čelo a Bill poslušně zavřel oči a stočil se do klubíčka. Ještě něco neidentifikovatelného zamumlal a usnul.
Tom ho pohladil po tváři a vstal z postele. Ze skříně vytáhl první tričko, které viděl, kalhoty vzal z křesla, na kterém se válely od včera, a ze zásuvky vytáhl čisté spodní prádlo a ponožky. Vydal se do koupelny a poté do kuchyně. Marně se snažil ukecat Beátu, aby ho taky nechala doma, že se vůbec nevyspal. Ta však neustoupila, a tak jí vlepil přímo do tváře, že až si zase bude stěžovat na to, že spí ve škole, ať se nediví. A to ho nenechala doma tuplem!
Naštvaně vstal od stolu, vzal ze skříňky suchary a nalil do Billova hrníčku horký heřmánkový čaj. Ještě vzal prášek, který mu nechala máma pro Billa na ráno a odpoledne, a šel zpátky do pokoje. Bill klidně oddechoval na Tomově straně postele a ruce měl pevně obmotané okolo Tomova polštáře, který byl nasáklý jeho vůní.
Určitě mu ho poslintá, pomyslel si Tom a položil hrnek na noční stolek. Opatrně s Billem zatřepal.
„Billí, musíš si vzít prášek,“ šeptnul mu do ucha a Bill otevřel očka.
„Já nechci žádnej prášek,“ zahuhlal do polštáře, „budu pak zase blinkat.“
„Nebudeš, slibuju. Musíš si vzít ten prášek, Billí, pomůže ti, uvidíš. A až se vzbudíš, bude ti o moc líp.“
„Opravdu?“
„Opravdu. Přísahám,“ Tom zvednul dva prsty k přísaze a Bill pomalu otevřel pusu. Vypláznul jazyk, Tom na něj položil prášek a podal mu čaj na zapití.
„Fuj,“ oklepal se Bill. „To je ale hnusnej čaj.“
„Já vím. Taky ho nemám rád. Tady máš nějaký sušenky, kdybys měl hlad. Ne, nemusíš mít ani hlad, ale musíš něco sníst. Aspoň jeden kousek, ano? Uděláš to pro mě?“
„Co když budu zase blinkat, když to sním? Nechci blinkat.“
„Nebudeš. Nemůžeš být o hladu, mohlo by ti být špatně ještě víc. A to přece nechceš, že ne?“
„Ne,“ špitnul Bill rezignovaně a zavřel oči.
„Vrátím se za tebou, co nejdřív to půjde, dvojčátko. Mám tě moc, moc, moc rád,“ políbil ho znovu na tvář a vzal si batoh, kterej ležel pod stolem, na stole vzal ještě esej a vydal se dolů, kde už na něj čekal Sebastian, který ho vezl do školy a od kterého vyloudil omluvenku na poslední dvě hodiny.
„Kaulitz! Budíček! Už jste ve škole!“ ozval se třídou rázný hlas profesorky dějepisu a Tom se rozespale podíval okolo. „Ano, mluvím s vámi. To jste v noci nespal, nebo co? Mimo to, kde je váš bratr? Doufám, že do té Vídně pojede, nehodlám hledat dalšího náhradníka. Stačí, že ve druhé třídě jich polovina odpadla. No, bude to?“
„Nespal jsem, protože Bill dostal úžeh a celou noc prozvracel, omluvte ho prosím,“ řekl stejně rozespalým tónem Tom a na jazyku měl dost škaredou poznámku, kterou však raději polknul.
„Aha. Dobře. Do té Vídně pojede?“ zeptala se profesorka už trošku uklidněně.
„Snad jo,“ odpověděl Tom a zívnul si. Profesorka vstala a přešla k Tomově lavici.
„Pokud nelžete a to, co tvrdíte, je pravda, skočte si za třídní, ať vás omluví a běžte domů. Nemám ráda studenty, kteří při mém výkladu spí,“ řekla mu polohlasem.
„Myslíte to vážně?“ udivil se Tom.
„Běžte, než si to rozmyslím, Kaulitz. A ať se bratr uzdraví,“ pookřála profesorka a vrátila se ke katedře vykládat dnešní látku. Tom si sbalil věci a odešel ze třídy. Vyhledal třídní, které všechno pověděl a ta ho nerada, protože věděla, jak je Tom problémový, pustila domů.
Tom ještě zavolal Sebovi, aby zavolal Beátě, protože, mezi námi, by to od ní pěkně schytal, a on sám šel domů.
Sotva otevřel vchodové dveře, hodil batoh na botník, zamknul a skopnul boty z nohou. Schody do pokoje bral po třech a potichu vklouznul do pokoje, kde spal Bill. Svléknul se a než si lehnul vedle něj, zkontroloval, jestli pil a jedl. A ano, Bill ho přece jen poslechnul.
Lehnul si vedle toho spícího klubíčka a během chvilky taky usnul. A nechal si o nich zdát.
autor: Bajik
betaread: Janule
chudák Bill….to muselo být hnusný…
moc hezký….♥ chudák Tom se kvuli Billovi vůbec nevyspal…xD
Moc krásný dílek…**
Chudáčk Bill…:(
¨Jinak doufám, že už to mezi nima bude zase o hooodně lepší 😉
chudák malej…. tom je hodnej že se o něj tak stará….
Sladký ^^ Chudák Tomís, se kvůli Billovi ani nevyspí xD