Bookmakers scrubbers II – Temný stín 27.

autor: Ainikki

Tom

Máma v autě samou netrpělivostí neustále poposedávala a pořád dokola se nás vyptávala i na ty nejmenší drobnosti týkající se jejího vnuka, že už se to její štěbetání začínalo pomalu stávat nesnesitelným. Ona mluvila vždycky hodně, ostatně v tom jsme byli po ní, tedy především Bill, ovšem to, co se dělo teď, se dalo přirovnat ke kulometné palbě. Nikdo ale neremcal, neokřikoval ji. Všichni jsme chápali, jednoduše se už nemohla dočkat. I na Gordonovi byla znát mnohem větší dávka vzrušení, než jaká u něj bývala zvykem. Ten jinak všechno přijímal s ledovým klidem. Dění kolem sebe nechal proplouvat bez povšimnutí, aniž by to v něm vyvolalo nějaké velké citové pohnutí, dnes byl ale napjatý. Nedával to najevo tolik jako máma, každopádně to na něm rozhodně bylo rozpoznatelné. Ti dva mě nutili se usmívat a jenom tak násobili radost, kterou jsme poslední dny měli všichni. Skutečně jsem se cítil šťastný, protože hlavně můj bratr byl šťastný. Na něj jsem se v poslední době nemohl vynadívat. Zářil jako sluníčko.

Cesta z letiště utekla rychle a znovu jsme se octli před domem rodiny Smith. Máma vyběhla z vozu jako na pérku a už podupávala u branky.

„Tak spěchejte, kluci.“ Popoháněla nás, když jsme s Gordonovou pomocí vytahovali jejich kufry z auta. „Tohle počká.“ Přisadila ještě informaci o tom, že zavazadla jsou momentálně nepotřebná. Jen jsme se na sebe všichni tři pobaveně podívali a raděj už konečně vyrazili k domovním dveřím. Paní Smithová stála na zápraží ještě dřív, než jsme tam stačili dojít. Náš příjezd zřejmě nezůstal nepovšimnut.

„Dobrý den, vítám vás u nás.“ Začala první z babiček zdvořile a zvídavě si prohlížela naše rodiče.

„Dobrý den, rádi vás poznáváme.“ Chopila se hned máma slova tou svojí školní, poněkud už upadající angličtinou, a srdečně si třásla s paní Smithovou rukou. Gordon udělal to samé a pak už jsme se jen všichni nahrnuli dovnitř.

„Mají to tu pěkné.“ Neodpustila si hned okomentovat máma. „Paní uklízí a hezky se o dům stará, to je vidět.“

„Mami,“ Syknul jsem směrem k ní. „Když už teda míníš něco říkat, tak prosím tě anglicky.“ Napomenul jsem ji, protože matka Leti se držela stále v naší blízkosti a samozřejmě, že jí mámina slova neunikla. Významu už ale pochopitelně neporozuměla.

„Tobě se to řekne, když já už si pamatuju starou bačkoru.“ Nahnula se ke mně a šeptla jen pro moje uši. Hned na to zase kousek ustoupila a pusa se jí opět roztáhla do širokého úsměvu. No, když už nic jinýho, tak jí jde perfektní americkej „keep smiling“. Pomyslel jsem si.

„You have very very nice hause.“ Vypadlo z ní nečekaně a naprosto kostrbatě. Jsem si nemyslel, že potom, co tak odsoudila svoje jazykové znalosti, se bude snažit ještě něco ze sebe vypotit. Zabublal jsem smíchy do dlaně a doufal jen, že si té mé neomalenosti nikdo nevšiml. Chudák moje matka se tu tak snaží a já z ní mám ještě bžundu.

„Oh, thank you very much.“ Odvětila jí na to paní Smithová a opětovala jí úsměv.

„Ooo a tady je ta moje malá prdelka.“ Spustila máma opět v němčině, když spatřila Leticii, která nesla v náručí malého Alexe. „Pojď ke mně ty můj malej drobešku.“ Šišlala na něj a střídala při tom celou škálu grimas.

„Leti, půjč jí ho, prosím, pochovat, jo.“ Zjednodušeně vysvětlil Bill, aby Leticia pochopila, o co se to naše máma snaží. Ta se jen chápavě uculila a podala jí ho do náruče.

„No to si ale krásně velikej pašák.“ Pokračovala dál a já raději stočil ohnisko svojí pozornosti někam jinam, nebo bych ji snad byl schopen začít peskovat, aby se malinko mírnila.

„Moc mě těší, slečno. Rád vás konečně vidím.“ Zachoval se alespoň můj otčím v duchu nějakých těch základních společenských norem a přivítal se s Leti. Nad máminým chováním se ale nikdo nepozastavoval. Zřejmě tomu ty dvě ženské plně rozumněly a nijak je to nepřekvapilo.

Máma se s Leti byla schopná seznámit teprve, když se dostatečně vypitvořila na Alexe a nakonec se za to i omluvila. Prý se nechala unést. Leticia s paní Smithovou jen chápavě kývaly hlavou a nově příchozím nabídly kávu. Všichni se šli společně usadit do obýváku.

„Mami, tati, já vám sem donesu ty kufry, jo?“ Ujal jsem se organizace, protože na nich bylo patrné, že z místa, kde je ten špunt, se jen tak nehnou.

„Tome, dej věci rodičů ke mně do ložnice. Jiná volná místnost tu není. Už jsem jim i povlíkla. Já se mezitím, co tu budou, vyspím tady na gauči.“ Ujasnila mi paní Smithová, kam míní v tomhle již dosti přeplněném domě nacpat další dva lidi.

„Pomůžu ti.“ Zvednul se Bill a spolu jsme vyšli znovu před dům, kde se na příjezdové cestě krčila bagáž našich.

„Ta máma, to byl úlet, co?“ Hihňal jsem se znovu teď, když jsem měl možnost celou tu situaci patřičně okomentovat.

„Náhodou. Ještě to šlo. Já čekal, že začne zpívat a dělat „berany, berany, duc“.“

„To se dělá na batolata, ne?“ Zastavil jsem se a mudrlantsky se nad tím zamyslel, jako kdyby to bylo kdoví jak důležité. Bill nade mnou jen kroutil hlavou.

„Vy dva si podejte ruce.“ Smál se mi. „Na. Čapni to a jdeme.“ Zavelel a přišoupl ke mně jeden z kufrů.

Dotáhli jsme je na určené místo a vrátili se přisednout si k té menší sešlosti. Tentokrát na kolenou houpal Alexe Gordon. Nedělal na něj sice stejné opičky jako máma, ale stejně se tvářil zvláštně. Minimálně já ho tak zatím nikdy neviděl. Vydrželi jsme v tom rodinném kruhu sedět ještě dost dlouho a příjemně se bavit. Alex mezitím usnul a my ostatní to rozpustili, když musela paní Smithová odejít na směnu do nemocnice a Leti rovněž projevila zájem o odpočinek.

…

„No tak, maličký. Neplakej.“ Hrkala máma s kočárkem, když jsme se druhý den vydali na procházku, a utěšovala toho malého špunta, který byl nějaký mrzutý. Po obědě jsme se s ním já, Bill a mamka vydali na procházku. Alex ne a ne usnout. Zprvu si jen broukal a vrtěl se, to ovšem ale pomalu přešlo v pláč.

„Třeba je mokrej.“ Napadla mě jedna z možných variant. Oba jsme se jako na povel s prosíkem podívali na mámu. Nic kolem přebalování si ani jeden z nás moc neoblíbil. Bill k tomu sice přistupoval statečně, pokud nebylo zbytí, ovšem já se tomu vyhýbal jako čert kříži. Máma nad námi jen protočila oči a šáhla malému do plínky.

„Má sucho.“ Oznámila nám stručně.

„Tak má třeba větry.“ Uvažoval jsem si dál nahlas.

„Ale ty seš taky vítr.“ Zpražila mě hned. „Prostě mu to jen nejde usnout. Budete se divit, ale i takhle malý dítě nemusí bejt v náladě. A hlavně miminka občas pláčí. To je normální. Neměli byste v tom hned hledat kdovíjaký složitosti.“ Poučovala nás a rozkývala při tom ještě víc kočár.

Billovi zřejmě došly nervy. On nesnášel, když malý plakal, neuměl ho nechat se vyřvat, jako to třeba se stoickým klidem dokázala máma. Přiskočil ke kočáru, odhrnul peřinku a Alexandra vytáhl ven.

„Pochovám ho. To bude možná lepší.“ Vysvětlil mámě svoje počínání, protože ta ho sledovala se značnou nechápavostí.

„Akorát ho rozmazlíš.“ Pronesla suše, ovšem drobka mu v náručí nechala a tlačila dál prázdný kočár. Šli jsme mlčky. Byla slyšet jen tichá Billova konejšivá slůvka, která špital svému synkovi přímo do ouška a mírně si ho houpal v náručí. A světe div se, on mu v ní po chvíli spokojeně usnul.

„Docela to s ním umíš.“ Přiznala nakonec máma a Bill se neopomněl triumfálně usmát. On věděl, že mu to s ním jde. Vždycky jsem měl dojem, že u něj je Alex nejklidnější.

Příjemnou atmosféru narušilo zazvonění mého telefonu. Omluvně jsem se na ty dva zadíval a spěšně ho začal lovit ze svých kalhot.

„Ahoj, Gordone, co potřebuješ?“ Zajímal jsem se ihned, když jsem na displeji viděl blikat otčímovo číslo.

„…“

„Cože? Proč bychom se měli vracet?“

„…“ Hovořil dlouze a mně se udělalo slabo. To nemohla být pravda. Jak jen bych to měl říct Billovi? Stáhl jsem si sluchátko od ucha, když hlas na druhé straně utichl a naprosto automatickým pohybem ho vstrčil zpět do kapsy. Nepřítomně jsem zíral před sebe neschopen se z toho šoku probrat.

„Tome, co se stalo?“ Donesl se ke mně bratrův naléhavý hlas, kterého nejspíš musel vyděsit už pouhý pohled na mě. Alexe raději vrátil zpět do kočárku a přistoupil ke mně. Mírně zatřásl s mým ramenem.

„Já nevím, jak bych to…“ Pokoušel jsem se rozhýbat jazyk. Proč jen to musel dát vědět mně? Já neměl představu, jak bych to měl Billovi říct. Vždyť on s ní počítal. „Je mrtvá.“ Vyjelo to ze mě najednou.

„Prosím?“ nevěřícně se otázal.

„Leti. Ona si šla lehnout, jak jsme odjeli s Alexem ven, cítila se unavená. Paní Smithová se pak na ní šla podívat a už… ani záchranka, kterou ihned volali, nepomohla. Máme jet do nemocnice.“ Šeptal jsem, opakujíc přesně to, co mi do sluchátka řekl Gordon.

„Ne to ne…“ Proklouzlo jen mezi Billovými rty a já na něm mohl pozorovat, jak viditelně bledne.

„Bille, bude to v pořádku. Všechno zvládneme.“ Vložila se do toho máma, která se ho okamžitě snažila utěšit. Já ho jen chytl kolem pasu, napadlo mě, kdyby snad omdlel, abych ho zachytil. On se ale jen viditelně roztřásl.

„Pojď. Vrátíme se, ano?“ Nutil jsem jeho nohy, aby se daly do pohybu. Nebránil se. Byl jako v mrákotách. V tomhle divném stavu, kdy sotva vnímal, co se kolem něj děje, jsem ho dopravil až do nemocnice. Gordon tam seděl na chodbě s paní Smithovou, zlomenou, plačící. Pro ni to musela být neuvěřitelná rána. Neměla už nikoho.

„Co se jí stalo?“ Promluvil najednou Bill na doktora, který právě přišel. Myslel jsem, že je mimo tuhle realitu, ale evidentně tomu tak nebylo. Nejspíš jen potřeboval být chvíli sám se sebou, nemuset s nikým z nás mluvit, zvyknout si na tu novou skutečnost.

„Nevíme přesně. Je brzy. Víc nám řekne pitva, ale všechny známky poukazují na mozkovou příhodu. Ona byla celkově slabá, brala velké množství léků…“

„Slíbil jste, že uděláte všechno!“ Hystericky vzlykla paní Smithová s obviňujícím podtónem v hlase. „A teď je mrtvá… moje holčička.“ Plakala dál a její tělo se otřásalo mohutnými vzlyky. Dál už na doktora neútočila. Nedokázala to. Byla na pokraji nervového zhroucení a jakákoli prudší reakce, ždímající z ní energii, by jí přenesla přes pomyslnou hranici šílenství.

„Mary, pojďte se mnou. Dám vám něco na uklidnění.“ Klidným hlasem k ní promluvil lékař a za ramena ji šetrně vytáhnul na nohy. Nebránila se.

„Půjdeme, ano Bille? Máma s Alexem na nás čekají, vzpomínáš? Zůstali doma. Tady už jsme zbyteční.“ Upřel na mě zvláštně prázdný pohled a zvedl se ze sedátka. Gordon nás následoval.

„Proč, Tome?“ Vyslovil tichoulinkou otázku.

„Nevím.“ Přiznal jsem. Co na tohle odpovědět. Nejspíš si to nezasloužila, ale stalo se. „Ty teď musíš být silný. Alex tě bude potřebovat. Už má jen tebe.“

„Ne. Má nás, Tomi. Je to náš malej chlapeček.“ Řekl a dnes poprvé vzlyknul a pověsil se mi kolem krku.