Loving Liar 26.

autor: Lady Kay

„Tak co víš to?!“ vykřikl Tom, propalujíc Georga svým opileckým pohledem.

„Počkej, Bill je přece Bill nebo…“ Basák se zájmem zahleděl na chlapce a loudavě přistoupil zpět k sedačce, na níž seděl. Nemohl popřít, že jej Tomova poznámka neponechala chladným, zvlášť pokud uváží, že o jejich zpěvákovi za více než rok opravdu moc neví, stejně jako ostatní z týmu.

„Nebo… Víš, kulový! Celou dobu z nás dělá blbce… Z tebe, ze mě… Gustava… Davida…“ vypočítával kytarista na prstech jednotlivé osoby, které neměly po celou dobu páru o tom, že Bill je jeho utajovaným dvojčetem, které taky zpěvák obelhával.

„Tome, o co jde?“ optal se Georg, již sedící po jeho boku.

„Bill je lhář! Ale je konec! Povím ti, co je zač. Já ti to povím… Bill je můj…“ kytaristova hlava klesla na opěradlo za ním. Starší z mladíků se pobaveně ušklíbnul, vstávaje pozoroval kamaráda, jenž již neměl ponětí, co se kolem něj děje. Georg zvednul Tomovy nohy, hodil mu je na sedačku, naposledy zřízeného hopera sjel pohledem a opustil byt. Cestou k sobě musel neustále přemýšlet nad tím, co Tom říkal. Proč je Bill lhářem? V čem je obelhával? A jak se kytarista všechno dozvěděl? Byl tohle důvod pro to, aby se chlapci pohádali? Bylo Tomovo odhalení důvodem Billových slz? Ač si pokládal jednu otázku za druhou, ani na jednu odpověď neznal. Jediný, kdo mu může pomoci, je buď Tom nebo Bill. Jeden se utápí v slzách, druhý se málem utopil v alkoholu. Blázni! Nakonec Georg vše smetl ze stolu s tím, že Tom byl namol a nevěděl, co říká. Může s ním zkusit ještě zítra znovu promluvit, ale podle něj nebude mít mladík ponětí, na co se jej ptá. Uvidí se…

***

„Bille, pojď jíst!“ ozval se Gustavův hlas z kuchyně a Bill, sedící na okenním parapetu, sebou malinko trhnul. I nadále však zůstával na svém místě a pozorujíc ztemnělou noční oblohu, na níž zářily tisíce hvězd, přemítal o svém životě. Ještě včera byli oba tak šťastní, i ráno po probuzení s radostí utíkal vyzvednout dárek, jenž měl připravený jako překvapení pro Toma k půlročnímu výročí. Po cestě domů si maloval, jak jej své lásce předá, jak si společně dnešní den užijí, jenže po příchodu domů, kdy našel zhrouceného chlapce v křesle, přišlo drsné probuzení.

Kdyby tu složku dávno spálil, Tom by ji nikdy nenašel a oni by si i nadále užívali blízkosti jeden druhého. Místo toho on trčí u Gustava, brečí a třese se strachem, kde jeho dvojče je a co provádí. „Ach Tomi…“ povzdechnul si, opřel hlavu o chladnou okenní tabuli a další ze slaných kapek sklouzla po jeho tváři.

Aby zabránil dalším slzám, zavřel oči. V tu chvíli se mu v mysli vynořila vzpomínka na jeho osmnácté narozeniny, den zlomu. Tehdy to všechno začalo. Viděl blonďatou usměvavou ženu, jak si sedá k němu na postel, tiskne mu dlaň a po tvářích se jí začínají kutálet slzy. Žena, již od plenek považoval za svoji matku, kterou miloval celým srdcem, se během minuty ukázala být cizím člověkem, s nímž kromě jména nemá společného vůbec nic. Celý svět, jenž od malička považoval za jedinou jistotu, se mu sesypal jako domeček z karet. Jediné, co jej donutilo znovu se vzchopit, sebrat sílu, byl právě Tom, jehož toužil poznat. Svou pravou matku vidět nechtěl, nemohl jí odpustit, že ho odtrhla od bratra, který se pro něj rázem stal středem vesmíru. Znal pouze její jméno, Simone Kaulitzová, které se dozvěděl z listu, jenž podepsala a dala jím souhlas k Billově adopci. Jak jen mohla? Jakým právem rozhodla o životech svých dětí?

Že se ke svému dvojčeti musí dostat, se rozhodl ve chvíli, kdy mu známý jeho nevlastní matky předhodil pár Tomových fotografií. Bill si pamatoval, že si je dlouhé hodiny prohlížel, snažíc se zjistit, jak moc si jsou s bratrem podobní, do detailu zkoumal Tomovu tvář, před usnutím si prohlížel jednotlivé fotky a představoval si den, kdy bude stát tváří v tvář osobě na nich. Po pár týdnech zjistil, že jeho dvojče je členem kapely, v tu ránu se staly časopisy zdrojem, z nichž získával informace o jeho osobě. Rozhodnutí přestěhovat se do Hamburku, kde bydlel i Tom, podpořili oba jeho rodiče, neboť neviděli jediný důvod, proč Billovi bránit v setkání s jeho bratrem. Byt, který mu pořídili k osmnáctinám, prodali a místo něj zakoupili menší byt nedaleko centra v Hamburku, do nějž se Bill urychleně přestěhoval.

Chlapec se dlouhé týdny snažil přijít na to, jak se k Tomovi, slavnému kytaristovi, dostat. Nápad přijít, zazvonit u jeho dveří, skočit mu kolem krku a vybalit na něj: „Ahoj, jsem Bill a mimochodem tvůj bratr,“ zavrhl hned na začátku. Teď, když nad tím tak přemýšlel, by tato varianta byla lepší, než způsob, jímž se Tom pravdu dozvěděl. Už bylo ale pozdě litovat…

„Tak kde jsi? Volal jsem tě před čtvrthodinou,“ houkl na něj bubeník mezi dveřmi.

„Nemám hlad…“ odvětil chlapec a znovu se zadíval ven. Gustav vešel do pokoje, posadil se na parapet naproti Billovi a lítostivě jej pozoroval. Kam zmizelo to ztřeštěné stvoření, které mu nejednou způsobilo záchvat smíchu? Kdo je osoba krčící se před ním? „Volal mi Georg… Vím, kde je Tom,“ zkusil to chlapec znovu. Věděl, že na Toma chlapec zareaguje a dík němu se mu podaří do zpěváka dostat alespoň trochu jídla a nespletl se. Bill sebou škubnul: „Kde je? Je v pořádku? Co říkal?“ Ani jedna jeho otázka nebyla zodpovězena, bubeník se zvednul a mířil ven z místnosti. „Gustave!“ křiknul za ním Bill a vyčítavě hleděl na kamaráda, který se na něj ve dveřích otočil a usmál se.

„Řeknu ti to, ale až něco sníš.“

„Vyděrači!“ prsknul Bill, ale seskočil dolů a následoval jej. Kvůli tomu, aby se dozvěděl, co je s Tomem, se obětuje a pár soust do sebe nějak nasouká, ačkoliv měl žaludek stažený strachem.

Černovlásek bezmyšlenkovitě přežvykoval jídlo, neměl ponětí, co to jí. Nedokázal svou mysl soustředit na nic jiného než na kytaristu. Určitě je v pořádku, jinak by Gustav nebyl tak klidný. Kdyby se mu něco stalo, choval by se jinak. „Už nemůžu…“ odsunul talíř, z nějž snědl nanejvýš polovinu a na důkaz pravdivosti svých slov si přejel po plochém bříšku, naznačujíc tak Gustavovi, že je nacpaný k prasknutí. Blonďák dojedl svou porci, sebral svůj i Billův talíř a odnášel je, nevšímajíc si chlapce, jenž se zvědavě vrtěl na židli. „Gusti, tak co je s Tomem?“

„Sníš si to později?“ obrátil se na něj s otázkou Gustav, držíc v rukou talíř se zbytkem lasagní, které chlapec nedojedl. Bill důrazně zavrtěl hlavou a vrhnul po svém kamarádovi další vyčítavý pohled.

„Co ten Tom?“ Zpěvák se na bubeníka zlobil, Gustav moc dobře ví, jak je Tom pro něj důležitý, jak moc se o něj bojí ,a přesto jej i nadále ponechává v nejistotě. „Gustave!“

„Je doma a je v pořádku. Sice to trochu přehnal s chlastem, ale je v pohodě.“ Billovi spadl obrovský kámen ze srdce, sice je na něj Tom neuvěřitelně naštvaný, jistě jej proklíná, ale je živý a zdravý a to pro něj bylo v tuto chvíli nejdůležitější.

„Děkuju,“ pípl chlapec, zvednul se ze židle a chystal se vrátil do pokoje, kde by se znovu mohl ponořit do svých myšlenek, Gustav jej však nechtěl jen tak propustit.

„Ty, Bille, chtěl bych se tě ještě na něco zeptat.“ Černovlasá osůbka se pomalu otočila a pohledem vybídla bubeníka, aby mu otázku položil. „Možná je to absolutní blbost, ale když mi Georg volal, říkal, že Tom vedl takový divný řeči…“ To ne! Bože, přece to nemohl… „Jaký řeči?“ optal se jej Bill se staženým hrdlem, srdce mu prudce bilo, celé jeho tělo se třáslo. Jestli Tom řekl pravdu o nich dvou… „No, vykřikoval, že jsi lhář a že si prý hraješ na to, co nejsi. Pak Georgovi řekl, že mu řekne, kdo jsi ve skutečnosti, ale usnul… Nevíš, co tím mohl myslet?“ Uff, neřekl. Teď ještě přesvědčit Gustava, že to všechno byl jen výplod Tomovy opilecké mysli a je to na chvilku v suchu. Chlapec zavrtěl hlavou: „Ne, já jsem přece já, ne? Bill. Znáš Toma, když se napije, ne?“ Bill se snažil působit co nejpřesvědčivěji. Gustav ani Georg se nesmí celou pravdu o nich dvou dozvědět, od něj se nedozví ani slovo, zbývá se jen modlit, aby i Tom nadále mlčel.

„To je vlastně fakt. Známe svý lidi,“ rozesmál se bubeník a otočil se ke dřezu. Podruhé během večera spadl Billovi kámen, teď spíš pořádný balvan, ze srdce. Ale co bude dál?

***

Dredatý chlapec se probudil s neuvěřitelnou bolestí hlavy krátce po poledni. Krušná bývají rána opilcova. Chvilku Tomovi trvalo, než mu došlo, co se včera odehrálo. V mysli se mu střídaly obrázky nalezených fotografií, Billův příchod domů, hádka, po níž utekl z bytu, odpoledne prosezené v baru a Georg táhnoucí jej domů. Proč všechno nemůže být jen zlý sen, ze kterého se právě probouzí? Proč se mu nemohlo všechno jen zdát? Kdyby to byla jen noční můra, držel by teď Billa v náručí, tisknul si jeho tělo k sobě a zasypával jej polibky. Bohužel realita je jiná…

Kytarista se velice opatrně zvednul z pohovky a jeho kroky okamžitě zamířily ke kávovaru. Musí se z toho nějak dostat, jinak bude celý den absolutně nepoužitelný. Když však
míjel ledničku, zaseknul se uprostřed pohybu, jeho pohledl sklouzl k fotografii, již tam před pár týdny připevnil magnetem. Byla pořízená na jejich dovolené, Bill se na ní zářivě usmíval, zatímco Tomovy rty líbaly jeho tvář. Tomovy oči se zalily slzami, srdce mu stiskla neviditelná ledová dlaň a pomalinku je začínala drtit. Mladík nechápal sám sebe, jedna jeho část chtěla Billa nenávidět za to, co mu provedl, že jej tak sprostě obelhal, ale druhá část netoužila po ničem jiném, než aby černovlásek vběhnul se zvonivým smíchem do bytu, vrhnul se mu kolem krku a políbil jej.

Z jeho přemýšlení jej vytrhlo až zadrnčení zvonku. Bill! V tu chvíli zapomněl Tom na bolest hlavy a nadšeně se vrhnul ke dveřím…