Můj pohádkový princ 48.

autor: Rachel

Čokoládově hnědé oči naposled vyhlédly z pootevřeného okna ven a stočily svůj pohled na rozkvetlé záhonky růží, jejichž sotva rozvinutá poupátka se lehce pohupovala v teplém letním větříku, který vál dovnitř malou skulinkou a hladil tak svými prsty tvář dredatého chlapce. Tom přivřel víčka a na chvilinku se rozhodl, užívat si toho příjemného laskání. Přestože bylo teprve ráno, sluníčko se pilně pustilo do své činnosti a už teď všem oznamovalo, že je čeká jeden z dalších parných letních dnů. Chlapec, stojící u okna však velmi dobře věděl, že pro něj tento den nebude důležité počasí, sluníčko, ani nic podobného. Dnešek pro něj bude důležitý něčím úplně jiným. Něčím, o čem Tom ještě nikdy nepřemýšlel a co ještě nikdy neudělal.

Nikdy neodešel z domu na víc, než na pár dní s tím, že se brzy vrátí. Teď si však díky svému rozhodnutí uvědomoval, že se právě naposled dívá na jejich rozkvetlou zahradu, kde si jako malý denně hrával. Právě teď tráví poslední chvilky ve svém pokoji, který mu patřil už odmalička, stejně tak jako postel, na které dnes strávil poslední noc. Peřiny a polštáře na ní teď byly úhledně ustlané, prostěradlo čisté, bez jediného záhybu. Skříň i police úplně prázdné, dokonce ani v nočním stolku nebylo po Tomových věcech ani památky. Všechny teď byly zabalené ve velké tašce i s oblečením a dalšími nezbytnostmi, kterou Tom včera jen tak tak zapnul. Tohle by jej nikdy nenapadlo. Nikdy by jej nenapadlo, že jej vlastní matka vyžene z domu jen kvůli tomu, že se zamiloval do chlapce. Tohle od ní nečekal. Nečekal, že to myslí vážně, když mu však dala na vybranou, rozhodl se podle toho nejdůležitějšího a také podle toho, co jej ještě nikdy nezklamalo. Podle svého srdce. Podle svého zamilovaného srdíčka, kde vzklíčila a stačila vzrůst ta největší čistá láska k Billovi. A jeho matka, o které si myslel, že jej má ráda takového, jaký je a že mu přeje, aby byl šťastný, ji považovala za odpornou nechutnou neřest, kterou ve svém domě nehodlala trpět.

Tom si hřbetem ruky otřel slzu, která mu volně stékala po líci a zhluboka se nadechl, jeho myšlenky se však stočily někam úplně jinam, když za sebou uslyšel tichounký hlásek.

„Tomi, měli bychom jít,“ špitla černovlasá osůbka, svírajíc v ručce klec s bílým králíčkem, který si ještě spokojeně pochrupoval ve svém domečku. Dredatá osůbka odtrhla pohled od okna a přes její rty se mihl milý úsměv. Tom se pousmál. Tohle bylo to, pro co se rozhodl on i jeho srdíčko. Tohle bylo to, co pro něj bylo důležitější, mnohem důležitější než domov a rodinné zázemí. Tohle stvoření s jemným hláskem a nádhernýma mandlovýma očima bylo pro něj vším. Roztomilým trdýlkem, kterému Tom musel vysvětlovat některé důležité věci, rozchichotaným sluníčkem, které Toma dokázalo rozesmát, křehkým stvořením, ke kterému se Tom choval jako k porcelánové panence a hlavně – milujícím a chápavým přítelem, u kterého Tom našel cit, něhu a lásku. To Bill mu ukázal, jak krásná může láska být a jak nádherné to je, být milován a také milovat. Bill byl pro něj vším – a teď hlavně jeho jedinou jistotou, nadějí a také novým životem, pro který se Tom rozhodl a který ode dneška bude žít se svou láskou.

S úsměvem se otočil k černovlasému stvořeníčku a pokýval hlavou.

„Máš pravdu, Billi, půjdeme. Tu tašku vezmu sám, ty si vezmi Bobíka, hm?“ pohladil Billa po vláscích a vzal svou velkou tašku na rameno. Naposled se rozhlédl po pokoji a společně s Billem vyšel ven na chodbu.

Tiše za sebou zavřeli dveře a Bill zvědavě nakoukl přes zábradlí dolů. Už už chtěl vykročit za Tomem, v tom se však zarazil. Simone stála zády k nim u okna a nejevila žádné známky toho, že by si celou věc ještě rozmyslela. Nehybně upírala zrak někam do neznáma, i to však Billovi sebralo veškerou odvahu. Moc se bál toho okamžiku, až odsud budou odcházet, bál se, že jej i Toma Simone zasype další várkou nadávek a zlých slov. Po včerejšku se jí bál tak, jako ještě nikoho na světě a teď měl největší strach z toho, že až je dva Simone uvidí spolu, živí odsud nevyjdou. Proto teď jen bojácně sklopil hlavinku a zůstal stát u dveří s třesoucíma se ručkama.

Tom si toho však všiml. Všiml si, jak Billova tvář zbledla, jakmile Bill zahlédl Simoninu siluetu a právě proto se teď rozhodl dodat mu odvahu. On sám se své matky nebál a nechtěl, aby z ní byl Bill vystresovaný nebo nervózní. Byl pevně odhodlaný své rozhodnutí neměnit za žádnou cenu, proto teď k Billovi přešel a dlaní pohladil jeho hebké vlásky.

„Billi,“ oslovil jej něžně a když k němu vzhlédly dvě posmutnělé čokoládky, prsty sklouznul až k jemné bílé ručce. „Pojď,“ špitl a odhodlaně sevřel Billovu dlaň v té své. Bill moc dobře věděl, co ten stisk znamená. Cítil jej a také cítil, že se s Tomem nemá čeho obávat. Je tu s ním, miluje jej a jen tím jediným dotykem mu dodává odvahu překonat svůj strach. Jemně Billovu ručku stiskl a když se mu dostalo Billova souhlasného pokývání, ruku v ruce společně zamířili na schody.

Už z dálky viděli skrz otevřené hlavní dveře Annino auto, do kterého Billova maminka ukládala všechna svoje i Billova zavazadla, dělajíc tak místo i pro Tomovu tašku. Bylo jí jasné, že to bude to poslední, co do prostorného kufru dá, protože Bobík bude i se svou klecí určitě celou cestu na zadních sedadlech s oběma chlapci. Spokojeně poodešla na chodbu ke schodům a když uviděla dvojici, scházející z horního patra, natáhla ruce po Bobíkově kleci.

„Králíčka dám dozadu k vám, mohl by se v kufru polekat,“ pousmála se a sevřela klec v dlaních, otáčejíc se na Toma, který se právě zamyšleně přidržoval zábradlí. Cítil, že i přes to všechno nemůže odjet jen tak. A to si myslela i Ann. Vzala klec do jedné ruky a tou druhou pohladila Toma po rameni.

„Tome, než odjedeš… měl by ses alespoň rozloučit,“ zašeptala a kývla hlavou k Simone, která stála pořád na jednom místě jako solný sloup. Když ji ráno Ann pozdravila, ani jí neodpověděla, jen ji probodla nenávistným pohledem.

Tom pokýval hlavou. Také cítil, že by to bylo od něj ošklivé. V tuhle chvíli mu bylo úplně jedno, jestli se s ním matka rozloučí, nebo ne. Chtěl jí i sám sobě dokázat, že je lepší, než ona. Proto společně s Billem popošel o pár kroků do obýváku, kde se zastavil. Naskytl se mu pohled na Simone, neustále postávající zády k nim. Naposled se zadívala před sebe a zavřela oči. Věděla to. Věděla, že tento boj prohrála a vítěz teď stojí kousek opodál od jejího syna. Ztratila ho jeho vinou, vinou toho, který mu popletl hlavu. Následující slova, která doputovala k jejím uším ji o tom plně ujistila. Tom se nadechl a upřel pohled na ženu, stojící u okna.

„Udělal jsem jen to, co jsi chtěla a co sis tak přála. Rozhodl jsem se. Rozhodl jsem se tak, jak mi to říkalo mé srdce a svědomí a jsem odhodlaný a připravený nést všechny následky, které moje rozhodnutí způsobí. I to, že mě teď kvůli tomu budeš nenávidět,“ v Tomových očích se zaleskly slzy a Tom se zhluboka nadechl. „A chci ti jen říct, že… že i přes to všechno tě mám pořád rád. Mám tě moc rád a o to víc je mi líto, že jsi mi dala na vybranou a postavila jsi mě před hotovou věc. Teď už je to ale stejně jedno. Budu mít svůj nový život s tím, koho jsem si vybral a… záleží jen na tobě, jestli se do něj někdy vrátíš. Sbohem,“ dodal a se slzami v očích věnoval nereagující matce poslední pohled, otáčejíc se k Billovi.

„Pojď, lásko,“ zašeptal a cítil, jak mu Bill stisk jeho ruky opětoval. Ještě naposled se otočil na ztichlou Simone a nato společně s Tomem vyšel z domovních dveří ven.

Oba chlapci zamířili k Annině autu, které ještě stálo na příjezdové cestě s otevřeným kufrem. Tom k němu přešel a opatrně uložil svou tašku s věcmi mezi ostatní.

„Můžeme jet,“ otočil se na Ann, která kufr zavřela a s úsměvem jej vybídla k zadním dveřím. Sama se uvelebila za volantem, zapnula si pás a ve zpětném zrcátku přeletěla pohledem Bobíkovu klec, Billa a Toma, který si za sebou právě zavřel dveře.

Už už chtěla nastartovat, její činnost však přerušila hlasitá rána domovních dveří, které se s obrovským prásknutím zavřely. Tom vyhlédl z okénka, jediný pohled na zavřené dveře jej však ujistil o tom, že se nezavřely samy od sebe. Oči se mu opět začaly zalévat slzami, když skrz matné sklo rozpoznal rychle vzdalující se postavu. Párkrát zamrkal, slzy zklamání, deroucí se z jeho očí však zastavit nedokázal. Ani nevnímal hrčící motor auta, ani slzy, které nechal stékat po své tváři. Podvědomě se otočil celou tváří k okénku, aby Billově pohledu, který na něj osůbka, sedící vedle něj upírala, nedovolil spatřit ty slané kapičky, Bill se však oklamat nenechal.

Viděl tu lítost v Tomových očích, když se jeho princ díval za vzdalující se postavou v matném skle, když však jeho očka spočinula na lesklých cestičkách všude po té hebké tváři, Billa píchlo u srdíčka. Včera to bylo poprvé, co Toma viděl plakat, každá jeho slza jej však zabolela u srdíčka tak prudce a silně, jakoby mu do něj někdo vrazil nůž. Neuvěřitelně jej to bolelo, když viděl, jak se Tom trápí a právě proto mu teď chtěl být pořád nablízku a být mu tou největší oporou. Jemně svou ručkou vyhledal tu Tomovu a pohladil ji bříšky svých prstů.

„Tomi,“ pípl téměř neslyšitelně, Tom to však dobře slyšel. Pomalounku natočil svou uplakanou tvář k Billovi, kterému se při pohledu do jeho uslzených očí jeho čokoládky samy zaleskly slzičkami a Bill vytáhl z malého balíčku jeden papírový kapesníček.

„Tomi… Tomi, neplakej. Tománku, neplakej,“ vyhrkl okamžitě, zatímco jemně stíral z té hebké tváře mokré cestičky, vytvořené potůčky slz. Tom přivřel víčka a vnímal jemnou látku kapesníčku, v duchu přemýšlejíc. Bill mu opatrně očistil tvář od slz, když však chtěl spustit prsty s kapesníčkem z Tomova obličeje, Tom jeho ručku něžně vzal do té své, upírajíc na Billa svůj pohled. Najednou se v něm odráželo tolik strachu a nejistoty, až to Billa polekalo. Už už chtěl něco říct, přerušila jej však Tomova tichá otázka.

„Billi, viď, že… že mě nikdy neopustíš?“ zašeptal tázavě, dívajíc se do Billovy tváře, která k němu překvapeně vzhlédla, za pár vteřinek se však na Toma mile usmála. Bill se rozzářil jako sluníčko a pomalu vztáhl dlaň, aby mohl pohladit Toma po líci. Přišlo mu, že se zamiloval do toho největšího blázínka na světě. Jeho rtíky se zvlnily do úsměvu a Billova hnědá očka teď vyhledávala ta Tomova, která před těmi jeho nesměle utíkala. Bill palcem lehce přejel po Tomově tváři.

„Tomi, hlupáčku můj. Podívej se teď na mě, prosím. Jen na chvilinku,“ zaprosil šeptem a opatrně si Tomovu sklopenou tvář nadzvedl tak, aby se mohl podívat do jeho oříškových očí. Byly to ony, které jej ujistily v tom, co chce právě říct. „Broučku, proč bych někdy něco takového dělal. Proč? Proč bych tě měl opouštět? Protože by ses mi třeba přestal líbit? Protože bys mě omrzel? Protože bych si našel někoho jiného? Ne, Tomi, “ Bill zavrtěl hlavou a úplně zapomněl na to, že právě vyjeli z Magdeburku. Myslel jen na svou lásku sedící před sebou, ke které teď vzhlížel a tichým hláskem opakoval slůvka lásky, vycházející přímo ze středu jeho srdíčka. „Pamatuješ, co jsi mi tenkrát slíbil v tom lese před pár dny, když jsme byli u maminky? Slíbil jsi mi, že ať se stane cokoli, nikdo a nic nás nerozdělí a my budeme navždy spolu v dobrém i ve zlém a já jsem ti to slíbil taky. Ty jsi ten slib včera dodržel, dodržel jsi to, o čem jsem si myslel, že už nikdy nemůže být pravda. Ukázal jsi mi, že ten slib myslíš vážně. A já ho taky myslím vážně, Tomi. A chci, abys to věděl. Chci, abys věděl, že neexistuje nic, co by mě od tebe mohlo odtrhnout. I kdyby se stalo cokoli na světě, já tu jsem a budu s tebou pořád a nic a nikdo mě nepřinutí opustit tě. Protože tě moc miluju, víc, než svůj život, který si bez tebe nedokážu představit. Ztratil bych to, na co jsem čekal tak dlouho. Lásku. A té se nikdy nevzdám, i kdyby byl proti nám celý svět. Nikdy nikomu nedovolím, aby mi tě vzal. Vždycky tu budu s tebou a pro tebe, Tomi. Slibuju,“ Bill pevně stiskl Tomovu dlaň na znamení slibu a jeho očka se rozzářila v tom okamžiku, kdy spatřila na Tomových rtech krásný úsměv. Tom se šťastně rozzářil a vůbec nevnímal slzy, které se mu začaly koulet po tváři. Věděl totiž, že jsou to slzy štěstí. Nepotřeboval slyšet už nic. Právě teď, v této chvíli pocítil, že si vybral správně. Láskyplně Billa objal kolem pasu a přitulil se blíž k němu, pokládajíc si hlavu na jeho hruď. Cítil, že větší štěstí, než to černovlasé stvořeníčko jej nemohlo potkat.

„Vůbec si tě nezasloužím, lásko,“ odpověděl plačtivě a plně vdechoval Billovu květinkovou vůni. Bill se usmál a lehce jej líbnul do dredů, které teď hladily jeho prstíky.

„Pšššt, Tomi. Ty víš, že ano, broučku. Jsem jen tvůj a ničí jiný už nikdy nebudu, slibuju,“ pousmál se a položil si Tomovu hlavu do svého klína, naslouchajíc tak blaženému předení svého miláčka. Tom se nechal hýčkat doteky těch citlivých prstíků, zatímco z očí mu stékala jedna slza štěstí za druhou. Našel to, co si vždycky přál a nemohl být šťastnější. Někoho, kdo jej bude milovat, kdo bude mít pro něj pochopení a kdo bude jeho lásku také přijímat. Někdo, komu teď leží v náručí a nechává se unášet jeho laskáním.

„Nechápu, jak můžeš být tak úžasný, lásko,“ zašeptal s neskrývaným obdivem a cítil, jak jej Bill pošimral konečkem jeho jednoho dredu rovnou pod nosíkem. Sám pro sebe se usmál.

„A já zase nechápu, jak takový krásný kluk, jako je můj Tomi, může plakat, když má tak nádherný úsměv,“ Bill se zaculil a sladce zamrkal na Toma, který se v tom okamžiku vyšplhal do sedu a zavrtěl hlavou.

„Ale Tomi už nebude plakat. Má totiž toho nejdokonalejšího přítele na světě,“ přiznal se zářivým úsměvem a láskyplně si vzal Billovu tvářičku do dlaní, na které se hned po několikavteřinovém úsměvu objevil nesouhlas. Bill zavrtěl svou střapatou hlavinkou a svraštil čelíčko.

„Ne ne, nemáš pravdu, Tománku. To Billi má toho nejdokonalejšího přítele na světě,“ pronesl vážně a nato se společně s Tomem vesele rozchichotal. Teprve teď se oba cítili opět uvolněně a krásně. Teprve teď, protože věděli, že mají jeden druhého. Tom se zářivě usmál a jemně si na prst namotal jeden Billův uhlově černý pramínek, pozorujíc to rozchichotané sluníčko, které na něj upřelo své dvě čokoládky.

„Chtěl bych… chtěl bych být znovu šťastný, Billi,“ přiznal Tom a opřel se o sedadlo, pozorujíc Billa, který se pomalounku přestal smát. Mile se zaculil a prstíkem pohladil Toma po tváři.

„Zase budeš, Tomi. A stačí k tomu jen málo,“ špitl s úsměvem a ani si neuvědomil, že se teď svými rty přibližuje k těm Tomovým. Opatrně a velmi jemně se o sebe otřely a po chvilince poznávání splynuly v zaláskovaném polibku obou chlapců, kteří se do něj mírně usmáli. Tom se od Billa pomalounku odtrhl a pohladil jej po vláscích.

„Děkuju, koťátko moje,“ zašeptal a když spatřil jiskřičky radosti v těch dvou kukadýlkách, šťastně si k sobě přivinul to křehoučké tělíčko.

Bylo jen několik málo minut po poledni, když u domku Billovy maminky zaparkovalo Annino auto, ze kterého vystoupila Ann i s oběma chlapci. Rozhlédla se kolem a nato s úsměvem vyhledala pohledy obou chlapců, kteří se k sobě tulili.

„Tak, jsme tady, kluci. Vítejte doma,“ pronesla tak slavnostně, že i famfáry byly proti ní málo. Bill i Tom se rozesmáli a s propletenými prsty přešli k otevřenému kufru, aby si rozebrali svá zavazadla, zatímco Ann šla odemknout domovní dveře. Bill rychle popadl svůj baťůžek a malou tašku a hlava nehlava se hnal po chodníčku až ke dveřím, vůbec si neuvědomujíc, že na něco důležitého zapomněl. Uvědomil si to až Tom, který skrz okénko zahlédl Bobíkovu klec a vzal ji do dlaní. Sám pro sebe se usmál a mírně se pootočil.

„Čípak je tenhle zapomenutý králíček?“ pronesl naoko ledabyle, moc dobře však na sobě cítil pohled osůbky, která se okamžitě otočila a nato se ručkou plácla do čela.

„Bobí je můj,“ zapištěl, prstíkem ukazujíc na sebe a rychle capkal pro svého chlupáčka. Vzal jeho klec z Tomových rukou a s vyceněnými předními zoubky nedočkavě nahlédnul skulinkou do domečku, nato však nechápavě zavrtěl hlavinkou.

„To snad není možné! Už je odpoledne a on si pořád vyspává,“ zalamentoval a protestně vyšpulil pusinku nad spícím klubíčkem, nevšímajíc si Toma, který jen tak tak zadržoval smích. Vzal svou tašku na rameno a rošťácky se zaculil.

„No, jaký páníček, takový králíček,“ pronesl své nově smyšlené moudro a se smíchem se podíval na Billa, který chtěl už už něco říct, jakmile se mu však dostalo omluvného pohlazení po zadečku, jen něco vykníkl a hopkavými krůčky vešel dovnitř.

„Tak, kluci, co teď budete dělat?“ zeptala se Ann hned, jakmile zaparkovala auto ke garáži a teď pohledem těkala z Billa na Toma a naopak. Tom očima spočinul na jejich věcech a zamrkal.

„No, asi se půjdeme vybalit a dát si oblečení do skříní, viď, Billí,“ otočil se na Billa, který jen něco souhlasně zašišlal. V posledních pěti minutách si totiž vzal do hlavy, že Bobíka musí probudit. Jediným výsledkem však bylo jen to, že Bobík zastříhal ouškama a packou se ohnal po tom nenechavém prstíku, který jej šimral na bříšku. Ann se usmála.

„Tak dobře, běžte, já zatím uvařím něco dobrého a potom vás zavolám ke stolu, ano?“ navrhla a se smíchem pozorovala Billa, který jen velmi nerad vzdal své pokusy a společně s Tomem a jejich zavazadly odešel do svého pokoje, který bude ode dneška jen jejich. Sama pro sebe se usmála a otevřela svou oblíbenou kuchařku, rovnou na stránce s výborným rizotem.

Na noční inkoustově černé obloze se rozzářily tisíce třpytivých hvězdiček a posely celé ztmavlé nebe, na kterém nebylo po sluníčku už ani památky. Každá z nich si našla na tom černém moři své místečko, odkud měla rozhled na celou zem a začala pilně zářit. Jejich třpyt a lesk dopadal všude na zem. I do malého okna obýváku, kde se k sobě na gauči tulili dva zamilovaní blázínci. Celého půl dne strávili nad vybalováním svých věcí, proto se šli po výborné večeři jeden po druhém okoupat a teď si pod dekou vyměňovali něžné dotyky a hlazení, už umytí, čistí a voňaví. Ani jeden z nich nesledoval děj na obří obrazovce a i když se o to Tom alespoň pokusil, jeho plány do tří sekund zničil pisklavý hlásek někde u jeho ouška. Billova pusinka se od chvíle, co začali vybalovat snad ještě ani nezastavila a Tom měl pocit, že kdyby Ann Billa u večeře nekrotila, zcela určitě by se to upovídané trdýlko zadusilo.

Teď si však spokojeně hovělo pod dekou, v teploučku a s mírně zamyšleným výrazem si pohrávalo s Tomovými prsty. Už když před několika hodinami s Tomem skládali své oblečení do společné skříně, něco jej napadlo, Bill si však nebyl jistý, jestli s jeho nápadem bude souhlasit i Tom. Jemu to přišlo jako skvělé strávení zítřejšího dne, proto zapřemýšlel a nato pozdvihnul očka k Tomovi. Doufám, že budeš souhlasit, Tomi.

„Tomi, já jsem dneska přemýšlel a říkal jsem si… Víš, potřebuju se tě na něco zeptat,“ začal pomalounku a sledoval, jak Tom s úsměvem odtrhl pohled od televize, věnujíc tak svou pozornost jen jemu.

„A na co, broučku?“ optal se automaticky a viděl, jak se Bill vyšplhal do sedu a nato si před ním klekl na kolínka. Malinko si skousnul rtíky.

„Víš, Tomi, říkal jsem si, že… Že bychom si zítra mohli udělat takový malý výlet do města. Maminka by nás tam mohla zavézt autem a potom by pro nás zase přijela. Potřeboval bych něco nového na sebe,“ povzdechl si, nato však spatřil na Tomových rtech šibalský úsměv. Tom se zaculil a detailně si začal vybavovat okamžik, když dnes Bill naštvaně pronesl, že má „tolik zbytečných a všelijakých hadrů,“ že by se to nevlezlo ani do deseti vlakových vagónů. Sám pro sebe se usmál.

„Aha, a já myslel, že po tom tvé dnešním rozčílení teď žádné oblečení nepotřebuješ,“ jemně jej prstem píchnul do žeber a užíval si Billova chichotání. Bill však protestně zavrtěl hlavinkou.

„Já mám oblečení tak akorát, to ta skříň v pokoji je moc malá,“ rychle to začal zamlouvat a snažil se tvářit úplně vážně. „Tak co, Tomi? Pojedeme zítra nakupovat?“ nedočkavě na gauči poskočil, až se musel Tom usmát. Tak skříň je malá?

Naoko důležitě se zamyslel, přestože odpověď už předem znal. Přišlo mu to jako báječný nápad a navíc s Billem na nákupech ještě nikdy nebyl. Už teď se těšil, až mu pomůže s výběrem oblečení, teď se však rozhodl jej ještě trošku poškádlit.

„No… když budu moci nakukovat do převlékací kabinky, proč ne?“ odvětil se šibalským úsměvem a nato mu na malý okamžik zalehlo v uších.

„Jupííííííí!!!“ Bill radostně zapištěl a vůbec nevnímal Toma, který si prsty zastrčil do ušních dírek, ani Ann, které leknutím málem spadl talíř na podlahu, zatímco ona se jej snažila zachytit. Vesele se přitulil k Tomovi a šťastně mu začal líbat celou tvář.

„Jsi zlatíčko, Tomi. Už se moc těším. Ale…“ důležitě pozvedl ukazováček a zatvářil se vážně, nevnímajíc skutečnost, že Tomovi málem vypíchl oko. „Musíme koupit Bobímu nové papání, má tam už skoro na dně. Pozítří by nám umřel hlady, chudáček chlupáček,“ špitl smutně, nato však pozvedl očka k Tomovi. Rychle se zamyslel a s mírně pootevřenou pusinkou si v duchu opakoval svá dvě poslední slova, která před chvilinkou vyslovil, když mu však došla jedna skutečnost, radostně zatleskal packama.

„Jůůů, Tomí, to se rýmuje. Chudáček chlupáček, chudáček chlupáček, chudáček chlupáček,“ pištěl vesele a poskakoval na gauči, tleskajíc ručkama. Tom se usmál, přesně tohle na Billovi miloval. Jemně jej pohladil po vláscích.

„Pojď ke mně, prdelko moje,“ vybídl ho a Bill se nenechal dlouho pobízet. Přitulil se k Tomovi a položil si svou střapatou hlavinku na jeho hruď, tichounce vrníc. Neuvěřitelně moc už se těšil na zítřek.

„Ani nevíš, jak moc jsem rád, že tě mám u sebe,“ špitl Tom a něžně prsty čechral Billovy vlásky. Bill se usmál jako sluníčko a více se přitulil k Tomovi, vdechujíc tak jeho přitažlivou vůni, sálající z jeho trička.

„A ani nevíš, jak jsem rád já, že mám u sebe svého prince. Pohádka může pokračovat,“ pípl tichounce do Tomova trička a blaženě zapředl, semknul víčka a vdechoval tu, tak krásnou nezaměnitelnou vůni, která jej během malé chvilky zavede do říše těch nejkrásnějších snů o něm a o své lásce.