Trümper + Stringini = Kaulitz 8.

autor: DarkAngel

Zdravím všechny 🙂
Omlouvám se, že dílky přibývají tak pomalu, ale skoro nejsem doma. Teď jedu na 10 dní na dovolenou, takže další dílek očekávejte až v září…
Jinak jsem vám chtěla poděkovat za spolupráci u minulého dílu. Nakonec jsem napsala tři verze a vybrala jsem tu mixovanou 😉 užijte si to a nezapomeňte na anketu – dnes bude jednodušší – aby se mi o příštím dílu snadněji rozhodovalo. Děkuju všem, co povídku čtou a komentujou, užijte si dílek a mějte se krásně :-* Vaše DarkAngel

Bill:

„Ale ale, slečinka by chtěla křičet?“ Jeden z nich se ke mně o dva kroky přiblíží.
„Nejsem žádná slečinka, nechte mě na pokoji!“ Vypísknu, k mé smůle o dost vyšším hláskem než obvykle.
„Tak to pardon, mladá dámo… A moc tu neječ, nebo budu zlej. Když budeš pěkně potichu, nebude tě to tolik bolet.“ Vycení na mě svoje zašedlé křivé zuby a já se otřesu odporem. Pozvracím se, jenom jestli se mě dotkne.

„Počkej Dave, to je nějaký mladý maso, takže mi ho nech.“
Vyděšeně se ohlédnu – a spatřím jednoho spolužáka. Tima.
„Timo! Ať mě pustí!“ Žádám o pomoc kluka, který mě kdysi obden mlátil? Teď je mi to jedno.

Moje jediná naděje se ke mně přiblíží, vdýchne mi do tváře alkohol a opilým pohledem si mě změří. „My se známe? Moc si tě nepamatuju… vlastně vůbec…“ rádoby omluvně se zašklebí, „…ale ty mě asi jo. Líbilo se ti to minule?“ Přiblíží se ještě víc a jeho ruka vjede pod moje tričko. Jeho výraz se změní na nechápavý, zděšený a naštvaný zároveň. Bleskově vyjede zpod mého svršku a jeho ruka zamíří pod mé boxerky.

„Jau! To bolí!“ Přirozený reflex promluví za mě.
Timova zlost se dá vyčíst z jeho očí i v téhle tmě. Udeří mě pěstí do tváře takovou silou, že kdyby mě stále ještě nedrželi další dva úchylkové, upadl bych.
„Na co si to hraješ, buzno?“ Další rána.

Jeho dva kámoši mě rozpačitě pouští. „Ty už jí nechceš? Nelíbí se ti?“ Dave nestačí vycházet z údivu.
„Dyť je to obyčejnej buzerant!“ Další dobře mířenou ranou mě srazí k zemi.
„Co si myslíš, ty zmrde? Ze mě si budeš dělat prdel?“ Křičí na celý park a při každém slově mě nezapomene pořádně nakopnout. On si snad myslí, že se vydávám za holku a čekám jen na to, aby mě mohl znásilnit?

K jeho kopancům a ranám se přidají další, jejich původci jsou jeho tři kámoši. Pomalu se začínám dusit vlastní krví, kterou vdechuji nosem i pusou. Chci umřít! Čekám na okamžik, kdy přestanu vnímat rány, ten však odmítá přijít…

Tom:

Zvednu se a pomalu mířím domů. Někde ten hrob přece být musí! Ale kde?
Přemýšlím nad tím pořád dokola, když v tom mě přeruší výkřiky nějakých chlapů. Na chvíli se zaposlouchám, pak zavrtím hlavou a jdu dál. Nějaký chlapi se opili, a teď se rvou v parku. No, radši ho dnes obejdu.

Prohrabávám kapsy, ale nemůžu najít klíče. Praštím se dlaní do čela – v parku jsem vytahoval mobil, a přitom jsem si položil klíče vedle sebe na lavičku.
Otočím se a svižným krokem se vracím. V parku už je ticho, takže si můžu cestu zkrátit. Pospíchám po kamenité cestičce, když vtom slyším někoho tiše vzlykat. Zastavím se a poslouchám.
Někdo tu naříká dva metry přede mnou, kdybych nezastavil, asi bych o to stvoření zakopl. To bude jeden z těch opilých, napadne mě. Pro jistotu na něj posvítím mobilem a zeptám se – co kdyby byl nějak vážně zraněný?

Vytáhnu mobil – rozsvítím ho a zeptám se: „Není ti… Bože, Bille!“ Leží tu přede mnou, ve tváři bolestivý výraz a spoustu krve smíchané se slzami.
„Tome…“ zašeptá.
„Už jsem u tebe, neboj…“ Pomalu ho podepřu a zjišťuji, jestli nemá něco zlomeného.
„Nebolí tě něco?“ Vytáhnu papírový kapesník a začnu mu opatrně utírat obličej.
„Všechno…“ Vzlykne.
„Můžeš hýbat rukama a nohama?“ Zvedne jednu, pak druhou nohu, levou ruku, pravou sotva pohne a už usykává.
„Jestli tě bolí hodně, tak s ní nehýbej!“ přikážu mu a sundám si šátek, který jsem měl kolem krku. Zafixuji mu ruku a pomáhám mu vstát.
“ Pojď…“ Podpírám ho a posadím na nejbližší lavičku.
„Zapomněl jsem klíče u hřbitova, tak pro ně doběhnu, ok?“ Slabě přikývne.

„Neboj, hned se vrátím…“ Špitnu a políbím ho na nerozbitý kousek rtů. Když se oddálím, Bill na mě kouká, jako kdyby dostal přes hlavu. Hloupý přirovnání. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co jsem udělal, zatřesu hlavou a odkašlu si.
„Tak… j-já letím pro ty klíče…“ Otočím se a tryskem mizím.

Anketa:
Zůstane Bill na lavičce v pořádku?
1. Ano
2. Ne, protože se ti čtyři vrátí
3. Ne, protože se rozhodne jít za Tomem a zabloudí :o)