Bookmakers scrubbers II – Temný stín 28.

Bill

Tiché odříkávání modliteb, které jednolitým a monotónním hlasem přednášel kněz, jsem vnímal asi jako šumění padajícího listí na podzim, o kterém také sice víte, ale věnujete mu pramalou pozornost. Stáhnul jsem se do vlastního světa myšlenek, nepřítomně při tom hledíc do temné propasti, na jejímž dně spočívala snad ještě černější rakev. V hlavě se mi míhaly obrazy té, která v ní ležela, jak k sobě tiskne Alexe, a přitom z ní sálá tak neskonalé štěstí a nefalšovaná radost. Jako kdyby mi je říkala teď, jsem slyšel její slova, když mi jednou v nemocnici svěřila, jak neskonale vděčná je, že se dožila toho, aby ho mohla párkrát stisknout v náručí, dát mu pít své mléko. Měla chtít víc. Vůbec by to nebylo neskromné. Právě naopak. Tohle, co se teď děje, je vrcholem nespravedlnosti. Má to snad být odplata za život, který dříve vedla? Jestli ano, tak mě poslouchej, ty tam nahoře, i když pochybuju o tom, že tam skutečně jsi. Soudil jsi a odsoudil, ovšem špatně. Můj chlapeček bude vyrůstat bez mámy a ta jediná, která by si trest zasloužila, vyvázla.

Tiché nářky smutečních hostů mě mučily, zalézaly mi až do morku kostí a nutily mě panikařit nad nestálostí života. Ucítil jsem bratrovu ruku, která stiskla tu mojí v gestu podpory. Potřeboval jsem ji. Přišlo to tak náhle, že jsem tomu snad až do téhle chvíle nevěřil. Pořád jsem v jejím domě čekal, že se vyloupne zpoza rohu a bude se shánět po malém, ale nedělo se tak a já v tenhle tíživý okamžik, naplněný potoky slz a černých rób, pochopil. Ona se nevrátí a Alexander nikdy nepozná svou mámu. Možná bych měl brečet, ale ta slaná vlhkost nepřicházela. Jen prázdno, nic víc.

Bílá růže, kterou jsem třímal v ruce, se snesla na záplavu červených. Byl konec. Lidé se svěšenými hlavami zvolna odcházeli, jen já dál zůstával přimražený na místě.

„Pojď. Půjdeme, ano?“ Tichým hlasem mě vyzval Tom. Nepouštěl jsem jeho dlaň a nechal se odvádět pryč.

…

Nemělo význam tu nadále setrvávat. Všichni jsme si pobalili těch pár věcí, které jsme tu měli, a vyrovnali je před dům, kde je za pár minut naloží taxi, které nás poveze na letiště.

„Kdykoli budete chtít, můžete přijet, ano? Podívat se na Alexe. Všichni vás rádi uvidíme. Letenku pochopitelně kdykoli zařídím.“ Ujišťoval jsem paní Smithovou při loučení, že ji rozhodně nemíním připravit ještě o vnuka. Znovu se neubránila slzám. „Budu vám pravidelně psát a posílat fotky. Určitě přijeďte.“ Nabádal jsem ji. Bylo mi jí neskutečně líto, ale víc jsem pro ni nemohl udělat.

„Starej se o něj dobře, chlapče.“ Řekla a pohladila mě po tváři.

„Budu.“ Slíbil jsem a pokusil se to doprovodit o úsměv. Měl zvláštně nahořklou příchuť. Radostné úsměvy nebyly na místě.

Na letišti v Německu nás už čekal připravený odvoz, který zařídil David. Přeci jen, tady už jsme anonymitu neměli, takže jsem mu byl docela vděčný za jeho prozíravost. Nálet fanoušků bych vzhledem k Alexově přítomnosti zažil jen velice nerad. Naštěstí všechno proběhlo bez komplikací. Letištní halou jsme se jen mihli, o zavazadla se postarala ochranka a už nás v dodávce odváželi zatím jen do Loitsche k našim.

„Jak jste mi volali, že vnuk už je na světě, pořídila jsem mu pár věcí. Na začátek to pro miminko uzpůsobíme u nás doma.“ Líčila mi máma, když už jsme byli v rodinném hnízdě. Chtěl jsem začít něco namítat, protože takhle jsem si to úplně nepředstavoval. David bude chtít, aby jsme se vrátili k práci, a proto bylo potřeba abychom byli po ruce v Hamburku, a náš byt byl prostorný. Prozatím nebyl problém mít Alexe tam, a my rozhodně neměli v plánu nasadit nějaké závratné pracovní tempo. V tom jsem mínil našeho manažera brzdit. Maximálně tři dny v týdnu na pár hodin, nic víc. Já totiž hodlal být otec na plný úvazek. Kapela bude muset na chvilku ustoupit do pozadí.

„No ani se nenadechuj.“ Utnula mě máma hned v zárodku. „Já vám dvěma nesvěřím péči o novorozence, alespoň do té doby, dokud si nebudu jistá, že ji zvládnete bez pomoci. Ty si to možná nepřipouštíš, ale ani zdaleka nemáš ještě představu o tom, co všechno to dítě potřebuje, a jestli hodláte začít zase s tím vaším muzicírováním, no tak jednoduše budete muset nějakou dobu dojíždět odsud.“ Zavelela máma, že by se za to leckterý generál nemusel stydět a já se už ani nepokoušel nic namítat. Musel jsem jí dát totiž za pravdu. Já si to představoval dost idealisticky, ale až bych pak měl mít toho malého špunta na krku čtyři a dvacet hodin denně, nejspíš by mi moc do zpěvu nebylo.

„Jeho postýlka bude ale u mě v pokoji.“ Domáhal jsem se.

„No to pochopitelně. Já už jsem se k vám dvěma navstávala dost. Jen si to pěkně užij.“ A mám to. A já si myslel kdovíjak se o tohle právo nebudu muset s mámou přít. Abych toho brzo nazalitoval, když to líčí tak děsivě.

Ne, ba ne. Můj malý Alex je andílek. Ten mi neprobrečí celou noc. Říkal jsem si odpoledne, když už jsme měli všechny nejnutnější věci vybalené a všechno potřebné pro miminko bylo nastěhované v mém pokoji dokonce i s Tomovou postelí, protože on se ochotně nabídl, že se se mnou bude ve vstávání k Alexandrovi v noci střídat, a já si s ním teď lebedil natažený přes letiště, které nám tu najednou vzniklo. Máma si neodpustila utrousit poznámku, že přesně ví, co se za tou Tomovou horlivostí být v mém pokoji rovněž, skrývá, ovšem usmívala se u toho, takže to ani jeden z nás moc neřešil. Můj malý brouček mě chytal za prsty, kterými jsem ho šimral v dlani a valil ta svoje malá kukadla na okolní svět. Čipera jeden, nechtělo se mu spinkat i přesto, že se před chvílí pořádně nadlábnul a teď byla jeho doba, ale nejspíš mu v tom ten časovej posun udělal trošku binec. Nevadí, jednoduše si spolu budeme ještě chvilku hrát, on se utahá a usne.

„Tady jste. Hledal jsem vás.“ Strčil do pokoje hlavu Tom a už si to štrádoval k nám. Přisedl si na kraj postele a mně neuniklo to, jak se na nás zadíval, něžně se při tom usmívajíc.

„Co?“ Chtěl jsem znát důvod toho jeho pohledu.

„Vypadáte nádherně.“ Vydechl nakonec se znatelným citovým pohnutím. Věděl jsem, že Tom to pořád ještě nezačal brát za samozřejmé. Neustále ho Alex nepřestával uchvacovat. „Miluju vás. Oba, strašně moc.“ Vyznal se mi a opatrně se přes malého ke mně natáhl pro polibek.

„A my tebe.“ Vydechl jsem mu do rtů, dovolujíc si mluvit i za svého syna. Přisunul se ještě o kousek blíž, svou dlaň mi položil na tvář a naše motýlí líbání malinko prohloubil. Pocítil jsem slabou závrať. Bylo v tom tolik lásky a my měli v posledních hektických dnech tak málo času na něžnosti. Ani jsem si už nevybavoval, kdy naposledy mě mohl takhle políbit. Teď to ale dělal a já si to plně vychutnával.

…

„No, páni, Bille. Pochlapil ses.“ Okomentoval mého syna Georg, skláněje se nad postýlkou. Naši nejbližší samozřejmě velmi brzy po našem návratu zatoužili poznat nový přírůstek do rodiny. Nijak jsme jim to neodpírali a na dnešek je všechny pozvali. Jediný, kdo zatím nedorazil, byl Andreas. Ale toho jsme očekávali každou minutou. „Nikdy bych do tebe neřek, že zplodíš něco takovýho.“ Myslel to vyloženě z legrace. Ostatně jsme byli zvyklí dobírat si sami sebe navzájem tímhle stylem. Dělali jsme to pořád, ovšem Tom to s příchodem Alexe začal vnímat malinko jinak, takže se naježil.

„Co tím chceš jako říct?“ Ohnal se po Geovi s viditelným zapálením mě bránit a odrazit jakýkoli další nemístný vtípek.

„Jenom tolik, že je to fakt krásný dítě.“ Vložila se do toho Alice a možná tak zabránila menší bouřce. „Skutečně, Bille, je nádhernej.“ Pronesla směrem ke mně a poplácala mě po rameni. Ona, Georg a Gustav tu stáli kolem postýlky jako tři sudičky a dobrých pár minut si prohlíželi, co že jsem si to tedy přivezl ze států.

„Ještě aby nebyl. Má bejt po kom.“ Plácnul jsem se po hrudi a naparoval se jako krocan. Moje sebestřednost občas neznala hranic, ovšem tentokrát jsem to nemyslel nijak povrchně. Znali mě. Já prostě míval tendence sám sebe chválit. Na to už byli všichni zvyklí.

„A jak ti jde přebalování?“ Zajímal se Gustav a začenichal. „Řek bych, že by to potřeboval.“

„Ale houbeles. To byl Georg.“ Svedl to Tom pohotově na našeho basáka.

„Co to žvaníš. Já mám svý tělesný funkce pod kontrolou.“ Ohradil se Geo a všichni krom něj jsme se rozesmáli.

„Teda, pánové, vy snad ani s tím dítětem nedospějete.“ Okomentovala to Alice, když jsme se všichni více méně uklidnili.

Nejspíš jsme se chovali až příliš hlučně, protože Alexandr zavrněl a rozlepil očka.

„Vzbudili jste ho, vy blbouni. Koukejte odsud vymáznout.“ Vyháněl jsem to stádo.

„Jo my? A kdo se tady z nás řehtal nejhlasitějc?“ Snažil se Geo svalit vinu na mě.

„Zlatíčko, ty už ses vyhajal? Chtěl bys papat?“ Mluvil jsem na ten svůj malej poklad a vytahoval ho ven z postýlky. Bezpečně jsem si ho položil na svou levou ruku a odcházel s ním z pokoje. Ostatní šli za mnou.

Posedali si v obýváku a já se přitočil na Toma.

„Podržíš mi ho? Udělám sunar.“ Požádal jsem ho a podával mu ho. Tom si ho bez protestů vzal k sobě do náruče a automaticky ho podrbal na bříšku. Když ho takhle rozptyloval, Alex během čekání na jídlo neplakal. I když si to Tom moc nepřipouštěl, šlo mu to s ním taky bravurně.

Během toho, co jsem připravoval Alexovi láhev, ozval se domovní zvonek.

„To bude Andy. Jděte mu někdo otevřít.“ Zahulákal jsem z kuchyně a pokračoval. Soustředil jsem se na vychytání té správné teploty.

„Bomba prcek. Já jsem si říkal, že tomu neuvěřím dřív, dokud ho neuvidím a ona je to fakt pravda.“ Slyšel jsem Andreasova slova z obýváku až do kuchyně.

„Sis myslel, že tě vodíme za nos, jo? A těch posledních pár tejdnů se válíme někde u moře.“ Mluvil jsem na něj já, vraceje se k nim s lahví v ruce.

„To ne, ale chápej…“ Rozhodil Andy ruce, v jedné z nich svíraje chrastítko. Všichni ho donesli, nic lepšího je asi nenapadlo, pochopitelně všechna nebyla totožná, ale pánové zřejmě nedokázali projevit více vynalézavosti. To Alicin dárek byl nápaditější. Ke zdobnému modrému dudlíku koupila rozkošnou malou mikču s kapucou a kačerem Donaldem. Ta bez pochyby Alexandrovi bude slušet.

„Můžu?“ Natahoval se Tom po lahvi a já mu ji podal. Měl rád, když ho mohl krmit. Všichni rázem zmlkli, když můj chlapáček začal o sto šest sát a omotával při tom svoje malé prstíky kolem lahve. Tohle totiž muselo dostat úplně každého. Minimálně, když to viděl poprvé.