Bookmakers scrubbers II – Temný stín 29.

autor: Ainikki

Tom

Pozapomínal jsem na okolí, když jsem měl v náručí toho našeho chlapečka – ano správně našeho, dřív jsem to k sobě nijak zvlášť nepouštěl, ale teď už jsem věděl, že je náš, jen můj a Billův – a sledoval jsem, jak v něm mizí obsah lahve. Možná kdybych se kolem sebe rozhlédl jen na malý moment, všiml bych si jednoho páru zkoumavých očí, které se na mě dívaly s mnohem větším zájmem než všechny ostatní.

Když si malý odříhl a začal mi klimbat na rameni, zvedl jsem se a odnášel ho do jeho postýlky. S tou největší opatrností, abych ho neprobudil, jsem ho do ní ukládal a přikrýval peřinkou. Neprobral se. Jen si spokojeně zavrněl a nerušeně spinkal dál.

„Můžu?“ Objevila se mi v zádech Alice, až jsem málem úlekem nadskočil. Vůbec jsem ji neslyšel vejít. Chytil jsem se za srdce a vydechnul.

„Šmajrá, tys mi dala.“ Mluvil jsem polohlasem.

„Promiň. Nechtěla jsem tě vyděsit.“ Omluvila se hned a šeptala rovněž. Oba jsme brali ohledy na toho mrňouska, který jisto jistě momentálně nestál o to, aby ho z jeho snění kdokoli vyrušoval.

„Chtělas mi něco?“ Zeptal jsem se logicky, protože jinak jsem si nedovedl vysvětlit, proč se za mnou tak přikradla.

„Vlastně ani ne…“ Špitla neurčitě a zapíchla oči do koberce, žmoulajíc si u toho lem trička. Byly na ní zcela očividné rozpaky, z čehož jsem byl zmatený, protože ty se tedy mezi námi nevyskytovaly.

„Stalo se něco? Nějaký problém?“ Chtěl jsem účastně vědět, udělal krok do její těsné blízkosti a vzal ji za ruku. Nejspíš bylo tohle to, na co čekala. Osmělila se a zvedla ke mně zrak.

„Moc ti to s tím malým slušelo.“ Svěřila mi. „Ani nevíš jak moc. Bylo úžasný tě pozorovat, jak ho krmíš.“ Pokračovala dál a já ani nepostřehl, že udělala další nepatrný krůček směrem ke mně. Stáli jsme teď v těsné blízkosti. „Kdybys chtěl taky svůj malý uzlíček…“

Nedopověděla. Jen zrušila tu poslední zanedbatelnou mezeru mezi námi a přitiskla se mi na rty. Paralyzovalo mě to, protože jsem to absolutně nečekal. Jemně je sála a snažila se mě přimět ke spolupráci, obtáčeje mi ruce kolem krku.

„Alice, tohle ne.“ Vzpamatoval jsem se a vymanil se z jejího objetí. Zklamaně na mě pohlédla.

„Mám tě ráda, Tome. Víc než si myslíš. Proč mě odmítáš? Oba jsme přeci sami.“ Přiznala mi svoje city. Proč ale teď? Nikdy mi nic nedala najevo. Myslel jsem, že to, co je mezi námi, stoprocentně funguje. Nejspíš jsem se mýlil.

„Já se necítím sám… pochop. Já pro tebe nejsem ten pravý.“ Snažil jsem se jí šetrně odradit. Vadilo mi, že k tomuhle došlo. Nechtěl jsem ztratit její přátelství. Půjde ale po tomhle navázat na to, co bylo?

„Promiň. Byla to ode mě hloupost.“ Hlesla, zamžikala víčky a kvapně odcházela z pokoje. Já tam ještě nějakou dobu zůstal stát a uvažoval o tom, co se to právě teď stalo. Zpátky to už ale asi zřejmě nevrátím, takže jsem to nechal být, otočil jsem knoflíkem na Alexově babysittingu, abychom věděli, až se vzbudí, a sešel k ostatním dolů. Alice seděla způsobně vedle Andrease a usrkávala svoji kolu. Neuniklo mi, že těká pohledem všude možně, ale tomu, aby se podívala na mě, se pokoušela raději vyhnout. Ne vždy úspěšně. Párkrát jsem si všiml, jak se její oči, plné posmutnělosti, zatoulaly ke mně. Nebylo mi z toho dvakrát nejlíp po těle. Rád bych v nich zase viděl radost, ale bohužel to, po čem toužila, jsem jí poskytnout nemohl. To už vlastnil dávno někdo jiný.

Když všichni o hodinu později odcházeli, s velkou srdečností a hlaholem se s námi loučili, jen ona se chovala tak, jako by snad chtěla být neviditelná.

„Úsměv, kočko. Zavolám ti, ano? Promluvíme si o tom.“ Nabídl jsem jí tak, aby to patřilo jen jejím uším, a povzbudivě ji cvrknul do brady. Na svou vlastní přezíravou povahu jsem bral možná až moc velké ohledy, ale já cítil, že bychom tohle měli nějak vyřešit.

„Dobře.“ Pokusila se o úsměv a odešla s klukama.

Bill pozvedl obočí.

„Děje se něco?“ Zřejmě mu to, co se tu odehrálo, neuniklo.

„Jo, a je to pěkně na hovno.“ Ulevil jsem si. Billovo obočí vystřelilo ještě výš.

„A povíš mi to?“ Nasál jsem do plic vzduch, a pak ho s hlasitým odfouknutím zase pustil ven.

„Myslím, že to asi nechceš slyšet.“ Odvětil jsem neurčitě, ale už teď jsem věděl, že mu to stejně řeknu. Nebál jsem se žárlivé scény. Ničím jsem se neprovinil a chystal jsem se k upřímnosti. Navíc Bill byl teď, co měl Alexe, v tomhle směru vyrovnanější, rozumnější. Neprojevoval se jako žárlivá hysterka. A třeba mi nakonec i poradí, co si dál počít.

„Alice mě políbila.“ Řekl jsem na rovinu cestou z předsíně zpět do obýváku. Bill mlčel. Došel až k pohovce a posadil se na ni. Udělal jsem to samé. „Ten impuls přišel od ní. Ona, jak mě viděla s dítětem… nevím, co se jí zrodilo v hlavě a jak dlouho už to tam měla… odmítl jsem ji.“ Dodal jsem, aby snad nedošlo k nějaké mýlce. „Bille, řekni něco, prosím.“ Dotíral jsem na něj, když z jeho strany pokračovalo ticho.

„Počkej, jo.“ Žádal. „Právě v sobě bojuju s chutí jít a vyškrábat jí oči.“ Vypadlo z něj, ale doprovodil to úsměvem. K bouřce se tedy neschylovalo a to, že mu vadilo, co udělala, jsem chápal. Cítil bych to stejně. „Co s tím budeš dělat?“ Chtěl vědět. „Víš, na rovinu se ti přiznám, že jestli se s ní chceš stýkat dál, tak já budu mít neustále v hlavě představu toho, jak se snaží znovu tě pokoušet.“

Páni, tak takovouhle přímočarost jsem z jeho strany nečekal. Nevycházel jsem z úžasu nad tím, jak dalece se mohl změnit a místo vřískání začít používat mozek a debatovat o tom, co ho napadá.

„Nevím.“ Pokrčil jsem bezradně rameny. „Nechci to teď úplně utnout. Chci jí dát čas, aby si uvědomila, že víc, než přátelé být nemůžem. Slíbil jsem jí, že jí brknu a hodíme o tom řeč.“

„Tak to udělej. Ještě dnes, ať máte jasno. Já jdu zkontrolovat Alexe.“ Bill se zvednul a odcházel.

„Počkej.“ Stihl jsem na něj ještě křiknout a vystartoval za ním. Otočil se a čekal, až k němu dojdu. Stál blízko stěny a já ho uvěznil mezi ní a mým tělem. Vášnivě jsem ho políbil.

„Čím jsem si to zasloužil?“ Zajímal se, když jsme si už jen udýchaně hleděli do očí, vzájemně se k sobě tisknouc.

„Strašně se mi líbí tenhle novej taťka Bill. Tak moc rozumnej… dík, že to chápeš.“ Ševelil jsem v těsné blízkosti jeho rtů a neodpustil jsem si pohladit jeho zadeček. Mohli jsme si tyhle intimnosti dovolit. Naši, když věděli, že nám přijde návštěva, vyklidili území a sami šli oblažit svou přítomností nějaké své známé.

„Dlužím ti to, tys taky Leti respektoval, i když ti to nemohlo být příjemný.“

„Hmm…“ Zamručel jsem jen a otřel se o tu rubínovou měkkost. „Vzrušuješ mě snad ještě víc, než kdy dřív.“ Nedržený jsem zahuhlal a znovu ho dravě políbil, při tom jsem si klestil cestičku pod jeho tričko.

„Tome, dost.“ Odtáhl se. „Alex se má touhle dobou probudit, navíc se mají vracet i naši. Vyřiď to s tou svojí blondýnou a v noci si to užijeme my dva.“ Slíbil a mrknul na mě.

„V některých situacích bys ten rozum mohl klidně zahazovat.“ Zamručel jsem nespokojeně, ale poslechl, alespoň to budu mít za sebou, a jak řekl, noc bude naše.

…

„Tak jak to dopadlo?“ Chtěl vědět hned, co jsem se vrátil. Vlezl jsem si k němu na postel, kde si opět hrál s Alexandrem a vlípl mu drobnou pusu na uvítanou.

„Docela fajn.“ Dal jsem se do vyprávění. „Vzala to v klidu. Ona není jako jiný bláznivky, který by se z toho hned hroutily. Uznala, že pro ní budu mnohem lepší jako kamarád, než kdybychom se už neměli znát vůbec.“ Stručně jsem vypověděl, k čemu jsme na naší téměř dvouhodinové schůzce v restauraci nad kafem s Alicí došli. „Chci ale taky, abys věděl, že pokud se toho nebude držet a znovu se něco stane, tak už brát ohledy nebudu.“ Slíbil jsem mu a myslel to naprosto vážně. On byl pro mě ze všech nejdůležitější a rozhodně jsem mu nemínil jakkoli ubližovat.

„Tak to jsem rád.“ Spokojeně se usmál a nastavil rty k další letmé puse, ze které jsem si samozřejmě já neodpustil udělat něco mnohem víc a málem jsem pozapomněl na drobné tělíčko, které leželo mezi námi. To se nám ovšem s radostí připomnělo.

Alexander nespokojeně brouknul, čímž dával najevo, že jeho osobě je věnováno méně pozornosti, než by mu bylo milo, a měl jsem po líbání bratrových slaďoučkých rtů, které mi v tu chvíli velmi zachutnaly.

„Tak co, prcku. Nechtěl bys už jít náhodou chrnět?“ Sklonil jsem se k němu a polechtal ho pod bradičkou. Jakoby mi snad odpovídal, mohutně si zívnul, ceníc tak na mě ty svoje bezzubý dásně. „Moucha letí.“ A už měl můj prst ve svý malý puse. Párkrát zacumlal, ale když zjistil, že ze mě zřejmě nic nekápne, vypudil ho ven.

„Netrap ho, jo?“ Okřiknul mě hned pobavený Bill, popadnul tu malou housku a odnesl ji do dětské postýlky.

„A teď se taťka bude věnovat mně.“ Vyžádal jsem si, rozvalil se na posteli a jasně tak k němu vysílal, že je čas na to, co mi slíbil.

„Řekl jsem v noci, strejčku. Jdu do sprchy.“ Poslal mi Bill vzdušnou pusu a přímo zdrhnul z pokoje, protože jsem na toho úhybnýho lišáka hodil polštář. Ten ale jen narazil do zavřených dveří a já s táhlým zaskučením zabořil obličej do toho Billova, který na posteli zbyl.

„Já ti slibuju, že se ti to čekání vyplatí…“ Nečekaně mi do ucha svádivě zašeptal bratrův hlásek. Musel se vrátit a neslyšně se přikrást až ke mně. Když jsem ale zvednul hlavu, viděl jsem jen znovu jeho mizející záda.