Loving Liar 28.

autor: Lady Kay

Mladík držel mobil v dlani a se sevřeným hrdlem stále dokola pročítal dvě věty na displeji. Byl bláhový, když na kratičký okamžik uvěřil, že by mu napsal. Co čekal? Že Tom během několika dní zapomene na všechno, co se stalo a na kolenou jej poprosí, aby se vrátil, a jejich pohádka bude pokračovat. Dobré konce mívají jen příběhy princů, kteří aby získali srdce své vyvolené, bojují proti zlu, zdolávají různá úskalí a odměnou za jejich chrabrost je ruka princezny a půl království k tomu. Tom ale není princ na bílém koni a on není princezna. Na pohádky už je přece jen malinko velký. Jejich příběh napsal sám život, který je autorem vskutku originálním a ve chvíli, kdy si lidé myslí, že vše běží tak jak má, přijde rána, jež nelítostně zamíchá osudy hlavních hrdinů.

‚V pátek Tom slaví narozky. Máme přijít – i ty.‘ psal Georg v smsce. Billa zahřálo u srdce, že jej Tom pozval na svoje narozeniny, že i s ním počítá, ale nemohl se ubránit pocitu, že z kytaristovy strany šlo pouze o výraz slušnosti a v hloubi duše se jeho dvojče modlí, že Bill není natolik zabedněný a pochopí, že pozvání bylo jen gesto a nepřijde, aby mu nezkazil kromě celého života ještě narozeniny. Chlapec stále pozoroval písmenka na displeji a přemýšlel, co dál. Má tam jít, popřát svému dvojčeti k narozeninám a předat mu dárek? Vydržel by vůbec v Tomově blízkosti, aniž by se jej dotknul, objal jej? Asi ne. Neviděl jej jen pár dní a ty mu připadaly jako věčnost. Po nocích máčel polštář hořkými slzami, a když se mu konečně podařilo usnout, místo krásného snění o nich dvou přišla noční můra. Tyto noční děsy byly tak živé, reálné a jednotvárné. Ač měly všechny jiný scénář, konec byl vždy stejný – Tom, opakující větu: „Nenávidím tě, Bille.“

Bill však Tomovi nezazlíval, kdyby jej nenáviděl, měl k tomu důvod. Obelhal ho, podvedl ho, ale na druhou stranu… Vždyť on mu chtěl říct pravdu. Ze začátku mu chtěl povědět, že je jeho bratrem, dvojčetem, o němž neměl celý život sebemenší zdání. Jenže pak to šlo rychle, Tom se do něj zamiloval a on neměl to srdce vzít mu to, k čemu se tolik upnul. Navíc věřil tomu, že počáteční zamilovanost opadne a z nich se časem stanou pouzí přátelé. Jenže místo, aby jej Tom miloval čím dál míň, jeho láska den ode dne sílila a časem se i Bill na dredatého chlapce začal dívat jinýma očima. Našel v něm smysl života, o nějž se nechtěl nechat nikým připravit, proto se pustil do té nebezpečné hry, již považoval za předem prohranou, přesto ve skrytu duše doufal, že si alespoň jedinkrát najde Štěstěna i jeho a s její pomocí se mu podaří pohřbít pravdu hluboko a napořád. Všechno to tak krásně vycházelo – dovolená, stěhování, výročí, jejich vztah byl den ode dne pevnější, až do dne, kdy si pravda prorazila cestu na povrch a našla si toho, před nímž měla navždy zůstat skryta. Teď už věděl, že byl hloupý, když si myslel, že může porazit osud. Nikomu se to nepovedlo a on by měl být prvním? Taková bláhovost.

Nejenže ztratil svou lásku, jediného člověka, kterého kdy miloval a bude schopen milovat, zároveň s ním přišel i svého bratra. Možná jej jednou Tom bude schopen přijmout jako svého sourozence, vyloučené to není, ale už nikdy to nebude tak jako dřív. Hranici bratrství porušili před půl rokem na hotelovém pokoji a Bill už nikdy nebude schopen dívat se na kytaristu jen jako na své dvojče. Na rozdíl od Toma celou dobu věděl, kým je chlapec ve skutečnosti, přesto jej miloval tou nejčistší láskou. Kéž by i Tom dokázal to samé…

***

Štíhlé prsty zlehka přejely po strunách a pokojem se rozezněla smutná melodie. Tóny vycházející z kytary přesně vystihovaly, jak se chlapec cítí. Místo něj hrálo jeho srdce, to ta bijící věc vedla jeho prsty, jež zvolna klouzaly po pražci a brnkaly na struny. Své pocity, smutek, svírající jeho duši, přenesl na ten kus dřeva, svírající ve svých rukách, ne prostřednictvím slov ale skrze hudbu dával okolí najevo radost, štěstí, ale také bolest, trápení.

„Ještě nespíš?“ mezi dveřmi se objevila blonďatá kštice a mladík vstoupil do místnosti.

„Nemůžu usnout…“ opáčil Tom a odložil nástroj stranou.

„Aha… Neodepsal?“ zkusil to Andreas, usedající po bok svého přítele, avšak odpovědí bylo jen zaryté mlčení. „Ty, kápni božskou, že ty jsi mu ani nenapsal.“ Hoper se snažil uhýbat před zkoumavým pohledem zelených očí, netušil, jak to Andy dělá. Nejspíš musí být asi hodně průhledný, že jej okamžitě prokouknul.

„Nenapsal…“ potvrdil předešlá kamarádova slova.

„Tome! Ty jsi horší než kterákoli puberťačka! Jsi chlap, ne? Tak se tak začni chovat.“

„Tobě se to říká, jenže on se mnou stejně nebude chtít mluvit…“ argumentoval dredáč, doufajíc, že alespoň toto poslouží jako omluva jeho zbabělosti.

„Jak to můžeš vědět? Jsi snad nějaká vědma?!“

„To nejsem, ale…Volal jsem Georgovi…“

„Aha a Georg to půjde za tebe žehlit? To je hrdinství, tleskám, brácho,“ ušklíbnul se blonďák, čekajíc, co za moudro ze sebe Tom dostane.

„Ty jsi hroznej rejpal…“ konstatoval dredatý chlapec.

„Však jsem taky tvůj nejlepší kamarád,“ opáčil druhý a oba se usmáli. Vzájemným pošťuchováním si čas od času krátili dlouhou chvíli, přesto oba věděli, že ten druhý myslí narážku víceméně ze srandy.

„Řekl jsem mu o párty a poprosil ho, aby…“

„To vyřídil i Billovi,“ doplnil Toma Andreas, kroutíc hlavou nad kamarádovým chováním. Jindy lovec Tom, se teď choval jako zamilovaný zakřiknutý školáček. „A dál?“

„No, napadlo mě, že bych si tam s ním promluvil…“ poodhalil Tom svoje úmysly. Opravdu s tímto počítal, že Bill přijde, on si kapkou alkoholu dodá odvahu a pak se to nějak vyvine. Andreas jej však další větou přinutil poprvé zapochybovat o jeho původně naprosto bezchybném plánu.

„A jak víš, že přijde?“ To je vlastně pravda, nad tímto Tom vůbec prvně nepřemýšlel. Kde vzal jistotu, že Bill pozvání přijme a na oslavu dorazí? Sakra, co s tím?

„Nic, jdu si lehnout… Ty bys měl taky, stejně toho asi moc nevymyslíme, co?“ oznamoval chlapec, vstávajíc z postele doprovázený pohledem mandlových očí. Tohle stejně nikam nevede. Jestli se nestane zázrak, ti dva se dohromady už nikdy nedají.

„Andy…“ Tomovo zašeptání jeho jména přinutilo mladíka, aby se ještě mezi dveřmi otočil. „Dík.“

„Máš zač,“ zazubil se a následně uhnul před letícím polštářem, kterým po něm Tom mrštil. „Dobrou.“

Zmetek jeden blonďatej… Hoper vrátil kytaru do stojanu a natáhnul se na postel. Ve chvíli, kdy se za Andym zaklaply dveře, bylo tu takové divné ticho, tíživé ticho. Všude kolem něj se rozprostřela prázdnota a hrůzu nahánějící chlad. Mladík měl pocit, že mu každou chvíli přeskočí, že se ze všeho musí zbláznit. Dokud byl s Andreasem, dokázal se ovládat, jenže jakmile osaměl, všechno na něj začalo padat. Ačkoliv se snažil Billa nesnášet za to, jak se zachoval, nešlo to. Věděl, že to, co cítí, není správné, že by v Billovi neměl vidět nic víc než bratra. Jenže zabít tak silný cit, je nemožné. Každičký kousíček jeho těla miloval každičkou část Billovy osoby. Celé noci uvažoval nad tím, co by měl udělat, co je vlastně správné. Chovat se podle toho, co káže morálka a zříct se lásky nebo zvolit lásku a riskovat, že se časem někdo dopátrá pravdy o nich dvou? Je skutečně tak silný, má v sobě dostatek odvahy bojovat? A co Bill? Co když jej nadobro vyškrtl ze svého života? Nebo se trápí a stále na něj čeká?

Mladík se zahleděl na prázdné místo vedle sebe, tělo překulil na druhou polovinu postele, na níž spával Bill a zabořil tvář do polštáře. Stále byl nasáklý vůní chlapcova těla. Vůní, jež mu pokaždé zamotala hlavu, dokonale omámila jeho smysly. Opět ty vzpomínky… Zase viděl je dva procházející se ruku v ruce po pláži, milující se při západu slunce, líbající se uprostřed vln. Proč to musí být takhle? Má snad tohle všechno být trestem za zlomená srdce všech dívek, které ho milovaly a on je sprostě odkopnul? Za jeho chování k Lauře, jež jej oddaně milovala, ale on její láskou pohrdl? Neposedná slza vyklouzla zpod řas a vpila se do polštáře, následována svými dalšími sestřičkami. Dík Billovi poznal, jak může být láska krásná, ale i to jak bolí.

Ďábelský stroj na nočním stolku se rozezněl melodií, ohlašující příchozí hovor. Tom jediným pohybem setřel slzy ze svých tváří a natáhnul se po tom krámu. Na světélkujícím displeji blikalo ‚Gustav‘. Nejdříve chtěl hovor odmítnout, jenže to by pak musel udělat znovu a znovu, bubeník dokázal být hodně neodbytný. Navíc Gustav u sebe nechal bydlet Billa, pokud hovor přijme, může se mezi řečí nenápadně na chlapce optat. „No, co je?“ vyhrkl typickou větu, jíž pravidelně zdravil své kolegy z kapely. Očekával, že na něj Gustav spustí vlnu výčitek, že se teda poníženě omlouvá, že ho ruší, ale že se snad ještě může zeptat, jak se jeho kamarád má, ale nic. Na druhé straně bylo ticho. „Gustave?“ chlapec se podíval na displej, aby se ujistil, že hovor nebyl přerušen, ale nestalo se tak. „Sorry, jsem to tak nemyslel. Gustave, slyšíš?“ Zase nic, přitom jasně slyšel volajícího na druhé straně dýchat…