autor: Sauriel
Je mi celkem líto, že se Bill s Andym pohádali. Oni dva jsou úžasný pár. Jsou spolu už tři roky, ale já z nich stále cítím tu lásku, kterou oplývali právě před třemi lety. Z mého přemýšlení mě vytrhne zvonek, chci se zvednout a jít tam, ale poté, co mě předběhne Bill, mě ani nenapadne se zvedat. Dvojité hlasité kroky po schodech, které potom slyším, mi jsou jasným důkazem, kdo byl za dveřmi, a tak se lehce pousměju. Všechno je zase v pořádku. U nich ano, ale u mě není v pořádku už vůbec nic. Je mi 18 a můj život je divnej. Normální kluci v mým věku chodí na pařby, chodí s holkama, nevychází s rodiči a život si užívají plnými doušky. Jo, na pařby jsem chodil rád. Ale od jisté doby už tuhle zábavu nesnášim. S holkama je to taky špatný. Ne, že by mě žádná nechtěla. Před barákem a všude jinde jich mám zástupy. Jenže mně se nelíbí ani jedna. Protože na to, že jsme gay, jsem přišel zhruba před rokem. O Billovi jsem už věděl dva roky, že je gay, a on se mi to nebál přiznat. Věděl jsem, že já mu to říct můžu taky a neodsoudí mě. Udělal jsem to. Zachoval se přesně jako ten nejlepší brácha na světě. Lepšího už bych nikde nenašel. Dokonce mě dokopal k tomu, říct to i rodičům. Ti byli sice zklamání, že ani od druhého syna se nedočkají vnoučat, ale řekli, že pokud budeme šťastni my dva, budou i oni. Vlastně jsme byli šťastná rodinka. Kromě téhle podpory jsem měl ještě jednu. Tu nejlepší, jakou jsem mohl mít. Měl jsem svého přítele. Měl jsem svého Sammyho.
—Flashback—
Tak jako vždy jsem zavítal do parku. V noci tu bylo tak nádherně. Nevím, kde se tohle ve mně vzalo, ale prostě to tak bylo. Vždy o půlnoci jsem vstal z postele a vyrazil si na hoďku sednout do parku. Poprvé to bylo po velké pařbě. Druhý den jsem se vracel od kamaráda až v noci a přesně ve dvanáct jsem usedl v parku na lavičku. Okouzlily mě hvězdy na nebi, šustění stromů a šumění vody, která uměle vyvěrala na povrch uprostřed malého rybníčku, na kterém pluly lekníny. To místo mě uchvátilo svou noční pohodou. Další noc, stejně jako i další, jsem si nařídil budíka přesně na dobu, abych byl ve dvanáct na svém místě u rybníka v parku. Bylo to zvláštní, ale zhruba po týdnu jsem se začal probouzet sám, bez budíku. Asi jsem si na to chození do parku zvykl.
Dnes, jako vždy jsem si lehl na lavičku a pozoroval hvězdy. Za mou hlavou, vedle lavičky stál strom. Jeho větve zasahovaly až na zem. Nevyznám se ve stromech. Ani jsem jeho jméno vědět nechtěl, stačila mi jeho krása. Upřel jsem svůj pohled na hvězdy a přemýšlel.
„Chodíš sem už měsíc. Co tě sem tak táhne?“ promluvil ke mně příjemný hlas právě zpod stromu. Neotočil jsem se. Je mi jedno, kdo se pod stromem skrývá.
„Je to tu prostě nádherné. A v noci tak kouzelné,“ odpověděl jsem s úsměvem tomu příjemnému hlasu.
„Chodíš sem vždy ve 12. To je to tu vždy kouzelné jen ve dvanáct?“ slyšel jsem, jak se majitel toho hlasu pousmál.
„Je to zvyk. A navíc, půlnoc je magická,“ pokrčím rameny, i když vím, že to dotyčný nemůže vidět.
„Aha,“ pousměje se hlas znovu.
Od té doby, asi dva měsíce, jsme si s neznámým povídali každou noc. Já vždy na lavičce, on pod svým stromem. Zamiloval jsem se do neznámého. Bylo to zvláštní. Zaprvé majitel hlasu byl muž. Nikdy jsem nebyl gay, až doteď. A za druhé, zamiloval jsem se do člověka proto, jaký je a ne jak vypadá. Vím, že kdybych ho teď spatřil, a on by mohl být sebeošklivější, miloval bych ho přesto dál.
Dnes, když jsem šel do parku, cítil jsem, že něco bude jinak. Něco ve mně mi to říkalo. Došel jsem ke své lavičce a lehl si na ni.
„Ahoj,“ pozdravím neznámého. Vím, že tam sedí. Cítím to.
„Ahoj, Tome,“ pozdraví mě zpět.
„O čem si budem povídat dnes?“ vyzvídám. On má vždy nějaké skvělé téma na probrání. „Dnes jsem ti chtěl něco říct, Tome,“ ozve se. Jeho hlas je rozklepaný. „Známe se dva měsíce. Naše noční rozhovory mi o tobě hodně řekly a já teď s naprostou jistotou mohu říct, že jsem se do tebe zamiloval, Tome. Ve tmě jsem nikdy neviděl tvou tvář, ale to mi je naprosto jedno. Miluju tě proto, jaký jsi uvnitř,“ dořekl.
„Já. Já nevím, co ti na to mám říct, protože ty jsi to všechno řekl za mě. Miluju tě stejně, jako ty miluješ mě,“ potvrdím mu.
„Asi je na čase se vidět, nemyslíš?“ zašeptá.
„Asi ano. Chci tě políbit,“ zašeptám taky.
„Támhle vzadu je lampa, sejdem se u ní za pět minut,“ slyším jak neznámý vstává a odchází. Zvednu se také a jdu k lampě. Každý k ní dojdeme z jedné strany. Jako první se odhodlám jít na světlo já. Nevidím nic, jen tmu. Zato slyším. Neznámý překvapeně vydechne.
„Nechceš si to teď rozmyslet, že ne?“ zašeptám s bezmocí v hlase do tmy.
„Jsi nádherný,“ zašeptá jen. Po chvilce se přede mnou zjevuje silueta velkého chlapce. Svaly mu hrajou na všechny strany, a když dojde pod lampu celý, poznám jeho malé tajemství, které mi nikdy neřekl. Je to černoch. Pleť má ale světlejší. Zřejmě to není čistokrevnej černoch. Na hlavě má rasta copánky a jeho černé oči mě upřeně sledují. „A ty sis to nerozmyslel?“ zešeptá.
„Nikdy!“ ujistím ho, obejmu kolem krku a na rty vtisknu dlouhý polibek.
—konec Flashback—
Správně jsem užil slovo měl. Ano, měl jsem Sammyho. Nyní už ne. Náš vztah skončil před měsícem. Chodili jsme spolu přesně 8 měsíců a byli jsme ten nejšťastnější pár na světě. No, dobrá. Byli jsme dva nejšťastnější páry na celém světě. Já a Sammy a Bill s Andym. Vlastně tohle šťastné období netrvalo 8 měsíců ale pouze 7. Poslední měsíc jsme si oba prošli peklem.
—Flashback—
„Sammy, ne! Prosím, řekni mi, že to není pravda!“ hystericky jsem vzlykal do jeho trika. Sammy mě držel ve svém náručí a ani on neměl daleko k pláči. „Proč ty, lásko?“ vzlyknul jsem znova do jeho trika.
„Já nevím, drobečku. Já nevím,“ řekl zoufale, a přitom použil běžné oslovení pro mě. Sice jsem měl svaly, ale proti jeho svalům to bylo naprosté nic. Připadal jsem si vedle něj opravdu jako drobek.
„Jak dlouho, jak dlouho to potrvá? Jak dlouho tu budeš se mnou?“ zaryl jsem nehty do jeho hrudníku.
„Nanejvýš měsíc“ odpověděl, ale to už se mu po tváři taky koulely slzy. Já jsem v jeho náruči naprosto povolil a hystericky brečel.
„Miláčku, prosím! Nenechávej mě tu samotného!“ prosil jsem ho.
„Drobečku. Tenhle boj nevyhraju. Rakovina je v tomhle stádiu už nevyléčitelná. Jen tě chci poprosit o pár věcí,“ začal mě hladit po vlasech.
„Není nic, co bych mohl říct. Co bych mohl udělat, abys viděl, kolik pro mě znamenáš. Nic se tomu nevyrovná!“ zašeptám.
„Mám tu léky na bolest. Budeš mi je píchat. Není to nic složitého. Já jen chci umřít doma,“ pohladíš mě znovu.
„Udělám to,“ vzlyknu.
Zítra to bude měsíc, co ti lékaři zjistili rakovinu a dali ti měsíc života. Nyní ležíš na posteli a odmítl jsi léky na bolest.
„Chci ti něco říct a nechci být pod vlivem nějakých léků. Drobečku, ty v mém srdci zůstaneš navždy. Já snad v tvém taky. Jen tě prosím, abys po mně celý život netruchlil. Osud prostě nechtěl, abychom byli spolu, a tak nás rozdělil. Najdeš si někoho, s kým budeš pak po celý život. Neznič si kvůli mně život. Rozumíš mi, drobečku?“ hladíš mě po ruce. Ta tvá se klepe. Prožíváš neskutečnou bolest.
„Rozumím. Budeš v mém srdci navždy, Sammy,“ odpovím vzlyknutím.
„Miluju tě, drobečku. A teď už mi dej léky,“ poprosíš.
„Taky tě miluju, Sammy,“ odpovím a píchnu ti dávku léků proti bolesti. Tuhle noc jsem chtěl s tebou zůstat celou. Nepovedlo se. Přesně o půlnoci jsi vydechl naposledy. Pro nás byla půlnoc vždy magická.
—konec Flashback—
Oba jsme si poslední měsíc prošli peklem. Ty jsi z něj odešel do nebe a já jím procházím stále. Každý nový den je pro mě utrpením. Jediné, co mě drží nad vodou, je můj malý bráška. Můj malý Billi. Každý den mě utěšuje. Vždycky mi říká, že to bude dobré. Já mu chci věřit, hrozně chci, ale nejde to. Nemůžu. Zkouším věřit, ale vím, že to nepůjde. Snad zítra. Zítra bude jinej den a já mu třeba budu moct uvěřit. Jedno ale vím jistě. Vím, že nikdy nebudu připravenej na Sammyho zapomenout. Je půlnoc a já usínám. Půlnoc pro nás bude vždy magická.
autor: Sauriel
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)
Je to prostě pžasná povídka..strašně se těším na další dílek
Tak tééda, já čumím jako puk :-)Nečekala jsem, že Tomi bude taky gay a že bude mít dokonce přítele. Nejdřív mě ta představa naprosto rozchechtala, ale když jsem se dozvěděla o té rakovině… Ach jo… Je mi Tomiho líto… Těším se na další díl, škoda, že tvou povídku čte poměrně málo lidí, protože číst ji se rozhodně vyplatí…