autor: Tomi
Láska je jako růže na hrobě básníka.
Poslední pohled přes sklo. Pohled, který si bude pamatovat do konce svého života. Plný smutku a něhy. Bill mu zamával. Otočil se a byl pryč. Navždy.
Tom se zachumlal pod nemocniční deku. Jak rád by za ním vyběhl a přivedl ho zpátky, ale nebylo to bohužel možné. Bill se tak rozhodl sám. Uvědomil si, že prostě nemůže. Tohle je nad jeho síly. Od bílých stěn místnosti se ještě odrážela slova pronesená před chvílí a padala k Tomovi na postel a znovu se vracela ke stropu.
„Promiň, ale nejde to. Uvědomil jsem si, že jsem se do tebe zamiloval, a proto musím jít. Nesnesl bych tu bolest. Znova už ne…“
Hlava mu třeštila horečkou a on si připadal zoufale sám. Zavřel oči a v myšlenkách se vrátil o měsíc zpátky.
„Hele, tak to je on.“ Šťouchl do Toma jeho nejlepší kamarád. „Pořád ho tu vidím s nějakýma staršíma klukama.“
„Fakt?“
„Jo.“ A začal se věnovat dalším zákazníkům. „Můžu vám nabídnout zvýhodněný menu…“
„Ježíš, na co čekáš?“
„Já nevím ani.“
„Tak to tu neblokuj, kámo anebo si něco objednej… víš jak.“
„No dobře. Tak kolu a hranolky.“
„Hned to bude. Vydrž.“ Obsloužil protivně vypadajícího týpka, který spěchal a zase se věnoval Tomovi. „Co se bojíš? Ptej se ho na normální věci. To snad není tak těžký… ježíš.“ Konečně odešel s plastovým tácem od pokladny.
„Máš tu volno?“
„Jo určitě.“ Usmál se na něj. Tom si uvědomil, že musí působit hrozně trapně. Kolem nich bylo tolik místa. Mohl si sednout kamkoliv.
„Víš nerad jím sám.“
„To já taky.“ A další zářivý úsměv.
Tomovi se do očí nahrnuly slzy. Nedocházel vzdorovat jejich náporu. Uvědomil si, že není tak silný, jak si vždycky myslel. Slyšel svůj zrychlený tep a náhle cvaknutí vypínače.
„Promiň, spal jsi?“ Zeptala se starší blonďatá sestra.
„Ne, ani ne.“ Dotkla se jeho tváře. Úplně hořela. Přál si, aby odešla. Mohl by se tak věnovat svým vzpomínkám. Byly krásné i bolestné zároveň. Škoda, že nejsem masochista, prolítlo mu hlavou. Pod rukou ucítil studený povrch teploměru. Otřásl se.
„Tak tady bydlím.“
„Máš to tu moc hezký.“ Fráze, které byly použity již snad tisíckrát. Bill se bez ostychu posadil na sedačku. Není tu kvůli tomu, aby se s někým vykecával. Ostatně nemá ani tolik času. Hlavně nevytvářet žádné citové vazby. Proč také? Aby se cítil zase podvedený? To zažil a neměl v úmyslu to opakovat, rozhodně neměl. Chtěl si užít. Tom si sedl vedle něj. „Jo jsem Bill…“
„Hmmm… já Tom.“ Když mu podal ruku, tak mu na jemnou kůži vtisknul polibek, který tak krásně zalechtal. Tomovi došlo, že i když je mu sedmnáct, tak se dost vyzná. Začali se líbat. Nebyla v tom žádná dravost ani vášeň. Opatrně si svlékali oblečení, jako by se jeden druhého bál. Jemně Tomovi přejížděl prsty po tváři a pak dál přes krk.
„Nevypadá to moc dobře.“ Povzdechla si. „Máš zase skoro čtyřicet.“
Tolik si přál, aby ty prášky začaly fungovat a on mohl odejít domů. Domů, kde bude sám, ale přesto zřetelně ucítí jeho přítomnost ve věcech, kterých se dotkl. Tak ošklivý zápal plic mu byl čert dlužný. Neměl na ten proklatý snowboard vůbec lézt.
Vzal ho do úst. Tom se slastně prohnul. Jemně ho sál. Hrál si jazykem s jeho vrcholkem a pak přejížděl po celé délce až ke kořeni. Chvílemi si pomáhal rukou. Tom se mohl zbláznit. Vydal se sebe pár stenů a cítil, že už to dlouho nevydrží. „Prosím vyndej ho.“ Zakňoural z posledních sil. Bill ho neposlouchal. O pár vteřin později ucítil v ústech horkou tekutinu. Spolknul jí. Tak to přece chtěl. „Bylo to… báječný…“
„Hmmm….“ Bill vstal a začal se oblékat. Tom se ještě vydýchával z předešlého orgasmu.
„Počkej. Chtěl bych ti udělat taky radost. Víš, nechci si připadat jako sobec.“
„Příště. Vážně už musím jít.“ Chtěl se také začít oblékat, ale Bill ho zastavil. „Ne nemusíš…“
„Rád bych tě doprovodil.“
„Ne v pohodě. Já stejně skočím na metro. Fakt nemusíš.“ Tom si připadal jako děvka, přitom to byl on, kdo dostával. „Tady máš moje telefonní číslo.“ Podal mu papírový kapesník s číslem. Bouchnutí vchodových dveří a najednou byl pryč.
Tom měl pocit, jestli se právě neprobudil. Bylo to tak neuvěřitelné, co se odehrálo. Přece jenom vstal, začínala mu být zima nahému a převlékl se do domácích věcí.
Převalil se na bok. A snažil se usnout. Marně. V tom se mobil rozeřval. Oblíbená melodie se zdála až nepatřičná zde v tomhle prostředí, kde ticho léčí. Kde se buď uzdravíte, nebo zemřete. Přepadla ho lehká deprese. Bojoval s tím, jestli ho má zvednout nebo ne.
Podíval se na svítící display. Nakonec to vzal.
„Ahojik, kámo, tak jak je? Vrátil jsem se ze z Francie. Můžeme někdy zapařit.“
„Jsem v nemocnici.“
„Jak to?“
„Zápal plic.“
„Upss… a jsou tam nějaký pěkný kluci?“
„Jasně, zástupy… věkovej průměr tak třicet.“
„Hmmm… tak to je fakt blbý.“
„To bych řekl.“ Pak následovalo líčení cesty a zážitky všeho druhu. Tom měl Christiana celkem rád. Maličkej výstřední človíček, neustále něco vymýšlel. Nikdo nikdy nevěděl, jak bude vypadat. Jeho delší vlasy měnily barvu častěji než aprílové počasí. Tom se Kristiánkovi smál, že mu na hlavě nic nezůstane, ani ta jeho pověstná patka. Byl rád, že mu zavolal, alespoň mohl myslet na něco jiného.
„Nechtěl bys jít třeba do kina? Nebo na procházku?“
„Už jsem ti řekl, že ne.“ Odmlčel se a hodil kalhoty na křeslo. Přišel až k němu a objal ho. „Víš dobře, co mám rád.“ Zašeptal mu do ucha.
Típl telefon. Christian byl fajn, ale bohužel zadaný. Kdyby nikoho neměl, tak by se Tom i o něco pokusil. No, rajcovní byl dost. Vybavila se mu scénka, v které mu vypadla peněženka z ruky a on se pro ní sehnul. Džíny mu sjely pomalu do půlky zadku. Musel se dívat jinam, jinak by měl problém a na ulici by ho řešit rozhodně nemohl. Zjistil, že ho dočista přešla i chuť na cigaretu při představě, že by měl opustit postel. Jít přes celou chodbu až ven.
Bill zakňoural. „Hmm… dělej…“ Miloval hluboké pronikání. Moc se mu líbilo mít nohy na ramenou toho druhého.
Nakonec chtě nechtě musel postel opustit a dojít si na záchod. Proklínal sám sebe a hlavně svůj močový měchýř. Musel stejně projít nehostinnou chodbou. Dlaždičky a únavou pomrkávající zářivky každodenní ubíjející realita.
„Můžu na tebe počkat zítra před školou?“
„Ne fakt ne. Jsi se zbláznil?“ Tom se odtáhl. „Promiň. Ale fakt to nejde. Chápeš? Nechci mít problémy.“ Tom si uvědomoval, že není jediný, ale jeden z mnoha.
„Máš mě rád?“ Zeptal se s obavami v očích.
„Přijde na to. Víš, že se nechci vázat. Prostě to nejde. Na víc se mě neptej.“
„Dobře.“
„Fajn.“ Usmál se a daroval mu rychlý polibek na nos. Tom ho objal a silně k sobě přitiskl, jako by ho už nikdy nechtěl pustit ze své náruče. Proč jediná minuta nemůže trvat věčnost? Kdyby existovala časová smyčka, jediný okamžik pořád dokola.
„Proč nenosíš ponožky? Chceš, aby to s tebou bylo ještě horší?“ Spustila sotva otevřel dveře. Jako by na něj celou tu dobu škodolibě číhala.
„Já zapomněl.“ Pokrčil omluvně rameny.
„Musíš na to dbát.“
„Dobře.“ Připadal si jako malý kluk před rozzlobenou zdravotní sestrou. S neobvyklou radostí zmizel v pokoji, i když nebyl jeho. Neosobní atmosféra tady ho drásala až na kost. Znovu se zahrabal pod deku. Okolo něj plula tma a stíny, které vytvářely ve větru se komíhající větve stromů.
„Jsem rád, že tě vidím.“
„Já taky.“ Zamumlal nepříliš přesvědčivě Bill. Nemínil se zdržovat zbytečnými řečmi. Za hodinku už musel být někdy úplně jinde. Dravě se vrhl na Toma. Jazykem přejel jeho rty a dobýval se dovnitř. Dostrkal ho až k sedačce. Nebránil se. Docela si užíval, že je někdo aktivní. Vždycky to byl on a tohle bylo najednou tak nové. Připadal si jako něčí oběť. Nerozhodoval o situaci, a to se mu na tom právě líbilo. Bill ležel na něm a jemně mu ukousával ucho. Servali ze se sebe oblečení. Kreslil mu vlhké cestičky po těle a ústy si hrál s jeho bradavkami. Tom se mohl zbláznit. Tak rád by byl v něm. Ten malý hajzlík si toho byl očividně vědom a mučil ho o to víc.
Díval se do stropu a nemohl usnout. Měl co dělat, aby ho zase nepřepadl pláč. Zašeptal tiše do vlnícího se prostoru. Billy, vrať se. Zbožné přání se rozplynulo v čase.
Konečně na něj dosedl. Tom vykřikl. Byl to úžasný pocit, cítil kolem sebe horké stahující se svaly. Bill se začal líně pohybovat. Tom se snažil oddalovat ten okamžik, ale moc se mu to nedařilo. Vykřikl a udělal se do té hloubky. „Promiň.“
„Hmm, to nic…“ Bill se tvářil neutrálně, ale Tom si moc dobře uvědomoval, že zrovna nemiluje, když ho někdo podaruje svou horkou tekutinou. Chtěl vstát, ale Tom ho zastavil. Chytil ho za ruku.
„Počkej… ještě ne.“ Dlaní obemknul jeho mužství a začal si s ním hrát…
Zavřel oči. Nemohl dál. Připadal si opuštěný. Slzy vytvářely magické obrazce na obou tvářích. Zatnul prsty do prostěradla, až mu zbělaly klouby.
„Vyhýbáš se mi?“
„Ne, to ne. Víš, já teď nemám moc času. Musím se učit. Znáš to. Pololetí.“
„Nic se opravdu neděje?“ Tom se snažil působit vyrovnaně, i když v něm pocity vřely.
„Ne, všechno je v pohodě. Až to půjde, rád tě uvidím. Určitě.“ Hloupá výmluva jen další z tisíce. Tom netušil až doteď, co se děje. Dneska mu všechno prozradil. Bylo mu z toho zle. Bill ho miluje a toho se bojí. Tak rád by mu dokázal, že není jako ostatní, ale najednou bylo pozdě.
autor: Tomi
betaread: Janule
Tak to bylo krásný, i když smutný, že ho Bill tak trochu víc využíval.
Ale líbilo se mi, jak to bylo psaný, ty vzpomínky:-).
Krásný♥
Dokonalá změť minulosti a přítomnosti. Smutné a nádherné. Tleskám
to jo je to dokonale zvláštně napsaný!!
No jo no, život holt není žádný
peříčko 🙂
Opravdu moc pěkné…
velmi dobre napsany..:-).Fakt me to okouzlilo
tak me zase neco rozbrecelo…bylo to pekne napsany….
Heh občas sem se vtom ději strácela xD. Ale jinak pěkná povídka xD
užasny… *fňuk*