autor: Blay.Whi
Dočetla jsem se o krizi, takže přispívám… Jak řekl Bejb, mám v notebooku už pár kapitol, ale asi je budu přepisovat, budou tedy přibývat pomaleji. Můj první pokus o zveřejnění…
„Bille? Co tam děláš tak dlouho? Přijdeme pozdě!“
„Ano, mami, jen…“ poslední pohled do zrcadla a můžu jít vstříc novému životu.
„No konečně, pojď, Gordon na nás už čeká v autě.“ Poslední zachrastění klíčů, pro mě tak typické, bude mi tenhle byt a všechny vzpomínky na něj tak strašně chybět.
Pohled na utíkající krajinu dává mým myšlenkám prostor pro to, aby se rozutekly.
Nejdřív mi na mysl padnou všichni mí kamarádi. Když se to tak řekne, oni nejsou mí kamarádi v pravém slova smyslu. Přes okno vidím všechny ty kluby, kde jsme se scházeli, i stará lavička v parku na mě volá. Moc vzpomínek na jedno město…
Teď jedeme do nějaký zapadlý vesnice 20 km odsud. Ještě, že je to tak málo.
I když bydlení v paneláku ve dvoupokojovém bytě nebylo nejlepší, ale dalo se… to jsme byli ještě máma a já sami dva.
Gordon je milý chlap, sympatický od pohledu, zábavný, upravený… Nedivím se, že ho mamka hned klofla. Plánují se s Gordonem za pár měsíců vzít. Poprvé, když ho viděla, říkala mi, jak šlechetný je to muž, a že se určitě ještě někde musí sejít, že je to pro ni ten pravý.
Nejdřív jsem si říkal, že ho to za chvíli omrzí a mamku založí do truhličky, ale když jsem s nimi byl na společné večeři, uvědomil jsem si, jak báječný doopravdy je.
To všechno by mi nevadilo – přestěhovat se do baráku, dojíždět do školy, za kamarády jezdit busem…- kdyby mi mamka včera neřekla, že Gordon má syna, který je úplně stejně starý jako já, že je narozený ve stejný den, rok… Neřešil bych to, ale takhle? Budu mít nevlastního bráchu, proboha! Ještě chvíli a padnu do jámy lvové, nebude návratu…
Nádech, výdech… zavírám oči. Právě jsme přejeli název obce. Ještě chvíli, opakuju si stále.
Bydlí až na konci vesnice, nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Nejraději bych to měl už za sebou, ale na druhou stranu to chci co nejvíc oddálit. Čeho se vlastně bojím? Toho, že se mu nebudu líbit nebo že bude sadista? Kdoví, ani já to nevím…
Upřeně se dívám z okýnka. Jednou jsem už v tom domě byl. Bylo to tam útulné a všechno mi připomínalo babičku Rózu. Baráček byl dost velký a ve výstavbě. Gordon kvůli mně a mamce nechal rozšířit základy, upravit zahradu… Stálo ho to moc peněz. Když jsem se ptal, proč to všechno dělá, odpověděl mi, že moji matku miluje a zamilovaní udělají cokoli.
Och ano, už vidím známý kopec a za pár sekund už i bílou omítku mého nastávajícího domova. Podvědomě se na sedačce přikrčím, teď přijde to nejhorší – seznámení.
Slyším, jak mamka otvírá těžké dveře auta. Ještě jednou se nadechnu a vykročím pravou nohou ven, pro štěstí.
Nevím proč, ale první, na co se stočí můj pohled, jsou okna. Červené muškáty oschly za tu dobu, co jsem se tu byl podívat. Musel jsem se usmát nad představou, jak mamka bude každou sobotu běhat po zahradě a zalívat úzkostlivě všechny její milované kytičky.
Začínal jsem si počítat každou vteřinu, dokud Gordon nevyvede svého syna, abychom mohli na společnou večeři do jedné předražené restaurace.
Jak pomalu to utíkalo…
*** Za zdmi domu, v obýváku…
V tichém domě se neslo jen nervózní poklepávání nohou, když Gordon vešel.
Podíval se na dredatého syna, který seděl na pohovce a apaticky hleděl na zeď.
Jeho ruce a nohy nezůstaly chvilku v klidu. Občas divoké klepání přestalo a chlapec si posunul kšilt o pár milimetrů doprava.
„Tak pojď, Simone a Bill už čekají…“
„Jistě, ale nebudu ho mít rád, to ti garantuji!“ človíček ještě stále sedící na pohovce se na svého otce zarputile podíval.
„Zvedej se!“ Gordon měl synových manýrů až po krk.
Chlapec se otráveně zvedl. Když procházel kolem otce, vztekle zavrčel. Otcova přítelkyně mu nevadila, dokonce ani to, že se budou brát, ale vadil mu sourozenec… Byl zvyklý být sám, jedináček. Jeho nová matka je na něj milá a hodná, není pochyb o tom, že ho bude mít ráda.
Ale nějaký kluk, pche. Byl na něj zvědavý, na to jak vypadá, ale žádné bratříčkování se konat nebude. To tedy rozhodně ne.
Pomalými kroky vyšel z domu hned za otcem, který poslušně jako pejsek přiběhl ke své snoubence a omlouval synovu neurvalost. Nestál o lítost a omlouvání, škaredil se nad otcovými omluvami. Tohle nebylo fér, jeho se nikdo nezeptal, jestli chce mít sourozence nebo ne…
Hledal ho očima.
Jestli to, co viděl, byl jeho bratr, chtěl, aby to radši byla sestra. Kluk s natupírovanými vlasy a nalakovanými nehty se mu ani trochu nelíbil. A ke všemu to oblečení… uplé triko a uzoučké džíny. Kolem krku měl ověšené řetízky a různá cinkrlata.Všimnul si, že má na ruce i prstýnek.
Tak tohle stvoření se mu nezamlouvalo ani trochu… Vpadalo to jako holka, a přitom to mělo v kalhotách to samé co on… ne, určitě to má menší a mozek orientovaný na kluky.
Samolibě se umíval při těchto myšlenkách, určitě bude proti němu bezmocný…
*** Zpátky u auta
„Mami, jak vypadá?“ byl jsem z toho všeho nervózní, alespoň malá část mého těla by se uklidnila, kdybych věděl, jak můj nadcházející sourozenec vypadá.
„Nebuď nedočkavý, za pár vteřin se to dozvíš…“ Nechápal jsem matku, jak se v takové situaci může usmívat a zůstat klidná.
A pak jsem ho uviděl. Šel pomalým krokem, snad se loudal. Věděl jsem, že si mě měří pohledem, přímo mě hypnotizoval. Začal jsem si jezdit s křížkem, který jsem měl na krku, po řetízku. Tam a zpátky… Viděl jsem za život jen málo takových kluků jako byl on. Hoper s velkým trikem a kalhotami snad ještě třikrát tak velkými, se na mě zvráceně usmíval. Obrovská kšiltovka s dredy se pohnula spolu s majitelem, který udělal krok dopředu. Zcela mě odzbrojil ten jeho samolibý úsměv. Určitě si myslí, že je něco víc… Upustil jsem křížek a také se usmál, jen ať si můj bratříček nemyslí, že jsem bezmocný. Rozhodl jsem se před dospělými hrát divadélko, a potom, až budeme sami…
Pěkný plán a teď ještě, aby vyšel…
„Tom, tvůj nový brácha.“
„Bill.“ Musel jsem se stále usmívat, asi jsme měli stejnou mysl.
„Tak do auta, kluci, ať se nezdržujeme…“
Vlezl jsem do auta první. Schválně jsem si sedl kousek od středu, věděl jsem, že bude zabírat víc místa než já, s těmi jeho kalhotami. Jak jsem řekl, tak se stalo.
Když sebou auto cuklo při rozjezdu, přitiskl se ke mně jak nejvíc mohl a u ucha mi sykl : „Nemysli se, že se s tebou budu bavit, jsi vetřelec, rozumíš? Je to jen pro rodiče nic víc, doma ti začne peklo!“ Když jsem na něj občas mrknul, bylo mi jasné, že to myslí vážně.
Trochu jsem se odtáhl, abych na něj dobře viděl, a pak jsem nad jeho slovy jen pozvedl obočí.
Přilepil jsem se na něj zase zpátky a ruku jsem mu položil na koleno.
„Já si to ani nemyslel, válka začíná, bratříčku!“ než jsem se od něj odtáhl, pohladil jsem mu koleno tak, aby si toho všiml, a přesto nenápadně. V klidu jsem vytáhl mobil a jako by se nic nestalo, jsem začal cvakat SMS. Psal jsem Kirovi, to byl jeden z kluků, co byli v mé partě. Taky byl úplně první, kdo se mi dostal pod kalhoty. Byli jsme kamarádi snad už od školky a já se pak do něj v sedmý třídě zamiloval. Nakonec z toho byla taková ta typická platonická láska, která trvá nejmíň dva roky. Slíbil jsem mu, že ho budu průběžně informovat o situaci.
Rychle jsem očima přeběhl krátký vzkaz : „Zatím nic moc, můj bratříček je hoper, takže je to přirozeně slabý namachrovaný kafe. Ty jsi teď…Kde vlastně jsi? Jestli máš u sebe Tobiase, tak tomu zloději řekni, že mi má vrátit klíče, protože jsem dneska nemohl naposledy zamykat! Pac a pusu Bill“ tak to bychom měli, až pojedeme zpátky, tak pošlu další…
Když tak nad tím přemýšlím, krátký vzkaz to rozhodně nebyl. Sice jsem už zvyklý na psaní dlouhých zpráv, protože nemůžu psát za den 36 SMS, a přitom si neumlátit prsty, že. Takže jediný způsob je, napsat je dlouhé a pouze jednu každému kamarádovi. Je to o hodně snazší a úspornější.
Znovu jsem svůj pohled stočil k oknu, stejně jako před chvílí, akorát jsem seděl na druhé straně vozu. Nemohl jsem zastřít jistou dávku nahromaděných emocí. Silně se rozlévaly do všech mých končetin a snažily se je rozdrtit. Tento idylický pohled mi však přerušilo zapípání kdesi hluboko v mých kalhotách. Ááá Kiro, tedy spíš Tobias píše. Tak si to přečteme…
„Bille, Tobias je nemá, má je Eddie, prej jako zástavu, aby tě ještě vůbec někdy viděl. Tak říkáš hoper jo? Jak vypadá? Hlavně buď přesnej, už teď je mi jasný, že je hezčí než ty…“
Kiro je někdy hrozný, ale takový on už je… No nic, bude muset počkat, chlapec, dokud nepojedeme zpátky. Teď jsem moc líný na to, abych začal psát.
Už dlouho jsem na sobě cítil spalující, ne to je slabý slovo, žhnoucí pohled.
Patřil dredaři vedle mě. Stále jsem mu nemohl přijít na jméno (i když jsem ho moc dobře věděl). Nedalo mi to a otočil jsem se na něho. Chtěl jsem vědět, jak bude reagovat – jestli rychle otočí hlavu na druhou stranu, a nebo mi pohled bude opětovat. Myslel jsem, že zvolí první možnost, ale on kupodivu zvolil tu druhou. Mohl jsem se dívat do vzpupných očí.
Teprve teď jsem si všimnul, že jsou hnědé – jako mléčná čokoláda. Byl celkově pěkný, to určitě, ale já pro něj měl schovanou tu prohnanější část mé osobnosti.
Auto znovu cuklo, a to byl jasný pokyn k zastavení. Přerušil jsem náš kontakt a vystoupil ven. Čekal jsem nějakou budovu, ale my jsme zastavili uprostřed louky!
To snad není možný, ta matka si myslí, že budu sedět na dece a jíst sendviče s tímhle individuem? Až teď mi došlo, proč tahala ten piknikový koš.
Budu to holt muset nějak zvládnout…
Chtěl jsem si pohrát, ale přitom by to muselo být nenápadný. To asi moc nepůjde, protože sedíme na zemi a holt jde všechno vidět. Mysli, Bille, mysli!
Asi nic nevymyslím… Tak si alespoň zajistím klíče.
Zatímco mamka vytahovala deku, všechny mističky a další takovýhle serepetičky nezbytný k pikniku, já jsem hledal po kapsách svůj mobil. Hodlal jsem napsat Eddiemu. Byl to můj poslední úlovek, Kubánec, který sem přijel z Ameriky. Měl to v životě těžký. A já mu asi svým chováním podstrčil další klacek pod nohy…
„Eddie, vrátíš mi klíče?Přijedu v sobotu na velkou akci. Však víš co myslím… Sejdeme se tam, doufám, že přijdeš, bez tebe by to nebylo ono, už si k nám zapadl. Pusu posílá Bill.“
Potřeboval jsem si ho utěšit a pošušňat. Byl hrozně naštvaný, když jsem mu řekl, že ho beru jen jako kamaráda, ale dál se můžeme normálně bavit a někdy si to můžeme zopakovat.
Hádejte, co mi na to řekl? Že není děvka a nikdy mě už nechce vidět. Citlivka.
Však se ještě rád přidá do mojí party…
„Bille, necvakej pořád do toho mobilu, bude mít otlačený tlačítka!“ štiplavý hlas mojí matky pročísl moje myšlenky tak ostře, že jsem nevěděl, co jsem to vlastně chtěl.
Nakonec mi to došlo a znovu jsem zastrčil mobil do kapsy.
„Tak kluci, posaďte se! Předpokládám, že nemáte co říct. Nebo snad, Bille?“
„Ne, mami, nemám co říct.“ Připadal jsem si jako u nějakého soudu, kde hájím obhajobu.
„Takže kdo chce toast?“ podíval jsem se na Toma – ááá tedy dredaře.
„Já.“ Asi toho moc nenamluví.
„Vajíčka?“ bylo ticho, nikdo se neozýval.
„Tak já si teda dám sama…“ máma měla vajíčkovou mánii, když mě čekala, a nějak jí to zůstalo.
„Gordone?“
„To je jedno, něco mi do toho sendviče šoupni.“ Jak bezstarostně se rozhodoval…
Mamka mu do „sendviče“ dala salát, vejce a pár plátků slaniny. Z téhle míchanice bych se přinejmenším pozvracel.
„Bille?“
„Já si vezmu…“ podíval jsem se na pár kousků toastů a pak na To- to dredaté stvoření.
Jedl hodně pomalu a nemravně u toho hýbal pusou.
„…taky toast.“ Vzal jsem si jeden do ruky a pomalu uždiboval připálené konce.
*** o deset minut později…
„Proč jste všichni tak potichu? Tak Tome, řekni něco…“
„Co bys chtěla vědět?“
„Chtěla bych vědět, jak je to s tvojí orientací, myslím tím sexuální. Budu tě mít ráda takového jaký jsi. Tak?“
„Mami, to nemůžeš, takhle se ptát lidí, jestli jsou…“ Kdybych byl Tomem, asi by se už válela odkopnutá hodně daleko.
„Dobrý, Bille. Jsem heterosexuál.“
„No tak to je skvělý, nakonec budu mít vnoučata.“ Nevědomky na mě prozradila, že jsem gay. Nikdy jsem se svou orientací problém neměl, ale ani nevím, proč jsem se před Tomem za tuhle malou chybu styděl. Možná, že mu to nedojde…
„Ty jsi gay?“ klidně si okusoval svůj toast a já určitě nabíral rudou barvu.
„Hm… polovičně, tak trochu.“ Za tohle bych se měl dostat na pranýř.
„Vážně?“ tak zkoumavé oči jsem dlouho neviděl.
„Eee…jo.“ Začnou ze mě vycházet jen blbý, přiškrcený slabiky a písmena.
„Jo a kluci, až dojedeme domů, tak budete mít společný pokoj, protože ten Billův ještě není hotový, a stejně si na sebe musíte zvyknout…“ polila mě studená vlna. To néééé!
autor: Balay.Whi
betaread: Janule
nemravně hýbal pusou xDDD
ale dobrý, začíná to skvěle:)
a maj to!!! Jen ať se snažej, chlapečci…xDDD
dost dobrý, bill se mi v týhle roli líbí 🙂 fakt pěkný začátek, těšim se na další díl 🙂
Je to hezký, což o to – ale nápadně mi to připomíná povídku, kterou píšu já s illyrias. Slova jako vetřelec a povídka na podobný způsob… Nevím, ale připadá mi to tak. Každopádně se mi líbí a těším se na další díl.
To je dobrý, líbí se mi to. Už se těším na další
[4]: Možná to je, ale já moc tvoje povídky nečtu, nevím o co se jedná.
Bejb mi to možná už říkal, ale tak komicky to zahuhlal, že jsem nevěděla co to vlastně říká…
jéda to bude velice zajímavý…
Super =)