autor: Cathy
Jedna moje starší povídka. Psaná ve špatné náladě, takže bez obvyklého sexu xD. Doufám, že se bude aspoň trošku líbit. Jo a básnička na konci je sice taky z mé dílny, ale na tu se moc nedívat, básničkařit neumím :). Pa C.
Když jsem byl malý, vždycky jsem tady sedával. Na břehu malého rybníka, na jehož hladinu dopadaly sluneční paprsky a odrážely se od něj. Párkrát poskočí po jeho lesklém povrchu a zase se vrací zpátky, vzhůru k nebesům.
Musí to být úžasné. Jen tak letět dolů a zase nahoru. Jen tak, nebýt na nikom závislý a dělat co jen chcete. Slunce váš vyšle na dlouhou pouť vstříc lidskému světu a vy, i když jste se prve báli osudu, který vás tam dole čeká, náhle pocítíte tu lehkost, se kterou tohle všechno proběhne.
Připadám si jako nějakej zhrzenej šedesátník, co tady básní o slunečních paprscích, ale já si nemůžu pomoct. Strašně mě to fascinuje. Ta jejich naprostá svoboda musí být vážně skvělá. Chtěl bych být taky volný a dělat si co chci.
Vůbec nevím, co se to se mnou poslední dny děje. Chovám se tak nějak jinak, vůbec to nejsem já. Vždycky jsem býval takový smíšek, co se neustále usmíval, i přes všechny starosti co mě uvnitř svíraly. Ale teď. Je to něco úplně jinýho. Mám pořád pocit, že mě nikdo nemá rád, že si mě nikdo nevšímá a každýmu jsem lhostejnej.
Vím, že mě pořád přesvědčují, že to není pravda. Je to samý: „Máme tě rádi.“ „Ale ne, všímám si tě.“, jenže i kdyby mi to říkali stokrát dokola, nebudu tomu tak úplně věřit. Ten strašný pocit samoty, je to strašný. Svírá mě to ze všech stran a já nevím, co mám dělat. Jediný, co mi už zbylo, je on. Můj Tomi. Moje jediná láska, která mě vždycky podrží. Kdybych byl paprsek, on by byl moje vodní hladina, od které se můžu odrazit. Která mě nikdy nenechá spadnout až na dno.
Je moje druhé já a snaží se mi pomáhat, i když to často prostě nejde. Nevím, co bych bez něj dělal. On jediný mi vnáší do života tolik radosti, umí na mé smutné tváři vykouzlit úsměv, který patří jen a jen jemu. Je moje všechno.
Ani nevím, jak dlouho tady sedím a je mi to vlastně jedno. Když potřebuju přemýšlet, vždycky chodím sem. Je tady krásně ticho, nikdo po vás nic nechce, čerstvý vzduch a ten jemný vánek, který si pohrává s mými vlasy. Takové moje soukromé relaxační místečko, kde si třídím své myšlenky.
„Bille? Ty už si zase tady?“ Ozve se za mnou a já se ani nemusím otáčet, abych věděl, že za mnou stojí ta nejnádhernější bytost, jakou jsem kdy spatřil. Položí mi ruce na ramena a jemně mě hladí. Nedá mi to a lehce pootočím hlavu. Vidím jeho krásné hnědé oči, které se utápí v těch mých, a jeho spokojený úsměv, kterým se na mě lehce usmívá. Pohladím ho po jeho jemné tváři a přikývnu.
Ještě chvilku mě hladí, a potom si přisedne vedle mě. Já se dívám někam do dálky, k lesu a jako bych vůbec nevnímal, že sedí vedle mě, že je vůbec tady.
Cítím na sobě jeho pohled. Dívá se na mě a svýma očima mě hladí, jako by mi říkal: „Podívej se na mě“.
„Co je s tebou, lásko? Poslední dobou jenom sedíš tady a vůbec nemluvíš. Stalo se něco?“ Slyším ten starostlivý podtón jeho hlasu. Tak moc starostlivý, že se na něj otočím, jen se pousměju a zakroutím hlavou.
„Ne nic, Tomi, neboj,“ přejedu mu dlaní po vlasech a sklopím pohled kamsi do země. Vůbec se mi nechce mluvit, potřebuju ještě chvilku na přemýšlení. Ale tohohle člověka, bych nikdy nemohl poslat pryč. Je jediný, kdo mě má skutečně rád.
„A víš, že ti nevěřím? Já to na tobě poznám, tak mi prosím nelži. Doufám, že zase nedumáš nad tím, že tě nikdo nemá rád, že ne?“ Zahledí se mi moje láska do očí a snaží se v nich vyčíst už dávnou zjištěnou odpověď. „Já tě přece miluju, strašně moc a ty to víš. Budu ti to dokazovat klidně každou minutu, každou vteřinu, jenom, abys byl zase šťastný.“
Tahle jeho slova mě vždycky dojímala a není tomu jinak ani teď. Z oka mi steče jedna osamělá slza, která je nemilosrdně setřena jeho palcem.
Přitáhne si mě k sobě a naléhavě se ke mně přitiskne. Hladí moje záda a šeptá mi do ucha, jak moc mě miluje a že mě nikdy neopustí.
Je to tak krásné tohle slyšet. Snívával jsem o tom, ještě než sme byli spolu. Chtěl jsem někoho, kdo mě utěší, když budu plakat, někoho, kdo mě obejme, kdo mě políbí. Někdo, kdo pozná, že mi není dobře, aniž bych mu něco říkal. A ten někdo je Tom.
Nedokážu pochopit, jaktože vždycky pozná, co si myslím, co cítím a co právě prožívám. Já sice dělám to stejný, ale nikdy jsem to neměl tak silný jako on. Vůbec netuším, čím to je, ale tohle všechno je na něm jedinečný, to na něm tak miluju.
„Jenom tady přemýšlím, víš?“ Odtáhne se ode mě a nádherně se na mě usměje.
„Přemýšlíš moc často, broučku… co takhle si dát pauzu a být chvilku se mnou?“ I když to byla otázka, já dobře věděl, že to bylo spíš něco jako rozkaz. Ale tak krásný rozkaz, že mu nejde odolat.
Ale ještě než se to stane, musím vyřídit jednu věc.
„Miluju tě, víš to? A nikdy tě nechci ztratit. Jsi totiž to jediný, proč tady jsem, co mě tady drží. Nikdy nesmíš odejít, nedokázal bych to bez tebe, protože Tomi, ty jsi moje vodní hladina, od které se vždycky odrazím. Tak moc tě miluju, lásko.“ Nejspíš nechápe, co jsem myslel tou vodní hladinou, ale to nevadí. Chci, aby věděl, co pro mě znamená, že je můj vzduch, který dýchám a že bez něj, jsem úplný nic.
„Já vím, lásko. Taky tě moc miluju a nikdy tě nenechám samotného, to ti slibuju ano?“ Pomalu se ke mně přiblíží a otře se o mé rty. Úžasný pocit.
Jsi vodní hladina, která mě drží,
každým dnem i nocí, stále mě střeží.
Přejdeme všechno, i řeku vzdálenou,
však já uvidím tvou tvář, tak nádhernou.
Jsi vodní hladina, držíc mě stále,
A já tě jmenuji, za mého krále.
autor: Cathy
betaread: Janule
je to nádherný, úžasný! a ta básnička taky, úplně nádherná a krásně to zakončila, prostě úžasný!
Opravdu povedený,vážně super a ta básnička taky!Souhlasim s ivet!!!
Yeah… *vykuleně hledí na obrazovku jak péro z gauče a nevěří vlastním očím* ^^ No Cathy… Tak to je prostě úžasný. Myslím, že se jenom zbytečně podceňuješ. Povídka byla dokonalá, nevím proč, ale přišla mi taková… jiná, než ty ostatní a to je asi proto, že máš takový výjimečný styl psaní. <33 Povídky od tebe mě vždycky naprosto dostávají.
A o básničce ani nemluvím. Kámoši mi říkají, že mám básnické střevo, ale vždycky, když něco jakžtakž splodím, vždycky mi to přijde trapné a radši to nezveřejňuju xD Naprosto tě chápu, většině lidí přijdou jejich výtvory ošklivé, ale pro ty druhé – čtenáře – je to prostě pecka! ^^ Sama si vždycky říkám, když čtu kladné ohlasy na moje dílka, že se asi jen zbytečně rouhám, a že to vlastně nemůže být tak špatné. Já dávám jedna s hvězdou, teda – kdyby to šlo, samozřejmě… Bombastická práce… <33
Je to moc krásný…:-)
jj moc, moc povedený!!!
to se ti povedlo 🙂 a ta basnička taky… 🙂 pěkny…