Život na prkně s kolečky 2.

autor: Pajule

Je konec…

TOM

„Ehmm… Tome?“ promluví na mě náhle Erik.

„Ano?“ odpovím protiotázkou a ukousnu sousto z trojúhelníčku pizzy.

„Potřeboval bych s tebou mluvit…“ řekne Er nervózně a do pusy si strčí poslední sousto ze své pizzy. Ukousnu si další kousek.

„Myslím, že můžeš teď…“ řeknu jen s plnou pusou. Erik se na měj jen nervózně podívá a položí si ruce na stůl. Začne si pohrávat s ubrouskem.

„Víš… ono je to trochu složitější…“

„Přestaň to obcházet a řekni to na rovinu. Moc dobře víš, že tohle nemám rád. Měl by sis to Eríí zapamatovat, ty můj šmudlo. Jsme spolu už pomalu dva roky,“ usměju se a chci Erika pohladit po ruce. Ucukne. Děje se něco?

„Já… rozcházím se s tebou.“ promluví a sklopí pohled.

„C-co? Cože?“ řeknu jen, div se neudusím soustem pizzy. Erik mě jen praští do zad.

„Je konec, Tome,“ jak to může říct s tak ledovým klidem v hlase?… vždyť… bože…

„Proč?“ položím typickou otázku. Co se stalo? Udělal jsem něco špatně? Vždyť já toho kluka mám hrozně rád!

„Stěhuju se. Do Anglie. Prostě se chci Tome postavit na vlastní nohy. Posunout se někam dál. Jsem o dva roky starší než ty. Je mi dvacet. Chci začít žít pro určitou věc. Jít určitým směrem.“

„J-já…“ začnu jen koktat a čučím na bílou zeď před sebou. Do očí se mi začnou hrnout slzy.

„Nic neříkej, prosím. O to by to bylo horší…“ špitne jen Erik a začne si balit věci.

„K… kdy odlétáš?“ zeptám se jen a poprvé za tu dobu stočím pohled na Erika.

„Jedu si domů zabalit věci. Večer odlétám.“ Ne! Vždyť jsme si slibovali, že navždy zůstaneme spolu.

„Mm…“ zamručím jen. Na víc se nezmůžu. Blonďák s pár zelenými prameny se jen zvedne ze židle.

„Tak… hodně štěstí,“ rozloučí se se mnou a po kamenných schůdcích začne stoupat nahoru. Ven z pizzerie. Ani se neotočil. Bože, proč já? Vždyť to bylo tak dokonalé! Plánovali jsme naše společné první milovaní, naši budoucnost. Ještě před chvíli jsme byli šťastní. Pobíhali po parku a… A teď? Během pár chvil se všechno zboří. Tak, jako domeček postavený z karet, když do něj foukne větřík. Vše se rozplynulo do ztracena. Nemá to cenu zadržovat je. Slzy nechám volně stékat po tvářích.

BILL

„Kruci!“ zanadávám si pěkně nahlas a snažím se dopnout kufr. Tak to by asi nešlo. Chce to větší kufr. S prosbou se podívám na Jimmyho, který celou dobu sedí na posteli v mé ložnici a pozoruje mě s flaškou piva v ruce.

„Větší?“ povzdychne si jen a pivo odloží na noční stolek. Pokolikáté že už se tohle opakuje?

„Byl bych ti za to vděčný,“ přikývám s úsměvem na tváři a věci zase vyházím všechny ven. Možná by fungovalo, kdybych si to složil.

„Poslední větší věc, co jsem našel,“ přiřítí se do pokoje Jimmy se zeleným vakem v ruce.

„Co je to?“ podívám se na ten „předmět“ v jeho rukou.

„To používali vojáci, pokud vím. Je to jen zelenej pytel s popruhama na záda. Takže takovej maxi batoh.“

„Aha,“ zamručím jen a začnu si vyházené věci z kufru pečlivě skládat.

„Jo,to už jsem ti říkal asi před hodinou, ať si to složíš…“ podotkne jen Jimmy a opět se usadí na postel s láhví piva v ruce.

„Já vím, já vím…“ řeknu rezignovaně a dál si skládám jedno triko po druhém.

„Jo, Bill’s, přišly ti nějaký papíry ohledně toho tábora…“ prolomí náhle Jimmy ticho v pokoji. Já složím poslední tričko. Všechno to začnu alespoň trochu rovnat do kufru.

„Jo? Přinesl bys mi je, prosím?“

„Jasně, chvilku vydrž. Dojdu to vytisknout,“ mrkne na mě a já dám do kufru poslední hromádku. Zajímavé… teď se to tam najednou vejde. Tak, mám zabaleno.

TOM

Jako tělo bez duše zaplatím naši útratu a šouravým krokem se skateboardem v ruce se vydám na zastávku metra. Nepřítomně nastoupím do metra a slzám nechám volný průběh. Ať si na mě ty lidi čumí jak chtějí. Nejednou spatřím mámu. Přiřítí se ke mně jako uragán.

„Tome, co se děje?“ podívá se na mě s obavami v očích. Mateřská láska. Prostě máma. Moje máma, kterou bych za nic na světě nevyměnil.

„Erik…“ zašeptám jen a rozbrečím se ještě víc. Mamka mě jen obejme a zlehka mě hladí po zádech.

„Co je s Erikem?“ opatrně se optá, když mě pobídne, že máme vystupovat. Vylezu z metra a sesunu se na první lavičku, kterou uvidím.

„On… ro-rozešel s-se se mnou,“ řeknu štěkavě mezi vzlyky. Mamka jen zamumlá něco v tom smyslu, že půjdeme domů a tam to vše probereme.

„…a koupila jsem ti ještě nějaké věci na to soustředění,“ zamumlá ještě a já jen pokývám hlavou. Měl bych se dát dokupy. Za tři dny odjíždím.

**

„Takže pro Toma se hroutil svět a Bill’s, velká hvězda, se chystal na měsíc do neznámé divočiny?“

„Přesně tak. Opět tu jsou dva protiklady. Bill’s se těšil. Tom doufal, že se stihne za tři dny dát dokupy, zabalí si věci a odjede. Nevěděl, jestli to zvládne….“

„A?“

„Byl úspěšný.“

**

BILL

„Tady to máš,“ přijde do pokoje Jimmy s hrstkou papírů. S docela velkou hrstkou papírů.

„Ou, není toho nějak moc?“ kouknu se na něj s překvapením v očích. Nespletl se třeba?

„Tak akorát. Pamatuj si, že jsi tam jen ty a kuchař, kterej ke všemu jezdí spát domů, protože má doma rodinu. Budeš mít na starost 14 lidí. Jsi vedoucí, jsi trenér, jsi instruktor. Připrav se na všechno. Chceš o tom ještě něco říct nebo si to přečteš?“

„Já si to přečtu. Nech mě chvíli v klidu.“

„Oukej.“

„Díky,“ usměju se na Jimmyho a sednu si na postel. Opřu se o zeď a vezmu si papíry. Tak dobře. Spí se v chatičkách, který jsou postavený u toho skateparku. Není ještě volně přístupný veřejnosti? Takže to tam budeme úplně sami? Klid, ticho, mezi lesy? Jako klasický tábor? Přesně jako tábor, na který jsem jel jako malý jednou životě a říkal, že už nikdy nepojedu? Já sám s lidma ve věku 12-17 let? Mám být šéf? Vypadá to, že na všechny tyhle otázky odpovím ano. No, chatičky jsou po dvou, jedna je po třech. Hlavní chatka s recepcí, ‚polní‘ kuchyní a malou jídelnou je hned u vjezdu do tábora. Tábor je ohraničen plotem společně i se skateparkem. Tak super. Ou, rybník? Aha, tak nic, to je chovný. Máme smůlu. Doufám, že nebudou moc velká vedra. Jo, les, les, les a zase les. Super. Tak to bychom měli.

„A zde je váš plán. Máte zde, co musíte splnit, jak to na soustředění bude vypadat…“ přečtu si nahlas a vezmu si do ruky další papíry scvaknuté sponkou. V rychlosti začnu číst. Jo, jasně. Večerka v deset. Pro ty, kterým je nad 16 až v jedenáct. Musím rozdělit úkoly. Kdo bude mít nádobí, kdo bude uklízet sprchy a záchody. Jo, super. Tak to bychom měli. Pokyny mám zvládnutý. Jsem plnoletej, kdyby něco, nějak si poradím.

„Kde je seznam, kruci?“ zamumlám si pro sebe a začnu listovat papíry až narazím na tabulku se čtrnácti jmény. Začnu si jej číst. Jen dvě holky? Tak dobře. Esther Molf a Vanessa Becker. Oběma je patnáct. A zbytek kluci. Nickel Bock -10 let. Wau, tábor je od 10 do 17. To je ten nejmladší ze všech. Adam Winkler – 12 let, Mathias Graumann – 13 let, Wolfgang Schubert – 14 let. A, Ernst Rieger je ze seznamu vyškrtnut. To jich je tím pádem třináct. Super. Doufal jsem, že zůstaneme u sudých čísel. Tak nic. Pokračujeme dál. Wolfgang Schubert – 14. A jéje. Koukám, že v kolonce alergie má astma. To si užijeme. Dál je tu… Hans Leuthereuhessnerer – 15. Proboha, co to má za příjmení? Ou, já zapomínám. Jedu do Německa. No, dál je tu Sebastian Laichter – 15. Alergie na mléko. Ten je snad dost starej na to, aby věděl, co smí a co ne. A… Philips Gebayer – 16. A ve stejným věku Andre Kelly. Ten asi nebude čistě jen z Německa. Že by se našel někdo, s kým bych mohl mluvit anglicky? . Ouch, když si to představím. Měsíc. Měsíc někde se třinácti děcky (no, někteří jsou ode me jen o kousek, ale to je fuk). Sám v divočině. Uff… Ve věku 17 tu máme Johna Hübnera, Simona Brydeho a… počkat, tomu je 18! Tom Kaulitz. Ou, stejnej den narození jako já. Dobrá náhoda. Jen mě překvapuje, že když je tábor do 17, jemu je 18. Asi nějaká výjimka. Uvidíme za tři dny na místě. Ale co, jdu ty papíry pročítat dal. Najednou však do pokoje vejde Jimmy, čímž mě donutí zvednout pohled od papírů.

„Děje se něco?“

„Děje.“

„A co se, Jimmy, děje?“

„Oni se spletli v napsání vzdálenosti od Hamburgu.“ Super! Alespoň nějaká civilizace.

„Super… to je fajn…“ podotknu jen s úsměvem na tváři a bejsku si otočím kšiltem vpřed, abych si mohl opřít hlavu o zeď za postelí.

„Fajn? Myslím, že až ti řeknu tu novinku, budeš zuřit,“ usměje se Jimmy nervózně a já mu pohledem naznačím, aby pokračoval. „Oni se spletli v záznamech. Ten skatepark není 10 kilometrů od Hamburgu. Nýbrž nějakých 60 kilometrů. Okolo není vůbec nic. Jen jedna vesnice, kde se zastavil čas. Do civilizace je to 45 minut autem. A to je jen nějaké malé městečko, kde najdeš lékaře, samoobsluhu a to je vše. Pěšky bys to šel den. Po silnici se jít nedá, musíš to obcházet lesy. V papírech se spletli. Asi se právě divíš, jak to, že u největšího skateparku v Evropě se tohle může stát, co? Jednoduše a lehce. Není to tam ještě dostavěné. Chatičky tam zbyly z původního tábora, oni je jen opravili. Přidělali sprchy, kuchyň a zvětšili chatičku na jídelnu, zároveň společenskou místnost. Jinak nic. Teprve se to vše bude dělat. Bohužel, Hamburg momentálně nemá peníze, aby to zde dostavěl.“

„No ty vole… tohle nepřežiju,“ vydechnu jen a ze sedu se svalím na záda do postele.

O dva dny později – den před odjezdem na soustředění/tábor

TOM

„Mami, nejsem malej, ten den to tady vydržím. Zítra na to soustředění taky odjedu bez problémů. Tam si to ten měsíc budu užívat. Nakonec se vrátím domů. Vy tady sice nebudete, ale já to opravdu zvládnu. Je mi 18, účty zaplatit umím, jídlo si uvařit umím, prádlo i kytky zalít taky umím a jednou týdně chodí Chuanita. Kdyby se stala nějaká katastrofa, zavolám jí, aby přišla o jeden den navíc a zaplatím jí to, dobře? Peníze mám z brigády a vy jste mi taky nějaké nechali. Ano?“ ukonejším mamku a líbnu jí na tvář.

„Když já se cítím provinile. Nejdřív tě na měsíc pošleme na soustředění se skateboardem a pak tě ještě další měsíc necháme doma samotného. Vůbec se mi nikam nechce letět.“

„Mami, přestaň kecat kraviny a už běž. Aljaška volá…“ usměju se jen a mamku obejmu. Ta se jen také usměje, vezme svoje cestovní příruční zavazadlo do letadla a vydá se přes rámy – bezpečnostní kontrola.

„Tak se tu měj, synu. Užij si to tam a ozvi se nám,“ přijde ke mně ještě táta. Poplácá mě po rameni, pevně obejme a vydá se za mámou, kterou už zkontrolovali. Na oba se ještě jednou usměju, zamávám a mizím za rohem. Dojdu na letištní parkoviště, kde zaplatím parkovné a vydám se zpět domů, abych si mohl dobalit věci.