Loving Liar 29.

autor: Lady Kay

Dredatý chlapec držel v dlani mobil a pomalu jej opouštěly poslední zbytky trpělivosti. Každý ví, že mu není moc do smíchu, přesto jej nenechají na pokoji a i uprostřed noci si z něj dělají srandu.

„Hele, tohle jsou dost trapný fóry, jestli nemáš nic lepšího na…“ Myšlenka, jež se prohnala jeho hlavou, byla sice absurdní, ale co když se neplete. Mnohdy se stává, že i věc, jež je naprosto vyloučená, je pravdivá. Třeba je tomu tak i teď. „Billi?“ Nic, jen ticho, přesto Tomův vnitřní hlas říkal, že se neplete, že opravdu osobou na druhé straně je Bill. „Řekni něco…“ Kytarista se usadil na posteli s mobilem přitisknutým u ucha, v duchu vysílajíc modlitby k tomu nahoře, aby jej jeho vnitřní hlas tentokrát nezklamal, aby osoba, jež mu právě volá, byl skutečně jeho mladší bráška. Proč mlčí? Proč něco neřekne? Třeba jen jedno jediné slůvko?

„Billi, bráško, já… Co je to???“ Tom se vyděšeně podíval na displej telefonu, jenž mu společně s táhlým tónem oznamoval, že hovor byl volajícím ukončen. „Kurva, teď ne!!!“ Rychlostí blesku vyhledal Billovo číslo v seznamu, třesoucí se rukou zmáčknul tlačítko a přiložil mobil zpět k uchu. Jeden tón střídal druhý, ale očekávané „Prosím“, vyslovené tím nejmedovějším hlasem, který Tom znal, se neozvalo. „Tak Billi, zvedni to, vím, že tam jsi…“ Nic, Tom naslouchal vyzvánění, pochodujíc po pokoji jako šelma zavřená v kleci, dokud se hovor sám nepřerušil. Znovu vytočil to samé číslo, ovšem i další pokus o spojení s Billem ztroskotal. Přitom si byl z velké části jistý, že ten, jenž mu volal, nebyl Gustav, ale jeho bratr.

Jeho vnitřní hlas jej ještě nikdy nezklamal. Tak proč mu to nezvedá? Vždyť se snažil být milý, chtěl mu říct, jak moc ho mrzí, že se k němu tak hnusně zachoval a poprosit o odpuštění. Tom už si byl jistý tím, co si přeje. Během těch několika dní přišel na to, že šťastný může být jedině s Billem po svém boku, že nikdo jiný nemůže nahradit jeho místo v jeho životě a srdci. Co na tom, že jsou bratři? Od něj se to nikdo nedozvěděl, a pokud to neřeklo nikomu ani jeho dvojče, nic jim nebrání být spolu.

Aby zahnal slzy, deroucí se do jeho očí, párkrát rychle zamrkal a naposledy vytočil Billovo číslo… „Do prdele!“ se zaklením mobil přistál kdesi za hoperovými zády. Pitomej automat ohlásil Tomovi, že je mu velice líto, ale volaný účastník je dočasně nedostupný a ať volání opakuje později. Na nějaký později ti kašlu, chci s ním mluvit okamžitě! Chlapec zoufale klesl na postel, byl zmatený. Zmatený jak z Billa, tak ze sebe. Proč mu tedy volal, když s ním mluvit nechtěl? Že by mu tím chtěl ublížit, ujistit se, že dostatečně pyká za to, jak se k němu posledně zachoval? Ne, Bill takový není! Není bezcitné monstrum, které se vyžívá v bolesti a utrpení druhých. Neumí předstírat city, na rozdíl od Toma, jenž si do doby, než se poznali, ráno co ráno nasazoval masku, za níž skrýval svou pravou tvář. Bill by nikdy nedokázal skrývat své city, přestože se tvářil navenek jinak, jeho oči jej pokaždé prozradily. V nich se odrážela jeho duše, v nich Tom pokaždé našel lásku, něhu, radost, ale i smutek.

Mladík se přetočil na bok, dajíc průchod slzám, jež nyní stékaly po jeho lících. Dal by cokoliv za to, kdyby teď mohl držet Billovo křehké tělo, zatímco by spal. Ráno by jej probouzel něžnými polibky, znovu a znovu se utápěl v moři čokolády, jež představovaly chlapcovy oči. Od první vteřiny, kdy by Bill za sebou zavřel dveře, by jej postrádal a nedočkavě odpočítával dlouhé minuty do jeho návratu. Rád by to dělal, protože by měl jistotu, že se k němu vrátí. Kde je ta jistota teď? On je tady sám a Bill tam… Jako by se znovu ocitli na začátku…

***

„To je tvoje poslední slovo?“ optal se ještě Gustav Billa ve dveřích v naději, že si to v poslední minutě rozmyslí a na party přece jen vyrazí s ním, ale ten jej už posté s předstíraným úsměvem ubezpečil, že opravdu raději zůstane doma. „Nechceš jít alespoň na chvilinku? Můžeš kdykoliv odejít… Počkal bych na tebe.“

„Ne, ne, ne, běž a bav se. A že…“ slova, jež chtěl vyslovit, najednou uvízla v jeho krku a ne a ne dostat se ven.

„Přeješ všechno nejlepší, fajn. Vyřídím…“ přikývnul blonďák, usmál se a jeho dlaň v kapse poklad, jenž se dneska ocitne v rukou osoby, jíž právem náleží. Bill ještě kamarádovi mezi dveřmi zamával a s úlevou je za ním zavřel. Ve chvíli, kdy osaměl, nedal na sebe kamarád Smutek dlouho čekat a opět jej poctil svou návštěvou. Kdyby tak Gustav věděl, jak rád by šel, slavil společně s Tomem tak významný den v jejich životech, ale nemohl. Neměl v sobě tolik síly, aby stál vedle něj a usmíval se na všechny strany. Nebyl ještě připravený brát jej jako své dvojče, láska v jeho srdci byla stále silná. Ve chvíli, kdy jej včera Tom oslovil „bráško“, nevydržel už déle poslouchat, nechtěl nic dalšího slyšet, proto okamžitě zavěsil. A přestože se mu Tom několikrát pokoušel dovolat, nepřijal hovor, a pak si mobil pro jistotu vypnul. Jak to tak vypadá, dokázal jeho bratr zabít cit, jenž k němu půl roku choval, pohřbil jejich lásku jednou provždy a díval se na něj už jen jako na své dvojče.

Mladík se usadil před televizi, sáhnul po ovladači a snažil se najít program, jímž by si zpříjemnil dnešní večer. Narozeniny podle jeho gusta, opravdu. Původně chtěl odjet za rodiči do Mnichova a společně s nimi oslavit svoje kulatiny, ale při telefonátu s matkou se dozvěděl, že jsou oba mimo Německo. Zároveň mu ale slíbila, že hned, jak se vrátí, oslaví jeho dvacítku všichni společně, jak tomu bylo i dřív. Vzpomínka na to, jak slavili každý rok jeho narozeniny, vrátila alespoň na kratičký okamžik úsměv na jeho rty. Pamatoval si, že jako malý nikdy nemohl dospat a ani tento rok tomu nebylo jinak. Noc před svými narozeninami toho opravdu moc nenaspal, jenže letos to nebylo kvůli tomu, že by se nemohl dočkat, až sfoukne svíčky na dortu nebo až si rozbalí dárky. Příčina jeho nespavosti nesla jediné jméno – Tom.

S povzdechnutím vypnul televizor, na sledování zamilovaných lidí, vyznávajících si nehynoucí lásku na celý život, vyměňující si zamilované pohledy a líbající se, opravdu neměl náladu. Jen pohled na šťastné páry působil na jeho utrápenou duši jako jed, jenž jej pomalinku, ale jistě zabíjel…

***

„Nepřijde… Andy, on nepřijde,“ pronesl zklamaně Tom, neodvraceje pohled od dveří, jimiž každou chvíli vstoupila nová osoba, přicházející za účelem popřát mu vše nejlepší k jeho dnešním narozeninám. Chlapec ani nevnímal, kdo mu tiskne ruku a odříkává blahopřání. Každému z gratulantů s hraným úsměvem poděkoval, přijal od něj dárek a odložil jej mezi ostatní. Vůbec se mu sem nechtělo, celou dobu bude muset předstírat, jak je šťastný, opět bude muset nasadit masku a proměnit se v herce. Nebýt toho všeho, seděl by tu místo Andyho Bill, on by jej držel kolem pasu a oslava by byla hned příjemnější. Jakmile by mu popřáli všichni, co pozval, našli by útočiště v jednom ze zadních boxů, tulili by se k sobě a jeden druhého by obdarovával polibky. S Billem bylo všechno krásnější, jeho život měl smysl, teď slunce, donedávna zářící v jejich životech, zakryly mraky utrpení a žalu a jeden den byl nesnesitelnější než druhý.

„Uvidíš, že jo.“ Jeho nejlepší přítel se na něj povzbudivě usmíval, přestože sám se pomalinku smiřoval s tím, že chlapec, jehož Tom miloval nade vše na světě, nepřijde. Ode dne, kdy mu o něm poprvé vyprávěl, toužil Andreas poznat člověka, jemuž jeho kamarád otevřel srdce a nechal jej vstoupit. Jak to tak vypadá, ani dneska se setkání konat nebude. Blonďák položil dlaň na kytaristovo rameno, věnoval mu poslední úsměv a poté sledoval Toma, vstávajícího od stolu a jdoucího vstříc Georgovi, jenž se právě objevil ve dveřích.

„Čau chlape!“ poplácal jej basák přátelsky po zádech, stisknul mu ruku, popřál mu vše nejlepší a to, co se obvykle člověku v jeho narozeninový den přeje, přičemž neopomněl zdůraznit ‚hodně sexu‘ a zubil se přitom od ucha k uchu. Kdyby si Tom mohl vybrat, zvolil by spíše lásku. Po ničem jiném netoužil tolik jako po tom, aby znovu poznal pocit být milován, milován tím, jehož miluje on. „Jsme tu všichni?“ Na položenou otázku, jíž se Georg snažil zjistit, zda už dorazili i zbývající dva členové kapely, reagoval hoper jen zavrtěním hlavy. „Netvař se jako na pohřbu, máš narozky!“ dloubl do něj Georg a snažil se jeho myšlenky odvést od osoby zpěváka a malinko jej rozveselit, ač to byl úkol vskutku nad lidské síly. „Tobě se to řekne…“ sklopil pohled Tom. Nikdo z přítomných si nedovede představit, jak vyčerpávající je pro něj stát mezi nimi, usmívat se, bavit se, zatímco jeho srdce krvácí, jeho nitro křičí a on musí mlčet, nesmí vydat jedinou hlásku. Takhle si svoje narozeniny nikdy nepředstavoval! Vlastní vinou přišel o to nejcennější, co měl…

„Gustav…“ Tom zvedl pohled a opravdu – mezi dveřmi se právě objevil bubeníkův usmívající se obličej. Kytarista neváhal ani minutu, vstal z boxu, do kterého před chvíli s Georgem usedl a hnal se kamarádovi v ústrety.

„Nazdar oslavenče!“ stisknul mu ruku Gustav, snažíc se předstírat, že si nevšimnul Tomova pohledu, mířícího za něj, aby se ujistil, že bubeník skutečně přišel sám.

„A…“

„Bill?“ otázal se Gustav, přestože věděl, že nikdo jiný v tuto chvíli nezajímá kytaristu tolik jako černovlasá osůbka v jeho bytě. „Není tu… Ale přeje ti všechno nejlepší k narozeninám a máš to pořádně oslavit.“ Tomův obličej posmutněl ještě více. Jeho nálada klesla až k pomyslnému dnu, do posledního okamžiku se držel malinké naděje, že dnešní pro něj a Billa významný den, se promění v pohádkový večer, že se Bill objeví, ale nestalo se tak.

„Tome,“ objal jej kamarád kolem ramen, „je mi to líto. Vím, že jsi čekal…“ Přestože se ti dva neustále pošťuchovali, vzájemně do sebe rýpali, měli se rádi a pohled na sklíčeného Toma, jindy hýřícího humorem a bavícího své okolí, Gustava bolel. „Počkej, vždyť já tu pro tebe vlastně něco mám… Kam jen jsem to dal?“ Blonďák prohledával jednu kapsu za druhou, pozorován párem hnědých očí, jejichž majitel byl plný očekávání, co mu jeho kamarád chce ještě dát. „Tady je…“ strčil Gustav triumfálně Tomovi před obličej přeložený lístek.

„Co to je?“ obrátil se na něj s otázkou kytarista, který nechápal, proč se Gustav tváří, jako by mu dával to nejvzácnější na celém světě.

„Dárek… Od Billa…Dal mi to, abych ti to předal.“ Objasnil mu bubeník, při poslední větě lhal. Bill neměl sebemenší tušení, že mu ráno, zatímco se sprchoval, jeho hostitel prohrabal celý stolek a málem obrátil pokoj, v němž spal, vzhůru nohama, jen aby našel jeho dílo. Chtěl se pojistit něčím v případě, že se mu nepodaří černovláska přemluvit, aby na oslavu šel s ním. A udělal dobře. Teď už je Tomovi, jak se s tím vypořádá. „Asi by sis to měl přečíst někde v soukromí…“ doplnil ještě, spiklenecky na něj mrknul a zamířil ke Georgovi, který se už plně vrhnul do víru zábavy.

Tom se ani nepohnul, jeho pohled hypnotizoval lístek, srdce mu bušilo. Na jednu stranu byl strašně moc zvědavý, co je uvnitř napsáno, ale na druhou se bál, že mu Bill tímhle lístkem chce dát definitivní sbohem. Nakonec ale zvědavost přemohla strach, koneckonců alespoň se dozví, na čem je. Možná to zjištění bude bolestivé, ale alespoň přestane doufat v něco, co je možná už dávno ztracené. Zamířil do jednoho z prázdných boxů, usadil se a pomalinku třesoucíma se rukama rozkládal papír. Už při prvních dvou řádcích se jeho oči začaly zaplavovat slzami. Žádný dopis na rozloučenou, ale básnička nebo možná spíše text songu, jenž napsal Bill jen a jen pro něj. Jsi vším, čím jsem já a vším, co protéká mými žilami… S každým dalším řádkem zaplňovalo Tomovo srdce štěstí. Tohle byl nejkrásnější dárek, jaký mohl dostat a dal mu jej on, jeho láska. Chlapec netušil, co dělat dřív, zda brečet štěstím nebo křičet radostí. Nechci tu být sám, zůstaňme spolu… Do noci… Ještě jednou přelétl pohledem lístek, napsaný Billovou rukou, složil jej, zastrčil do kapsy džínů a vstal. Jeho oči brouzdaly po přítomných hostech, smějících se, tančících nebo upíjejících ze svých skleniček. Vždyť ho ani nepotřebují, obejdou se i bez něj. On musí jít, jeho místo je dnešní noc jinde a u někoho úplně jiného…