autor: Michelle M.
(Bill)
Jeho ústa kloužou po mém těle, jsou horká… jeho ruce… jsou všude a nikde. Chce se mi křičet. Radostí, štěstím i vzrušením. Chci, abych se v jeho dlaních ztratil.
Tiskne se ke mně.
Cítím, že je tvrdý. To já ale taky. Prsty obratně odstraňuje moje oblečení. Jeho už dávno někde zmizelo. Má nádherné opálené tělo. Nevím, kde se ho dotknout dřív. Tak dlouho jsem se ho nedotýkal. Chci ho celého. Hladím jeho široká ramena a hrozně se třesu. Chci mu říct, aby to zrychlil, jinak se zblázním nedočkavostí, ale nenechá mě nic říct. Jeho rty dopadají na ty moje. Umlčí mě dokonale. Jeho polibky mažou z mojí hlavy všechny myšlenky a já nejsem schopnej vnímat nic než jeho. Nevím, jestli je ráno nebo večer, jestli jsme sami, jestli nás někdo nemůže překvapit. Je mi to jedno. Podstatný je, že jsme spolu. Dotýká se mě a já ho hodně moc chci. Slyším sám sebe sténat… zvuk mého hlasu promíchaný s jeho tlumenými vzdechy. Zatínám nehty do jeho těla a škemrám, aby mě konečně pořádně chytil.
A on dokáže číst moje tajné myšlenky. Důvěrný dotek jeho rukou je něco tak úžasnýho… rozpouštím se v něm. Ani jsem nedoufal, že to ještě zažiju. Drží můj zadek a povzbuzuje mé pohyby. Poddávám se tomu. Na světě není nic, jen já a on. Není to sex, je to tanec. V jeho rukou tančím… Všechno je tak strašně přirozené a samozřejmé. Dusí mě slzy, ale bojím se je setřít. Co kdyby mi mezitím zmizel? Ani na vteřinu ho nesmím pustit. Potřebuju mít pocit, že už nikdy neodejde… že nenechá odejít mě.
„Drž mě pevně,“ mumlám. Pokrývám polibky celou jeho tvář a tisknu se k němu ještě víc. Potřebuju ho cítit.
Najednou se mi ale vzdaluje. Je pořád těžší ho zachytit.
Zůstaň!
Ale on mě neslyší.
V dlaních svírám jemnou látku. To horké a pevné tělo je pryč, místo něj mám náruč plnou mýho heboučkýho damaškovýho polštáře.
Chce se mi brečet.
Hřbetem ruky setřu neviditelné slzy a zadívám se na strop. Kolik stropů už jsem jen takhle hypnotizoval?
Ne, teď nechci filozofovat nad svým hořkým údělem.
Natáhnu se pro telefon. Ani nevím, kolik je hodin, a je mi to jedno.
Poslední volané číslo.
Po třech zazvoněních to vezme.
„Zrovna jsem na tebe myslel,“ ozve se Timův nezaměnitelný sametový hlas tou jeho bezchybnou angličtinou. „Jak jsi to poznal?“
„Potřebuju tě,“ vyhrknu zoufale. „Strašně mi chybíš.“
„Ty mě taky, lásko. Je tu bez tebe hrozně prázdno.“
„Chci, abys tady byl teď se mnou. Nesnesu bejt sám.“
„Billi, strašně rád bych s tebou teď byl, ale víš, že to nejde. Mám tady ještě práci.“
„Tak všechno zruš.“
„To nejde, víš to přece. Ta akce byla domluvená měsíce dopředu.“
Jasně, vím to. Ale zrovna teď bych dal nevím co za to, abych mohl být s Timem. Aby mě držel v náruči, aby mě konejšil… aby se mě dotýkal tak, že zapomenu, kdo jsem. Kdo jsem byl.
Přitisknu dlaň na svůj bolavý klín.
„Řekni mi… co jsi zrovna dělal?“
„Já…“ Zavřu oči. Někdy si fakt přeju, abych nebyl. Co mu mám říct? Že se mi zdálo, jak se s ním miluju? Že na něj nechci myslet. Nesmím myslet! Jinak se z toho zblázním.
„Víš, co jsem dělal já?“ Pokračuje, aniž by čekal na moji odpověď. „Myslel jsem na tebe. Na tvoje nádherný tělo…“
„Dělal sis to?“
„Hm.“
„Pokračuj…“
„Myslel jsem na to, jak jsme to dělali v mojí kanceláři… na stole.“
Jo, vím přesně, o čem mluví. To bylo po jednom focení, na kterým jsem s ním byl. Ta holka, která tam měla na starosti styling, byla naše fanynka. Vlastně spíš Tomova fanynka než fanynka nás všech. Nutila mě o něm mluvit, myslet na něj. Celou dobu, co jsem čekal, až Tim skončí… nemluvila o ničem jiným, než jak sexy můj bratr je… jak nádherný jsou jeho ruce, jak krásnej má obličej… jak vzrušující je jeho tělo, jak sametově jeho kůže vypadá. Jako kdybych to nevěděl.
Byl jsem tehdy tak vydrážděnej. Všechny vzpomínky na mě útočily. Skoro jsem cítil vůni jeho těla. Tak živý to bylo. Tehdy to byl jeden z nejspontánnějších sexuálních zážitků, který jsme s Timem zažili. Tvrdej, rychlej sex na jeho pracovním stole mezi haldou fotek. Všechny skončily na zemi.
Hlavu mi to vyčistilo dokonale, ale duše bolet nepřestala.
*
„Jak vypadám?“ zeptám se sám sebe v zrcadle.
„Blbě,“ odpovím si sebekriticky.
Převlékl jsem se už asi po třetí a pořád to není ono.
Nevím, co s tím.
Nechápu, na koho chci dělat dojem.
Tom mě zná dokonale a i kdybych přišel ve vytahanejch teplákách a starým triku, mělo by mu to bejt fuk.
No jo, ale mně to fuk není.
Chci vypadat dobře. Ne. Chci vypadat víc než dobře. Pořád málo. Chci vypadat skvěle, fantasticky… aby mu vyrazilo dech, až mě uvidí stát ve dveřích.
A vtáhne mě do náruče a se rty přitisknutými na ty moje mě natlačí na zeď. A já ucítím, že mě chce.
Jak z lacinýho románu. „Špatně,“ řeknu přísně sám sobě.
Nepomohl ani sex po telefonu s Timem. Pořád to ve mně bublá a vře. Jsem jako sopka… jen explodovat.
Tváře mi hoří a já vůbec nevím, jak dnešní večer přežiju.
Od rána prostě nejsem ve svý kůži. To ten sen. Zdálo se mi o něm. Byl to takovej ten hezkej rozjezd před ďábelsky divokým sexem. Ještě pořád si to pamatuju, moje tělo si to pamatuje a já teď na něj myslím častěji, než bych chtěl.
„Půjdeš pod ledovou sprchu,“ pohrozím si a vážně na sebe zakývu do zrcadla prstem.
Nepůjdu nikam.
V tomhle rozpoložení, v jakým jsem, přece nemůžu nikam jít.
Podívá se na mě a já se sesypu.
Panebože! Pomozte mi někdo!
*
(Tom)
Ručičky na mých hodinkách se otáčí strašně pomalu. Nebo možná naopak moc rychle.
Gréta už dobře před hodinou naplnila ledničku spoustou talířů a misek, plných všemožných jídel všech barev. Většinu toho ani neznám. Převládá zelená barva. Uvažuju, jestli se někde v bulváru dočetla, že můj bratr během pobytu ve státech přišel na chuť zelenině.
Hlavou se mi mihne vzpomínka. Strašně stará. To bylo ještě doma, dřív než se to mezi námi… změnilo. Kolik nám mohlo bejt? Dvanáct? Třináct? Máma jednou uvařila brokolici a brambory. Nevím, co ji to tenkrát popadlo, asi nějakej záchvěv zdravýho stravování. Když před nás položila talíře, Bill k ní zvedl nechápavej pohled. Takovej ten ´to přece nemyslíš vážně´. Máma tehdy jen mlčky přikývla, jakože to vážně myslí.
„To sníte, pánové,“ pronesla tehdy nekompromisně. „Kdo nesní brokolici, nemůže v pátek večer ven.“
Zavřel jsem oči a řekl si, že nade mnou vařená brokolice přece nevyhraje. Páteční večery u nás bejvaly docela dobrý. Kolem autobusový zastávky se vždycky potloukalo pár lidí, byly tam holky. Všude tma, člověk mohl leckam ´omylem´ sáhnout… Rozhodně stálo za to brokolici přemoct.
S největším sebezapřením jsem ji do sebe nasoukal. Něco tak děsivýho jsem snad v životě nejedl. Naprosto bez chuti.
„Tak jak jste na tom?“ ozvala se máma odněkud z chodby.
„Dobře,“ odpověděl jsem statečně. Musel jsem to zapít. Vstal jsem a šel si k ledničce pro colu. Hltal jsem colu, abych zabil chuť tý zelený hrůzy.
„No, Bille.“ Mámin pochvalný tón mě zarazil uprostřed loku.
Ten malej hajzlík seděl u stolu jak sluníčko, talíř prázdnej a na tom mém byla zelená hromada.
Jo jo.
Nějak mě ta historka dojala.
„Jak vypadám?“ ozve se za mnou.
Otočím se za jejím hlasem. „Moc dobře,“ usměju se na ni. Nekecám, fakt vypadá moc dobře. Je oblečená jednoduše, ve světlé džínové sukni a jednoduchém bílém tričku vypadá hrozně… tak nějak nevinně. Hnědé vlasy jí spadají v měkkých vlnách na ramena a obličej jí září spokojeností s mým hodnocením.
„Myslíš… co když…“
Nervózně si skousne ret.
„Co když mu nebudu sympatická?“
Lehce ve mně zatrne. I tohle se může docela dobře stát. Ani já sám netuším, jak bude Bill reagovat na moji přítelkyni.
Povzbudivě se na ni usměju. „Neboj se. Většinou jsme se s bráchou na všem shodli.“
„Tome,“ řekne káravě a stydlivě zrudne.
Otočí se po hodinách.
„Třičtvrtě na sedm. Za chvíli tady bude,“ konstatuje.
Ledová ruka mi sevře útroby.
Chci to už mít za sebou.
Jsou v podstatě dvě varianty, jak to může dopadnout: buď to bude fajn večer nebo… katastrofa. A jak znám svého bratra, nemůžu si bejt ničím jistej.
*
(Bill)
Tak a jsem tady.
Musí to být tenhle barák.
Srdce mi tluče a mám lehce orosený dlaně. Je mi i trochu blbě od žaludku, ale vím, že je to od nervů. Navíc jsem celej den nebyl schopnej do sebe dostat ani kousek jídla a ani teď to nebude o moc lepší.
Nemám ponětí, čím se Tom vytáhne. Nevzpomínám si, že by mě někdy pozval na večeři. Taky nebylo proč. Byli jsme pořád spolu. Jen jednou… pozval mě do kina a… nechci myslet na to, co se tehdy všechno semlelo. Možná už tehdy to začínalo mezi námi skřípat. Možná tehdy jsem nad ním začal uvažovat trochu jinak, a proto to začalo skřípat.
Zatřepu hlavou, až mě jeden pramen vlasů lehce švihne přes nos. Je to takovej můj zvyk zatřepat hlavou, když chci odehnat nepříjemné myšlenky. Jako kdybych je mohl vytřást z hlavy pryč.
Takže zpátky k jídlu.
Tipoval bych, že objedná dvě Margarity nebo nějakou čínu nebo něco thajskýho. A hlavně kupu brambůrků, paprikovejch.
Snažím se myšlenkami na jídlo překonat nervozitu.
Nemám rád orosený dlaně. Třu je o stehna, abych se té nepříjemné vlhkosti zbavil.
S nádechem drcnu do vchodových dveří. Výtah je sice hned za rohem, ale nevím, ve kterým patře bydlí, takže to asi budu muset vzít postupně.
Když vylezu do posledního patra, jsem celej zadejchanej. Už mě netrápí jen orosený dlaně, ale i zkrácenej dech. Hučím jak lokomotiva. No zkuste si vyšlápnout šest pater… a navíc v mém rozpoložení.
Musím si dát malou pauzu, než se odhodlám zmáčknout zvonek.
Někdy si říkám, jestli nedělám chybu, že v nic nevěřím. Zrovna teď by se hodilo začít se modlit.
*
(Tom)
„Kde je?“ ptá se Gréta zklamaně už poněkolikátý.
Je skoro čtvrt na osm.
Její netrpělivost a špatně skrývané zklamání jen posiluje moji nervozitu.
Nechávám Grétinu otázku bez odpovědi.
Dal bych si cigaretu.
Mlčíme a čekáme, až se ozve zvonek.
Uplyne ještě několik dalších minut, než se dočkáme.
I když jsem to čekal, přesto sebou trhnu. Gréta vyskočí z křesla a pečlivě si uhlazuje sukni. Oči jí září a hrne se ke dveřím.
„Počkej,“ zarazím ji mezi dveřmi do chodby.
„Co je?“ otočí se po mně netrpělivě.
„Já…“ řeknu tiše, ale odhodlaně. „Otevřu mu.“
„Tak jo,“ přikývne nadšeně.
Ona to nechápe. Najednou mě ta její dychtivost popuzuje. Zdvihá se ve mě jakási ochranitelská bariéra. To za mnou sem přece jde…
„Počkej tady,“ řeknu neústupně.
Lehce se zamračí, ale poslechne. Našpulí popuzeně rty a vrátí se zpátky do křesla, kde doteď seděla.
Když pokládám ruku na kliku, na malý okamžik mě napadne zbaběle neotevřít.
Je tam.
Cítím jeho přítomnost i přes zavřené dveře a když je otevřu, je to jistota.
Stojí tam. Celý v černém… s těmi novými vlasy vypadá jak padlý anděl.
Mlčky se na sebe díváme.
Uvědomuju si všechny ty měsíce, které mezi námi leží.
Ani on nic neříká. Ty jeho veliké oči jsou zabodnuté do mých.
Když se jeho rty pohnou, můj pohled sjede automaticky k nim. Bolestně si uvědomuju celým svým tělem, že jsem ještě nezapomněl, jaké to je dotýkat se jich. I po roce si pořád ještě dokážu vybavit, jaké to bylo, když klouzaly po mém těle.
Pohne se směrem ke mně.
Jen malý krok, ale přesto ten pohyb nejde nezaznamenat. Je najednou tak blízko. Jeho tělo mě obklopuje ze všech stran, i když stojí přede mnou a vůbec se mě nedotýká.
Podívám se zpátky do jeho očí.
Nejde to přehlédnout. Je tam pořád… Oheň.
autor: Michelle M.
tak bacha ať se nespálíš….x)
Nádherný! Jako vždycky. Jsem zvědavá, jak to bude pokračovat… jak se bude tvářit Bill na Grétu a všechno… a-a kdy konečně všechno zase mezi nima začne *in love*
Jeho oheň sežehne všechny Tomovy pochybnosti.
tak to jsem zvědavá, jestli Tom bude oheň rozdmýchávat nebo hasit. chudák Gréta, holka za nic nemůže – jen to, že není Bill. ale sakra, ten Tim mi nějak není sympatický o_O že by jen proto, že to není _Tom_? ^^ výborný díl, Michelle! :-*
Super dílek, proč jen vždycky všechno skončí tak napínavě!!!!!
Je tam stále..oheň!
Oheň?tak nazvať pocit,ktorý mám po prečínaní tvojej nádhernej poviedky,keď všetky chlpky na mojom tele sú v pozore a ja čakám čo bude ďalej!
Neskutočne nežne a krásne vieš opísať ich pocity a ja si nemôžem vybrať čo urobím pretože tí dvaja si musia uvedomiť že je to láska čo cítia!
Ja nemám na výber len zasa čakať,ako dlho? Michelle?
To je nááááááááááááááááááááááááádhera…uplně skvělí jen škoda,že je to tu tak zřídka..ale Tom ji musí pustit k vodě páč jestlit o skončí spatně tak ja budu mít depku jak něco..Honem dááál..naprosto krásně píšeš!
Co jsem se načekala. Už jsem skoro ani nedoufala. Trvalo mi to sice celých pět dílů, ale už je to tady!!! Je mi Billa líto!!!! No hurááá a sláááva, já mám ze sebe takovou radost!!!
Já skutečně nechápu, co to se mnou bylo, ale po přečtení tohoto dílu, mimochodem naprosto úžasného, jako bych prozřela 🙂 No, možná, že se nějaké ty pochybnosti ohledně Billova chování v budoucnu dostaví, ale doufám, že je hravě překonám 🙂
Momentálně jsem natěšená na další díl, protože jsem neuvěřitelně napnutá, co bude Bill říkat na Gretu. Ale pozor, nejsem zvědavá tak nějak škodolibě, jako doposud, jsem prostě zvědavá jen tak přirozeně 🙂 To koukáš, co? 😉
co asi řekne na Gretu…
Ačkoliv jsem na twincest prakticky úplně zanevřela (nejspíše proto, že všechny příběhy mi už splynuly v jedno), na další díl tohohle příběhu čekám jako na boží smilování… Vždycky si vzpoměnu čím jsem procházela, a jak jsem měla vždycky krásný život, ať už s twincestem, nebo předním, snad dokonce teď 🙂 Nevím, Miško, kdo vlastně jsi. Ale vím, že tvé příběhy pro mě byly velmi důležité a vždy budou tohle mé já z části (i když malé) utvářet. Prosím, smiluj se 🙂