Loving Liar 30.

autor: Lady Kay

Černovlasý chlapec, stočený do klubíčka na sedačce, dřímal a cestoval v říši snů, nemajíc tušení o tom, co se děje kolem něj. Na jeho rtech pohrával spokojený úsměv, ve spánku jej nic netrápilo, všechny problémy a starosti s příchodem spánku zmizely. Teprve až drnčící zvonek jej přinutil otevřít oči. Bill se rychlostí blesku vymrštil do sedu, ospale mžoural po místnosti, než mu došlo, kde že to vůbec je. Po pár okamžicích rozpoznal prostředí Gustavova bytu. Nevěděl ani, jak usnul, ani jak dlouho spal. Jediné, co si pamatoval, byl sen, který se mu zdál. Ležel v něm na prosluněné louce v Tomově náručí a nechával se hýčkat jeho lehkými doteky a něžnými polibky. Zaposlouchal se do ticha, žádné zvonění, klepání či jiný podobný zvuk, oznamující příchod návštěvy nezaregistroval, kromě zvuku projíždějících aut na ulici. Proto usoudil, že se mu všechno nejspíš jenom zdálo a chystal se znovu ulehnout, doufajíc, že se mu podaří ponořit zpět do svého snu. O tom, že vše nebylo jen výplodem jeho mysli, jej ubezpečil další, tentokrát mnohem důraznější zvuk, nesoucí se celým bytem.

Klučina tedy vstal a loudavým krokem se sunul ke dveřím. Neměl sebemenší zdání, kdo by to mohl být. Pokud si dobře vzpomínal, Gustav se nezmiňoval, že by někoho čekal a to, že by to byl sám bubeník bylo vyloučené, jednak proto, že je právě teď na oslavě, na níž on sám odmítnul jít, a jednak přece měl klíče, takže by u dveří vlastního bytu jistě nezvonil. Ledaže by byl „unavený“…

Bill se zívnutím otevřel dveře, aniž by předtím pohledem do kukátka zjistil, kdo se to za ním tak vehementně dobývá.

„Ahoj…“ pozdravil jej s nejistým úsměvem, vepsaným ve tváři, právě příchozí. Černovlásek měl pocit, že buď se ze všeho zbláznil a nebo sní. Pokud je tohle všechno sen, tak se nikdy nechce probudit a vrátit se zpět do smutné a kruté reality.

„Tome?“

„Já… Ehm, můžu?“ ukázal kytarista prstem do bytu, v duchu se modlíc, aby jej jeho dvojče neposlalo k čertu. To, co se chystal s Billem probrat, nechtěl řešit mezi dveřmi na chodbě. Bill okamžik zaváhal, stále se ještě nestačil vzpamatovat z šoku. Má jej pustit dovnitř nebo ne? Ostatně je to ale Gustavův byt, a když už je Tom tady… Navíc byl chlapec zvědavý, proč za ním dredáček přišel, proto malinko poodstoupil, aby Tomovi vytvořil prostor k projití. Tom jej velmi pomalu obešel, v momentu, kdy je dělilo pár centimetrů, jej do nosu udeřila známá vůně, která vždy spolehlivě otupila jeho smysly, které i po Billově odchodu byl celý byt.

Když se oba ocitli v předsíni, vyčkávali, co ten druhý udělá. V duchu se vzájemně pobízeli k pohybu nebo k jedinému slovo. Několik chvil setrvávali v naprostém tichu, hledíc si do očí a snažíc se z nich vyčíst myšlenky toho druhého. V Billových očích se odrážela jednak radost a jednak zmatek a nejistota, zatímco v těch Tomových se zračil především strach a obavy z toho, co se bude dít dál. Mladší z chlapců byl ten, kdo oční kontakt přerušil a odebral se zpět do obývacího pokoje, následován svým starším bratrem. Tom sledoval Billovy pohupující se boky v rytmu chůze, vlasy lehce vlající, jak kráčel, a sváděl vnitřní boj sám se sebou. Jedna jeho část chtěla prásknout do bot a zbaběle utéct, zatímco ta druhá by se nejraději vrhla na černovlasého chlapce a celého jej zulíbala. I druhé z dvojčat na tom bylo podobně. První já by bylo nejraději, kdyby Tom najednou zmizel, ale druhé by se mu nejraději vrhlo kolem krku a už nikdy se ho nepustilo.

„Oslava se nekoná?“ obrátil se s dotazem na dredatého mladíka, postávajícího u dveřím, jímž chtěl spíše prolomit ticho, poněvadž mu bylo víceméně jasné, že party je jistě v plném proudu.

„Koná…“ Malinko nadzvednul obočí, jeho zvědavost narůstala. Dostalo se mu odpovědi, již očekával, ale rád by se dopátral i důvodu, proč jeho bratr přišel.

„Proč teda…“

„Jsem tady a ne tam?“ dokončil jeho myšlenku chraplavým hlasem kytarista a usmál se. Billovo srdíčko poskočilo, tak dlouho už neviděl tento nádherný úsměv, který dokázal den udělat mnohem hezčím. Měl pocit, že ve chvíli, kdy se Tom usměje, je to, jako by vycházelo sluníčko, oznamující příchod nového dne plného nových možností a nadějí. Na jeho otázku odpověděl kývnutím hlavy, naplněn očekáváním, co je příčinnou bratrovy přítomnosti. „Protože moje místo je tady,“ vysvětlil dredáček a chudákovi Billovi udělal v hlavě ještě větší zmatek, než tam doposud měl. „Nejsi rád?“ udělal Tom krok kupředu směrem k Billovi, všiml si však, že chlapec malinko couvnul, proto se k dalšímu už neodhodlal.

„Ne… Teda jo… Vlastně nevím…“ sklopil mladík hlavu. Nelhal, měl zmatek ve svých pocitech. Byl sice šťastný, že je Tom tady a s ním, ale zároveň se bál každé další vteřiny, již se snažil oddalovat, aby oddálil i chvíli, kdy mu chlapec oznámí, že se se vším vyrovnal a přijal jej jen jako svého sourozence.

„Billi… Vím, že jsem udělal chybu, ale rád bych ji napravil.“ Bill okamžitě zavrtěl razantně hlavou, přičemž se prameny jeho vlasů, lemující bílou tvář roztančily. Nejen Tom, on je první, kdo by se měl za všechno omluvit. To on udělal chybu jako první, kdyby nelhal, nic z toho by se nestalo. Jenže kdyby nelhal, nikdy by se Tom a on… Zpěvák přemýšlel, zda by měl litovat toho, co udělal a nebo by měl být rád jen za těch pár měsíců, jež mohl s kytaristou prožít. Byly to chvíle plné lásky, něžností, vášně, touhy po blízkosti toho druhého a tak málo stačilo, aby ty chvíle jednou provždy ztratil. Zbylo jen málo, jen vzpomínky…

„Tome, lhal jsem ti o tom, kdo jsem. Je pochopitelný, že…“

„Že jsem se choval jako idiot a nenechal si nic vysvětlit?“ Další krok k Billovi zmenšil odstup mezi oběma mladíky. „Vytočilo mě to, šokovalo… Nebyl jsem schopný normálně uvažovat, natož jednat. Vím, že jsem ti ublížil a… Mrzí mě to… Jen…“ Tom se zadíval do čokoládových očí a čekal na Billovu reakci. Ten nevěděl kam s očima, raději jimi těkal všude kolem sebe, jen aby se nemusel dívat na Toma. Zhluboka se nadechnul, oči zkoumajíc svoje ponožky a téměř neslyšně špitnul: „Je mi to líto. Byla to chyba…“

„Co byla chyba?“

„No všechno…“ dredáčkovi se naskytnul pohled na Billova záda, jimiž se k němu otočil, poněvadž neměl už sílu snášet Tomovy zkoumavé pohledy. Teď by byl nejraději, kdyby se jeho bratr sebral a odešel odsud. Sice by jej to znovu zranilo, znovu by mu to zlomilo srdce, ale raději by snesl pohled na Tomova vzdalující se záda, než fakt, že se na něj dívá jen jako na bratra.

Kytarista se však k odchodu nechystal, místo toho přistoupil k Billovi, uchopil jej za ramena, zhluboka se nadechnul a po chvíli, jež se oběma zdála věčností, položil další otázku: „Všechno, Billi? Lituješ všeho?“ První slza si prorazila cestu, sklouzla po hladkém líčku a vpila se do Bilova černého trička. Proč to dělá ještě těžším, než už to je? Proč takhle mluví? Copak necítí, jak uvnitř trpí? Vždyť jsou dvojčata, Tom by měl poznat, jak mu je. Proč se nesebere a nevrátí se?

„Pověz, byla chyba, co se mezi námi stalo?“ naléhal Tom a přitisknul se ještě blíž k chlapcově tělu.

„Ano,“ šeptl Bill a doufal, že toto postačí jako odpověď, bratr odejde a nechá jej utápět se v jeho žalu.

„Ty se nepoučíš… Lhal jsi mi předtím a ani teď neříkáš pravdu, zase lžeš…“

„Nelžu,“ stál si za svým černovlasý mladík a snažil se ovládat se, aby se nesesypal. Popravdě, moc k tomu nechybělo. Považoval sám sebe za blázna. Nejdříve prosí všechny svaté, aby se stal zázrak, a když se zázrak stane, on je opět u Toma, zareaguje takhle. Jenže nejde to jinak, Tom cit v sobě jistě potlačil, a teď si s ním jen pohrává.

„Lžeš, ty víš, že jo, Bille,“ zpěvák zřetelně cítil horký dech, jenž právě ovanul jeho ucho, vůně Tomova těla na něj působila jako nějaké afrodiziakum, opět omámila jeho smysly. Proč ho takhle trestá? Proč ho vědomě týrá? Bill už přece svůj trest za všechno dostal, sám se potrestal, způsobil nejen Tomovi, ale i sám sobě bolest. Poslední dny bez kytaristy pro něj byly procházkou peklem. Bídněji už se cítit nemohl, byl na samém dnu svých sil a marně se pokoušel vstát. Sám to asi těžko dokáže, není dost silný, aby sám dokázal jít dál.

„Odejdi, Tome. Vrať se, prosím, zpátky,“ zaprosil z posledních sil chlapec a pomalu se otáčel tváří ke svému dvojčeti…

betaread: Janule