Už vím, co k tobě cítím 32.

autor: Pajule

Ahojky! Tak se zase vracím s dalším dílečkem. Tentokrát je o něco kratší, je to díl především o tom, jak Bill vypráví o Kelly (viz. 1, 4 a 5 díl). Takže to vlastně není tak nějak o ničem. Jen o osobě, která vyřešila problém mezi dvojčaty. Problém jménem láska… Pajule

O pár dní později – začátek měsíce květena

„Bille?“ promluvím na Billa, když tiše sedíme venku na lavičce. Je už večer, docela zima, fouká chladný vánek. Zabaleni do deky s hrnkem čaje v ruce sedíme na zahradě a koukáme na západ slunce. Naše zahrada je za všech stran, kde jsou sousedi, obrostlá vysokými stromy nebo živým plotem, aby sem nebylo vidět. Avšak jedna strana je volně nechaná. Zdobí jí jen nízký plůtek a nějaká malá skalka, co si tu mamka udělala. Zahrada je dlouhá a krátce před koncem pozemku se zahrada proměňuje v malý kopeček. Když se sejde dolů, schováte se krásně za hliněný kopeček obrostlý trávou. Přes něj už na dům vidět není, jste tu schováni před zraky ostatních. Sousedi mají zahrady kratší, protože je tu pak strmý svah dolů a les, tudíž už se dál nesmí. Nedávno jsem sem koupil lavičku, je odtud výhled mezi pole. Večer je tu krásně vidět západ slunce, protože je zahrada směřovaná směrem na západ. Mám to tu hrozně rád.

„Ano?“ přitulí se ke mně Billy ještě blíže a já mu jen upravím deku na zádech, která mu sjela dolů.

„Povídej mi o Kelly, prosím…“ špitnu jen a čekám, co z Billa vyleze. Nikdy se o ní nechtěl moc bavit a když jsem se o ní zmínil, většinou vyletěl jako čertík z krabičky. Po dlouhé chvíli si zhluboka povzdychne.

„Tak dobře. Jendou to stejně muselo přijít.“

„Děkuju,“ šeptnu tiše a Billa líbnu do vlasů. Nadechne se a začne povídat…

„Víš, když jsem tenkrát Kelly potkal, nemohl jsem si pomoct, oslovit jsem ji prostě musel. Ona… byla zvláštní. Měřila o nějakých třicet centimetrů míň než já. Avšak byla dvakrát víc hubenější než já, docela mě to zarazilo. Hned, co mi přišlo na mysl, byla myšlenka, že je anorektička nebo bulimička. Jenže po tom, co se ke mně otočila, jsem to zavrhl. Podívala se na mě svýma modrýma očima, které byly olemovány nekonečně dlouhými řasami. Pohodila špinavě dlouhými vlasy, které ji spadaly na ramena. To byl první znak. Nikdo s poruchou příjmu potravy by neměl tak lesklé, dlouhé vlasy. A tak husté! Usmála se na mě svým úsměvem, vypadal neskutečně krásně, ale na jednu stranu hrozně dětsky, roztomile. Začal jsem přemýšlet, kolik by jí mohlo být. Mně bylo osmnáct, jí mohlo být tak sedmnáct.

Nakonec jsem se otřepal a přestal nad tím přemýšlet. Podíval jsem se na ni zpět. Už se zase dívala na trička, které visely v dámském oddělení oblečení extra malých velikostí. Ta holka byla naprosto obyčejná. Na první pohled. Avšak… vyzařovalo z ní něco… zvláštního. Táhlo mě to k ní. A tak, když stála přede mnou u pokladny, jsem neváhal a oslovil ji. Zaskočil mě především její medový hlas. Strašně hezky se poslouchal. Byl takový… zpěvavý, melodický, jemný. A stejně jako ona, zvláštní. Vyzařovala z ní energie ze všech stran, s podobným člověkem jsem se v životě nesetkal.“ odmlčel se na chvíli Bill a napil se z hrnku vlažného čaje.

„To vím, její hlas byl obyčejný, ale… zvláštní,“ souhlasím z Billym. Ten se na mě jen usměje a položí si hlavu na můj hrudník. Chvíli pozoruje tiše západ slunce, než se zase nadechne a začne povídat.

„Pozval jsem ji na kávu do jedné cukrárny. Ta holka opravdu být anorektička nemohla. Spořádala dva velké zmrzlinové poháry a ještě nějaký zákusek. A bulimička taky ne, nakonec jsem se jí, ač s červenajícími tvářemi, na to zeptal. Co mě však dostávalo ze všeho nejvíc bylo to, jak byla chytrá a inteligentní. Byla úplně někde jinde, než všichni ostatní. Mluvila ve složitých větách, všemu nasazovala ‚převleky‘ a celkově byla… svým způsobem divná. Mně se to však líbilo. Když jsem se jí zeptal na to, kolik jí je, nakonec z ní vypadlo, že je ode mě téměř o pět let! V tu dobu slavila teprve čtrnácté narozeniny! To byl šok největší. Zprvu jsem jí nevěřil, nevypadala na to, ani se na to nechovala. Myšlenkami byla ještě o pár let přede mnou. Ale neodradilo mě to a pozval jsem ji na další schůzku. Přijala. Pak za sebe v cukrárně zaplatila svoji útratu, i když jsem rázně nesouhlasil, a ladně jako kočka odešla. Byl jsem vyvedený z míry…“ pokračovalo to černovlasé stvoření.

Na chvíli se zase odmlčel a pozoroval poslední kousek zapadajícího slunce. Pohladil jsem ho po vláscích. Za tu dobu, co má ten můj ďáblík chemoterapii konečně z krku, mu vlasy hodně zhoustly. A především tak nějak odrostly. Má teď od vršku hlavy pár blonďatých vlasů. Vypadá rozkošně. Ale je mi jasné, že hned, jak bude chtít jít nakupovat, jít mezi lidi, první návštěva bude u kadeřnice. Zatím se ale mezi lidi ještě nechystá. Necítí se na to.

„Sešli jsme se týden na to. Přišla velmi vkusně a pěkně oblečená, vše měla sladěné do posledního detailu. Zdálo se mi, že vlasy měla o pár odstínů tmavší, ale přešel jsem to. Když mě uviděla zdálky, jak už sedím v předem domluvené kavárně na jednom z křesílek, vyslala na mě úsměv, pronikavý pohled a doslova ke mně přihopsala. Zasmála se ještě jednou, řekla ahoj. Pozdravil jsem ji také a sjel očima k jejím nohám, přišla mi totiž vyšší. Na nohou měla podpatky. Měly snad deset centimetrů. Ona si však mého pohledu všimla a s dětskou nevinností se usmála a řekla, že to má, aby si vedle mě nepřipadala tak strašně malá. Zakroutil jsem nad ní opět hlavou, v její přítomnosti jsem si připadal jinak. Dokázala člověka skvěle dovést k tomu, aby se uvolnil a cítil se v její společnosti příjemně za každé situace. Nemusel jsem před ní mít jakousi masku, kterou jsem si jindy nechával kvůli slávě, kvůli kapele.

Nakonec jsme se takhle začali scházet pravidelně, častěji a častěji. Začali jsme spolu mít jakýsi prazvláštní vztah. Nebylo to ani kamarádství, ale ani vztah. Kelly si poté nechala obarvit vlasy na kaštanově hnědou, byla snad ještě více zvláštní. Ale jaký talent měla především? To, že uměla dostat z člověka pravdu, i když o tom nechtěl mluvit. Vždycky jsem si s ní povídal tak dlouho, až to ze mě najednou nenásilně vypadlo, aniž by se mě na to ptala. Až jsem jí jednoho dne vyžvanil to, co k tobě cítím…“ Bill se na chvíli odmlčí. Ticho přetrvává tak dlouho, až to nevydržím a prolomím ho lehkou otázkou.

„A? Jak na to reagovala?“

„Byla zprvu trochu zaskočená, ale pak pronesla něco, co si pamatuji dodnes: ‚Billy, pamatuj si, že lásce nejde zabránit, ať je taková nebo jiná. Můžeš se jí postavit, ale nikdy se jí nezbavíš, vždycky bude uvnitř tebe. Bude tě užírat kousek po kousku, bude tě trápit. Bez ohledu na to, jak jsi silný, bez ohledu na čas. Bude tě ničit tak dlouho, že to přestane být snesitelné. Je lepší si za láskou jít a bojovat za ni. A to ať už je povolená či zakázaná. Jdi si za tím, co cítíš.‘ Pamatuji si to dodnes, slovo od slova. Ona mluvila od srdce. A tak jsme začali s plánem. Na všechny jsme začali hrát divadélko, že spolu máme vztah, abychom získali víc času. Chtěla mi pomoct najít sílu jít za láskou. Za tebou. A mě se to povedlo,“ ukončí svoji řeč můj brouček a vlepí mi pusu.

„A kde jde teď?“

„Tenkrát, když u mě byla a my se blížili do finále, vše jsme už měly vymyšlené a záleželo to jen a jen na mně, ona nějak musela naléhavě odejít, volali jí k nám domů její rodiče. Bylo to tenkrát, co jsi mi poprvé ukázal naší chaloupku. Nakonec mi Kelly napsala, že její táta dostal nové místo na jihovýchodě Rakouska a že se stěhují. Pak mi volala, když byli na cestě. Nemohla se ani přijít rozloučit. Věci musela mít zabalené do dvou hodin a pak odjížděli. Byl to pro ni velký šok. Teď mi píše dvakrát do týdne, já jí jednou do týdne volám. Chtěla by přijet, ale neví, jestli bude mít dost peněz. Ještě musí dva dny počkat, než jí bude patnáct, aby ji rodiče pustili samotnou. Vadilo by ti, Tomi, kdyby přijela a zůstala tu s námi pár dní? Moc rád bych ji viděl a za všechno jí poděkoval. Myslím, že jí hodně dlužím. Že jí oba dva hodně dlužíme.“

„Myslím, že s tebou souhlasím. Moc rád jí tu uvidím, odkývám bráškovi. Tu holku jsem nenáviděl. Nesnášel jsem, když pokaždé, když seděli s Billem v obýváku na sedačce, a já šel okolo, se museli zrovna zaláskovaně muckat. Avšak teď už vím, že k něčemu to asi bylo dobré.

„A pravda je venku…“ ty mi nelžeš Billy, já to vím, poznal bych to, od toho jsme dvojčata. Bill si povzdychne a – pokud je to ještě možné – se ke mně natiskne o něco víc. Prázdný hrnek odloží na zem, zachumlá se ke mně do tlusté deky a paže mi obmotá kolem pasu. Společně se díváme na poslední kousíček sluníčka a jeho pohasínajících paprsků.

betaread: Janule