autor: Bajik
Ahojte lásky,
Já vím, trvalo to mooooc dlouho :(… ale bylo tu pár nevyřešitelnejch problémů…
Nevím, jak to budu stíhat skloubit školu se psaním, ale zkusím to, stejně jako minulej rok.
Do novýho školního roku přeju hodně úspěchů, dobrý učitele a nový nápady na twincesty, protože mě ve škole občas napadne něco pikantního, ale než dojdu dom, bum bác- zapomenu a pak si celý odpoledne vzpomínám, co sem to vlastně chtěla napsat, ale marně…
Bože, to tak utíká. Už jim je 20!!! Si vzpomínám na první pohled na VIVA+, na první dojem co sem z nich měla. To je holka? Vždyť nemá kozy! Ach miluju ty časy, vždycky sem byla nešťastná, že jim je sedmnáct, že jsou starší, a teď? Ten čas je tak neúprosnej.
A Bill vypadá jako děvka na těch fotkách z Kolína… a Tom se moc podobá Billovi…;)
Končim, sem se nechala unést…
Lofím vás, jako vždy:-****
Bajik
„Opravdu už nic víc nepotřebuješ?“ zeptal se Tom svého bratra v neděli odpoledne, když mu balil věci.
„Opravdu ne a zeptej se mě na to ještě jednou, tak vylezu z postele a nakopu ti prdel,“ vyhrožoval mu Bill a myslel to naprosto vážně. I když teda, upřímně, měl sám co dělat s rovnováhou, protože jeho nohy byly jako ze želatiny.
Právě v těchto dnech si Tom uvědomil, že musí být do Billa opravdu zamilovaný, když dělal všechno pro to, aby mu bylo co nejlépe a nemusel hnout ani prstem. Dokonce celou sobotu jedl takové porce jako Bill, aby mu máma přestala nutit tuny jídla, které měl sníst. No a pak ho k tomu nutil sám, protože tentokrát bylo špatně z hladu jemu.
„Dobře, ale až si na něco vzpomeneš, zapomeň na to, že to tam budu ještě rvát,“ opáčil mu Tom a zapnul jeho velký kufr.
„Snad už jen…“ vypustil Bill z pusy zamyšleně a sledoval, jak se Tom napřímil a zatnul ruce v pěst. Bill se neubránil uchichtnutí.
„Panebože, co ještě?!“ vykřikl Tom, když počítání do deseti nezabralo. To mu dělal naschvál.
„Dík,“ řekl Bill a vlezl si pod deku, kde dusil svůj smích.
„Takže za to všechno, co pro tebe dělám jak šašek, protože každej normální by se ne tebe zvysoka… ty víš co, se mi budeš ještě smát?! To snad nemyslíš vážně!“ zařval Tom a skočil na postel. Vyhrabal Billa zpod deky a lehce mu naplácal na zadek, Bill mu mezi smíchem vyhrožoval, že řekne mamce, že ho Tom týrá a kdesi cosi.
„Tak, to by bylo,“ řekl Tom vyrovnaně, když Billa pustil, a sledoval, jak se na něj Bill mračí.
„Jseš na mě pěkně zlej, víš!“ obvinil ho Bill téměř plačtivě a nepřestal naštvaně špulit pusu.
„Ale když jsem na tebe moc hodnej, tak se mi směješ, anebo nechceš, abych na tebe byl hodnej, víš,“ opáčil mu Tom a přitáhl si jej k sobě. Posadil si ho na klín a pohladil ho prstem něžně po tváři, bradě a zastavil se na rtech. „Když teď na tebe budu moc, moc hodnej, neodstrčíš mě, že ne…“
„Říkal jsi přece, že už to po mně nebudeš nikdy chtít, a je to teprve týden a-„
„Bille,“ přerušil ho a Bill sklapl. Chvilku dělal, že přemýšlí, i když tady nebylo o čem přemýšlet. Bill sám na to celý týden myslel a chystal si proslov o tom, že mu odpusti, a že mu dá ještě jednu, samozřejmě poslední, šanci. Ale ještě na to nebyla ta správná chvíle.
„Dobře,“ řekl Bill poraženě a čekal, že se Tom vítězně usměje. Ten však jenom pokrčil rameny.
„Už mě to přešlo,“ řekl a omluvně se na něj usmál.
„Když myslíš,“ odpověděl mu na to Bill místo plánovaného Ale mě ne, a chtěl z něj slézt, ale Tom mu v tom zabránil a s úsměvem se naklonil k jeho obličeji.
Klepání na dveře. Bill se rychle svezl z Tomova klína a ten ho chytl za bradu a natočil mu hlavu proti světlu.
„Kluci, už máte sbaleno?“ otevřela dveře s úsměvem na tváři Simone a na okamžik se zarazila. Tom byl nebezpečně blízko Billovu obličeji.
„Nic v tom oku nemáš, tak nevím, co šílíš,“ řekl Tom otráveně a pustil jej. „Jé, mami, neslyšel jsem tě. Co jsi říkala?“ zeptal se Tom mile a na tváři se mu usadil nevinný úsměv.
„Jestli už máte sbaleno, ale jak vidím ty kufry,“ její pohled sjel na kufry na zemi a poté zpátky na dvojčata, „asi ano.“
„Jo, máme. Jak jsi to uhodla?“ zeptal se jí a zasmál se společně s ní.
Bill žasnul; ona mu to fakt sežrala i s navijákem! Vyvalil překvapeně na Toma oči a pokřiveně se na něj usmál.
Podívali se vzájemně do očí a z Toma vypadlo: „Počkej, asi tam fakt něco máš. Nějakej vlas nebo řasu,“ uchopil Billa znovu za bradu a otočil ho na světlo.
„Hlavně si nezapomeňte natáhnout budík. Dobrou,“ popřála jim ještě a raději byla na odchodu.
„Dobrou, mami,“ hlesli zároveň a jakmile se zavřely dveře, Tom Billa povalil a lehnul si na něj.
„Kde jsme to skončili?“ zeptal se jej laškovně a za Billovy pomoci spojil své rty s těmi jeho.
„Kaulitz. Přesně podle mého očekávání zase poslední,“ spustila profesorka, jen co ve slabém světle před autobusem spatřila Toma. A Billa.
„Vždyť jsme tu přesně. Nemůžu za to, že Seb nás sem hodil až teď,“ vymlouval se Tom a podepřel Billa, který usínal při chůzi.
„Co mu je? Bille, jste v pořádku?“ zeptala se profesorka a přiskočila k němu.
„Jen je unavený, tak ho zbytečně neděs… nebuďte,“ zastal se ho Tom, odstrčil profesorku z cesty a spolužáci se rozhihňali. Tedy jen jedna určitá část, která už byla pěkně načesaná a nalíčená.
Zato Bill si jen prohrábl hřebenem vlasy a tak vyrazil na cestu, protože jeho kosmetickou taštičku NĚKDO strčil na dno do kufru a o žehličce ani nemluvě. Mínil Toma zabít, když mu to řekl. Ano, kdyby je nečekala celodenní cesta do Vídně a on nepotřeboval doprovod, dohled a někoho, komu by mohl jen tak z ničehož nic nakopat zadek, anebo se v noci k někomu přitulit, zabil by ho a zahrabal na zahradě.
Tom hodil kufry do úložné části autobusu a profesorka zavelela: „Nastupovat!“
Samozřejmě, že Tom a jeho autorita a respekt ostatních šel do autobusu první a za sebou táhnul polospícího Billa. Posadili se skoro úplně dozadu; Bill k oknu, Tom do uličky, aby Bill náhodou nevypadnul a on ho nemusel lovit někde po zemi. Za ně si sednul Daniel a Fabi, před nimi jim dělaly společnost Nella a Anetta. A z druhé strany nějaké dívčiny z céčka, které Tom ještě neznal. A, ehm, jasně. Ani je nepozná… zevnitř…;)
Bill se díval z okna na osvětlenou cestu před školou. Z ničeho nic do Toma drcnul.
„Dívej, Karin,“ řekl a ukázal prstem tam kamsi do tmy. Tom musel hodně zaostřit, aby ji viděl. „Stejně jí nic neřekne, ale my jsme prostě poslední,“ dodal ještě naštvaně a stále ji nepřestával sledovat.
„Nesmíš to tak brát,“ špitl Tom bratrovi do ucha. „Její otec sponzoruje školu a nedivil bych se, kdyby tohle nebylo z její hlavy.“
„Co si to tam vy dva špitáte, hm?“ otočila se Nella na dvojčata a potutelně se uculila na Anettu. Bill se podíval na Toma, uculil se taky a krapet zčervenal. Blafoval.
„Sice vám dvěma do toho nic není, ale když to tak moc chcete vědět, tak vám to řeknu. Tom mi říkal, že kdyby došla na nádraží moje beruška, že jsme si mohli dát ještě rychlovku, když tam budem nějakejch 30 minut čekat, a když se pak docela dlouho neuvidíme…“
„Nemusíš jim všechno vykecat,“ řekl Tom tak hlasitě, aby to Anetta s Nellou slyšely.
Dívky se na sebe podívaly, pokrčily rameny a otočily se bez jakýchkoli dalších poznámek, i když jich na jazyku měly nejmíň dvě miliardy a sedm set padesát šest tisíc k tomu. Urazily se, samozřejmě.
Bill znalecky povytáhnul obočí a zajel hlouběji do sedadla. Nohy si opřel o opěradlo sedadla pře sebou, na kterém seděla Nella, a dlouze si zívnul. Zatáhnul si okýnko, aby na něj ti na ulici, okolo kterých v budoucích x hodinách projedou, nečuměli, a zavřel oči.
„Nebude ti vadit, když budu poslouchat?“ zeptal se jej Tom a ukázal na i-pod, který svíral ve své levé ruce.
„Ne, klidně poslouchej,“ odpověděl mu a znova si zívnul. Tom taky trošku zajel do sedadla, aby si mohl Bill kdyžtak položil hlavu na jeho rameno. Bill se ještě zachumlal do mikiny, kterou měl na sobě, protože bylo chladno, a během chvilky usnul.
Tom poslouchal své oblíbené hip-hopové songy a díval se z okna. Občas zachytil zvědavý pohled od dívek, které seděly okolo něj. Ať už od těch neznámých, tak i od těch známých. Zvědavý pohled to byl díky té černovlasé bludičce, která spala po jeho boku a měla hlavu na jeho rameni. Někteří jej totiž ještě pořádně neviděli.
Už se blížili k Berlínu, ze kterého měli na hlavním nádraží v jednom z vlaků odjet směr Vídeň, když se Anetta s Nellou otočily na dvojčata. Koukaly se na ně škvírou mezi sedadly a neustále si něco mezi sebou šeptaly. Nakonec se Anetta na okamžik otočila, a vytáhla foťák. Nella se začala jejímu počínání smát.
Tom si vytáhnul z ucha sluchátko. „Nemůžete ho nechat v klidu spát? Už jste vážně trapný.“
„Nerozčiluj se, Tomí. Myslíš, že dokážu spát, když se ty dvě telata před náma furt tlemí, jak kdyby utekly z cvokhausu?“ řekl rozespale Bill a zvednul hlavu z Tomova ramena. Protáhnul se a zívnul si. „Hele, víte, kolik je na úhloměru sto osmdesát stupňů?“ zeptal se jich, protože se ještě nemínily otočit a nejspíš přeslechly slova telata a z cvokhausu.
Dívky zakývaly hlavami, že ví.
„Tak přesně o tolik se teď otočte a otravujte jiný, ju?“ řekl Bill s andílkovským úsměvem na tváři, v očích mu však žhnuly plameny pekelné. Myslel to naprosto vážně.
Nella ho propíchla pohledem a Anetta naštvaně vypnula fotoaparát. Zároveň se naštvaně otočily a Bill by mohl přísahat, že slyšel nadávku na svou osobu.
Tentokrát žasnul Tom nad Billovou vyřídilkou. On sám by si zrovna na tyhle dvě až takhle netroufl. Možná kvůli tomu, co spolu měli. Nella, Karin, Anetta, Lisa, Ema, ale i ostatní holky z jeho třídy s ním spaly, teda kromě April, která byla chladná a nedostupná jako ocelová stěna, a Paula, která se svým klukem chodí už snad přes pět roků a nikdy by mu nebyla nevěrná.
Sledoval, jak Bill odtáhnul závěs a zamžoural do sluníčka, které už začalo svůj každodenní maratón po azurové obloze, stále se při tom však uculoval. Nejspíš je na sebe pekelně pyšný, když je dokázal takhle naštvat, uvažoval Tom, zatímco se hrabal v batohu, kterej ležel celou dobu pod jeho nohama. Nakonec vytáhl velký koženkový váček s černobílým provázkem na stáhnutí a zaťukal Billovi na rameno.
Bill se otočil s úsměvem na tváři a pohled mu sjel na Tomovy ruce, ve kterých se ukrýval černý váček.
„Na něco jsi přece jen zapomněl,“ řekl Tom, stále sledujíc Billův tázavý pohled, a vložil mu do rukou váček, který opatrně svíral ve své dlani.
„Co to je?“ zeptal se Bill a zíral na tu věc v ruce.
„Uvidíš,“ odvětil mu Tom s úsměvem na tváři. „Ale pokud to necheš vědět…“ popíchnul ho a sápal se po váčku.
„Hej!“ křikl na něj Bill a pleskl ho přes ruku, čímž akorát Toma rozesmál. Zamračil se na něj a zase nazlobeně našpulil rtíky.
„Dobře. Už jsem v klidu,“ uklidnil ho Tom a přestal se smát. Stále však na sobě Bill cítil jeho pohled, jeho pobavený pohled.
Bill zatahal za šňůrku a vyklopil obsah. Na tváři se mu usadil obdivný úsměv.
„Bože! Tome… Tos fakt nemusel… Děkjuju!“ vypískl Bill nadšeně, i když svůj hlas musel hodně ovládat. „Jaks věděl, že nemám brýle?“ zašeptal mu vesele nadšeně do ucha.
„Prostě jsem to věděl a… chtěl jsem ti něco koupit, protože…“
„Protože?“ čekal Bill na odpověď. Netušil, proč by mu Tom jen tak z hecu kupoval brýle. Možná k tomu nemusel mít ani důvod, ale co to protože?
„Protože ti to řeknu až později, ano?“ napínal ho Tom jak dědovy kšandy.
„Já to chci vědět teď. Tomí, prosím,“ škemral Bill a nasadil psí kukuč. „Prosím, prosím, smutně koukám.“
„Ne. Až později nebo vůbec. Můžeš si vybrat,“ řekl Tom vážným hlasem a nasadil si do uší sluchátka.
Bill pokrčil rameny a nasadil si brýle s bílými obroučkami. Konečně se mohl dívat ven bez mžourání. Otočil se a podíval se na obzor, kde se rýsoval Berlín; jejich první přestup na cestě dlouhé 1250 kilometrů.
***
Vídeň.
Přesně tohle hlásila osvětlená cedule ma hlavním nádraží na konečné zastávce. Před nádražím už na ně čekal předem objednaný a zajištěný autobus, který je měl celý pobyt ve Vídni vozit. Samozřejmě to musel být nápad Karin, protože princezničky nebudou chodit pěšky.
Celá cesta vlakem se u dvojčat táhla hádavým stylem; Tom nechtěl říct, při jaké příležitosti Billovi koupil ty zatracené brýle. Podle Toma pořád nebylo později, pořád nebyl ten správnej čas a hlavně pořád nebyli úplně sami, což byla tak trochu pravda.
Jen co se kufry naložily, všichni se usadili a autobus se rozjel, začala průvodkyně, která byla najatá spolu s autobusem, svým monotóním hlasem, jako by mluvila ke skupině retardů, za pomoci mikrofonu vyprávět o Vídni.
„Vídeň je městem Mozarta, opery a umění, někdejším sídlem císařů. Městem, kde se snoubí impozantní architektura staveb z devatenáctého století s architekturou moderní…“
„Bla, bla, bla…“ řekl Bill hlasitě a protočil znuděně oči. Nebyl jediný, koho to očividně nebavilo. Díval se po autobusu a někteří, tedy kromě pár poslouchajících a zároveň fotících šprtů, kteří by byli schopni vyfotit i každý holubí hovno na okapu… buďto podřimovali, nebo jedním uchem poslouchali nudný výklad a zírali ven, anebo to vyřešili tak, že si zapli svůj i-pod a poslouchali své oblíbence. Stejně jako ten někdo sedící vedle něj. Nevěděl, jestli je horší poslouchat tu nudnou nánu nebo ten strašlivý humus, co si Tom pouštěl do uší na plný pecky a hrdě mu říkal HIP HOP.
Chvíli se znuděně díval z okýnka na pomalu se setmívající Vídeň, uvědomil si, jak moc daleko je od domova a taky že jediný, komu tady může věřit, je Tom. Skoro nikoho v autobuse pořádně neznal, když se nepočítá těch několik holek, co ho neustále uháněly, a pár kluků, se kterými byl ve třídě.
Možná, že by mu to měl konečně říct, uvažoval. Už ho takhle dusil týden a Tom se fakt snažil; staral se o něj, když mu bylo špatně, a to je co říct! Každý normální by se na něj přece vykašlal. Ano, každý normální, až na tohodle Smolíčka Pacholíčka, co ho čas od času dokázal pěkně vytočit. Ale i přes to všechno, co mu udělal, jej měl rád. Ať už ho nenáviděl a proklínal jako minulou neděli, ať už ho nechtěl nikdy vidět, jako když se vyspal s tou blonďatou flundrou; pořád ho měl rád a věděl, že by mu odpustil i chladnokrevnou vraždu. No, možná zas tak ne…
Za ten měsíc, co ho zná, už s ním zažil takovou spoustu věcí… pomyslel si Bill a zarazil se. Měsíc. Jenže kdy to byl měsíc? Včera, minulý týden, nebo až zítra? Anebo…
„Kurva,“ vykřikl Bill a měl sto chutí se plácnout dlaní do čela. Jasně, bylo to DNESKA! To proto ty brýle. Na něco jsi přece jen zapomněl. Jasně, tohle bylo to, na co zapomněl.
Tolik vylekaných a zároveň pobavených pohledů se na něj otočilo. Netušil, že se průvodkyně ptala, co byla zač Sisi. Věnovala mu naštvaný pohled.
„Co jste říkal, mladý muži?! Tím hanebným výrazem jste opravdu označil císařovnu SISI?!“ propíchla ho Rakušanka pohledem.
„Eh, co?… Ne. Tam na ulici… stála tam ku-, teda prostitutka,“ vyklopil ze sebe, zčervenal a zajel co nejhlouběji do sedadla. Všichni se začali smát. Tohle se může stát opravdu jen jemu. Takovej trapas!
„Věděl jsem, že si vzpomeneš,“ zašeptal mu Tom tajemně do ucha a odklonil se od něj zpátky do své předchozí polohy. Bill zůstal sedět jako opařený.
Sakra, kurva, do prdele! Jak on u všech čertů ví, proč zařval Kurva na celej autobus?!
Vytáhnul Tomovi z ucha sluchátko a tu samou otázku mu položil.
„Nevím,“ zněla jeho odpověď. „Prostě mě to napadlo. A taky, mezi náma, copak bys na mě celou cestu vlakem řval, kdybys to věděl?“
„Jo a možná bych řval ještě víc!“ setřel ho Bill a naštvaně založil ruce na prsou.
„A proč?“ zeptal se jej Tom a sladce se usmál.
„Že by proto, že pro tebe nic nemám?“ ceknul přes zuby a povytáhnul levé obočí.
„Nepotřebuju od tebe žádný dárek,“ řeklo mu dvojče a autobus zastavil před hotelem, ve kterém měli spát a jíst a být celou dobu jejich pobytu.
Sledoval, jak Tom vstal a vzal si svůj batoh, aby jej mohl po Billovi hodit.
„Protože ty jseš ten největší dárek, který mi kdo kdy mohl dát,“ dopověděl Tom a odcházel úzkou uličkou ven z autobusu.
„Ou,“ vydal ze sebe překvapeně Bill a vzal si svoje věci. Obratně vklouzl do fronty lidí tlačících se ven na čerstvý vzduch a hned vyhledal Toma, který hledal jejich kufry.
„Jak jsi to myslel?“ zeptal se ho a vzal mu z ruky svůj velký kufr na kolečkách.
„Tak, jak jsem řekl,“ odpověděl Tom, přes rameno hodil svou cestovní tašku a, aniž by na Billa bral nějaký ohled, byl na odchodu.
Bude to ještě dlouhá, hodně dlouhá noc, pomyslel si Bill a následoval ostatní do hotelu.
autor: Bajik
betaread: Janule
chudák Sisi…z ní dělaj kurvu….no Bille to fakt vypadá na zajímavou noc…
To jak Bill vykřikl to kurva…=D Z toho sem xhcala jako…=D Tom je vážně sladký, když se o Billa tak staral a doufám, že si to ti dva co nejdřív vyjasní…;-)
Miluju tuhle povídku a doufám, že se brzo dočkám pokráčka…! 😉
Ha, tak to jo xD Bill má už ve svém věku sklerózu, jo? Obdivuhodný… :xD Jinak je to pěkný xP
ano, aj ja dufam, ze pokracko bude coskoro, lebo toto moze pokracovat velmi, ale velmi zaujimavo ….dufam, ze sa noveho diela dockame co najskor, ak to bude mozne 🙂
To se mi líbí… Krásně se povídka tím nápadem s Vídní oživila. No doufám, že se Bill vloupá do Tomova pokoje nebo naopak… xDD
doufám že ta nejdelší xD
"Každý holubí hovno na okapu" a ten Billův pokřik na ku-, ehm, prostitutku, mě totálně rozesmál 😀 Je to super, jak se dvojčata vzájemně škádlí a provokují 🙂 Krásné… Doufám, že se ti podaří tu školu s psaním skloubit, byla by škoda zanevřít na to 🙂