autor: B-kay
Billovi po dlouhé době opět došla slova. Ten kluk byl tak zvláštní. Oči měl plné strachu, úzkosti a trápení. Celou tvář měl zašmudlanou od bláta a Billovi připomínal spíše malé vyděšené dítě, než člověka, který by mu dokázal ublížit. Zhluboka se nadechl a klekl si před něj na kolena. Svou tvář opatrně přiblížil k té jeho, a když se mu nořil do bezedných očí, jakoby zapomínal dýchat.
„Já vím, že nejsi zlý,“ zašeptal tiše a byl si zcela jist pravdivostí svých slov. „Chci ti jenom pomoct, Tome,“ jeho jméno vyslovil skoro šeptem. Chlapec plaše odvrátil tvář a trpce stiskl rty do úzké štěrbiny. Ještě nikdo se k němu nechoval takhle hezky. Nikdo jeho jméno nevyslovoval s takovou dávkou něhy, jako právě tenhle kluk. Proto se vůbec nebránil, když mu pomohl vstát a vedl jej po schodech nahoru. Když společně vešli do koupelny, Bill mu podal měkký ručník a sprchový gel. „Můžeš tady být tak dlouho, jak potřebuješ. Našel jsem ti dokonce i něco na oblečení. Je to sice moje, ale myslím, že by ti to mohlo padnout. Já ti zatím udělám něco k jídlu, ano?“ Bill se na něj ještě jednou podíval a s nesmělým úsměvem vyšel ze dveří.
Jak pomalu vcházel do kuchyně, zjišťoval, že vlastně vůbec neví, co by mu měl udělat. Tom nic neříkal. Vlastně mu neřekl ani to, zdali má vlastně hlad. Bill se bezradně zadíval na kopu zeleniny a ovoce, kterou jeho maminka vypěstovala, a snažil se vymyslet něco, co by mu chutnalo…
Zatímco se Bill trápil v kuchyni, Tom pokládal své promrzlé tělo do horké vody. Nenalil si do vody žádnou pěnu, na takovej luxus nebyl zvyklej. Rodiče neznal, vychovával jej starší bratranec. Odmala byl k němu až příliš přísnej a nedovoloval mu skoro nic. Nikdy jej nepohladil. Nikdy jej láskyplně neobjal. Bral jej jako své dítě, o které se musí postarat. Žádný cit v tom však nebyl. Neměl srdce ani slitování. A naneštěstí Tom zdědil všechny své vlastnosti i povahu po svých rodičích, tudíž neměl žádnou sílu postavit se mu. Proto skončil na ulici. Utekl od něj. Už to prostě nezvládl. Toulal se městem několik dní. Každý se na něj díval skrz prsty. Každý jenom pohoršeně zíral, někteří na něj dokonce ukazovali prstem, jenom Bill k němu promluvil s ochotou pomoct. Jeden jediný, z několika desítek lidí, co denně potkával…
Uslzenýma očima se zadíval na vodní hladinu, ve které se mísil povlak špíny a bláta. Bezmocně otíral své bledé ruce. Třel je tak silně, že mu bylo až do pláče. Jakoby ze sebe mohl setřít všechen ten strach a potlačovaný hněv, který cítil vůči všem. Už nikomu nevěřil. Vykašlali se na něj dokonce i nejlepší přátelé. I holka, kterou miloval, se k němu otočila zády tehdy, když ji nejvíc potřeboval. Jediným člověkem, kterého teď měl ve své blízkosti, byl právě Bill. Byl k němu tak milej. Právě proto od něj musel co nejdříve odejít! Nemohl by jej využívat. Už takhle pro něj udělal víc než dost…
„Něco jsem vymyslel tak doufám, že ti to bude chutnat,“ vyřkl Bill tichým hlasem, jakmile uslyšel nesmělé kroky mířící do kuchyně. Pečlivě nakládal na talíř své mistrovské dílo, i když to byla pouhá krupicová kaše s jahodama. Vůbec si to neuvědomoval, ale usmíval se. On, který se nedokázal pousmát snad několik měsíců! Simone dokonce ztratila naději, že by se ještě někdy mohl spokojeně smát.
„Děkuju,“ ozvalo se mu za zády…“
„Já to,“ co chtěl říct, úplně zapomněl ve chvíli, když se na Toma obrátil. Nechápavým pohledem jej sjel od hlavy až dolů a zase zpátky. „Udělal jsem to rád,“ vydechl nakonec, jak se snažil skrýt své nečekané překvapení. Jakoby stál před ním úplně jiný člověk. Už to nebyl ten šmudla. Netřásl se zimou a nestyděl se za to, jak vypadá. Teď to byl kluk, na kterého se Bill nedokázal vynadívat. Ačkoliv přišel hloupě i sám sobě, nemohl od něj odtrhnout pohled. Cítil, jak mu v žilách nebezpečně vře krev. Na holku, o kterou přišel, v tu chvíli vůbec nepomyslel.
„Jestli se chceš zasmát, můžeš. Už jsem na to zvyklej,“ Tom jeho překvapený pohled pochopil zřejmě úplně jinak, než by Bill chtěl. Prudce zavrtěl hlavou a přistoupil blíž.
„Ne, omlouvám se. Takhle jsem to nemyslel. Jen… jen vypadáš úplně jinak,“ přiznal a pohledem se raději rychle vrátil k Tomově večeři. Nevydržel by se na něj déle dívat. Musel by jej pohladit… Dotknout se jej a ujistit ho, že už mu nic špatného nehrozí. Že nedovolí, aby mu někdo ublížil. V očích se mu ukrývalo tolik bolesti…
Tom nebyl zvyklej na to, že by se o něj někdo staral. Vždycky zodpovídal jenom sám za sebe. Bratranec k němu necítil vůbec nic, a proto se k němu tak i choval. Kdykoliv měl zlou náladu, schytal Tom pohlavek i bezdůvodně…
„Tak co, dalo se to jíst? Já vím, že nejsem skvělej kuchař, ale snažil jsem se.“ Bill Toma dovedl do útulného pokojíku pro hosty, který byl hned vedle jeho pokoje. Tenkou deku, jež byla pohozená na posteli, vyměnil za teplou přikrývku a počkal, dokud si Tom nelehl. „Můžu tady ještě chvilku zůstat?“ smutná prosba z něj vyšla mnohem dřív, než se stihl plesknout přes pusu. Jeho oči se naléhavě nořily do těch Tomových.
„To není dobrý nápad,“ Tom jejich oční kontakt přerušil přivřením víček. Zhluboka se nadechl a otočil se k němu zády. Nechtěl být na něj takový, ale nemohl se na něj více vázat. Pomohl mu a on mu za to byl nesmírně vděčný. Poděkováním to ale muselo skončit. Bylo by zbytečné padat do něčeho, co by nemělo smysl. Neubližoval by jenom sobě, ale také jemu. On prostě do jeho světa nepatřil. Neměl nádherně velikej dům, ani žádný peníze. Byl vlastně pouhým ubožákem, žijícím na ulici. Bez domova, bez rodiny, bez lásky, dokonce i bez přátel. A teď už i bez hrdosti.
Bill smutně stiskl víčka, ale bral jeho rozhodnutí na vědomí.
„Dobrou noc. Rád jsem tě poznal, Tome,“ rozloučil se s ním mírně třesoucím se hlasem, jelikož si byl jist, že až ráno vstane, postel bude jež dávno prázdná. Tom se na něj opět podíval a tichým hlasem zašeptal totéž. Byl si jist, že vidí Billa naposled…
***
„Bille, máš narozeniny. S klukama jsme pro tebe uspořádali oslavu, a ty se vůbec nebavíš,“ Andy se mu zklamaně pověsil kolem ramen a Billa vzápětí zasáhl nepříjemný pach alkoholu. „Co kdybys na všechno zapomněl a bavil se?“ oslava se konala na nedaleké pláži u jezera. Všude bylo krásně ticho. Bill nechal kluky u baru a sám se šel projít. Drobný písek mu příjemně masíroval bosé nohy, a kdyby se neobjevil Andreas, jistě by se procházel další hodinu. Společně si sedli na dřevěný můstek u vody, a zatímco Andy klidně popíjel z flašky, Bill se díval do vody. „Nechceš si jít zaplavat?“ dloubl jej do boků a i přes Billovy protesty jej vytáhl na nohy.
„Andy, ne! Ty víš, že se vody bojím. Neumím plavat, prosim tě, nech mě,“ raději chtěl přemýšlet a uvažovat nad tím, jak se má asi Tom. Už jsou to čtyři dny, co jej viděl naposled, a i když se to bál přiznat, bylo mu po něm trošičku smutno. Když byl s ním, alespoň na chvilku zapomněl na Sáru. Když byl u něj, necítil se tak sám.
„Dost! Tohle už není vtipný,“ opravdu se vyděsil, když do něj Andy strčil. V poslední chvíli se zachytil a dopadl na všechny čtyři. „Zbláznil ses? Víš, jak to tu musí být hluboký?“ Bill chápal, že je Andy opilý, ale takhle jej děsit zrovna nemusel.
„Nebuď baba. Zaplaveme si,“ přiopile se zasmál a tentokrát do Billa strčil tak, že se nedokázal zachytit a spadl do vody. Andy chtěl skočit hned za ním, bral to všechno jako legraci, ale když se Bill nevynořoval, došlo mu, že udělal hloupost a zpanikařil. Místo toho, aby mu pomohl, utekl z můstku a vyděšeně hleděl na rozčeřenou vodní hladinu. Dřív, než si stihl uvědomit, kolem něj proběhla tmavá postava, která se bez váhání vrhla do vody.
Tom, který chtěl být Billovi nablízku a dát na něj pozor, si všiml, že se něco děje ve chvíli, co spadl do vody. Byl však až příliš daleko. Než k místu přiběhl, mohlo být už pozdě.
Tom co nejrychleji připlaval zpátky k můstku, v náručí držíc Billovo studené tělo.
„Bille,“ zašeptal zoufale, sklonil se nad něj a s hrůzou v očích si uvědomil, že nedýchá. „Bille, no tak,“ snažil se nepanikařit, ale nešlo to. Několikrát přitlačil na jeho hrudník, vzal do dlaní jeho tvář a s hlubokým nádechem se přitiskl k jeho fialovým rtům. „Bille,“ zanaříkal a po tváři mu stékaly slzy, jak se k jeho rtům skláněl po třetí. „Prosím,“ vzlykl a zničeně zvrátil tvář dozadu. Když ucítil na svém levém líci chladný dotek, málem vypískl radostí.
„Jak jsi mě tady našel?“ Bill pomalu otevíral oči a ve chvíli, kdy mu chtěl Tom odpovědět, jej od sebe prudce odsunul a začal vykašlávat vodu…
autor: B-kay
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)
štěstí, že tam byl…taky už mohlo bejt dávno po Billovi…a Andreas je vůl! Strkat ho do vody a pak mu z ní nepomoct!
tahle povídka vypadá moc dobře. už se těším na pokračování 🙂
No to je dement ten Andy… a Tom.. takovej anděl stražnej 🙂 sladky….
Omg, omg, dokonalé.. ovšem jsem velmi zvědavá, jak to bude pokračovat…
Ten Andy je debil…ještě že tam ten Tom byl fakt…
Původně jsem už nic novýho od B-kay číst nechtěla, protože mi její povídky postupem času připadaly fakt na jedno brdo, ale tohle zatím vypadá zajímavě.
Chudák Andy, kdyby ten tušil, jaký hovado z něj tady děláme… 🙂
Krásný příběh. Takže Tom Billa vlastně sledoval? Téda, Tome, ty , žečmuchale 🙂 Ale aspoň že ho zachránil. Doufám zachrání taky svůj život, že se pokusí vzchopit se… Lidé nemají 18, 19 let proto, aby se trápili, ale aby si užívali, zamilovávali se a studovali :))) Budu doufat, že se to právě tomuto smutnému, zklamanému Tomovi, podaří 🙂
Super díl! Snad Tom s Billem tentokrát zůstane…
taky doufám, že ted spolu zůstanou!! je to super!
užasná povídka, dneska jsem strávila si hodinu než jsem nějak náhodou našla tvůj blog a přečetla si celoupovídku (jsem teda v půli) ale je to maximálně boží:)
krásná povídka…Tom je takový bezbranný…konečně někde není jako macho.. 🙂
ach to je tak krásnýýý sakra 😀 Skvělé skvělé skvělé. Respekt Tomovi 😀 :* Strašně skvělý je že ho sledoval, že je furt u něho! ach jo, dál dál dál…
Toto je písané tak krásne, že som sa úplne namotala do príbehu aj keď mi zo začiatku vadilo, to rodinné usporiadanie, teda tá zmena, ale už si zvykám 🙂