Trümper + Stringini = Kaulitz 9.

autor: DarkAngel

Bill:

Nechápavě zírám na Toma, jak tryskem mizí za zatáčkou. Co to mělo znamenat?
Položím si prst na rty, kterých se před chvílí dotkly ty jeho. I když nechápu, proč mě políbil, jsem za to rád. Mám teď takový příjemný pocit…
Že bych přeci jen byl gay?

To asi ne, usoudím po chvíli. Tom je JEN můj nejlepší přítel, takže je jasné, že jsem rád v jeho blízkosti. Jiné přátele jsem neměl, tak nevím, jestli je to běžné.
Ale doufám, že ano. Líbilo se mi to.

Chci si prohrábnout špinavé a mokré vlasy, ale najednou slyším slabé usyknutí.
Vychází z mých úst a jeho příčinou bude moje ruka – i v mdlém světle pouliční lampy vidím, jak fialově natéká.
Bože, já asi vypadám… A Tom mě takhle viděl – ještě s krvavým obličejem – odřeného, špinavého a ufňukaného. Jak se mu teď můžu líbit?

Zatřesu hlavou a tím pohybem si přivodím další palčivou bolest, tentokrát protestuje moje potlučená lebka. Proč bych se měl Tomovi líbit? Vždyť je to jen kámoš, tak jaký by měl být pro mě problém producírovat se před ním třeba nahý a bez make-upu?

Polknu. Asi by to byl problém, a to velký. Při té představě mi přejede mráz po zádech, je to něco jako strach a vzrušení zároveň. Asi mě do tý hlavy praštili pořádně…

Tom:

Uf, jsou tady. Jedním pohybem shrábnu klíče do kapsy a chvilku oddechuji na lavičce.
Pak si vzpomenu na Billa – sedí tam sám v hrozném stavu, a přitom je to tu pro něj tak nebezpečné… Snad se mu za tu chvilku nic nestalo…
Opět nasadím nejvyšší tempo a upaluji k druhé půlce mého srdce.

Co to tady plácám? Sice jen v duchu, ale i tak jsou to nesmysly. Bill je můj nejlepší kámoš, to ovšem neznamená, že je to druhá půlka mého srdce.
I když… Poslední dobou si rozumíme úplně maximálně, přinejmenším jsme, jak to popisují časopisy, spřízněné duše. Jo, to je přijatelný závěr.

U konce tohoto přemítání dorazím k lavičce. Jsem tak udýchaný, že bych tady sebou nejraději šlehnul na zem, ale to před Billem nemůžu. Ještě by si myslel, že nevydržím chvíli běžet.
No a? Tak ať si to myslí, ne? Mozek mi radí, abych ho používal a odpočinul si, moje hrdost ho však neposlouchá a dál mi tvrdohlavě přikazuje vydržet.

„Jsi v pořádku? Nestalo se ti ještě něco, když jsem tu teď nebyl?“ Nevydržím to a zadýchaně se posadím vedle Billa na lavičku.
„Ne, v pohodě.“ Chce se usmát, ale uvědomí si, že má rozbitou pusu. Místo úsměvu se bolestně zašklebí. Ale i tak mu to moc sluší.

Zaplaším svoje myšlenky, podívám se Billovi rozhodně do očí a tónem, který nepřipouští námitky, řeknu: „Bille, musíme na pohotovost.“
Upře na mě prosebný pohled: „Já nechci, já chci domů. Vždyť to nic není…“
Pokrčí rameny a unikne mu slabé syknutí.
„No, to vidím. Pojď.“ Pomáhám mu vstát a obejmu ho kolem pasu. Je dost hubený, víc, než vypadá, budu si ho muset vykrmit.

Bill:

Párkrát jsem na pohotovosti byl, ale že by to bylo tak daleko, nebylo snad možný. Z domova to je ještě o 500 metrů dál a došel jsem tam desetkrát rychleji. Možná to bude tím, že se doslova plazíme. Ještě, že je tady se mnou Tom. Nebýt jeho, válím se na cestičce v parku ještě teď.

S hekáním a úpěním se konečně posadím na lavičku v čekárně. Tom klepe na dveře ordinace. Zevnitř se ozývá nevrlé: „No dyť už jdu…“
Dveře se s vrznutím otevřou a s pachem dezinfekce na mě dolehne i nepříjemný, podrážděný hlas mladé sestry.
„Tak co se komu stalo?“ Pak si všimne Toma a její výraz se okamžitě změní.
„Eh… Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ Líbezně se na něj usměje.

betaread: Janule

Anketa:

Co bude Billovi?

1) zlomená ruka + lehký otřes mozku (domácí ošetřování)
2) zlomená ruka + těžký otřes mozku (nemocnice)
3)zlomená ruka + lehký otřes mozku + vnitřní krvácení, na které nepřijdou a budou s tím později problémy