autor: Akkira
TOM:
Odešel jsem z jídelny před Billem, zastavil jsem se za nejbližším rohem a sleduji v zrcadle odraz vchodu do jídelny.
Po chvíli se v něm objeví Bill. Mluví s Gustavem. Tuším, o čem nebo spíš o kom se baví. Alice. Po jejím zhroucení jsem chtěl skončit. Viděl jsem, jak byl Gustav zničený a dostal jsem strach. Co když se taky konečně zamiluji a fanynky ji takhle zničí? Vím, většina jich to Gustavovi přála, ale těch pár nepřejících ji dokázalo naprosto zničit.
Teď strach nemám, že svými city a slávou někomu zničím život. Nikdo se totiž nikdy nedozví, koho miluji. Jen on. Časem. Možná. Snad.
Gustav odchází. Prošel kolem mě. Ani si mě nevšiml. Byl myšlenkami úplně jinde než v hotelové chodbě. Chvíli se za ním dívám. Je mi ho líto. I po tak dlouhé době to nepřebolelo natolik, aby na ni nevzpomínal se smutkem v očích.
Stočím pohled zpět na Billa. Už je u něj. Odcházejí. Dívám se za nimi než se mi ztratí z očí. Dnes strávím večer o samotě. Zase.
Dojdu do pokoje. Snažím se na něj nemyslet. Nemyslet na to, co dělají. Musím se nějak zabavit. Začnu balit. Hotovo za chvilku. Automaticky přejdu do Billova pokoje a začnu pečlivě skládat i jeho věci. Opatrně ukládám vše na místo, které je jim vyhrazeno. Viděl jsem Billa balit tolikrát, že bych je dal na správné místo i poslepu.
Beru do ruky poslední triko. Ještě než ho položím navrch kufru, si k němu přivoním. Okamžitě mě zaplní Billova vůně. Jak já ji miluji. Líbila se mi už dřív. Ještě než jsem se do něj až po uši zamiloval. Doslova se s tričkem mazlím, plnými doušky nasávám jeho vůni. Málokdy mám příležitost beze strachu z odhalení si přivonět k jeho tak nezaměnitelné vůni. Začíná se mi trochu točit hlava. Sednu si na postel.
Ještě chvíli si v sedě užívám Billovu vůni. Pak konečně položím triko navrch hromádky v kufru a kufr zaklapnu.
Rychle do sprchy a pak hurá do peří. Hlavně na něj nemyslet… Sakra!! Vždyť on zase nemá klíče. Rychle vstanu a čapnu klíče. Pohrávám si s nimi. Nechci, nemůžu na něj čekat. Nemůžu vidět jeho rozesmátý obličej až se vrátí. Přemýšlím. Géčka.
Vyjdu na chodbu a zaklepu na dveře sousedící s našimi. Slyším za nimi smích. Alespoň někdo se dneska dobře baví. Zaklepu znovu a o trochu hlasitěji. Už slyším kroky. Otevře mi rozesmátý Georg: „Zdary!“
Hned na něj vychrlím svůj nápad: „Zdarec! Bill je u Lisy a nemá klíče. Já si chci jít už lehnout. Nechám ti je tu pro něj, jo?“
„Jo, jasně. Akorát jak poznám, že už přišel? Mobil u sebe asi nemá, co? Nechci každých pět minut kontrolovat chodbu,“ bere si ode mě Georg klíče.
„Myslím, že uslyšíš zuřivé bouchání,“ poradím mu.
Ještě chvíli kecáme o kravinách a pak se rozloučíme. Duchapřítomně jsem si nechal otevřené dveře, takže můžu hned zaplout do postele a neťukat znova na kluky, ať mi odemknou. Zalehnu se slastným zafuněním do měkkých peřin. Mám totálně vypnuto. Jen nesmyslné věci se mi právě honí hlavou, žádný Bill, a to mě pomalu ukolébavá ke spánku.
BILL:
Opatrně otevřu kufr. Páni! Vše je pečlivě složeno a přesně na svém místě. Musím bráchovi vysmeknout poklonu.
Zamířím si to k němu do pokoje. Na posteli uvidím zachumlané cosi. Jen pár vykukujících dredů mi prozradí, kde má Tom hlavu. Nemám srdce ho budit. Po tmě najdu papír a tužku. Díky jasně zářícímu měsíci si ani nemusím rozsvěcet. Napíšu slova díků. Papír následně položím na připravenou hromádku oblečení. Se spokojeným úsměvem odkráčím do pokoje a spokojeně se natáhnu na postel. Do půl minuty nevím o světě.
„Vstááávéééj!!“ zařve mi někdo do ucha. Kdo jiný, než můj drahý bratr. Mám chuť ho vzít něčím hodně tvrdým po hlavě. Jemnější probuzení si člověk vážně nemůže přát. Doslova z postele vylítnu, abych splnil to přetáhnutí po hlavě. Tom ale zvedá ruce nahoru s tím, že se vzdává. Dost divné, nikdy totiž nevynechá příležitost dokázat, že je silnější. Teď ale jen zabručí: „Máš návštěvu.“
S tímto odchází z pokoje.
Kouknu na hodiny. Kdo mě navštěvuje v pět ráno? Trochu si připlácnu vlasy k hlavě a vyjdu z pokoje. Uprostřed obýváku stojí Lisa s omluvným úsměvem vysvětluje svou přítomnost: „Promiň, ale musela jsme tě ještě vidět než odjedete.“ Usměji se na ni. Je vážně úžasná.
TOM:
„Kdo to k sakru je?“ zavrčím, když uslyším tlumené klepaní na dveře. Rozespale se kouknu na hodiny. Pět ráno? Klepající bude muset mít dobrý důvod, proč nám ťuká na dveře. Sice máme odjíždět za hoďku, ale při odjezdech máme vždy zpoždění, takže budeme rádi, když v půl 7 vyrazíme. Klepání se ozve znovu. Nakvašeně vstanu z postele.
„No co je?“ s těmito slovy otevřu dveře. Čekal jsem Davida, Salino nebo kohokoli, ale jí rozhodně ne.
„Ahoj, asi budím,co?“ vzhlédne ke mně Lisa.
„Co myslíš?“ odpovím jí stále nabroušeně a než stačí cokoli říct dodám: „Jdeš za bráchou, co? Tak pojď dál, já ho vzbudím.“
Nečekám na odpověď a rovnou si to zamířím k Billovu pokoji.
„Vstááávéééj!!“ zařvu mu nemilosrdně do ucha. Bill vylítne div se nepřerazí. Podle jeho nabroušeného pohledu asi chce přerazit mě. Zvedám ruce nad hlavu, dnes Billovi nedokážu, že jsem vážně já ten silnější. S rukama nad hlavou zabručím: „Máš návštěvu.“ Nato odejdu z pokoje.
autor: Akkira
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)
Bože, děvče, tys mi dala!!!! Já už vůbec nedoufala!!! Celý rok jsem věrně čekala! A vida, trpělivost Billa s Tomem přináší! I když tedy, klidně bys cestou mohla zapomenout Lisu, to bych se vůbec nezlobila 🙂 Já tedy nechápu, co se musí takhle po ránu vnucovat Billovi 🙂 Chudinka Tom. Ale jsem tak nadšená, že ses vrátila, že to s tou úžasnou Lisou ještě chvilku vydržím. 😉
Bych ji uškrtila…. nemohla přijít až budou odjíždět? xD
Áww no sláva, konečně. Já myslela, že už pokráčko nebude, to jsem si oddechla… Tom dobře udělal, mě někdo bouchat tak ráno na dveře pokoje, tak si sebou rovnou beru něco čím toho dotyčného přetáhnu×DD doufám, že další díl bude dřív…