autor: B-kay
Ve chvíli, kdy konečně přestal kašlat vodu, si uvědomil jedinou skutečnost. Je naživu jenom díky Tomovi! Kdyby tady nebyl, utopil by se. Zhluboka dýchajíc, se za pomoci Tomových dlaní posadil a vyděšeně se mu zadíval do očí. Nevěděl, jak mu má poděkovat. Jednoduché slůvko děkuji, vůbec nevystihovalo vděčnost, kterou k němu cítil.
„J-já, zachránil jsi mě,“ odvrátil tvář, aby se mohl krátce zadívat na tmavou vodní hladinu a poté se pohledem opět vrátil k Tomovým očím.
„Nic to nebylo.“ Bill už si pomalu zvykal na jeho krátké, strohé odpovědi. Věděl, že Tom mluví nerad, jenom ve vzácných případech a právě proto jej nechtěl do mluvení nutit. Zřejmě měl na to svoje důvody…
„Ale bylo. Děkuju,“ vděčně se usmál a natáhl k Tomovi dlaň ve snaze krátce jej pohladit. Dřív, než se jeho prsty vůbec stihly dotknout Tomovy tváře, byl od Toma násilím odstrčen.
„Nedotýkej se ho!“ Andy se zřejmě vzpamatoval z počátečního šoku, a když zjistil, že je Bill v pořádku, rozhodl se zakročit. Znechucenýma očima propaloval Tomovu tvář, jako by byl někým méněcenným. A přitom byl člověkem, stejně jako on.
„Andy, co to vyvádíš?“ Bill byl chováním přítele už opravdu zklamán. Nejdřív jej málem utopil a teď se chystal ublížit člověku, kterému vděčil za život.
„Co vyvádím?! Podívej se na něj! Je to jenom obyčejnej chudák! Nechápu, kde se tady vlastně zjevil. Co když je to nějakej feťák?“ Andymu se pomalu vracela ztracená střízlivost, a když do Toma bojovně strkal prstem, propaloval jej nenávistným pohledem. A Tom? Nechal se. Neuměl se bít. Nikdy nikoho neuhodil. Pokorně snášel všechny ty výmysly a lži, neřekl na svou obranu jediné slovo. Cítil se tak hloupý a ponížený. Byla mu zima a slzy, jež mu před chvilkou stékaly po tváři, nedokázal zastavit ani teď.
„Tak to by stačilo! Vypadni! Myslím, že pro dnešek je toho už vážně dost. Běž pryč, Andreasi!“ už se nemohl déle dívat na to, jak Tomovi ubližuje. Postavil se mezi ně a svým tělem chránil to Tomovo.
„Dávej si na mě raději bacha, tuláku!“ To by nebyl on, aby neměl poslední slovo. Ještě naposled Toma probodl pohledem plným hněvu a odešel. Bill nevěřícným pohledem sledoval jeho vzdalující se záda a nevěřil, že to, co se právě stalo, byla pravda. Andy byl přeci jeho nejlepší přítel. Když Sára umřela, byl u něj skoro pořád. Mohl se na něj kdykoliv obrátit a teď? Teď jej málem utopil a Toma znemožnil tím nejhorším způsobem. Zřejmě nebyl jeho skutečným přítelem…
„Tome,“ otočil se k němu a zlehka jej pohladil po líci. Byl to jenom nepatrnej dotek, přesto v Tomovi vyvolal zvláštní chvění. Tak dlouho se jej nikdo nedotkl tímhle způsobem. „Tome, podívej se na mě,“ Bill opatrně vzal jeho smutnou tvář do dlaní a vděčně jej pohladil po mokrých vlasech. „Ty nejsi žádnej chudák,“ zašeptal a konečky prstů opět sklouzl na Tomovu tvář. „Je mi úplně jedno, co říkal Andreas. Ty nejsi zlý. Nedokážeš mi ublížit a já ti věřím,“ cítil, jak se mu v očích hromadí slzy. I přesto se na Toma posmutněle usmíval a jemně jej hladil po tváři. Vnímal, jak se chvěje. Jak neklidně dýchá a nešťastně krčí rty.
„J-já… nemám kam jít,“ přiznal po chvíli. „Všechno, co říkal ten kluk, byla pravda. Jsem jenom chudák. Nic víc,“ na tvář mu dopadla první kapka deště. Věděl, že dnešní noc stráví opět hledáním místa, kde by se skryl před bouřkou. Bill měl však jiné plány. Nesouhlasně zavrtěl hlavou, chytil Toma za ruku a rychlými kroky jej vedl ke svému autu. Rychlé kroky se pomalu měnily v běh, jak se snažili co nejrychleji ukrýt před deštěm. Vůbec si neuvědomovali, že jsou jejich dlaně pořád spojené. Jejich prsty se nevědomky propletly a vytvořily pevný uzel…
„Nemůžu tě využívat. Zůstanu tady jenom jednu noc,“ Tom smutně svěsil hlavu na měkký polštář a vnímal, jak si Bill lehá vedle něj.
„Já to pro tebe udělám rád. Mamka ráno odjíždí na několik dnů mimo město a já bych tady stejně zůstal sám. Tome, prosím, zůstaň,“ na posteli se otočil tak, aby mu viděl do tváře a smutnýma očima sledoval, jak se výraz jeho tváře mění z bezmocného na zoufalý.
„Nemám peníze,“ zašeptal s pohledem upřeným před sebe. V dlaních nervózně žmoulal cíp polštáře a přišel směšný sám sobě.
Bill se na tohle téma už odmítal dál bavit. Po čtyřech se připlazil blíž k Tomovi a posadil se jenom kousek od jeho zkřehlého těla. „Kde máš rodinu?“ zeptal se tichým hlasem. Nechtěl mu ublížit.
„Nemám rodinu.“
„A co přátele?“ zkusil ještě jednou.
„Nemám ani přátele.“
„Chtěl bych být tvým přítelem,“ Bill sklopil pohled k Tomovým dlaním a zaváhal. Tak moc se ho chtěl ještě jednou dotknout. Cítit to nádherné teplo, které jej obklopí pokaždé, když se jej nepatrně dotkne.
„Ublížil bych ti,“ Tom se na něj poprvé po delší době podíval a děkoval Bohu, že je ještě naživu. Chvíle, které strávil nad Billovým nedýchajícím tělem, byly ty nejhorší, jaké si dokázal představit. Tak moc se bál, že přišel pozdě. Plakal, zoufale vzlykal a prosil…
„Jsem tady jenom díky tobě. Ty nejsi zlý, Tome. Nedokázal bys ublížit,“ konečně se osmělil a přiložil svou dlaň blíž. Pomalounku ji posouval po hladkém povlečení, dokud se konečně zlehka dotkla té Tomovy. Jejich pohledy se nesměle proplétaly, a zatímco v očích jednoho dřímal strach a nejistota, oči druhého zářily znovunalezenou nadějí. Bill překvapeně vydechl, když Tom sám naléhavě propletl jejich prsty.
Přijď a pomoz mi létat,
půjč mi tvá křídla,
já je vyměním za svět,
za vše co mě drží,
vyměním je dnes v noci,
za vše co mám…
půjč mi tvá křídla,
já je vyměním za svět,
za vše co mě drží,
vyměním je dnes v noci,
za vše co mám…
Tak dlouho necítil dotek někoho, komu na něm skutečně záleží. Myslel si, že už jej nic lepšího, než osud tuláka nečeká. Viděl se, jak každý den běhá po městě, aby se skryl před deštěm a v noci před nepříjemnou tmou. Bill byl jeho andělem… Zachránil jej a každou minutou do něj vkládal naději. Naději, že zítřek může být jiný, než byl včerejšek, nebo jiné předešlé dny. Nebál se s ním mluvit. Dotýkal se jej a jednal s ním jako s přítelem. Nevyzvídal, nepodroboval jej zbytečným otázkám, a přesto mu dokázal věřit. Byl jediným, kdo se k němu neotočil zády. Chtěl mu pomoct, i když se mu neustále bránil a odmítal jeho pomoc.
„Dneska mám narozeniny,“ zašeptal a něžně se na Toma usmál.
„Všechno nejlepší,“ odpověděl šeptem a nechystal se mu říct, že i on dnes slaví narozeniny. Narozeniny pro něj neměly žádný hlubší význam. Nikdy je s nikým skutečně neslavil. Nedostával dárky ani dorty. Akorát byl opět o rok starší a byly s ním větší potíže. Takhle mu to říkával bratranec, i když mu nikdy nic špatného neudělal.
„Víš, co bych si přál?“ opatrně jej pohladil po rozevřené dlani a pousmál se.
„Já ti dárek koupit nemůžu,“ Tomův hlas, stejně jako i výraz tváře říkal, že je zoufalý.
„Nechci dárek. Chci… chci tě jenom obejmout, ale mám strach. Nechci tě vyděsit.“
Tom nevěřícně vydechl, přesto však neudělal vůbec nic, aby v tom Billovi zabránil. Když se k němu pomalu přiblížil, neodsouval se. Neustále hleděl do jeho krásné tváře a dobrovolně se topil v jeho očích. Nerozuměl tomu… Sám sebe nedokázal pochopit, co se mu na Billovi tak líbilo, že mu to dovolil. Přece si kdysi slíbil, že už nikomu nikdy věřit nebude… Bill si také slíbil, že jeho srdce bude navždy patřit jenom Sáře, ale najednou v něm nacházel malé místečko i pro tohohle kluka…
Opatrně se k němu přitulil a váhavě mu položil své ruce kolem krku. Jejich tváře dělily milimetry. „Děkuju,“ nesměle položil svou hlavu na Tomovo rameno a zhluboka nasál jeho vůni. Byla nádherná. Zpod přivřených víček mu steklo několik slz. Nechápal, proč Sářina náruč nikdy takhle nehřála? Proč se v jejím náručí nechvěl stejně jako teď?
Na zádech ucítil váhavé pohlazení. Už to víc nevydržel. Naléhavě se k Tomovi přitiskl a bezmocně objímal jeho zdrcené tělo. Tom se také poprvé neovládl a tiskl si k sobě Billa stejnou intenzitou. Jejich objetí trvalo několik minut. Oba ukrývali tichý pláč do vlasů toho druhého…
Tady někde jsem přistál,
nemůžu víc říct, kdo jsem,
ztratil jsem paměť,
obrázky nedávají žádný smysl.
Dej mě zpátky, dej mě domů,
Sám to tady venku nezvládnu…
nemůžu víc říct, kdo jsem,
ztratil jsem paměť,
obrázky nedávají žádný smysl.
Dej mě zpátky, dej mě domů,
Sám to tady venku nezvládnu…
autor: B-kay
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
nádhera! ten konec… nedycham… užasny!!!
ach, panebože, to je nádhera, to je tak úžasný!
Ahojky holky:).Moc se omlouvám že k vám nepřimlouvám častěji ,ale nějak na to nemám čas.Je toho prostě hodně.Každopádně bych vám chtěla moc poděkovat za všechny vaše komentáře.Jste prostě úžasné a mě každej moc těší =o*.Každé bych vám tímhle chtěla říct jedno veliké děkuju za veškerou vaši podporu =o*.Takže DĚKUJU a doufám,že váš ani dalšími díly téhle povídky nezklamu 🙂
a oba maj mokrý vlasy….xD B-kay jakto, že píšeš tak moc nádherně?
B-kay si nejlepší, fakt ani nedejchám a moc se těšim na další díly 🙂
Opravdu nemám slov. Připadám si jak Bill a Tom v této povídce. Opuštěná, samotná. Nemohu si pomoct, ale při jejich pevném objetí jsem slzy nechala téct. Dokonalé, B-Kay, láska je to nejcennější, co člověk může vlastnit. Děkuji..
Tahle povídka mě vážně dostala…je ÚŽASNÁ!!! Moc se těším na další dílek. Při čtení tohohle jsem si připadala, jako když tam jsem s nimi. A ke konci mi málem tekly slzy. Umíš člověka vtáhnout do děje :o) fakt moc krásná ff <3