autor: Áďa
Ahojík všichni, to jsme se dlouho neviděli, co? 🙂 Já vím, že jsem slibovala, že si dám teď od psaní pauzu, ale prostě povídky jsou droga, které nelze odolat, takže tu máte můj další výtvor 🙂 Jediné, co teda vidím jako nevýhodu, že píšu každý díl postupně, že nemám díly v zásobě, ale tak snad to přežijete, a snad se to nebude příliš dlouho táhnout, než sesmolím další kapitolu :)Tak si to užijte!!! Vaše Áďa 🙂
Stříbřité světlo měsíce projasňovalo noční oblohu. Byl právě úplněk, a ačkoliv se intenzita bledého svitu ani zdaleka nedokázala vyrovnat oslňujícím slunečním paprskům, v místech, kde nebyly pouliční lampy, bylo světlo skoro jako ve dne a bystrý pozorovatel by mezi desítkami třpytivých souhvězdí viděl i mlhavé chuchvalce Mléčné dráhy. To však neplatilo pro obyvatele velikých měst, kde byl měsíční svit nekompromisně utlačován neonovými lampami a úplněk se jevil pouze jako matná bílá skvrna na inkoustové obloze, na níž kvůli intenzitě umělého osvětlení nebylo po hvězdách ani památky, pokud člověk nebyl zrovna někde ve stínu jednoho z mnoha stovek domů či okrasných parkových stromů.
Přesto se však měsíční mdlé světlo, byť od pouličních lamp značně utlumené, dostalo až do obývacího pokoje, kde mohlo ozařovat dvě v sobě navzájem propletené postavy. Jediným dalším zdrojem světla byla potichoučku běžící televize, neboť svíce, upevněné v noblesním svícnu, před chviličkou vyhořely, vzduchem se doposud táhly rozechvělé cáry kouře, stoupající z pěti právě vyhaslých knotů. Citlivý nos by mohl zachytit mizící vůni roztaveného vosku, která již odumírala pod přílivem vonícího dýmu, linoucího se z doutnajících vonných tyčinek.
To, že jejich pokoj již několik vteřin halí kromě záblesků z televize tma, však ani jeden z přítomných dvou človíčků neřešil. Jeden se právě soustředil na to, aby toho druhého něžně položil na prostorný gauč, a přitom se jemně probíral záplavou hebkých černých ofinových vlasů, které se po kontaktu s čalouněným povrchem rozprostřely kolem krásné hlavy jako svatozář a smíchaly se přitom s havraními a sněhobílými dredy. A ten položený oddaně hleděl do očí toho, koho miloval ze všech nejvíc. Toho, pro koho by dýchal…
„Tomi… tak moc tě miluju,“ šeptl rozněžněle a pěstěnou dlaní se dotkl tváře svého dvojčete.
„Já tebe taky,“ usmál se chlapec s vlasy zapletenými do copánků a opatrně přejel svým ukazováčkem po sametových rtech, které přímo vybízely k láskyplnému polibku. „Jsem tak rád, žes mi to řekl…“
Najednou se Tom posadil a začal se smát.
„Copak?“ nadzvedl se Bill a přitulil se k němu.
„Já jen… že jsme si lásku vyznali teprve dnes, a že jsi s tím přišel ty… a já tě přitom miluju už tolik týdnů… snad měsíců či roků… jen jsem nikdy nesebral odvahu ti to říct.“
„Opravdu?“ vykulil Bill svá čokoládová kukadla, v nichž se zrcadlila televizní obrazovka. „Jak to, že jsem si toho nevšiml?“ zamumlal spíš sám pro sebe. „Vždyť jsem tvoje dvojče, vždycky jsme na sobě všechno poznali…“
„Nechtěl jsem, aby sis toho všiml,“ zamumlal lehce posmutněle Tom a omluvně pohladil brášku mezi lopatkami. „Nechtěl jsem, aby tě to trápilo, myslel jsem, že to je jen něco, co pomine. Ale nešlo to, bylo to jen čím dál horší. Když jsem tě viděl na koncertech, jak ses vlnil v akordech kytar a bubnů… Když jsem tě mohl každý den na hotelovém pokoji nebo v tourbusu sledovat, jak usínáš, jak se probouzíš… Bylo to čím dál silnější a já nevěděl, co s tím,“ vysvětloval. „Nechtěl jsem s tím začínat i proto, že to je přece zakázané a já tě nechci dostat do malérů,“ svěsil hlavu. „Ale dneska… po dnešku se tě nevzdám, nikdy!“ vyjekl poslední slovo a odhodlaně se přitulil k Billovi, který ho ihned pevně objal.
„Ale Tomi… tys zapomněl na naše heslo ze základky?“ nadzvedl Bill lehce překvapeně obočí, přestože ho to, co právě slyšel, dojalo natolik, že stěží maskoval slzy, které se draly na jeho kouřové líčení. „Vždyť ty sám jsi mě na něj kazil, pamatuješ? Od čeho je všechno, co je zakázané?“
Tom se pousmál.
„Od toho, aby se to porušovalo,“ špitl a na rtech se mu mihl lehce nostalgický úsměv. Bože, základka… přišlo mu, že je to snad už tisíc let, co v ní byli, tolik se toho od té doby v jejich životech změnilo, on však byl za ty změny vděčný. Tolik tehdy nenáviděl, když se jejich spolužáci posmívali jejich plánům stát se jednoho hezkého dne hudebními ikonami. Tolikrát nejednoho spolužáka zmlátil, když se poškleboval Billově nánosu makeupu a černých stínů. Nedokázal by spočítat, kolikrát tehdy Billa utěšoval, ačkoliv jeho bráška veškeré urážky nesl hrdě se vztyčenou hlavou, vždycky když byl sám, se rozplakal, tolik ho nepřejícnost ze strany spolužáků mrzela, a Tom ho tehdy vždycky utěšoval. Až pak vydali album Schrei a najednou se vše rozvířilo závratnou rychlostí. Během let následovalo i další cd, Zimmer 483, a turné k jejich nejžhavější novince, desce s názvem Humanoid, bylo právě v plném proudu, avšak oni teď měli pár dní volna, další koncert bude až za celé dlouhé tři dny. Pozítří bude veliká autogramiáda, ale do té doby mají celou dnešní noc a zítřejší den jen sami pro sebe. Ani nemělo cenu jet na tu chviličku domů k rodičům, a po dnešním vyznání lásky toho ani jeden z nich nelitoval, přestože to oba byli i v jejich krásných dvaceti letech malí mamánkové.
Tom se usmál, když cítil, jak ho kolem boků pevně objaly dvě křehké paže, které vypadaly, jako by je dokázal zlomit větší mikrofon, jak byly hubené. Kolik jenom v těch špejličkách bylo síly! To by jeden neřekl… Tom se sklonil trošku níž a Bill instinktivně nastavil jeho něžným rtům svůj krk. Poprvé to zažil sice teprve dneska, ale už teď si byl jistý, že tohle je jeden z nejpříjemnějších doteků, které mu jeho bratr mohl nabídnout. Spokojeně si vzdychl a šťastně přivřel oči. Zbožňoval tenhle dotek, když jeho citlivou kůži laskaly ty dva hřejivé polštářky, tak moc to miloval… Slastně zachrčel a Tom se přesunul ještě níž. Opatrně Billovi přetáhl přes hlavu tričko, chvíli spočinul obdivným pohledem na křehké hrudi a poté se k ní přisál rty. Svým dechem zahříval alabastrovou kůži a spokojeně zaznamenal, že se Bill pod jeho doteky začíná napínat a jemně chvět. Chvilku ho tedy ještě opečovával a poté opatrně, aby brášku nevyplašil, zbavil útlé boky a nekonečně dlouhé nohy těsných džín, a sám se rychle také svlékl. Znovu se na Billa položil a pečlivě dlaněmi, rty i jazykem, zkoumal každičký centimetr čtvereční jeho nádherného těla. Vydávalo ze sebe teplo, a přesto se při každém Tomově doteku pokrylo husí kůží.
„Tomi… Tomi,“ šeptal tiše Bill a jenom stěží ovládal třas ve svém hlase. Jeho tělo se klepalo čím dál víc. Bylo to něco, co dosud nepoznal, ale moc se mu to líbilo, a Tom věděl, že ho Bill nevolá jen proto, že mu něco chce říct, věděl, že to jsou steny štěstí. I sám Bill se cítil kouzelně. Už mockrát sám sebe uspokojoval, ale tohle bylo něco jiného, dosud nepoznaného…
„Miluju tě… tak moc tě miluju,“ špitl Tom do bratrova ouška a trošku třesoucíma se rukama opatrně vnikl pod lem jemné látky, která byla poslední částí oděvu na Billově těle. Ještě se naposledy podíval do těch hlubokých očí, aby se ujistil, že opravdu smí, a teprve potom boxerky stáhl. Okamžitě si všiml, že se Bill rozklepal ještě víc. Předtím jemný třes pouze cítil, když se hubeného těla jenom dotýkal, teď to bylo i vidět. A Tom si náhle přestal být jistý, jestli otřesy vyvolává vášeň, nebo jestli zježené chloupky na těle nemá na svědomí i drobný strach…
„Šššššt, neboj se, Billí,“ zašeptal a konejšivě svého malého brášku objal. „Víš přece, že bych neudělal nic, co by se ti nelíbilo.“
Počkal, dokud se Bill alespoň trošku nezklidnil, a potom stáhl i svoje boxerky. Měl za to, že když bude nahý i on, tak bude Bill víc v klidu. To se však hluboce mýlil. Ve chvíli, kdy se na něj znovu položil, totiž Bill znenadání polekaně vykřikl a pozpátku vycouval až k bočnímu opěradlu gauče, sledujíc vyplašenýma očima Tomův rozkrok, v němž byla znát touha.
„Copak, Billí?“ zeptal se Tom, kterého nečekaný strach v Billově obličeji překvapil. Vždyť doteď bylo všechno v pořádku, tak co se tak náhle stalo? Natáhl k bráškovi dlaň, ale Bill jenom vystrašeně kníkl, přičemž se schoulil do klubíčka a svůj klín zakryl polštářky, které gauč zdobily.
„Tomi, prosím… ne,“ špitl roztřeseným hlasem a v jeho tváři se stále zrcadlil strach. Na tohle ještě připravený nebyl, bylo to moc brzo. Tolikrát už slyšel, že to poprvé bolí a on chtěl ještě chvíli čas. Ano, občas si ve chvílích vlastního vzrušení prstem zakroužil u vstupu, ale to bylo tak všechno, a hlavně, když se dotýkal sám sebe, tak to bylo něco jiného, než když se jeho těla dotýká někdo jiný… A při tom všem se teď cítil velice trapně. Určitě teď zkazil to, na co se Tom tolik těšil. Je absolutně k ničemu a Tom teď s ním už nebude chtít být…
Na okamžik se zaposlouchal do tichoučké znělky, ohlašující v televizi noční zprávy, načež na sobě ucítil hřejivou dlaň. Schoulil se ještě víc, Tom však začal konejšivě mlaskat.
„Neboj se mě, broučku… No tak, klid, Billí,“ předl svým hlubším hlasem a Bill konečně našel odvahu se mu podívat do tváře. To, co v ní však našel, ho dost překvapilo. Tom se nezlobil, naopak se usmíval! Bill se na něj nejistě zadíval.
„Tomi… ty se na mě nezlobíš?“ pípl překvapeně.
Tahle otázka zase pro změnu překvapila Toma.
„Ne, měl bych?“ povytáhl pravé obočí téměř až ke kořínkům vlasů.
Bill nervózně polkl.
„No… já myslel, že…“
„Tak nemysli,“ umlčel ho Tom něžným polibkem. Moc dobře věděl, jaká vize jeho dvojče tak vyplašila, a proč si Bill myslí, že se bude zlobit, on se však zlobit nehodlal. Chtěl, aby si jejich milování užíval i Bill, a hodlal mu dát tolik času, kolik ten černovlasý anděl potřeboval k tomu, aby se zbavil strachu a nejistoty. Přesto se však pro dnešek nehodlal spokojit jenom s tím, kam to právě dotáhli, ačkoliv i to bylo nádherné. Chtěl Billovi dopřát něco, co se mu bude hodně líbit. Něco, na co jeho malý bráška nikdy nezapomene. Nevnímal hlas moderátora zpráv, který právě oznamoval, že odkudsi z psychiatrické léčebny unikl nějaký duševně nevyrovnalý psychopat. Soustředil se jenom na Billovo dokonalé bříško. Dlaněmi hladil téměř neznatelné svaly a pomaloučku se posouval čím dál níž, dokud jeho ústa od bratrova penisu nedělilo jenom pár centimetrů. A pak…
Pokojem se rozlehl Billův hlasitý sten. Tentokrát však nebyl plný strachu, jako před chvílí, když si myslel, že se s ním Tom hodlá milovat. Tentokrát byl plný překvapení z toho, jak příjemný pocit se mu znenadání rozlil celičkým tělem. Jeho hlas se odrážel od stěn, zvuky televize se v něm absolutně ztrácely, nějaká reklamní znělka neměla proti tóninám plným slasti žádnou šanci. Bill se začal na gauči zmítat, a ačkoliv to dosud nikdy v životě nedělal jinak, než proti vlastní dlani, podvědomě do bratrových úst přirážel a Tom jenom čím dál víc zintenzivňoval sání. Měl z Billova hlasu neuvěřitelnou radost. Věděl, že na dnešní večer jeho dvojče nikdy nezapomene…
Ve stejnou dobu, o několik desítek kilometrů dále, se ve stínu keřů krčila temná silueta. S vítězným úsměvem sledovala, jak policejní hlídka minula její úkryt, a teprve když nikde nikdo nebyl, se relativně mladý muž zvedl ze své skrýše a rozeběhl se do nedalekého lesa. Jasný měsíční svit sice hrál proti němu, nebyly zde však žádné oči, které by ho viděly, jak mizí mezi stromy, dokud hluboko uvnitř nenašel svůj před světem ukrytý domek. Nikdy ho tu nikdo neobjevil, a on byl za to rád. Miloval svoji samotu. Když za sebou zabouchl, odhrnul si ze zpoceného čela pramen světle hnědých vlasů, a jeho výrazně zelené oči se rozsvítily, když se přiblížil ke skříni v kuchyni. Sotva ji otevřel, ovanul ho pronikavý puch mrtvého lidského těla, pro něj to však byla rajská vůně. Lačně ji nasál a pak z poměrně dost zohavené mrtvoly, staré jenom necelé dva dny, odřízl kus masa, které si začal připravovat spolu s rajčaty a paprikou na pánvi. Co na tom, že ostatní lidé kolem něj považovali kanibalismus za něco nechutného? Co měli proti tomu, že nechával své oběti topit se ve vlastní bolesti, dokud je zcela nezlomil? Nic špatného na tom neviděl, už odmalička miloval bolest ostatních, a když ji mohl sám způsobovat, bylo to tím úžasnější. Absolutně nerozuměl, proč ho před necelými dvěma dny ti chlapíci s pouty a pistolemi u pasu zajali, když číhal na svou další oběť v městském parku. A ze všeho nejvíc nenáviděl ty týpky v dlouhých bílých pláštích, ke kterým byl odveden, a kteří ho drželi ve strohém světlém pokoji s mřížemi na oknech. Copak udělal něco špatného? Byl tolik šťastný, že se mu dnes naskytla okamžiková příležitost k úprku, kterou s radostí využil…
Chvilku jen tak přecházel po místnosti, dokud nezaznamenal, že se mu najednou začaly potit a klepat ruce. Něco mu začalo chybět. Něco, co by ti maníci v bílých pláštích nazvali abstinencí. Ale abstinencí čeho? To nevěděl nikdo, kromě jeho každou vteřinou černějších a černějších myšlenek…
autor: Áďa
betaread: Janule
první díl super…ale dál to odmítám číst…nebudu podporovat sadismus..x)))
Normálně se bojím dalších dílů 😀 Budu to číst, ale sadismus nepodporuju 😀 Neubližuj jim moc…chudinky. Už teď je mi jich líto.
Áďo? To myslíš vážně?!? Bože a já se zrovna chystala udělat k večeři maso na rajčatech!!! Fuj, teď se mi zvedá žaludek! Já dobře věděla, že to nemám číst, ale chtěla jsem ti dát šanci :)))) Tak zas nic, další promarněná, ty jedna kanibalistická sadistko :)))
kks…. tto je skvely pribeh..rychlo ppokrackoo..
Já budu číst dál a sadismus podporuju xDDD Hlavně ten co píše Áďa..
Omg já se picnu!! Ono to bude chtít sežrat Billa??? Ať si nechá zajít chuť!!! Bože dál, dál, dál, dál!!! x))))
Kanibalismus to vypadá fakt zajímavě jsem zvěděvá na další díl honem dááál
no, ja sadizmus rozhodne nepodporujem 🙂 a preto si prečítam, asi až posledný diel, v ktorom to všetci prežili 🙂 Ale začiatok bol úžasný, škoda toho posledného odstavca… Ty si sa minula povolaním… 😀 Neprehovorím Ťa, aby si presedlala na menej sadistický žárner? 😉
Nóóó, pěkný, Áďo…. Ale kurnik, co ti mám na to říct??? Takový dacan v první kapitole, tak co bude třeba v takové třetí??? Pověšení Billa za palce u nohou do sklepa s myšima, ne???:-D Zatím je to pěkný, ale ty to jistě změníš xD
[8]: no ještě jí raď!!! xD
ou bože! miluju tvoje sadistycký povídky… nejdřív sem myslela že billa někdo znásilnil že se tak bojí… potom že s tím bude mít něco ten psychouš co utekl…. a on ten psychouš s tím fakt něco má… a eče navíc žere lidi… holka natoč film a budu ti líbat nohy! xD
[10]: Nápodobně xDDD
no teda, tolik komentů jsem ani nečekala 😀 tak to jsem ráda, že se to aspoň někomu líbí 🙂 ok, ok, o filmování zauvažuju, ale musíte donutit živý twinsata, aby přijali roli hlavních postav, s dablérama to nehraju! pak budu potřebovat někoho do rolí tyranů, a taky nějaký komparzisty, tak kdo se hlásí? :-)))
zuzana: neboj, jednou taky napíšu něco nesadistickýho… tahle povídka hlavně vznikla z mojí deprese, potřebovala jsem se vybít, a tohle je k tomu ideální… ale taky někdy bude hezká nenásilná povídka 🙂
Kattys: a jéje, tak to se omlouvám, ale i tak přeju dobrou chuť 🙂
Já teda kanibalismus odsuzuju, ale vypadá to zajímavě 🙂 Jenom by mě teda zajímalo, prč to vždycky schytá Bill? Proč ne třeba Tom? Teda.. Ne, že bych svojeho miláčka nechala dobrovolně sežrat, ale bylo by to zajímavější 🙂
On je bude chtít sníst..to je zajímavá povídka 🙂 To se mi bude líbit 😀
Krásný… tedy, zatím… xD Vrchní sadistka Áďa se opět pustila do povídky… No, já kanibalismus nesnáším, ale v povídce se mi to bude určitě líbit. Zvlášť proto, když tuším, že ten vrah bude chtít sníst i Billa… nebo Toma, samozřejmě. x))
Zbožňuju ty tvoje šílený povídky pro otrlé dušičky… tak jestli se dočkám dalšího dílu, jsem borka! xD
Suhlasim, Nexus sadizmus podporuje! 😀
Ada ma moj support :D:D:D:D
😀 Ježíši 😀 Asi začínám mít strach o dvojčátka… 😀 Áďo, co ti to napadá… Jdu číst dál 😀
no ty kurde delate si prdel??? tak uzasne napsany a ted mi tam wnikne neco o debilowi xDDDD
Wow! To zní úžasně! Ani jsem nějak neměla v plánu to číst, ještě že jsem se tak nudila! Jinak bych se k téhle povídce vůbec nedostala, což by byla děsná škoda. Nápad geniální, styl psaní taky. Nemám co dodat, je to strašně krásný!
Áďo, tak hned v prvním díle jsi namíchala ale úžasný koktejlek. Je tu snad vše: láska, něha, strach, očekávání… Spousta emocí.
Líbí se mi, že jsi připomněla i samé začátky, základní školu i to, že to Billí neměl vůbec jednoduché.
Když během chvíle, kdy si byli Tommy s Billem tolik blízcí, mluvil v TV moderátor o tom psychopatovi, zbystřila jsem svou pozornost. Téda, to je vrahoun. Určitě něco chystá. Já se bojím, ale to já ráda!♥
Bylo nádherně popsané, když se Billí Tommyho "skvostu" lekl a jak se Tommy zachoval. Je úúúžasný a citlivý. Myslím, že Billovi nic hrozného nehrozí, Tommy mu nic neudělá a když, tak něco mooooc nádherného. Billí, já ti teď tak závidím, tak se Tommyho neboj!♥
Začíná to moc zajímavě a ještě jednou děkuji za tip!
Je to krásna povídka,ale bojím se co se stane díky tomu šílenci.