Tisíc střepů 13. (konec)

autor: Tessyna

„Ahoj, Belli, měj se…“ usmíval se na dívku mezi dveřma Tom.

„Ahoj, a zavolej, ať se ještě domluvíme na tom filmu, ano…? A pěknej večer,“ usmála se a mrkla na Tomiho. Ten jí jenom zamával a už zavíral dveře. Když se otočil, rty se mu stočily do zamilovaného úsměvu, protože jeho kocourek stál naproti mezi dveřma do kuchyně jen v jeho bílém tričku a smutně se na něj koukal. Vypadal tak strašně roztomile, že se Tom musel pousmát. Vlásky měl ještě vlhké a voněl po kokose. Bill se totiž sprchoval a kokosovou vůni má jeho sprcháč.

„Copak?“ zeptal se Tomi starostlivě brášky, který byl pořád smutný.

„J-já tě nechápu… proč se na mě nezlobíš? Vždyť jsem jen, jen ubohá děvka… a ty mě,i přes to všechno,co sem ti proved, máš rád…“ mluvil tak tiše, že ho Tom skoro neslyšel a po tvářích se mu začaly kutálet slzy.

„Ale, vrabčáku… vždyť chybu může udělat každý, ne?“ snažil se ho Tom ukonejšit. Přešel k němu, objal ho a do vlásků mu šeptal sladká slůvka útěchy. „No tak, neplač, ty můj malý kokosku. Já tě miluju a nikdy nepřestanu. To, že jsme nezačali nejlíp, neznamená, že to tak musí i skončit, ne?“ povídal a povídal. Mezitím se přesunuli na gauč a Billda Tomímu usnul v náručí. Proto ho Tomísek chytnul a odnesl k sobě do pokoje, kde ho uložil a sám se šel vysprchovat.

Ráno, když se Tom probudil, Bill už vedle něj neležel. Proto se Tom vystrašeně zvednul a šel se podívat dolů do kuchyně. Bylo už něco okolo dvanácté, takže čas spíš na oběd než na snídani. A možná právě proto Billda místo obvyklé snídaně zrovna nachystal Tomovi oblíbené lasange na oběd. Když ho spatřil rozčepýřeného mezi dveřma, usmál se na svou lásku a medovým hlasem povídal.

„Ahoj, Tomi, přeju dobré poledne… Za chvilinku bude oběd, ano…?“ pořád se na něj usmíval a Tom šel pomalu k němu, aby ho políbil. Když tak učinil, jenom se olízl.

„Hm… tak tohle byla vynikající snídaně… teď už se mooc těším na oběd, miláčku… Tak já se jdu zatím vysprchovat a trošku zkulturnit, ano…?“ usmívaje se odcházel z místnosti.

Kluci se najedli a strávili spolu celý, celičký den. Hráli si, mazlili se, škádlili, a Tom se zase cítil víc jak šťastný. Všechno zase bylo v pořádku a Bill byl zase jen JEHO. JEHO malý Billísek.

O pár měsíců později…

„Tomi, ta je tak krásná… miluju tě…“ smíval se Billísek a v náručí držel malinkatý uzlíček. A nejen tak nějaký, ten uzlíček byl živý a byl jejich. Po dlouhém trápení se nakonec povedlo dvojčátkům adoptovat si miminko. Malou holčičku Terinku. A oba z ní byli nadšení. Bylo to malinkaté, modrooké stvořeníčko s krátkýma černýma vláskama a věčně se usmívající bezzubou pusinkou. Terince by neodolal nikdo. Bylo to jejich miminko a oni se konečně cítili jako úplná rodina. Nedávno se odstěhovali od mámy, koupili si nový byt, ve kterém měla Terinka svůj vlastní pokojíček a byl perfektně vybavený. Dokonce pomohli Belle a ona si našla přítele. Byl to bratr její bývalé lásky. A všichni byli šťastní a nikomu nic nechybělo. A tohle je dostatečným důkazem, že střepy přinášejí štěstí. I když je jich tisíc. Jen si na to štěstíčko musíme počkat a vybojovat si ho. Stejně tak jako Tom. Musíme odpouštět a dávat druhou šanci, protože jinak nemá svět vůbec žádný význam. A když už tak uděláme, můžeme být svědky vzplanutí dvou srdcí stejně, jako je to u téhle překrásné, i když nezvyklé dvojice.

!!…THE END…!!…KONEC…!!…ENDE…!!

A je to tu… dostali jsme se na konec téhle povídky. Nejdřív bych chtěla poděkovat všem, kteří tuhle povídku četli, té malé hrstce těch, kteří mi to dokonce komentovali… Taky Januli za úžasný betaread, protože po mně tam muselo bejt chyb jak much, i když sem se snažila to po sobě jakž takž opravovat. Mno… už to nebudu zdržovat… mějte se všichni kráásně… mocinky vám děkuji za podporu… a sbohem u další povídky… =o**