autor: Ainikki
Bylo šestnáctého dne třetího měsíce doby žní a v paláci se chystala veliká sláva. Lidé přinášeli dary a upínali pohledy na nového krále, vycházejícího z paláce. Kdo by byl řekl, že za tou nadpozemskou krásou se skrývá malý, sotva desetiletý vystrašený chlapec. Měl na sobě bederní roušku z plizované látky protkávanou zlatými nitěmi, také jeho topánky měly barvu slunce. Kolem krku bohatě zdobený pektorál, pod vysokou třpytící se korunou měl nezbytnou roušku nemes, která byla rovněž vyšita zlatem a nechyběly ani poslední symboly moci. Důtky a berla.
Drobný hoch se snažil stát vzpřímeně s hrdě pozvednutou hlavou, žezla zkřížená na hrudi. Pravda ale byla taková, že koruna byla pro jeho dětskou šíji příliš těžká, vydržet stát mu působilo nepříjemné bolesti, a navíc mu bylo neuvěřitelné horko. Statečně ale snášel své představení lidu a jen matně vnímal brumlání kněží, kteří provolávali jeho nové trůnní jméno Nebcheprure a vyzdvihovali i změnu původního. Už to nebyl Tutanchaton, nýbrž Tutanchamon. Jeho otec, kterého mnozí považovali za kacířského krále, byl mrtev, a úkolem tohoto malého chlapce bylo vrátit se k Amonově kultu a usmířit si ostatní rozhněvané Bohy. Tak si to alespoň přála jeho matka, která teď vedle něj stála, přestrojena za muže, jeho spoluvládce. Začala si říkat Smenchkare.
V jeho nedospělých očích se ale chovala podivně. Byl sice jen pouhé dítě, ale neobyčejně vnímavé dítě. Její změnu zpozoroval již když jeho otec, velký faraón Achnaton, onemocněl. Přestala se klanět Atonově soše a potají se stále častěji scházela s amonovými kněžími a připravovala jeho nástup na trůn. On se ale necítil být pro tak těžký úkol připravený. Vždyť Aje přeci říkal, že se toho musí společně ještě mnoho naučit. V tuto chvíli si nepřál nic jiného, než být se svým učitelem a naslouchat jeho dlouhým výkladům, před kterými se dřív snažil utéct a schovat, kde se jen v paláci dalo.
Po své levici uslyšel nenápadné povzdechnutí. Opatrně natočil hlavu a zadíval se na svou sestru, nyní manželku. Anchesenpaatona byla jen o něco málo let starší než on, vždyť ještě před pár dny spolu dováděli v palácových zahradách a koupali se ve fontánce, která jí dominovala. A teď měla být jeho ženou? Moc tomu nerozuměl, ale rozhodl se důvěřovat své matce a učiteli Ajemu, kteří ho oba upokojovali, že je všechno v naprostém pořádku.
„Byl jsi báječný, můj chlapče. Šlo ti to výborně.“ Chválila ho Nefertiti a pomáhala mu sundat všechny ty těžké šperky. Za zdmi paláce, ve svých komnatách, už nemusel být mocným faraónem. Tady si mohl dovolit postěžovat si mamince, že se cítí být unavený a schoulit se jí do náruče. „Všechno je dobré, maličký. Spinkej.“ Houpala ho ve své náruči a chlácholivá slova pomalu přecházela v tichý zpěv. Usínal.
…
„No, prober se, člověče.“ Drcla do Billa Elke. Tomu podjela díky jejímu razantnímu výpadu ruka, kterou si podpíral hlavu. Tak tak, že neskončil obličejem ve svém talíři s polévkou. Ostatně stejně se nedala jíst. Studentská menza sice občas uvařila něco poživatelného, dnešní den se do toho ale rozhodně zahrnout nedal. Polévku od sebe odsunul a přitáhl si talíř s druhým jídlem. Bramborová kaše a rybí prsty. Vábně to tedy nevypadalo. Ta kaše je jisto jistě z pytlíku. Napadlo ho a bezděčně se už nad tou pouhou představou ušklíbl.
„Z tebe asi dneska nedostanu kloudný slovo, co?“ Dotírala dál jeho kamarádka svým zvonivým hláskem.
„Promiň, co jsi říkala?“ Vzpamatoval se teprve nyní černovlasý chlapec a podíval se na ni.
„Já se picnu.“ Elke se pro sebe tolik typickým teatrálním způsobem chytla za hlavu a zvrátila se do opěrky židle. „Kde lítáš? Já už tu na tebe dobu mluvím a ty jen čučíš do blba. Jsi v pořádku?“ Napadlo ji zajímat se, jestli ho třeba něco netrápí.
„Jasně, že jo.“ Zalhal pohotově Bill. Přeci jí na rovinu nepřizná, že má podivné sny, které ho začínají dohánět i ve dne. On už snad normálně blázní. „Jsem v pohodě. Dneska mám jen to sezení s profesorem Steinem, ale o tom už jsem ti říkal, jsem jen trochu nervózní.“ Vysvětlil jednoduše, krčíc rameny a neohroženě se pustil do své porce. A nakonec vlastně až tak moc nelhal. Skutečně pociťoval drobné chvění v žaludku způsobené trémou. Od svého obdivovaného profesora dostal včera večer mail, ve kterém ho zval na soukromý pohovor o té práci, kterou pro něj napsal. Byl roztržitý. Uvidí se s tím člověkem poprvé tváří v tvář, protože jeho semináře, na které se už tolik těšil, ještě nezačaly a v prvním ročníku neměl tu čest. Na tohohle moudrého staříka se dalo jen velice stěží narazit, pokud jste nebyli přímo jeho studentem.
„Musím už jít, abych nepřišel pozdě.“ Zahuhlal Bill s plnou pusou. Dožvýkával ještě poslední sousto oběda a už se zvedal ze své židle.
„Běž, a pořádně toho dědulu oslň, ty moje hlavičko.“ Elke na něj ještě mávla, ale on už to neviděl. Pospíchal se svým tácem k okýnku na špinavé nádobí, kde ho odložil, a řítil se ven. Proběhl nádvořím studentských ubytoven a právě zatáčel za roh, když do někoho prudce narazil. Desky s jeho poznámkami, které třímal v ruce, se svezly na zem, a pár papírů se z nich vysypalo. Teď zalitoval, že je nenacpal raději do batohu už v jídelně, kde měl k tomu příležitost, a musel je táhnout v rukou. Ani se nepodíval, do koho to vrazil a rychle se shýbl tu spoušť sesbírat. Nic se nesmělo ztratit, všechno, co si Bill zapisoval, pro něj mělo velkou hodnotu. Všiml si jen širokých skejťáckých tenisek a plandavě velkých džín. Nohy dotyčného před ním váhavě přešláply, pak se ozvalo zakašlání.
„Eee, seš v pohodě?“ Chtěl vědět hluboký hlas. Dnes už byl druhým, který se ho na to ptal.
„Jo.“ Zahučel jen Bill a dál pečlivě skládal všechno do desek, aniž by zvedl na pouhý moment pohled.
„Fajn. Pomohl bych ti, ale spěchám. Sorry.“ Ozvalo se znovu nad ním, a pak ty boty zmizely i s jejich majitelem.
To nejsi jedinej. Pomyslel si Bill a doufal jen, že ho tahle malá nehoda příliš nezdrží. Nakonec se strachoval zbytečně. Tempo, které nasadil, způsobilo, že byl před profesorovým kabinetem o patnáct minut dřív. Nemyslel si, že by bylo nejlepší vtrhnout tam již teď, proto se raději usadil na jednu z židliček, která na chodbě stála, a těch patnáct minut čekal. Pak nesměle klepl.
„Dále.“ Ozval se za nimi výrazně autoritativní hlas. Bill stiskl kliku až po krátkém zaváhání, kdy si musel dodat ještě trochu té odvahy, a vstoupil dovnitř. Octl se v místnosti, která byla ponořená do šera. Rozeznával jen komínky všudypřítomně se povalujících knih, pro které nebylo téměř ani kam šlápnout. Vzduch byl prosycený zvláštním zápachem starých vazeb, ovšem Bill tuhle vůni miloval. Prošel úzkou uličkou, která jako jediná mezi nimi vedla, a po pár krocích konečně uviděl psací stůl a za ním skrčenou postavu drobného stařičkého pána s téměř bílými vlasy. Bylo skoro k nevíře, že ten hlas, který ho vyzval, aby vstoupil, patřil jemu.
„Dobrý den, pane profesore.“ Pozdravil uctivě Bill a dával tak vědět o své přítomnosti. Muž se na něho zadíval zpod jeho malých brýliček, ale pozdrav mu neoplatil. Byl to jen Billův pocit, a nebo si ho skutečně užasle prohlížel?
„Ta podoba je neuvěřitelná…“ Vydechnul téměř neslyšně stařec.
„Promiňte, říkal jste něco?“ Zeptal se a připadal si jako naprostý hlupák. Jen co sem vleze, hned mu něco unikne. Opravdu musel udělat prvotřídní první dojem.
„Nene, to bylo jen mumlání starého blázna. Posaďte se, kolego. Jsem rád, že jste přišel.“ Jako by se snad profesor vzpamatoval, začal mluvit opět tím svým rezonujícím sytým hlasem, vyskočil na nohy a podával Billovi ruku. Bill mu s ní krátce potřásl a uvelebil se na rozvrzané židli, která stála nejblíže. Přesto se mu zdálo, že s tím zkoumavým pohledem Stein nepřestává. Nepřikládal tomu ale valnou důležitost. To se dalo očekávat, vzhledem k tomu, jak vypadá. Podobně vyhlížející studenti zřejmě jeho výuku nenavštěvovali.
„Tak, mladý muži, vaše esej byla prvotřídní. Nedalo mi to a musel jsem vás poznat osobně.“ Začal na úvod pochvalou a mluvil dál. Atmosféra se zakratičko uvolnila a z Billa opadla veškerá nervozita. Ten člověk byl pozoruhodnější více, než si myslel a on si tu s ním teď povídá jako se starým známým. Hlavně, že se o něm nesla pověst starého bručouna, morouse a nedůtklivého dědka, který sice naučí, ale jinak je s ním k nevydržení. Pomluvy. Billovi se zdál být úžasný.
…
Tom kouknul na hodinky, které měl obtočené kolem svého zápěstí a sprostě zaklel. Přijde pozdě, jestli si trochu nemákne. Přidržel si své objemné kalhoty, které nosil vždy, pokud nebyl na hřišti nebo jinde v tělocvičně, a dal se do klusu. Dnes to snad bylo poprvé, kdy měl své milované módy plné zuby, protože podnikat v tom něco jako běh, se dalo vskutku jen velice stěží. Musel nejspíš vypadat směšně, ale bylo mu to jedno, potřeboval stihnout trénink. Jejich kouč byl pěknej pruďas a pozdní příchody netoleroval ani hvězdě, jakou bezesporu Tom byl.
Měl posledních pár minut, a ještě mu zbývalo přeběhnout celý areál kolejí, vzít to kolem menzy a pak mu chybělo ještě asi dvě stě metrů k cíli. Když bral zatáčku kolem jednoho rohu budovy, zpomalil, ovšem v momentě, kdy chtěl opět přidat, do někoho vrazil. Viděl jen spoustu papírů, které se rozlétly do vzduchu, pak se mu před obličejem mihlo cosi černobílého a zmizelo někde dole u jeho nohou. Ani si nebyl jistý, jestli je to kluk nebo holka, ale musel zatřást hlavou, aby se vzpamatoval. Když se totiž podíval na shrbená záda a temeno hlavy zakryté zvláštními vlasy, jeho mysl mu poskytla záblesk něčeho, o čemž netušil, co by to mělo být. Bylo to tak rychlé, že si ani nestačil uvědomit, co to vlastně vidí, a hned to zase zmizelo.
Přešlápl z nohy na nohu a odkašlal si.
„Eee, seš v pohodě?“ Vlastně ho to ani moc nezajímalo. On už dávno potřeboval být někde jinde, ale cosi mu zabránilo jen tak to individuum obejít a pokračovat dál.
„Jo.“ Houkl rozladěně zezdola a víc neřekl, nepodíval se. Ani on se s ním tedy nehodlal zabývat, když tomu hubenému skrčkovi nestál ani za pohled. Vysvětlil, že spěchá, ucedil omluvu a už mizel dál.
Z hlavy se mu to podivné setkání vykouřilo ještě dřív, než doběhl do šaten. Rychle ze sebe stáhl oblečení a navlékl se do sportovního dresu. Na hřiště vybíhal s tříminutovým zpožděním, z čehož tedy ani jeho vzteklý trenér nehodlal dělat aféru, takže mu to vyšlo úplně báječně.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Zajímavý.. těším se na další..
že by stařeček něco tušil? x)
Wow…nádherný
Olaala. Užasnee. Rychle dal! x)
to je… užasny… ten profesor… je zvlaštní..
Anikki, co ti na to mám, sakryš říct? x))) Úplně mě dostáváš, máš úžasnou slovní zásobu a obrovský talent. Myslím, že by ses uživila i jako spisovatelka – kam se na tebe hrabe Rowlingová? x)) Miluju Egypt a všecky ty kecičky okolo toho – faraony, Tutanchamona a hlavně Nefertiti… x)) Má to pro mě nějaké kouzlo a když se to spojí s našimi dvojčátky, tak je to prostě bezchybný… Chválím, a těším se na další díl…
Nikdy jsem si nemyslela, že by mě taková povídka mohla zaujmout, protože já na takový věci jako je Egypt a tak moc nejsem, ale musím říct, že tohle mě naprosto uchvátilo 🙂 Zvlášť profesor mě zaujal 🙂 Úplně se nemůžu dočkat co bude dál 🙂
A já si myslím, že tuším, kdo je profesor xDD
Vážně je to dobře napsaný!
Úžasná povídka, přečetla jsem každý díl jedním dechem. Jen by mohli být o malinko delší. Jen co se do toho začtu už je konec 🙂
Božeeee to je táááák krááásný..rychle dál..ja se upe nemuzu dockat dalsiho dilku..kráásny..:)
Úchvatnééé x) on určitě jeden z nich bude ten Tutanchaton, že jo? x) ale ten Tom by se nemusel ke všem chovat tak strašně bezcitně, teda pokud teď nepočítám to setkání s Billem. Ale ono je to vlastně o to zajímavější, když jsou každej úplně jinej x) a Bill jako premiant, to je docela zvláštní představa x) těšim se na další díl x)