autor: Bajik
„Prosím vás, můžu se vás na něco zeptat?“ oslovila Nella mile recepční oblečenou do kostýmku v barvě námořnické modři.
„Ano,“ usmála se na Nellu a skupinku dívek stojící za ní. „Copak byste potřebovala?“
„Chtěla bych se zeptat, jestli je tady někde přístup k internetu…?“
„Ano, samozřejmě. Buď to můžete využít počítače v počítačovém pokoji, anebo pokud s sebou máte laptop, bezdrátový internet. Signál je po celém hotelu.“
„Děkuju mockrát,“ poděkovala Nella a mile se usmála.
„Nemáte zač.“ Recepční jí úsměv opětovala a s povzdechem se vrátila ke své práci.
Nella se otočila na podpatku, stále s úsměvem na tváři, a kráčela spolu s ostatními dívkami z její třídy po dlouhé chodbě do svých pokojů. Jen co zalezla za roh, úsměv jí z tváře zmizel.
„April, máš tu paměťovku?“ zeptala se nepříliš jemně dívky, která šla úplně na konci.
„Jo, mám,“ odpověděla jí April tiše a vydolovala z obalu na foťák modrou kartičku s předem určeným obsahem. Podala ji Emě a ta se vítězně podívala na Nellu, které se rozzářil na tváři úsměv a ladně pohodila svými umělými kudrlinami, táhnouc za sebou skoro celou svou garderóbu ve velikánském kufru na kolečkách.
„Myslím, že to můžeme spustit,“ usmála se na ni ještě, a poté vklouzla do pokoje, který sdílela s Anettou.
***
„Nechci jít ještě na nějakou podělanou kašnu. Chci jít spát. To snad není nikdo kromě mě unavenej?“ nadával Bill a něco hledal v kufru.
Tom ležel na posteli a přemýšlel, kterou kšiltovku si vezme ke žlutýmu tričku. Vzal bílou, protože tu jedinou žlutou, co měl, mu Bill ztratil v obchoďáku, a podíval se na svého nešťastného brášku.
„Já z tebe vyrostu! Není to kašna, ale fontána. Co hledáš?“ zeptal se ho a překulil se na posteli, aby na něj lépe viděl. Bill za sebe házel všechny věci, které v kufru byly, ale, jak se zdálo, to, co hledal, nenašel.
„Co hledáš?“ zeptal se jej Tom ještě jednou a důrazněji. Slezl za ním na podlahu a vyhnul se letícímu hřebenu.
„Svou kosmetickou taštičku,“ odpověděl naštvaně a svalil se na záda do kupy oblečení, kterou za sebe naházel. „Nenechal jsi mi ji doma, že ne?“ zeptal se jej a opřel se o lokty.
Tom se usmál. Vlastně ho to mohlo napadnout; co jiného by mohl nenalíčený Bill hledat? Posunul se ke své tašce, zašmátral po dně a nakonec vylovil světlounce modrou kosmetickou taštičku. Podal ji Billovi a ten na něj zůstal tupě zírat.
„Tos mi nemohl říct, že ji máš ty?“ zeptal se Bill hrubě a jeho tupý výraz se změnil ve vraždící mašinu. Nabýval dojmu, že mu tu tašku omlátí o hlavu stejně jako Sweeney Todd slizounovi Pirellimu horkou konvičku na čaj.
„Za prvý ses neptal a za druhý jsi mi neřekl, co hledáš,“ odpověděl vesele Tom a lehnul si na bok naproti Billovi. Ten si sednul do tureckého sedu a položil si taštičku na klín.
„Jsem protivnej, co?“ zeptal se otráveně a podíval se na Toma zpod řas.
„Nemáš svůj den, to je celej problém. A taky seš unavenej, protože jsi toho za víkend moc nenaspal. Teda v posteli jsi byl pořád, to je fakt…“ říkal a posadil se tak jako jeho bráška. „Máš za sebou pernej tejden. Kvůli mně a kvůli tomu úžehu…“ Tomův úsměv poklesl, když si vzpomněl, co udělal. A všiml si, že i Bill se začal tvářit vážně.
„No nic, jdu ze sebe udělat člověka,“ řekl Bill po chvíli mlčení a odešel potichu do koupelny.
Tom se opřel o postel. Proč on, vůl jeden pitomá, proč to znova vzpomínal? Muselo mu přeskočit. Vždyť už to všechno bylo mezi nima dobrý, teda Bill mu ještě neodpustil, ale na tom mu nezáleželo. Hlavní bylo, že se s ním bavil, že nedělal naštvaného, uraženého. Že to bylo všechno, dá se říct, v pohodě.
Když se Bill vrátil z koupelny, byli už všichni nachystaní na „menší“ procházku na Schwarzenberské náměstí. Vyhledal Toma, profesorka je spočítala a mohlo se vyrazit.
***
„Je to kouzelný,“ řekl nadšeně Bill Tomovi a koukal na fontánu blikající několika barvami jako malé dítě na vánoční stromeček.
„Neříkal jsi, že se na žádnou kašnu nechceš jít podívat? Že jseš unavenej?“ zeptal se ho Tom a sledoval jeho výraz. Vytáhnul z kapsy svůj malý digitální foťák, a aniž by si toho Bill všimnul, byl na fotce.
„Sklapni! A navíc to je fontána,“ odpověděl mu Bill stroze a podíval se na něj. „Je čas na společné foto?“ zeptal se a zase povytáhnul obočí, když viděl foťák v Tomově ruce.
„Pro mámu?“
„A pro Danielku,“ dodal Bill a protočil oči.
„A pro Mel?“ navrhnul Tom.
„A taky pro babičku.“
„A pro nás…?“ zeptal se takticky Tom.
„Možná… by to šlo,“ řekl Bill s úsměvem a přiskočil k Tomovi. Chytil ho kolem ramen a Tom mu položil ruku okolo pasu.
„Možná bys měl být trošku méně nápadný,“ šeptnul Bill a usmál se do objektivu. Tom zmáčknul spoušť a snímek byl na světě.
„Ukaž,“ hrnul se Bill po foťáku, až ho málem shodil do kaluže pod nimi.
„Dávej bacha, ty nemehlo!“ okřiknul ho Tom a Bill se urazil.
„Když nemehlo, tak nemehlo!“ Našpulil pusu a odpochodoval blíž k fontáně.
„Bille?“ zavolal na něj Tom a Bill se zase usměvavý otočil.
Jo, tohle mu vydrželo teda pěkně dlouho, pomyslel si Tom a Bill hned po něm něco v tom stejném slova smyslu.
Tom ukázal na foťák a Bill mu ochotně zapózoval. Vlastně tam pózoval mnohem více lidem, aniž by si to uvědomil. Nakonec došel Tom až za ním a zase se s ním vyfotil. Ale pořád to nebylo ono.
„Hej, April,“ zavolal Bill na dívku a rozběhnul se za ní, čímž způsobil nejednu rozmazanou fotku. Dlouze si s ní něco šeptal a nakonec ji dotáhl za nimi. Vytrhnul Tomovi z ruky foťák a dal ho jí s tím, jestli s tím umí zacházet. Dívka kývla a odešla o kus dál, aby je mohla vyfotit s celou tou nádherou za sebou. Nakonec ji přizvali k sobě a tím jí netušeně splnili jeden její sen.
Najednou se cítila šťastná, vždyť ji někdo chtěl na fotce. A ne jen tak někdo…! Teď se jí všechny sny zdály tak lehce dosažitelné, že se jí to všechno muselo jen zdát. Ano, bylo to jako ve snu.
***
Bill sebou vyřízeně třísknul na postel v jejich hotelovém pokoji a obrátil se na Toma. Ten seděl s notebookem na posteli a vůbec Billa nevnímal. A přitom Bill stál za povšimnutí; byl krásný a voňavý (teda ne že by nebyl ty celé hodiny a dny předtím), z mokrých vlasů stékaly kapičky vody a tvořily tím na velkém tričku, které mu Tom nechal, když měl ty záda, mokré skvrnky, a především, na spodní části svého těla měl pouze tmavé boxerky. Ale Tom si ničeho nevšiml, protože se na něj ani nepodíval.
„Co děláš?“ zeptal se Bill zaujatě a přesednul si na Tomovu postel. A nakoukl mu přes rameno.
„Dívám se na ty fotky,“ odpověděl mu automaticky a dál se o něj nezajímal. Jak by se o něj taky mohl zajímat, když měl před sebou na obrazovce něco tak neskutečného jako to, co právě sedělo za ním.
„A nechtěl bys už jít spát?“ zaškemral Bill a pohladil ho po rameni. „Na ty fotky se můžeš podívat i později, protože nemají ani nožičky, ani ručičky, aby někam utekly,“ začal dětinsky, ale když viděl, že to nezabírá, stáhl ruku zpátky a spustil jinou. „Neusnu, když je rozsvíceno!“
„Vždyť už končím. Vidíš? Vypínání,“ ukázal Tom na obrazovku.
„Pardon teda!“ zahučel Bill zle a převalil se na svou postel. Zalezl pod deku a zhasnul svou lampičku. Dokázal si představit, jak Tom teď zakoulel očima. Byl si docela úplně jistý, že to udělal.
Za chvíli se zhasla i druhá lampa. Bylo něco kolem půl dvanácté.
Ticho. Krásné ukolíbávající ticho. A ještě jednou ticho.
Bill už pomalu usínal, bylo toho na něj za jeden den moc, když ho vzbudil Tom.
„Spíš?“ zeptal se jej bratr přihlouple.
„Když ti odpovím, budeš si myslet, že spím?“
„Promiň… Hele, Bille… nemůžu spát…“ začal Tom.
„Ale já můžu a musím, protože nechci ráno vypadat jako ospalé kotě,“ odpověděl tiše Bill, překulil se na bříško a zívnul si.
„Nemůžu spát, protože nejseš vedle mě,“ uvedl Tom věci na pravou míru.
„Jseš jen půl metru přes uličku…“ zaskuhral ospale Bill a otočil se na bok čelem k němu.
„Jen? Je to jako miliony a miliony kilometrů! Bille, Billí…“
Bill protočil unaveně oči a posunul se na posteli víc doprostřed. Odkryl místo vedle sebe.
„Tak pojď, ty fňukno,“ ještě to ani nestihl doříct a Tom lehl do jeho postele. Bill přes něj přehodil deku.
„Jseš zakrytej pořádně?“ zeptal se jej Bill a nahnul se přes něj, aby nahmatal konec přikrývky. Měl jí tam víc než dost a přesto byl namáčklý u něj. Ale nechal ho být, když to byl ten měsíc, co ho Tom našel…
„A ty máš dost deky? Dotáhnul bych si kdyžtak svou…“ natáhnul se Tom přes Billa a zase se stáhnul. „Vlastně jak by dvě vychrtliny, jako my dva, mohli mít málo deky, když by se pod ni vlezlo nejmíň deset dospělejch lidí…“
„Konečně!“ vydechl Bill.
„Co konečně?“ zeptal se ho nechápajíc Tom.
„Konečně jsi přiznal, že jseš vychrtlina a neobviňuješ z toho jen mě. A to je pokrok,“ ujasnil Bill a hledal ve tmě jeho oči.
„Nikdy jsem tě neobviňoval z toho, že jsi… vychrtlý,“ řekl a pod peřinou obkreslil prstem tvar jeho boků. Bill jeho ruku odtáhnul.
„Nemůžeš-„
„To dělat, protože jsi mi ještě neodpustil?“ dokončil Tom jeho větu a jeho hlas značně ochladl. „Chtěl jsi to říct, že?“
„Nejde tady o to, jestli jsem ti odpustil nebo ne, jen potřebuju čas, abych věděl, jak to bude dál… Mám tě rád a odpustil jsem ti už před pár dny, abys věděl, ale… Dej mi den, možná dva, abych si to všechno promyslel…“
Tom si bratra přitáhnul k sobě a ovinul okolo něj své paže. Políbil ho na čelo a Bill spokojeně vydechl. Začal žmoulat lem Tomova rukávu.
„Strašně rád bych řekl, že to chci zkusit ještě jednou, ale… vždycky se to pokazilo. Bojím se toho možná víc než toho, že může prasknout, že jsem vlastně žádnou Danielu nikdy neměl. Že jsme my dva… spolu… víc než bráchové… Nevím, jestli bych vydržel, kdyby se zase něco stalo. Už jen tohle bylo… strašný,“ řekl Bill smutně a sklopil pohled. Tom si ho k sobě přitáhl ještě víc.
„Už nikdy nic takovýho neudělám a nikdo a nic nás už nerozdělí. Nikdo ti už neublíží, slibuju,“ pověděl mu Tom a Bill k němu vzhlédnul. „Mám tě radši než svůj vlastní život, Billí.“
„Tohle už nikdy neříkej!“ okřiknul ho Bill. „Já mám raději tebe než sebe a všechno, co k tobě patří. Ať už to je ten hnus, co posloucháš, nebo jaký oblečení nosíš, jseš to prostě ty, koho mám rád.“
„Ty taky zrovna neposloucháš něco extra,“ odpověděl mu Tom a nadlehčil tím trošku situaci a atmosféra se už nezdála tak hustá jako předtím.
„Jseš zlej,“ řekl Bill a párkrát ho pěstičkami bouchnul do hrudníku.
„Líbí se mi, když se zlobíš. Jseš úplně k sežrání; jsi strašně moc roztomilej, když se snažíš být taky zlej. Ty tvoje nafouklý tvářičky a zaťatý pěstičky…“
„A našpulený rtíčky,“ dodali zaráz a rozesmáli se.
Poté nastala chvíle ticha.
„Ještě pořád potřebuješ čas na rozmyšlení?“ zeptal se tiše svého dvojčete Tom.
„Přemýšlení je pro chytrý,“ odpověděl s úsměvem a přitisknul se k Tomovi. „Ale je to tvoje poslední šance,“ dodal přísně a podíval se mu do očí.
„Jo, věděl jsem, že to řekneš,“ zasmál se Tom a políbil jej na čelo. A na nos a na tvář a poté lehce na rty. Na dobrou noc.
Když se Tom ráno probudil, Bill ještě lítal v říši snů. Chvíli se díval na toho svýho ďábla s tváří víly. Ano, svýho. Bill už totiž patřil jen a jen jemu.
Téměř nehybné klubíčko, které doposud spalo na jeho hrudi, sebou zavrtělo a lehce zamručelo. Potom si dlouze zívlo a otevřelo svá hnědá kukadla. Podívalo se to na Toma a vesele se usmálo.
„Dobré ráno,“ popřál mu Tom a líbnul jej do vlasů. Měli zhruba ještě půl hodiny, tak proč je nevyužít zrovna takhle?
Bill si zase dlouze zívnul. „Dobré ráno,“ odpověděl mu a překulil se na něj celý.
„Jakpak ses vyspinkal?“
„Řekl bych do růžova, kdyby to neznělo moc přitepleně,“ ušklíbl se Bill a usmál se. „A jak ses vyspal ty?“
„No, abych řekl pravdu, bál jsem se, že mě poslintáš, ale jinak dobře,“ zavtipkoval Tom.
„Ty…!“ Bill přimhouřil oči a slezl z Toma.
„Nemyslel jsem to tak,“ řekl Tom smířlivě a přivinul si Billa k sobě. Ten jej lehce políbil pod ucho a propletl si s ním prsty.
„Plánuješ zase nějaký body? Jako co můžu a co ne, dokud neřekneš?“ zeptal se jej Tom po chvilce ticha.
Bill se na chvilku zamyslel. „Hm… Jo, vlastně něco mám. Ale neboj, není jich moc. Ale kvůli tomu, že jsi zlobil, jsme na bodě nula, kterej se ani vlastně nepočítá… Je jich jen pět.“
„Pět… A nešlo by, že by třeba byly jen tři nebo čtyři?“ zkusil to Tom.
„Jaks uhodl, že by to nešlo?“ usmál se Bill na Toma a zamyslel se. „Když se to vezme kolem a kolem, mohlo by jich být míň, ale když se zamyslíš, co asi může být ten pátej bod, když je úplně poslední, anebo už jen ten čtvrtej…“
Toma píchlo ve slabinách. Nemohl přemýšlet nad tím, co by to asi tak mohlo být, i když to moc dobře věděl.
„Nestojí ti to za to počkat si?“dokončil Bill větu a vzhlédnul k bratrovi.
„Jestli toho nenecháš, tak to stát bude,“ upozornil jej Tom. „A víš ty co? Ani nechci vědět, co sis na mě přichystal v těch dalších třech, spíš o co jsi mě připravil.“
„Dobře,“ začal Bill a pohladil Toma po bříšku, „ale víš, já jsem nemyslel, že bude stát tohle,“ řekl opatrně a sjel rukou do Tomova klína. Odpovědí mu bylo zasténání.
„Bille, nech toho,“ řekl Tom, i když si tím úplně protiřečil.
„Jak chceš,“ odvětil mu Bill s úsměvem a vylezl z postele. Vzal si svou kosmetickou taštičku a vydal se směr koupelna. Na prahu se však zarazil a otočil se na Toma.
„Chceš jít se mnou do vany?“ nabídl mu a v očích mu zajiskřilo.
Tom se na chvíli zamyslel. „A vykouříš mi ho?“
„Hehe,“ vydal ze sebe Bill, omluvně se usmál a vlezl do koupelny.
Zámek v koupelnových dveřích cvaknul.
„Takže ne,“ zašeptal si Tom pro sebe a podíval se na hrbolek, který vyrostl pod dekou za pomoci myšlenky, že mu ho Bill kouří.
Možná by ta představa neudělala tolik, kdyby nebyl tak příšerně nadržený, jako byl právě teď. Nedělal to už pěkně dlouho. Ale pokud to udělá v týhle posteli, už to ani nikdy neudělá, protože ho Bill zabije kvůli tomu, že to v týhle posteli udělal. Ale na to, aby si lehnul do svý postele, byl příliš líný.
Ještě chvíli si promýšlel pro a proti, ale rozum vycházející z dolní části jeho těla nakonec rozhodl a Tom vklouzl rukou pod peřinu…
Bill stál před zrcadlem s hřebenem v ruce a díval se na svůj krvavý ret. Ano, kdyby nemusel držet hubu, což si přikázal sám, neměl by dolní ret celý rozkousaný. I když… Copak mohl sténat nahlas, když je jeho bratr takové nadržené prase? Slyšel by ho, vykopl dveře a ani by se nedivil, kdyby ho ojel. A tomu se chtěl Bill vyhnout. Taky jak by vysvětlovali vykopnuté dveře…
Ale stálo to za to, pomyslel si a hřebenem si začal rozčesávat vlasy. Ještě tak aby to za to nestálo; cítil se úplně báječně, uvolněně jak už dlouho ne.
Poté, co si vyfénoval vlasy s blaženým úsměvem na tváři, zapnul si žehličku a vrátil se do pokoje pro čisté oblečení. Mezi dveřma však zůstal na okamžik bez řečí a bez dechu stát.
„Škrobíš peřinu?“ zeptal se, když se konečně vzpamatoval.
„Cože?“ zeptal se Tom a potom, když si uvědomil, že tam někdo je, vyjekl a vytáhnul ruku zpod peřiny. „Bille!“ zakřičel rozzlobeně. Vždyť stačila už jen chvilička…!
„Buď v pohodě. Stejně bych tě jednou viděl…“ řekl klidně a vyrovnaně, až tím zaskočil nejen Toma, ale i sám sebe. „Jdu si jen pro oblečení a hned zase vypadnu,“ pokračoval a sednul si ke kufru. Vytáhnul čisté tričko a kalhoty a otočil se na dvojče. „Anebo chceš pomoct?“ zeptal se jej, položil oblečení na béžové křeslo vedle postele a vlezl si za Tomem.
„Bille,“ oslovil bratra varovně Tom a podíval se do jeho očí.
„Copak? Myslel jsem, že jsi to chtěl,“ obrátil Bill a olíznul mu kůži pod uchem.
„A co ty tvoje body? Myslel jsem, že teď-„
„A kdy jsem řekl, že to platí, hm?“ zeptal se jej a zadíval se mu na dlouhou chvíli do očí. V Billových očích bylo něco… jiného. Vlastně celá tahle situace byla utažená za pačesy.
„Ber nebo neber. Je to jen na tobě…“ usmál se Bill a sednul si před Toma. „A víš, že mlčení znamená ano?“
Někdo zvenčí trhnul za kliku a začal tiše klít. Ozvalo se bouchání. „Vstávejte! Za pět minut je snídaně,“ kluci v tom hlase poznali profesorku.
„Ano, paní profesorko,“ zavolal Bill nazpátek a omluvně se usmál na Toma. „Promiň, brácho, ale musím si vyžehlit vlasy,“ vstal z postele a hodil po něm krabičku s papírovými ubrousky. „Budeš si muset pomoct sám,“ dodal usměvavě a zmizel s oblečením v ruce v koupelně.
K čertu se snídaní!
autor: Bajik
betaread: Janule
😀 tak to me pobavilo… "budes muset si pomoct sám.." 😀 honem dále!
Jo, k čertu se snídaní! Takhle nekřesťansky je rušit… Já se zas nasmála, Bajik 🙂 Bill byl opravdu protivnej, kdyby byl holka, tak bych řekla, že trpí předmenstruačním syndromem 😀 Ale teď je to jasné – jen mu chyběl sexík 😀 Tak už to snad bude v pořádku 🙂 Těším se na 28. díl 🙂
Proboha žádná snídaně nebude, šupky dupky zakouřit si O:-))))
Chudák Tom tyo..!=D Se mu to dycky nějak pokazí…ale aspoň že se ti dva usmířili, to je dobrej začátek! 😉
Huuu_uuu k čertu se snídaní..heeej doufám že bude brzo další díl,ale už to tak nenatahuj..já cu aby tam byl seeex:-D(sem uuchyl ja vim..ale upe moc..)hezky pises..!
ten tomu Tomovi dává zabrat…xD
Super, hihi.Jsem se musela smát
ten Bill je teda potvora 😀 chudák Tom 😀 a podľa mňa by sa nič nestalo keby jedny raňajky vynechali 😀