Trümper + Stringini = Kaulitz 10.

autor: DarkAngel

Zdravím všechny úchylné duše! 😉
Obzvlášť Terezku, která zde bude figurovat jako zdravotní sestřička. Slíbila jsem ti to x)

Všimla jsem si jedné věci – když si tak pročítám komentáře u posledních dvou dílů, jsou tam skoro jen čísla! Kritiky značně ubylo. Proto se dnes obejdeme bez ankety, aspoň uvidím, kolik lidí mi to okomentuje i tak 😉
V tomto dílku se nic zvláštního nestane, přesto není zbytečný. x)
Děkuji všem, co to čtou, za to, že to vůbec čtou xD Tak se do toho pusťte! DarkAngel :-*

Bill:

S hekáním a úpěním se konečně posadím na lavičku v čekárně. Tom klepe na dveře ordinace. Zevnitř se ozývá nevrlé: „No dyť už jdu…“
Dveře se s vrznutím otevřou a s pachem dezinfekce na mě dolehne i nepříjemný, podrážděný hlas mladé sestry.
„Tak co se komu stalo?“ Pak si všimne Toma a její výraz se okamžitě změní.
„Eh… Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ Líbezně se na něj usměje.

„Já se bez vaší pomoci obejdu, ale tady Bill…“ otočí ke mně hlavu a věnuje mi úsměv „…asi ne.“ Sestra mi nevěnuje jediný pohled, dál omámeně civí na Toma. Že se tady skoro svíjím v bolestech, je jí jedno.

Nápadně si odkašlu. Tom ke mně hned přiskočí a pomáhá mi vstát. To blonďatý pako tam stojí ve dveřích a tváří se, jako kdyby měla každou chvílí omdlít. Tom se na ni zamračí.
„Můžeme dál?!“ zeptá se, z hlasu mu čiší nervozita.
„A-ano, jistě…“ odstoupí od dveří a nechá nás projít.
Když jdu těsně kolem ní, snažím se jí zabít pohledem. Nefunguje to. Nehnula ani brvou.

Zpoza monitoru se vykloní mladá doktorka, nápadně podobná sestře, až na to, že ta Toma skoro přehlédne a hned spěchá ke mně. Spokojeně se usměji alespoň v duchu, když to jinak nejde. Tak to má být.

„Dobrý den.“ Pozdravíme se všichni tři současně, Tomovi se na tváři mihne úsměv, doktorce také, já se usmívat nemůžu.
„Jmenuji se Dominika Fenclová, co se vám stalo?“

Tom nás přestaví a já vysvětlím situaci. Vynechám, že si mě spletli se znásilněníchtivou holkou. Můj kamarád nenávistně mhouří oči a zatíná ruce v pěst, až praskají klouby.
„Až ty hajzly potkám, zabiju je.“ Šeptne mi do ucha, zatímco si doktorka Fenclová něco ťuká na počítači. Zmáčkne ester a z tiskárny vyjede nějaký papír.
„Sestři, doprovoďte, prosím, pana Trümpera na rentgen. Pan Stringini si počká v čekárně.
„Ne!“ Stisknu Tomovu ruku. On stisk opětuje.
„No no, však vy to sám zvládnete. Není vám deset.“
Mé sympatie k doktorce jaksi odpadnou. Podívám se na Toma a i on pokrčí rameny.
„Dobře. Půjdu tam sám.“ Vytrhnu sestře z ruky lékařskou zprávu a spěchám, jak jen mi to bolest dovolí ke dveřím.
„Počkejte, sestra půjde s vámi! Běžte, Terko, na co tu čekáte? Jste nějak mimo, ne?“ I ta doktorka si všimla, ušklíbnu se.

Kráčím dlouhou chodbou, Tom jde i se sestrou po mém boku.
Zastavíme se u části s lavičkami.
„Vy počkáte tady, ano? Za chvilku jsem u vás.“ Usměje se na něj. Jak, ‚za chvíli jsem u vás‘? Má být snad u mě, ne? To se mi nějak nelíbí. Proč by se mi to nemělo líbit? Měl bych si někoho najít, tohle už snad není možný. Třeba už jsem našel…? Svého nejlepšího a jediného kámoše, no to určitě. Nic takového, Bille!

Na delší rozjímání nemám čas, ani nevím, jak jsem se ocitl ve spoře osvětlené místnosti s velkým rentgenovým zařízením uprostřed.

„Dobrý večer, pane doktore, tohle je…“ vytrhne mi papír s mými údaji z ruky a pátravě se na něj zahledí „…Bill Trumper…“
„Trümper!“ přeruším jí. Nesnáším, když Němci neumí přečíst přehlasovaná písmena… Záležitost 1. třídy. Sekne po mně naštvaným pohledem.
„Trümper, a zbili ho dnes nějací mladíci v parku. Stěžuje si na bolest hlavy a má oteklou ruku. Zuby všechny.“ Vrátí mi papír. Žádný zuby tam nejsou.

Doktor kolem čtyřicítky si mě napřed zrentgenuje pohledem a pak pošle sestru pryč.
„Tak ukažte tu ruku… Jo a nejdřív bych prosil ten papír.“ Podám mu ho.

Po vyšetření mě pošle ještě pro sádru. Mám zlomenou ruku, no paráda.
Vyjdu z ordinace a vracím se k Tomovi. Když se přiblížím na dohled, nemůžu uvěřit vlastním očím. To se mi snad zdá?!