autor: Janule
sobota 5.9.2015 Berlín
BILL
„Díky! Díky vám! Byli jste skvělí! Máme vás rádi!“ zařvu ještě naposledy do mikráku, než se konečně můžeme společně uklonit, vrátit do zákulisí, nechat ze sebe sundat všechny ty hologramový serepetičky a dát si pořádnou sprchu. Jsem vyřízenej… po roce zase koncert, kde jsem se pořádně vyřádil. Lítal jsem po pódiu jako blázen, Erikův obleček mi absolutně nepřekážel, zvykl jsem si na něj po deseti minutách. Fansky řvaly, atmosféra byla hustá jako vždycky a já se po dlouhý době cítil absolutně skvěle. Nic mě netížilo, vypustil jsem z hlavy všechno, soustředil jsem se jenom na výkon a stálo to za to. Jsem sice urvanej, ale je mi báječně. Už teď se těším na další koncert, je to jako droga, když to začne. Máme před sebou měsíc hektický práce, přejezdy z města do města, ze země do země… Sice ke konci už je to únavný, člověku se stýská po vlastní posteli, ale je to prostě adrenalin.
Pustím na sebe teplou sprchu, rychle se namydlím, abych ze sebe smyl pot, všechno musí bejt rychlý, protože vzadu na nás čeká Greta s kámoškou a já se jí musím věnovat. Prosil jsem kluky, aby k ní byli přátelští, ona není žádná potřeštěná pipka, tak snad jim to nebude dělat potíže. Zahlídl jsem ji pod pódiem ve V.I.P. zóně, křičela stejně jako všechny ostatní holky kolem ní, nejspíš se vrátila na chvíli do mládí a koncert si parádně užila. Vůbec nevypadala jako úřednice ze sociálky…
Včera se nastěhovala Sabine. Mám z toho divnej pocit, najednou se to všechno strašně přiblížilo, a já si teprve teď začínám uvědomovat, co se to vlastně chystám udělat. Pořád to bylo tak vzdálený, jakoby v mlze. Něco, co se sice nejspíš stane, ale co když ne… mohlo by se do tý doby ještě přihodit něco, cokoliv… už jen deset dní… ale nejspíš už se vůbec nic nesemele, co by tuhle šílenou svatbu zrušilo, a já to budu muset fakt udělat. Budu se muset oženit. Do prdele… nikdy jsem si nemyslel, že k tomuhle dojde. Ani ve svým starým životě jsem s tím moc nepočítal… a najednou je to tady. Obleky jsou skoro ušitý, už jen poslední zkouška, předmanželská smlouva uzavřená, prstýnky koupený, kytka objednaná a zaplacená, veteráni zamluvený, hostina a nocleh pro hosty zajištěnej… a já jsem uprostřed toho všeho sám. Tom mi strašně chybí. Není doma jen pitomejch sedm dní, a já si připadám jako někdo, koho opustil partner… přestože ho denně vidím, můžu s ním mluvit, můžu ho i krátce obejmout a políbit, když u toho není nikdo cizí, přesto mi strašně chybí vědomí, že je blízko, že když budu chtít, stačí vyběhnout pár schodů… Nestačí mi ho vidět při práci, kdy na sebe nemáme skoro žádnej čas… Pitomejch sedm dní… sto šedesát osm hodin… jak tohle vydržím rok? Zblázním se bez něj…
Až včera, když přijela Sabine a naši odpoledne přivezli z Lotische Dejva, jsem se musel přinutit vrátit se do normálního života a přestat zírat vleže na sedačce do stropu nebo si pouštět nahlas muziku, abych se nějak zbavil smutku po Tomovi. Udělal jsem večeři, vysvětlil Sabine, co kde v kuchyni najde, kdyby se náhodou chtěla pustit do vaření, vykoupal Davídka, přečetl mu pohádku, a pak jsem sám čučel na televizi, zatímco si Sabine vybalovala svoje věci. Vůbec se mi nechtělo do ložnice. Vědomí, že si lehnu do postele, a ona bude ležet vedle mě… to byl nezvyk. Bál jsem se, abych se k ní v noci bezděčně nepřitulil, jak jsem zvyklý u Toma… aby se nestalo něco, čeho bychom potom oba mohli litovat. Je to nebezpečný, ale kvůli Davídkovi musíme hrát divadýlko i v tomhle.
Naštěstí noc proběhla v klidu, Sabine spala celou dobu ke mně zády, jako by se bála otočit, taky to pro ní musí bejt těžký, přece jen… když tu spala, vždycky byla ve svým pokoji, kde se mohla zamknout. Tohle je i pro ni novinka. Doufám, že jsem nechrápal… aspoň teda ráno nic neříkala.
Tak… hotovo… jsem osprchovanej, osušenej, snad vypadám ještě dobře, jdu si popovídat s Gretou. Musím kout železo, dokud je žhavý. Nasadit úsměv a jde se na věc…
„Rád vás vidím, Greto!“ zubím se na ni svým nejširším úsměvem, a hned se vrhám, abych jí podal ruku. „Zahlídl jsem vás ze stage, byla jste úžasná. Díky,“ snažím se jí zalichotit.
„Vy jste byl úžasný, Bille, vy. Jako ostatně vždycky,“ reaguje Greta přesně tak, jak jsem předpokládal a usmívá se na mě stejně široce jako já na ni. „Dovolte, abych vás představila, tohle je moje kamarádka Karolína,“ předšoupne před sebe holčinu, která celou dobu jen stojí s pusou malinko pootevřenou, jako by přestala vnímat okolní svět. Hezká blondýnka, určitě Tomův mediální typ, pěkně oblečená, namalovaná… prostě kus.
„Bill,“ podám jí ruku, a musím ji sám chytit, protože ona je napůl mrtvá. Občas se nám tohle stávalo, když jsme byli o hodně mladší, že fanynka z nás byla tak konsternovaná, že jsme jí museli probrat, aby vůbec vnímala.
„Ka… Karol,“ vymáčkne ze sebe blondýnka nakonec, a zdá se, že když nedostane napít, nejspíš nám tu sebou flákne o zem.
„Můžu vám nabídnout něco k pití?“ rychle se zeptám, a aniž bych čekal na odpověď, vrhnu se k ledničce a vytáhnu tři druhy pití. Naskládám to všechno na stůl, a pozvu ty dvě, aby si sedly. Kluci tu ještě nejsou, obě tu čekaly jen s ochrankou, to jen já spěchal, abych tu byl co nejdřív a zabavil je. Nevím, co očekávají, ale snad se to vyvine v nějakej přátelskej rozhovor, nebo tak něco. Horší je, že nevím, co všechno ta její kámoška ví, a co ne… sakra… co když jí vyslepičila mojí svatbu? Ale slíbila mi, že to nikomu neřekne, tak snad ne. Nebudu se o tom zmiňovat, to bude nejlepší. No… tak do toho, konverzace vázne, asi budu muset fakt začít já, holky jsou jak leklý ryby.
„Slečnu Gretu znám, ale o vás, Karol, nevím nic. Můžu se zeptat, co děláte?“ začnu prvním, co mě napadne. Doufám, že není striptérka, postavu by na to měla, ovšem ta červená tvářička při seznámení svědčí o něčem jiným.
„Jsem ka… kadeřnice,“ špitne to andělský stvoření nesměle.
„Aha. No… to je dobrá profese, ne? Baví vás to dělat lidem nové účesy?“ pokračuju dál v konverzaci a připadám si jako idiot. Horší téma jsem načít asi nemohl…
„Jo… docela jo,“ odpoví stručně milá Karol, a já mám dost. Tahat to z ní jak z chlupatý deky nebudu, radši budu kecat sám. Ostatně to mi šlo vždycky dobře.
„Já třeba kadeřnici potřebuju často,“ usměju se, doufám, že jí nenapadne, že jí nabízím místo. „To víte, moje vlasy, to je tak trošku legenda, vždycky přijdu s něčím novým, tak na to potřebuju lidi,“ vytahuju se jako tričko. Já a legenda…
„To jistě, ale poslední rok jste to neudělal,“ vloží se do věci Greta. Jo, to je fakt, co jsem přišel do novýho života, snažil jsem se vrátit ke starým časům, už je asi na čase to změnit. Doba, kdy jsem si na dovolený nechal udělat na hlavě černobílý dredy, už dávno minula, to mi bylo devatenáct. K tomu se vracet nechci, špatně se to sušilo a občas mě bolelo za krkem, když mi o pár cenťáků povyrostly. Byly těžký. Když jsem je pak shodil, měl jsem pocit, jako bych lítal. Tomova epizoda s copánky, to byl taky dobrej úlet, ale naštěstí v tomhle životě mu tuhle blbinu nikdo neporadil, tady má svoje úžasný starý dobrý dredy.
„Nějak jsem přestal experimentovat, co?“ odpovím otázkou s rozpačitým úsměvem. Co jim mám na to říct? „Chystám se to změnit, ale nejdřív musí přijít nápad,“ dodám, ale vtom se už otevírají dveře a do místnosti vejde Georg. Ručník ještě kolem krku, vlasy má vlhký, ale jak zblejskne půvabnou blondýnku, hned se mu očička rozzáří. Ještěže je tady někde Vanessa, ta si ho snad pohlídá, aby nezačal blbnout. Představím ty tři, Geo se k nim chová uctivě, ví, o co jde, na to dostal instrukce, ale zaplaťbůh, převezme po mně konverzaci a já si můžu chvilku oddechnout. Když dorazí Tom a Gustav, už jsem úplně z obliga. Holky nevědí, kam s očima, kluci jim lichotěj, všichni se smějou, a já ani nevím, o čem je řeč. Jsem jim vděčnej… po koncertě jsem šíleně utahanej.
„Bille, můžeš na chvilku?“ zavolá mě Carl, abych vyšel ven z místnosti, a já se poslušně zvednu.
„Omluvte mě,“ hodím očima po holkách, ale sotva mě vnímaj. „Co se děje?“ zeptám se otráveně, Carl moc dobře ví, jak bejvám po koncertě vyřízenej, tak co otravuje?
„Erik s tebou chce mluvit, musíš mu říct, co a jak s tím jeho hologramem,“ dostanu příkaz od šéfa. Sakra… Erik a jeho hologram. Ten chlápek je celkem nebezpečnej, ještěže Tom neví, co mi Carl chtěl, a ani nemůže jít za mnou, protože ten by mě za ním samotnýho nepustil. Tvrdí, že po mně Erik jede, a těžko mu to můžu vymlouvat, když to tak opravdu vypadalo.
„Kde je?“ zeptám se manažera, a když mi ukáže vedlejší dveře, zaklepu a vejdu. Nebudu čekat na vyzvání, chce se mnou mluvit, tak mě nejspíš čeká. Krom toho, je to můj zaměstnanec, tak co…
„Á, Bille,“ radostně se rozzáří Erikova tvář, když mě uvidí ve dveřích. „Pojďte dál, jsem rád, že vám Carl vyřídil můj vzkaz tak brzy. Potřebuju si s vámi promluvit o tom, jak jste se cítil při koncertě,“ mele jak kafemlejnek, ani mě nenechá říct půl slova, jen mi ukáže židli naproti sobě. Na stole před sebou má počítač, kterým tu šarádu nejspíš ovládá, tak se usadím a čekám.
„Tak jak?“ zvedne ke mně oči, když nic neříkám.
„Dobrý. Zvykl jsem si rychle, myslím, že s tím nemám žádnej problém, jen chvilku trvalo, než to z nás po koncertě vaši asistenti sloupali,“ odpovím upřímně. „Ty vlasový senzory byly trochu nepříjemný, tahalo to, ale nic bolestivýho,“ ujistím ho. „Jak kluci, to nevím, ještě jsem se jich nestihl zeptat, ale nikdo z nich si v pauzách nestěžoval, takže to maj asi podobný,“ vyprávím mu, a netrpělivě koukám po dveřích, abych co nejdřív vypadl. Přece jen, Gretu a tu její kámošku jsem pozval do backstage já, tak bych tam měl být.
„To je výborné, úžasné… skvělé,“ vycení na mě Erik svoje bílý zuby zpoza monitoru. „Jsem rád, že to pro vás není moc nepohodlné, to bych si musel vyčítat, kdyby vás to třeba někde tlačilo,“ dodá ještě a tak blbě na mě pomrkává, jako by mu to, co právě řekl, přišlo nějak extra vtipný. Když na to nijak nereaguju, pokračuje. „Co se týče přenosu, už jsem to říkal vašemu manažerovi, všechno vyšlo perfektně, jak jsme očekávali. Fenomenální úspěch… podle zpráv fanoušků byl přenos dokonalý, většina z nich psala, že během koncertu měli tendenci vstát a jít si na vás sáhnout… a upřímně řečeno, ani se jim nedivím,“ zazubí se zase Erik. „Měli vás doma v obýváku, po tom jistě touží miliony lidí, že?“ mrkne na mě.
„No… to nevím,“ pokrčím rameny. „Já jen vím, že můj syn touží po tom, mít mě co nejdřív doma, tak když dovolíte… jestli je to všechno…“ zvednu se ze židle, abych mu naznačil, že už musím.
„No jistě, váš roztomilý synáček… miluju malé děti, jsou tak rozkošné… a zvlášť váš Davídek, to je takový správný rošťák, koukal jsem, jak jste byli tuhle v té talkshow, byl úžasný. Kolik že mu je?“ zeptá se, evidentně zdržuje, protože jestli to viděl, musí si pamatovat čtyři Dejvovy prsty, co se tam s nima tak namáhal, div si je nezlomil.
„Byly mu čtyři,“ stručně odpovím, aby mě nepovažoval za nezdvořilého, a nerozhodně stojím vedle židle.
„No jo, letí to, co?“ usmívá se a vstane. „Tak já vás nebudu už déle zdržovat,“ mluví, zatímco se ke mně přiblíží a vyloženě drze mi položí ruku kolem ramen a doprovází mě ke dveřím. Trošku se zavrtím, abych mu dal najevo, že mi to není příjemný, ale on jako když se nic neděje, ještě mě na to rameno poplácá, a trošku sjede rukou níž na lopatky, když tou druhou otevírá dveře svýho kutlochu. Cítím, jak se ta jeho nenechavá pazoura sune až k pasu… no sáhne mi na prdel a dostane pěstí… tou s prstýnkama… slizoun jeden otravnej. Tom měl pravdu… myslel jsem si, že je to jen jeho blbej pocit, ale úplně z něj cejtím, že by mě nejradši ohnul přes ten stůl, u kterýho jsme seděli.
„Tak nashle,“ protáhnu se rychle dveřma, než ta ruka vážně stačí sjet až na moje půlky a vydechnu si, když mi krátce odpoví a zavře. No fuj! To bylo děsný. Představa, že se na mě tenhle úchyl vrhne, mi skoro otočila žaludek naruby, ještěže jsem nejedl.
„Kdes byl?“ zeptá se mě nenápadně Tom, když se vrátím mezi ostatní. „Vypařil ses, ani jsem si nevšiml,“ trochu mi vyčte.
„Na záchodě,“ zalžu, protože bych nerad, aby se Tom vydal zbouchat Erika. Kdybych mu řekl, že po mně fakt vystartoval, je mi jasný, jak by to dopadlo. Jedna modřina Tomovi stačila. Nemusí bejt vybarvenej jak velikonoční kraslice i na mou svatbu, tam by se mi jeho neúčast špatně vysvětlovala. Erik není žádná sušinka, určitě by si s tím mým tělesným strážcem lehce poradil. Tom jen přikývne, jako že v pohodě, a nenápadně mi stiskne ruku, než se ode mě zase odpojí.
Konverzace mezitím probíhala asi živě, Karolína už se hezky rozmluvila, a jak se dalo čekat, nejvíc ji zajímá náš bubeník. Vyptává se ho, jaká byla svatba, co manželka, a co miminko a Gustav jí ochotně líčí podrobnosti své svatební cesty, netuše, že tahle holka do něj byla kdysi zamilovaná, to jsem mu radši zatajil, aby se jí nevyhýbal. Gretu si vzal na paškál zase Georg a Tom mu občas přihazuje nahrávky… jsme prostě sehranej tým, když o něco jde, umíme táhnout za jeden provaz. Jsem domluvenej s Carlem, že nás přijde za půlhodinky vysvobodit, aby se to moc neprotahovalo, a pak už budeme moct jet domů. Další koncert je až pozítří, stačí, když vyrazíme ráno auty, takže mě čeká ještě jeden společnej večer a noc se Sabine, pak už to bude jen samej hotel… a Tom. Nemůžu se dočkat, až budu mít pokoj vedle něho. Sice si budeme muset dávat hodně pozor, aby nás někdo nenachytal, ale budeme zase chvilku spolu.
„Tak co, Bille? Co chtěl Erik? Už jsi za ním zašel?“ slyším za sebou Carla, kterej nás přišel konečně vysvobodit. A do prdele… zatrne mi, když mi dojde, na co se mě to zeptal. To je vůl, takhle mi tu nevinnou lež zkazit. Tom po mně loupne očima, když si uvědomí, na co se mě Carl ptá, vidím na něm, jak ho jméno Erik pěkně napružilo. Otočím se k manažerovi, abych se při tom nemusel dívat Tomovi do očí, když už jsem se nechal tak blbě nachytat, a odpovím mu jen stručně.
„Jo, ptal se mě, jak jsme se cítili v tom jeho oděvu, a říkal, že to bylo úspěšný. Mluvil jsem s ním jenom krátce mezi dveřma,“ pootočím trošku hlavu zpátky k Tomovi, aby tuhle poznámku dobře slyšel, byla jenom pro něj. Snad se to proboha neprovalí, vždyť se nic nestalo, tak není důvod, proč by měl žárlit. Nejsem malej, abych si Erika neudržel od těla, na to Toma nepotřebuju. Jen bych nerad, aby věděl, že jsem mu kecal, to je všechno.
„A co vy, kluci, taky dobrý?“ zeptá se Carl ostatních, a když mu to všichni odkývaj, začne tu naši společnost rozhánět. „Tak pánové, myslím, že už je čas to tady sbalit a frčet si domů odpočinout, dámy jistě prominou, ale musím si ty svoje chlapce udržovat fit, aby mi pak na pódiu nepadali únavou jako mouchy,“ snaží se bejt vtipnej, ale krom něho se nikdo moc nesměje. Holky jen pokyvujou, usmívaj se, nejspíš tahle půlhodina byla pro obě docela velkej zážitek, a když se loučíme, nenápadně Gretě připomenu, aby byla za deset dní připravena na svatbu. No… hlavně abych na ni byl připravenej já…
autor: Janule
betaread: Áďa
Prstě užasný ae docela by mě zajimalo jak se z tohohke vymotáš 😀 pokraško rychlee 😀
Tak už je u něho Sabine…chjooo…:(
Ale už se moc moc těším na další dílek! 🙂 Tento byl úžasnej…**
Já se budu muset psychicky připravit taky… 😀
Každopádně jsem pyšná na Billa, strávil první noc vedle ženský v životě 😀 A ten Erik byl fakt slizoun, ale kdo by si nebrousil zuby na Billa, takže ho chápu… Jinak, musela jsem se usmívat při myšlence, že Billův a Tomův nynější účes je jen přechodný, že si to po pár letech hezky promysleli a vrátili se do do starých kolejí – ke starým vláskům 😀 Bodejť by.
Dobře, těším se na další neděli 🙂 Ne, netěším!!! Svatba. Ách…
no jo…Erik…xD
Nechci svatbu!!!:-@ Sakra! Doufám, že se něco semele!! *fňukání* Jinak se mi líbí, jak Billovi Tom chybí… <3 Těším se na další díl, který se tu doufám, objeví už brzo!<3
Ooo, jsem silně Janul zvědavá, co na nás vymyslíš…
Já taky nejsem připravená!!! Na tu svatbu, myslím. Žádná svatba, dobrá svatba! No, to je sice blbý heslo, ale naprosto přesně vystihuje moje pocity 🙂
Jé, to bylo roztomilý, ta pasáž o dvojčecích vlasech. Ach jo, ty Billovy copánky, ty mi budou tááák chybět. Sice se mi to jeho číro moc líbí, ale ten předešlej účes… škoda mluvit, to byla prostě krása. Jo a taky jsem ráda, že Tom se navrátil ke starým dobrým dredům. Dobře, sice jen v tvé povídce, ale i tak si to užívám 🙂
Vždycky, když je tady nějaká zmínka o svatbě, tak je mi strašné smutno. Už takhle, když jsem četla, jak Bill ležel vedle Sabine 🙁 🙁 Normálně se mi nahrnuly slzy do očí. Na Billa už dávno naštvaná nejsem 😀 Tak doufám, že mě brzy zase něčím nedostane 😀 Tak mi jej dokonce bylo strašně líto, při tomhle díle. Vím, že i pro něj to musí být strašné tam tak vedle ní ležet a vědět, že ona není Tom. Ale beztak, být Tomem, tak bych se užírala co se tam u nich v ložnici děje 😀 Já normálně moc žárlivá nejsem, ale co je moc, to je moc 😀 Vím, že to takhle být musí, už to nikomu nevyčítám a ani nejsem na nikoho naštvaná, ale tak člověka vždycky napadnou ty blbé myšlenka ´co když´ 😀 😀
No snad nebudou kluci moc dlouho trpět 🙂 Ale vidím, že spíš Tom žárlí na Erika, než na Sabine 😀 😀