autor: B-kay
„J-já,“ nervózně tiskl rty a snažil se vymyslet cokoliv, co by omluvilo, nebo vysvětlilo jeho chování. Nedokázal však najít ta správná slova. V hrudi mu mocně bilo srdce, které bylo alespoň na krátký okamžik skutečně šťastné.
„Ne, nic neříkej. Já vím přesně, co cítíš. Nemusíš se omlouvat. Prostě jsi udělal stejnou chybu jako já tenkrát. Také jsem chtěl alespoň na chvilku okusit, jaké to může být,“ najednou se zasekl. Všechno, co měl na srdci, mu najednou přišlo úplně směšné. Neodvážil se dokončit větu, kterou začal.
„S klukem?“ Tom to dořekl za něj.
„Jo,“ přiznal tiše a nesměle pohlédl na Tomovy zčervenalé rty. Jestli se mu předtím líbil, tak teď mu přišel mnohem krásnější. Kdyby mohl, pohladil by konečky prstů své rty a snažil se zapamatovat přesnou chuť těch Tomových. Byl to jenom jediný, lehký polibek… krátké líbání, které to všechno jenom zhoršilo.
Cítil se hloupě. Ruce se mu neovladatelně třásly a on sám měl problém zastavit chvění, jež přetékalo jeho tělem.
„Už na to nebudeme myslet, ano?“ našel v sobě ztracenou sílu a odhodlání a rychle vyšel z auta. Tom udělal totéž a beze slova jej následoval ke dveřím.
„Nechci ti být na obtíž. Pokud by to, co se stalo, mělo změnit vztah mezi náma, raději půjdu,“ svlékl si teplý svetr a smutnýma očima sledoval Billa, jehož kroky přímo automaticky vedly do kuchyně. Nic neříkal, nesnažil se mu jakkoliv odpovídat. Byl ze všeho až příliš zmatený. Jedinou věcí, kterou si byl jistý, bylo to, že o Toma nechtěl přijít. Potřeboval jej. Byl jedinou osobou, se kterou dokázal souvisle mluvit bez toho, aby se trápil kvůli Sáře.
Díky němu si konečně začal uvědomovat, že i když už Sára u něj nebyla, musí žít! Musí začít bojovat a zvládnout to i bez ní! Má přeci právo být také ještě jednou skutečně šťastný. Vážil si jí, byl do ní zamilovaný, ale všechny tyto pocity byly pouhou krásnou vzpomínkou. Proč by se měl do konce života bránit něčemu tak krásnému, jako je láska? Proč by se měl trápit a odmítat ji jenom kvůli tomu, aby jí zůstal věrný? Možná to mohlo znít sobecky, ale on to tak skutečně cítil. Teď už si byl jist, že kdyby se mu naskytla šance opět milovat a být milován, nedokázal by ji odmítnout…
Bezmocně se zapřel do tvrdé desky stolu a s přivřenými víčky se snažil přemýšlet. Takhle to přeci dál nešlo. Pomalu z něj začínal bláznit. Jeho polibky byly tím nejkrásnějším, co mohl v poslední době cítit. Kdykoliv zavřel oči, viděl jeho tvář. Nadával si za to, že není dost silný. Vyčítal si, že tomu tak snadno podléhá, dokonce to potřeboval. Bál se být v jeho blízkosti. Bál se už úplně všeho. Všechno to přišlo strašně rychle, a přesto ve správnou chvíli…
„Bille?“ téměř bez dechu zvedl tvář a vyděšeně hleděl do vzduchoprázdna před sebou. Neměl dostatek odvahy na to otočit se a podívat se mu do tváře. Byl zbabělý a snad poprvé si to dokázal přiznat. „Říkal jsem ti, že ti zbytečně ublížím,“ slyšel Toma šeptat a cítil, že je na tom úplně stejně, jako on sám.
„Tys mi přeci neublížil,“ těžce polkl a snažil se zastavit slzy, jež mu pomalu kropily tvář.
„Trápíš se. Trápíš se kvůli tomu, co jsem udělal. Jak se ti mám omluvit? Udělám cokoliv,“ jeho hlas byl zoufalý a bezmocný. Měl se ovládnout… neměl to dělat. Všechno tím jenom pokazil. Najednou se všechno zdálo být mnohem těžším a komplikovanějším.
„Mám jenom strach. Nic víc,“ bolestivě stiskl rty ve chvíli, co si jej Tom k sobě otočil a zahleděl se mu do uplakané tváře.
„Pláčeš,“ zašeptal a prstem obkreslil přesnou trasu Billových slz. Až příliš pozdě si uvědomil, kde končila. Jeho ukazováček sám sklouzl k Billovým rtům. „Na tvém místě, bych dělal totéž,“ každé jedno slovo ho stálo veliké odmítání a sílu ubránit se vůči tomu, co se pomalounku rozlévalo celým jeho tělem.
„Nepláču proto, žes mi ublížil. Pláču proto, že se o tebe bojím. Nechci tě ztratit. Nechci abys odešel, zároveň ale vím, že pokud tady zůstaneš, nedokážu se dlouho ovládat a udělám hloupost,“ nesměle zvedl svou dlaň a krátce Toma pohladil po čelisti. „Nechci tě ztratit,“ zopakoval hlasem poznamenaným pláčem a bezmocně se k Tomovi přitiskl.
„Neztratíš mě,“ Tom tomu nedokázal uvěřit. Tahle slova poslouchal úplně poprvé. Jeho bratranec se bál akorát tak o své peníze a o svou zchátralou barabiznu, nic víc jej nezajímalo. To, zdali je Tom šťastný nebo ne, zdali je smutný a potřebuje obejmout, jej nikdy netrápilo. Viděl v něm jenom přítěž, nic víc…
Jejich objetí bylo zoufalé. V srdcích jim zrálo něco, čemu se oba snažili vyhnout a zabránit tomu. V tu chvíli si ještě vůbec neuvědomovali, že i kdyby se proti tomu bránili jakkoliv, našlo by si je to i samo. Člověk je imunní vůči mnoha věcem, láska mezi ně však nepatří…
„Můžeš mi to slíbit? Prosím,“ Bill se chvěl v jeho náručí jako malé dítě. Bylo mu tak krásně, když byl u něj. Zapomínal na všechny starosti. Zapomínal na všechno to, co jej trápilo. Zapomínal na Sáru…
„Nerad slibuju. Udělám ale všechno proto, aby to tak bylo.“ Billovi tohle stačilo. Taky neměl rád sliby. Hlavně tedy ty, které se nedají splnit. Přesně takovým slibem byl ten, který dal sám sobě, jakmile Toma políbil. Slíbil si, že to bylo naposled, co něco takového udělal…
„Divím se, že tady ještě nebyl Andy. Mamka se o mě moc bojí a chtěla, aby tady se mnou zůstal. Já ale myslím, že tady mám dostatečnou ochranku,“ Bill se na Toma něžně usmál a vložil si mezi rty dalšího gumídka. Oba byli až příliš vyčerpáni na to, aby stihli něco dělat. Celý den se procházeli po městě a i přes Tomův rázný nesouhlas s ním Bill běhal po obchodech a nakupoval nejnutnější oblečení.
Domů dorazili kolem deváté večer a oba zapadli na gauč do obýváku.
„Nestihl jsem se ti ani poděkovat. Děkuju, Bille. Za tohle všechno. Vlastně za všechno, co si pro mě udělal,“ sám nevěřil, že by to ještě dokázal, ale usmál se. Úplně poprvé od doby, co se s Billem poznali. Vlastně si ani sám nedokázal vzpomenout, kdy se usmíval naposled.
„Já to dělám rád.“ Dění v televizi už nezajímalo ani jednoho. „Proč se neusmíváš častěji? Moc ti to sluší,“ nedokázal si pomoct, musel se jej dotknout. I když jenom na krátký okamžik. Tom se do jeho doteku opřel a uvolněně vydechl.
„Neměl jsem důvod se smát,“ přiznal.
Bill se na něj chápavě pousmál a ještě jednou jej pohladil. Poté se raději opět otočil na televizi. To ticho a tma… všechno to působilo tak intimním dojmem, až jej to polekalo. Rychle natáhl ruku a přiložil si svou nedopitou sklenku ke rtům. Nebyl zvyklý pít, ale dnes by to bez alkoholu nedokázal.
„Dáš si ještě?“ otočil se na Toma s nahnutou lahví.
„Trošku…“
Během několika minut se do nich jedna flaška úplně propadla. Prostě se potřebovali uvolnit. Všechno to trápení a strach… Nervozita a nejistota, zdali dokážou odolat nebo ne… Všechno se to na nich podepsalo a oni se chtěli alespoň na chvilku uvolnit. Netrvalo dlouho a seděli na podlaze, smáli se snad úplně všemu a nevědomky se začínali mazlit. Vůbec jim to nepřišlo špatné. Prostě se k sobě tulili, přiopile se na sebe usmívali a dotýkali se tváře toho druhého.
„Konečně jsem tě rozesmál,“ zašeptal Bill motajícím se jazykem a položil se na záda. Tom jenom beze slova přikývl a položil se vedle něj. Naklonil se nad něj a dlouze se zadíval do těch nádherných očí.
„Jsi krásný,“ vydechl bez rozmyslu. Kdyby nebyl opilý, nikdy by neměl odvahu takhle jednat…
Před očima se mi ztrácí půlměsíc
Vidím tě v jeho světle
Ale teď zmizel a já zůstal sám
Vím, že tě teď musím najít
Slyším tvé jméno, nevím jak
Proč to nemůžem udělat tak
Aby nám ta temnota připadala jako domov?
Vidím tě v jeho světle
Ale teď zmizel a já zůstal sám
Vím, že tě teď musím najít
Slyším tvé jméno, nevím jak
Proč to nemůžem udělat tak
Aby nám ta temnota připadala jako domov?
Běžím monzunem za světem
Na konec času, kde déšť už nebolí
Bojuju proti bouři,
Chci znovu vidět modré nebe
A když se ztratím, myslím na tebe
Společně poběžíme někam jinam
Monzunem
Jen ty a já
Na konec času, kde déšť už nebolí
Bojuju proti bouři,
Chci znovu vidět modré nebe
A když se ztratím, myslím na tebe
Společně poběžíme někam jinam
Monzunem
Jen ty a já
A nic mě nedokáže zadržet
Musím se k tobě vrátit
Monzunem, hej, hej
Bojuju proti jeho síle, která mě obklopuje
Ať mě dovede přímo k tobě
Poběžím ve dne v noci
Budu s tebou brzy
Jen ty a já
Budeme tam brzy
Tak brzy…
Musím se k tobě vrátit
Monzunem, hej, hej
Bojuju proti jeho síle, která mě obklopuje
Ať mě dovede přímo k tobě
Poběžím ve dne v noci
Budu s tebou brzy
Jen ty a já
Budeme tam brzy
Tak brzy…
autor: B-kay
betaread: Janule
🙂 No vidíte, tak to má být 🙂 Hezké. Přeji klukům sílu na to, aby se dokázali vykašlat na konvence a na zbourání zbytečné bariéry, kterou si vytvářejí jen a jen oni sami… A aby jim v lásce nic nebránilo 🙂 Myslím, že je skvělé, že Bill nezapoměl milovat. Už jen to dát najevo :)))
Ano, alkohol dělá divy…
no pěknýýý…
no konečně vy dva…xDD
ano! <3 a bude sex xD ale pak si to budou vyčítat, až vystřízliví a Tom bude chtít odejít…ne! Neodejde x) doufám
A toto je prípad, kedy je alkohol užitočný 🙂 Snáď to ráno nepokazia. Je to nádherný príbeh.