autor: Ainikki
Těsně před tím, než se ozval domovní zvonek, koukal na monitor svého počítače a snažil se přihlásit na předměty, které mu v tomto roce do oboru sportovní management ještě chyběly. Samá nuda, a přitom on nebyl hloupý, spíše velmi inteligentní, ale učení mu nic moc neříkalo. Basket a všeobecně sport byl jeho láska, tak proč ještě k tomu ty věci okolo? Očividně pookřál nad faktem, že má důvod tuhle nedůležitost odsunout stranou, zvedl se ze židle a šel ke dveřím otevřít.
„Čau, sporťáku.“ Pozdravila ho holka v úzké minisukni, která tak tak zakrývala její vskutku působivé pozadí, délku jejích nohou jen násobily botky na vysokém podpatku. Svůdně našpulila rty a zamrkala. Tom se na ni usmál.
„Ahoj, Beate.“ Pozdravil ji a povytáhl obočí v očekávání. Chtěl jí dát prostor zaútočit. Byla to taková jejich malá hra. Tahle číča byla jediná, se kterou spával delší dobu. Poznal ji hned na začátku prváku a zanedlouho mu bylo jasné, že Beatka je tak trochu do větru. U ní nehrozily žádné city, byla stejná jako Tom. Chtěla si jen užít. Mnoho kluků by ji jednoduše označilo za běhnu a vůbec by se s ní nepárali. Tom si ale udržoval svou tvář. Chovat se k ženě slušně bylo pro něj důležité. Vlastně ani nevěděl, kdy a jak k těmhle pravidlům dospěl, ale líbila se mu.
„Jaký jsi měl prázdniny, ty můj krasavče?“ Začala nenucenou otázkou a přesunula se do jeho blízkosti. Zabouchla za nimi vchodové dveře a zatím se jen škádlivě otřela svými rty o ty jeho.
„Docela fajn.“ Odpověděl stručně a donutil ji, aby ho pořádně políbila. U ní se nemusel zdržovat s obvyklými řečmi, které většinou vedl s dívkami v rámci předehry. Ona byla taková jeho cyklická tutovka. Vždycky se k ní po nějaké době rád vracel, pokud nebyl po ruce nikdo lepší. Proto nebylo divu, že všechno bylo jen dílem okamžiku. Cestička z poházeného oblečení, jež se táhla do ložnice, mluvila za vše.
…
Bill stiskl malý zvonek u zadního vstupu pro zaměstnance do krytého bazénu a vyčkával, až mu bude otevřeno. Sport rozhodně nebyl jeho silná stránka, ale trochu pohybu potřebuje každý, a on objevil příjemnou relaxaci a uvolnění v plavání. Nijak se nedřel, chodil tak dvakrát do týdne, pokud mu to umožňoval plný denní program, dal si pár bazénů a pak se jen tak ráchal v příjemně osvěžující vodě.
„Nazdar, Bille.“ Pozdravila ho střapatá, světle hnědá hlava, která se objevila mezi futry a pustila ho dovnitř. Tenhle kluk studoval kulturu středověku a na škole byl o dva roky výš, tudíž v ročníku pro něj Bill nepředstavoval konkurenci, proto neměl nejmenší důvod ho ignorovat tak jako ostatní. Tady v bazénu dělal jen brigádu a Billa sem na chvilku pouštěl po zavíračce na oplátku za to, že mu sem tam vypracuje nějakou tu esej do školy. S tím Bill neměl problém. Stejně byl napřed. Látka z vyšších ročníků mu nebyla tak úplně cizí, a když náhodou o některé problematice mnoho nevěděl, jednoduše si přečetl něco navíc. Rád si rozšiřoval obzory.
„Ahoj, Elfriede.“ Opětoval pozdrav a trochu se pousmál.
„Pojď dál. Je čistej vzduch. Nikdo tu už není.“ Ujistil ho El a podal mu klíček od jedné ze skříněk v šatně. Bill poděkoval a šel se převléknout do plavek. Před vstupem do vody si ještě svoje napletené dredy svázal pevně do gumičky a nejdříve smočil jen pár prstů u nohy, aby vyzkoušel teplotu vody, i přestože věděl, že tady uvnitř ji udržují stále stejnou. Potom už se po schůdkách zvolna nořil do hloubky. Bylo fajn, být tu úplně sám. Nerad sem chodil v normální návštěvní době. Bývalo tu spoustu lidí, a hlavně dětí, a ty nedělají nic jiného, než stříkají a jeho vlasy se tak špatně suší.
„Aaach.“ Vydechnul nahlas, když měl vodu až po bradu. Dlaněmi kolem sebe rozčeřil hladinu a smočil si ještě krátce obličej. Teď už zbývalo se jen odstrčit od stěny a trochu rozhýbat ty svoje ztuhlé svaly. Plaval zvolna, nebyl to závod, navíc nehodlal vylézt udýchaný a zarudlý jako rajče.
Po zhruba deseti délkách se zachytil okraje a položil si hlavu na pokrčený loket. Nohy a trup nechával volně splývat těsně pod hladinou a jen tak odpočíval. Snad si i dovolil nechat na pár minut klesnout víčka.
…
Ležel na posteli, strnulý, nervózní. Těkal očima všude po místnosti, ale i přesto mu pohled občas sklouzl na levou polovinu jeho lůžka, kde ležela jeho sestra do půl těla svlečená, sem tam se hladící. Bylo mu patnáct. Byl oficiálně dospělý. Snažil se pořád dokola si v hlavě přemítat ta slova svých rádců, že je nejvyšší čas, aby zplodil potomka. Chtěl k tomu přistoupit jen jako k panovníkově povinnosti, ale nešlo to. Královský obelisk zůstával mrtvý, ochablý. Ó, jak trapně se v tuto chvíli cítil.
Odstrčil ruku své manželky, která se ho pokusila pohladit, a s povzdechem vstal z postele. Vyšel z pokoje na terasu a zahleděl se do zeleně královských zahrad. Potřeboval se uklidnit. Malinko se začít soustředit. Možná, že potom to půjde. Sám tomu ale moc nevěřil. Nedokázal být tím panovníkem jako jeho děd a nebo matka, která mu pomáhala vládnout tak zoufale krátkou dobu. Pouhé tři roky a potom Smenchkare zemřel. Až nyní si uvědomoval, jaká skutečně byla ona a faraón Amenhotep III. Pocitově chladní, zapálení pouze pro státní záležitosti a moc. Možná byl ještě pořád příliš mladý, že ze svého srdce nedokázal vypudit touhu po něčem tak prostém, jako byla láska. Připadal si strašně opuštěný, ztracený v tom obrovském paláci a drcený tlakem, který na něj byl neustále vyvíjen ze strany rádců, lidu, nepřátel, kteří hrozili, že jeho zemi pohltí válkou.
„Cožpak se ti nelíbím?“ Anchesenpaatona došla až k němu, zezadu ho objala a vtiskla mu polibek na rameno, otírajíc se o něj svými plnými ňadry. Její náruč byla jako náruč jeho matky. Cítil se v ní klidný, ale nic víc. Nechápal to. Vždyť byla přeci moc krásná.
Královnina ruka sjela k jeho pasu a pokusila se z něj strhnout bederní roušku, poslední kousek oblečení, který měl na sobě.
„Ne,“ zadržel ji a téměř až poděšeně couvnul. „Odejdi, prosím.“ Pípnul a sklonil hlavu. Připadal si provinile. Všechno zkazil.
„Odmítáš mě?“ Zasyčela najednou Anchsenpaatona zlobně.
„Já nechci.“ Dostal jen ze sebe přidušeně. Střelila po něm rozzuřeným pohledem.
„Ubožáku.“ Ucedila ještě skrz rty, když nakvap odcházela z jeho pokoje. Nejspíš si myslela, že se to k jeho uším nedonese. On to ale slyšel a bylo mu o to hůř.
…
„Bille!“ Ozvalo se náhle až neuvěřitelně nahlas. Bill sebou úlekem trhnul, až mu lokty, o které se podpíral na kraji bazénu, sjely dolů a on se octnul pod hladinou. Rychle se vynořil, prskal kolem sebe vodu a vytíral si ji z očí. Sakra, vlasy! Uvědomil si a bleskově si sáhl na hlavu. Byly durch. Napletené pramínky ztěžklé a nacucané jako houba.
„Do prdele!“ Ulevil si Bill nahlas. To už k němu mezitím došel Elfried rozesmátý od ucha k uchu.
„Co tu vyvádíš, chlape? To sis dal jako šlofíka, nebo co? Já myslel, že sem se chodí plavat.“ Křenil se na něj dál.
„Nespal jsem. Jen jsem se tě leknul. Co tak ječíš?“
„45 minut uběhlo, kámo. Šel jsem tě vytáhnout ven, protože se tady dneska nemůžu zdržet.“ Vysvětlil mu a významně si poklepal na hodinky.
„Jasně, už lezu, promiň.“
…
„Ještě víno, koťátko?“ Zajímal se pozorně, a když kývla, utrhl z hroznu jednu kuličku a vložil ji své společnici přímo do úst.
„Tohle na tobě miluju. Dokážeš to udělat nevšední, i když je to jenom sex.“ Pochválila ho, když dožvýkala to sladké ovoce. Ten kluk byl pro ni neuvěřitelný. S ostatními si to jen odbyla a odcházela, aniž by se ji snad snažili zastavit, Tom ale vždy přisadil velice příjemný bonus. Zahrnul ji péčí a mile ji obskakoval. Do postele jí nosil laskominky, dobré pití, a pak si ji hýčkal. V jeho náručí si připadala výjimečná, přesto to ale nikdy neprobíhalo moc dlouho. Měla to odpozorované. Ta příjemná pohodička s trochou konverzace trvala tak hodinku, a pak ji velice vybraně dostal z bytu pryč. Teď už ani nemusel. Věděla, kdy má odejít.
Snědla ještě trochu vína a zvedla se z postele. Při oblékání mu předvedla takové menší divadélko. Bylo to jako striptýz naruby, Tom se docela bavil a se zájmem ji pozoroval.
„Až budeš mít zase chuť, tak brkni.“ Řekla jen Beate, sklonila se nad ním, dala mu poslední pusu, a pak už se jen její zadeček zavlnil mezi futry.
…
Bill došel do svého pokoje na studentské ubytovně a začal ze sebe svlékat mikinu a tričko. Cítil totiž, že to má celé na ramenou a zádech mokré, jak mu odkapávala cestou z bazénu voda z vlasů. Bylo to nepříjemné. Zvlhlé kusy oblečení poskládal na topení a šel do koupelny. Z malé skříňky pod umyvadlem vytáhl fén a pustil se do sušení. Zapnul ho na maximální výkon, chtěl to mít rychle odbyté, protože byl unavený. Nový školní rok se rozjel v závratném tempu. Každý z učitelů jim nakládal neuvěřitelné množství samostudia navíc, takže mezi občasnými schůzkami s Elke, a sezeními se Steinem, které si starý profesor nějak oblíbil, nedělal nic jiného, než že se těmi stohy práce prokousával.
Když už měl vlasy suché, alespoň tak, aby nezamokřil polštář, nechal toho a fén vrátil na svoje místo. Stáhl ze sebe ještě džíny a oblékl si jen boxerky, které nosil na spaní. S úlevou se zavrtal do přikrývek a spal snad hned, co se jeho tělo dotklo matrace.
…
Započal se devátý rok jeho vlády. Byla doba záplav, on seděl v hlavním sále na svém trůnu a věnoval se nějakým svým povinnostem. Nechával se ovívat dvěma mouřeníny, kteří ve svých mohutných rukou třímali obrovské vějíře z pavích per, přesto se ale necítil nijak moc pohodlně. Sáhl pro brk a podepsal další dekret, který mu byl jeho bývalým učitelem Ajem, nyní hlavním rádcem, přistrčen k podpisu. Pořád to samé. Buď nějaké nové ustanovení, zákon a nebo schvaloval stavbu nových chrámů a jiných budov, které se v posledních letech stavěly v poměrně velkém měřítku, protože ty zasvěcené Atonovi byly bourány a bylo nutné vybudovat nové, pro pantheon Amonův.
„Chtěl bych ti také dnes někoho představit, můj pane.“ Zmínil se mu jen tak jakoby na okraj Aje a podal mu další svitek. Tutanchamon ho jen zběžně přeběhl očima a znovu vymaloval svůj zdobný podpis.
„Ano, a koho?“ Pokusil se, aby to znělo alespoň malinko, že ho to zajímá, ale nevěřil, že se mu to příliš povedlo.
„Už jsem se ti o něm zmínil. Tvůj nový vrchní velitel stráží. Odvrátil na severu země chetitské nebezpečí, jež hrozilo, že prolomí naše hranice. Před pár dny se vrátil z toho nadmíru úspěšného a vítězného tažení. Měl bys mu projevit svůj vděk.“
„To bych asi měl.“ Připustil bezvýrazně Tutanchamon. Byl otupělý, netečný, a to i přesto, že byl za podobné lidi rád, protože válka jako taková ho děsila. „Ať tedy předstoupí.“ Vyžádal si ho hned. Chtěl to mít co nejrychleji za sebou.
Ani nepostřehl, že Aje pokynul rukou na stráž, jež stála u dveří. Jeden z vojáků se pohotově vytratil a za chvíli se vracel v doprovodu ještě někoho dalšího.
„Ehm,“ odkašlal si malinko faraónův rádce, aby upoutal panovníkovu pozornost. Ten zvedl oči od papyru, do kterého se začetl malinko více, než u něj bývalo zvykem, a podíval se na nově příchozího, který před ním klečel, vzdávajíc mu tak úctu. „Mocný, představuji ti Heremheba, tvého věrného služebníka.“
Král zůstal ohromený. Byl tak mladičký. Mohli být tak stejně staří a on již vyzařoval tolik síly. A nebylo to jen tím tělem, jež by mohlo konkurovat svojí sošností samotným Bohům. Sálalo z něj cosi ochranářského, cituplného. Víčka, která zakrývala jeho oči, protože dotyčný upíral pohled k zemi, se zvedla a odkryla světle hnědé hřejivé duhovky. Setkaly se a zůstaly na sebe dál hledět. Tutanchamon ho shledal krásným, svým zvláštním způsobem. Nevypadal jako Egypťan. Jeho oči byly sice hnědé, ale o pár odstínů světlejší, než měl místní lid. To pro něj ale nebyla ta největší zvláštnost, protože jeho byly podobné. Ale vlasy. Co si vzpomínal, jen cizinci ze severu měli světlé vlasy. A on je takové měl. Byly to odstíny hnědé, světlající, a některé až téměř žluté, dlouhé a spletené do zvláštních tlustých pramenů, jež se mu jako hadi plazily po ramenou a zádech. Vypadalo to malinko jako jeho černá paruka z pěti vrstev copánků, jen s tím rozdílem, že jemu to zcela očividně vyrůstalo z hlavy.
A pak udělal něco, co krále jen utvrdilo v poznání jeho dokonalosti. Usmál se. Téměř neznatelně, ale on si toho všiml. Jeho plné rty se zvlnily v mírném pousmání a v očích mu vzplály tančivé jiskřící plamínky. Hned nato je zase sklopil. Ovšem on to viděl a zamiloval se do nich.
autor: Ainikki
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Další nádherný díl x) na týhle povídce úplně miluju, to jak se v ní střída současnost s minulostí; hlavně mám ale taky ráda tvůj styl psaní, vždycky se do toho úplně začtu a nevnímám okolí x)Taky jsem se musela smát nad větou: Královský obelisk zůstaval mrtvý, ochablý xD Nevim proč, ale prostě je to dokonale vtipná věta xD x) a Billovi plavání vůbec neuškodí, už je na čase, aby trochu nabral svaly a ne aby se jen válel v knížkách xD x) těším se na pokračování… x)
dokonalyy ^^
oh jak… romantické….
jak usnul v tom bazeně xD xD xD chudák takovy probuzení xD
To je krásný… Lepšíš se čím dál víc – co díl, to dokonalost… ^^
a je to, je to, je to…xD
Pěkné pěkné, těším se na další díl. A jsem zvědavá, co se bude dít, až se Bill setká s Tomem a pozná v něm toho udatného velitele vojsk ze svých snů:-)
Pěkné, moc pěkné!!!
jee… to bolo super.. rychlo pokrackoo..
no hurá…..
A teď mu bude Tom dělat stráž před ložnicí (a časem i jinde:)
Aaa konečněě dalšíí dílek…To je prostě upenááá náááádhreně napsaný…nemám slov…DOKOLANÝ…:-)
Wau to stretnutie Tutanchamona s Heremhebom bolo úplne fascinujúce. Musela som zatajiť dych 🙂