Loving Liar 31.

autor: Lady Kay

„Běž, Tome…“ obsah Billových slov byl v rozporu s jeho city. Sám nedovedl vysvětlit, proč jej posílá pryč, když celé dny i noci netoužil po ničem tolik jako po Tomově blízkosti. Občas říkáme něco, přestože to cítíme jinak. Někdy jdeme jinou cestou, než nám ukazuje naše srdce a ubližujeme tak nejen sobě, ale především lidem kolem sebe.

„Zůstanu,“ odvětil stroze kytarista a neustoupil ani o krok. I kdyby jej jeho dvojče tisíckrát vyzvalo k odchodu, neodešel by. I nadále by setrval na svém místě. Jeden odchod už stačil, další by už neunesl. Teď jen přimět Billa, aby přestal s touhle komedií a začal jednat podle svého srdce.

„Odejdi, Tomi. Slyšíš? Vrať se na svou oslavu mezi své přátele…“ černovlasý chlapec se pokusil vysmeknout z kytaristova sevření, ale Tomovy dlaně stiskly silněji jeho ramena. „Nechci tu být sám, zůstaňme spolu… Do noci…“ zašeptal dredáček a v Billovi hrklo. Tak proto je tu, proto věděl, že mu lže, proto byl tak sebejistý.

„Jsem trapnej. Tak mi to řekni…“

„Proč bych to…“

„Nikdy jsi to neměl číst… Měl jsem to roztrhat, zničit…“ Chlapci se konečně podařilo vyvléct se ze sevření kytaristových paží a poodstoupil k sedačce, na níž se posléze usadil. Tohle se nemělo stát.

„Děkuju ti.“

Bill ucítil horkou dlaň, jež zlehounka pohladila jeho tvář, uchopila jej za bradu a pomalinku nadzvedávala jeho hlavu. „Nebýt toho, nebyl bych tu… Tímhle,“ ukázal Billovi přeložený lístek papíru, „jsi mě k sobě přivedl.“ Tom dřepěl před Billem, oči upíral na chlapcovu tvář a v nervozitou zpocené dlani svíral papír, který mu jakýmsi způsobem dodával odvahy, poněvadž si byl jistý, že slova na něm napsaná vycházela z Billova srdce, ono vedlo mladíkovu dlaň.

„Přestaň s tím…“

„S čím?“ pohlédl pár čokoládových očí na hopera.

„Ty víš…“ šeptly plné rty. „Nebo jsem jediný, kdo si myslí… Kdo cítí, že nechceš, aby odešel, a že mnohem víc si přeješ, abych zůstal tady s tebou?“ Bill uhnul pohledem, nedovedl se dívat do Tomových očí, v nichž se odrážela jak láska patřící jen jemu, tak i bolest, jež rvala nejen Tomovo, ale i Billovo nitro. „Bille, Bille…“ pronesl kytarista spíše šeptem a zabodl pohled do mladíkových dlaní, složených v jeho klíně. „Nepřišel jsem proto, abych ti něco vyčítal, z něčeho tě obviňoval, přestože… To je fuk… Jsem tady, protože chci zachránit to, co mi poslední měsíce dodávalo sílu, chuť do života. Jenže sám nic nezmůžu, sám to nedokážu. Chápeš? Potřebuju tvoji pomoc, na kterou jsem celou cestu, co jsem mířil sem, spoléhal, ale ty místo toho jen zarytě kroutíš hlavou a pořád dokola opakuješ to samý…“ Tom zvedl pohled a jeho oči se setkaly s těmi Billovými, jež okamžitě ucukly, nadechnul se a pokračoval: „Teď mě nepřerušuj, hm?“ Bill téměř neznatelně přikývnul. To pro něj nebude problém, stejně neměl v plánu promluvit. Věděl, že by měl něco říct, jenže jeho hrdlo bylo tak stažené, že nebyl schopný vydat ze sebe ani hlásku.

„Fajn… Takže od začátku. Když jsem se dozvěděl pravdu, myslel jsem… Byl jsem si jistý, že sis ze mě celou dobu jen utahoval, že to všechno bylo od začátku naplánovaný, proto jsem tak vyletěl a udělal to, čeho jsem pak hořce litoval. Jenže pak… Když jsem se vracel, když jsem se probudil, když jsem tam seděl sám, bylo všude takový ticho… To ticho mě pomalu zabíjelo, připravovalo o rozum… Pak přijel Andy. Toho znáš, vyprávěl jsem ti o něm. Pamatuješ si, viď?“ Další přikývnutí hlavou, jež ujistilo Toma, že Bill ví, o kom je řeč, a že může pokračovat. „Než přijel, motal jsem se v kruhu. Jedna část mě mi pořád dokola opakovala, že jsi mě podvedl záměrně, ale druhá se mě snažila přesvědčit, že to tak není… Ale on mi pomohl otevřít oči, dík němu jsem dospěl k tomu, že jsi mi sice lhal v tom, kdo jsi, ale co jsi cítil a doufám, že pořád ještě cítíš, lží nebylo. Tenhle papírek, který mi Gustav dneska vtisknul do dlaně, mě usvědčil v tom, že jsem se nespletl a zavedl mě zpátky k tobě. Jenže ta jistota, se kterou jsem sem přišel, kterou jsem byl naplněn, mě pomalu opouští… Tvoje mlčení mi moc nepomáhá, spíš bych řekl, že mě připravuje o poslední zbytky sil…“

Dredatý chlapec sklonil hlavu, několikrát zamrkal. Když vyběhl z klubu a po svých se vydal ke Gustavovu bytu, celou cestu měl před očima Billa, jak otevírá dveře, se slzami dojetí mu poté padá kolem krku, protože stejně jako on v posledních dnech trpěl odloučením od jeho osoby. Jeho představy se ale pomalu rozplynuly, láska, již se snažil ze všech sil znovu vzkřísit, o níž si myslel, že je stále skrytá v Billově srdci, mu nyní proklouzávala mezi prsty. Ať se ji snažil zachytit, co mu síly stačily, vzdaloval se od ní víc a víc. A Bill jen sedí, kouká do země a mlčí. Takhle to nemá být…

„Proč neřekneš, co si přeješ? Proč neřekneš, že mě potřebuješ? Že jsem ti chyběl? Že jsi málem umřel, když jsme nebyli spolu? Že jsi po nocích snil o tom, že budeme znovu spolu? Že… Že mě pořád miluješ? Proč jen mlčíš? Proč, Billi? Na papír jsi to napsal moc hezky, ale… Potřebuju to slyšet, prosím. Nebo to byl jen žert a ty už mě nechceš? Hele, mně je jedno, kdo jsi… Jestli přítel nebo nepřítel, jestli jsi můj bratr nebo můj kluk… Pro mě jsi prostě Bill, můj Bill. Bill, kterého jsem zpočátku nemohl ani vystát, do kterého jsem se potom ale bláznivě zamiloval. Byl, jsi a budeš jedinou osobou, kterou jsem kdy miloval. Nic se nezměnilo…“ Tom znovu pohlédl na své dvojče, které se stále sklopenou hlavou pohrávalo s prstenem na svém prstě. V očích jej pálily slzy, snažící se dostat zpod pevně semknutých víček. „Řekni něco, Bille… Nevidím ti do hlavy, neumím číst myšlenky. Copak to, co žádám, je tak moc? Jen jedno slovo… Jedno jediné slůvko od tebe a všechno může být jinak. Prosím…“ za normálních okolností by Tom sám sebe považoval za ubožáka, nikdy se před nikým neponižoval, nikdy o nic neprosil, ale nikdy mu také nezáleželo na někom tolik, jako na osobě sedící před ním. Tenhle černovlasý klučina změnil celý jeho život, jeho pohled na svět, jeho názor na lásku. Předtím nikdy nevěřil na lásku na celý život, podle něj spolu ti lidé po pár letech byli spíše ze zvyku než kvůli tomu, že by se pořád tolik milovali. Dnes, v den svých 20. narozenin, dospěl k poznání, že pravá láska existuje, že můžeme najít osobu, již jsme schopni bezmezně milovat po celý náš život. Někdo ji pozná dříve, někdo později, někdo nikdy. On měl ale štěstí, poznal ji před půl rokem, v chlapci, sedícím na pohovce, našel osobu, již může milovat, jíž může snést modré z nebe a udělat, co jí na očích uvidí. Tom byl bojovníkem. Za to, co chtěl, se rval do posledního dechu, nikdy boj předem nevzdal. Že by dnešek byl prvním dnem, kdy prohraje?

„Fajn, jdu pryč, když si to teda přeješ… Ale pamatuj si, že jsi to byl ty, kdo o nás rozhodnul, kdo zničil to poslední, co z nás zbylo. Já odcházím s pocitem, že jsem pro záchranu našeho vztahu udělal, co bylo v mých silách. Když jsem za tebou šel, byl jsem přesvědčený, že se mi to podaří. No, spletl jsem se, ale nejsem tím, kdo naši lásku pohřbil… Měj se hezky a…“ Kytarista vstal a zamířil ke dveřím, vedoucím do předsíně, v nichž se ještě naposledy otočil ke svému dvojčeti. „Všechno nejlepší k narozeninám…“

Najednou se kolem Billa rozhostilo ticho, pomalu zvednul hlavu a zjistil, že v místnosti je pouze on. Až klapnutí dveří jej ujistilo, že Tom je pryč. Odešel… Ty nejsi Bill, ty jsi totiž debil!!! A pořádnej!!! Celý dny tu fňukáš jak baba, vzdýcháš po Tomovi, a když přijde, omlouvá se a snaží se zachránit to, o čem jsi přesvědčenej, že je pryč, odháníš ho a pak mlčíš… Bill se z pohovky nezvednul, stále na ní setrvával, hledíc před sebe, v duchu nadávajíc sám sobě. Před fanynkami si hraje na romantika, jenž se snaží najít pravou lásku, srdceryvně o ní zpívá v písničkách a teď ji pohřbil. Pozdě je na to litovat svých chyb, Tom je v trapu a… Mladík najednou prudce vstal a ocitnul se na nohách. Rychle vběhnul do pokoje, v němž trávil poslední dobou převážnou část svého času, ze skříně vytáhnul první, co mu padlo pod ruce. Stejně je jedno, co si vezme na sebe. Jak nejrychleji to šlo, se převlékl, sbalil klíče ze stolu a vyběhnul ven z bytu. Čekáním na výtah se nechtěl zdržovat, schody seběhnul po svých, málem na nich srazil nějakou ženu, držící v náručí svého čtyřnohého mazlíčka. To, že za ním křičela něco o nevychovanosti dnešní mládeže, absolutně nevnímal.

Když se ocitnul na ztemnělé ulici a několikrát se rozhlédnul na všechny strany, nespatřil ani živáčka. Taxík, který by ho dovezl ke klubu, taky nikde, takže to bude muset vzít pěšky. Bill přeběhnul silnici, rozdělující chodník a park, naproti domu, v němž bydlel Gustav. Park ve dne působil mnohem příjemnějším dojmem než teď… Nyní Billovi spíše naháněl strach, jenž se snažil ale potlačit. No, pokud by se teď rozběhnul, byl by jednak rychleji na místě a jednak by se dostal z tohoto místa hrůzy. Chvilku ještě přešlapoval na místě, nedůvěřivě si prohlížejíc písčitou cestičku, vedoucí mezi jednotlivými keři a stromy. Kdyby existovala nějaká kratší a hlavně příjemnější cesta, zvolil by ji. Takhle se ale nedá svítit. Proto se zhluboka nadechnul a rozběhnul se do noci…

***

Bill neměl zdání, jak dlouho a jak daleko běžel. Lhal by, kdyby tvrdil, že není rád, že byl konečně na místě. Decibely hudby, vycházející zevnitř, byly slyšet už zdaleka. Čím blíže byl klubu, tím byla jeho chůze pomalejší a loudavější. Čím víc se blížil k místu, kde byli všichni jeho známí, a hlavně Tom, tím bilo jeho srdce rychleji, až měl pocit, že si ten neřád chce prorazit cestu ven z jeho hrudi. Kousek od budovy se zpěvák zastavil, přejel očima fasádu a dodával si odvahy, aby vstoupil dovnitř. Tom udělal dost, teď jsi na řadě ty! Mladík se zhluboka nadechl a chystal se přitáhnout si dveře k sobě a vstupem dovnitř vykročit vstříc svému osudu. Dveře se však otevřely dřív, než se jich stačil dotknout a Bill měl co dělat, aby stihnul uskočit a zabránit tak, aby jimi dostal do hlavy.

„Sorry… To jsem nechtěl.“