autor: Rachel
Z Billových mandlových očí se vyronily další dva potůčky slz a Bill se více přitulil ke své mamince, která jej až doteď konejšivě hladila po vláscích. Ve chvíli, kdy však uslyšela Billovu nešťastnou odpověď v podobě Tomova jména, pohyb její ruky ustal a ona se jen šokovaně snažila vstřebat podstatu skutečnosti, kterou jí její synek teď prozradil. Už jen při pouhém pohledu na to klubíčko neštěstí ve své náruči, které stále usedavě plakalo jí bylo jasné, že se určitě nestalo nic pěkného. Ba právě naopak. Muselo se stát něco vážného, něco, co se týkalo Toma.
Ann se zamyslela a skousla si rty. Stále ještě pořádně nevěděla, co se vlastně stalo a proč jí Bill teď vzlyká v náruči, podle jeho tichého špitnutí však usoudila, že hlavní roli v celé téhle záležitosti hraje Tom. Ale proč zrovna on? Vždyť šel jen do obchodu nakoupit. Tak proč se vlastně nevrátil zpět s Billem? Že by tam zůstal? Proč by tam ale měl zůstávat? Nebo snad… snad tam musel zůstat? Ann nechápavě zavrtěla hlavou a dlaní pohladila po vláscích plakajícího Billa, neustále přemýšlejíc nad odpověďmi otázek, které zná možná jen Bill a ona o nich nemá nejmenší ponětí. Rozhodla se je však zjistit. Konejšivě si k sobě Billa přitulila a prsty vyhledala jeho slzami skropenou tvářičku, aby si ji mohla pozvednout do úrovně té své, dívajíc se do uslzených očí svého synka. To, co se v nich zračilo a co teď mohla spatřit ji jen ujistilo v tom, že se stalo něco vážného, něco, co ani jeden z nich neočekával. A ona to teď chtěla vědět.
„Billi, zlatíčko, řekni mi, prosím, co se stalo. Něco s Tomem?“ zkusila co nejopatrněji a viděla, jak se při jejím posledním slově z Billových očí vyronil nový vodopád slz, které už to černovlasé stvořeníčko nedokázalo držet déle v sobě. Potřebovalo ten šok, ten strach a nejistotu, kterou cítilo, ze sebe nějak vyventilovat a bylo mu jedno čím. Informace, které se Bill před chvílí dozvěděl a které se teď marně pokoušel vstřebat byly až moc děsivé a silné na to, aby s nimi teď dokázal bojovat. Až moc silné a kruté na jeho zaláskovanou dušičku, která teď plakala spolu s ním. Pomalu se od své maminky odtáhl a zadíval se do jejích očí, ve kterých se teď zračila láska a obětavost. Je to jeho maminka a určitě mu dokáže pomoci a podpořit jej. Přerývaně se nadechl mezi vzlyky a hřbetem ručky si otřel nové a nové potůčky slz na své tváři.
„J-já… j-já nevím, nevím, maminko. Utíkal jsem za ním k obchodu, a-ale on tam nebyl. P-prý… prý se s Adamem ošklivě poprali a… lidé mu museli přivolat sanitku. Říkala mi to jedna paní,“ povzdychl si nešťastně a nato znova zabořil svůj uplakaný obličejík do Anniny náruče. Tolik potřeboval něčí oporu a něčí pochopení a jediný člověk, který pro něj žil už od narození byla jeho maminka. Tiše plakal do jejího svetru, aniž by tušil, že i po tváři někde nad ním se koulejí slzy smutku a lítosti.
Ann sklopila hlavu a opřela svou bradu o Billovu hlavinku. Nedokázala se ubránit slzám, které se v jejích očích objevily hned, jakmile jí došel význam Billových vět. Už od prvního okamžiku, kdy ucítila ve své náruči nešťastně vzlykající stvořeníčko podvědomě cítila, že se něco muselo stát. Ani v nejmenším však netušila, že skutečnost, kterou se za chvíli dozví bude tolik děsivá a strašná. Čekala všechno, tohle však ne. Ani na vteřinu chvilky, ve které přemýšlela nad důvodem Billova pláče ji nenapadlo, že by v celé téhle situaci mohl hrát hlavní roli ten grázl. Teď, když to však věděla, se její hrdlo stáhlo strachem. Moc dobře věděla, co je Adam zač a co umí. Vždyť to nebylo poprvé, co se s někým porval. A teď si vybral Toma. Ale proč zrovna jeho? Bůhví, co mu udělal, když ho museli odvézt sanitkou do nemocnice. Možná je jen Tom v bezvědomí a jinak je v pořádku, ale… co když ne? Co když mu Adam udělal něco opravdu vážného? Něco, za co bude Tom nést následky? Kdyby jen tušila, jakou má pravdu…
Rázně zavrtěla hlavou a znova se zamyslela, snažíc se myslet optimisticky. Zatím ještě ani neví, co Tomovi doopravdy je a třeba to opravdu nemusí být nic vážného. Pár pohmožděnin a ran se přeci zahojí. Pohladila Billa po vlasech, neustále přemýšlejíc nad celou situací.
„A řekla ti ta paní, co se Tomovi stalo?“ zeptala se zamyšleně a modlila se, aby alespoň teď byla Billova odpověď pozitivní. Bill se však od ní malinko odtáhl a nevědomky zavrtěl hlavou. Na tohle se té ženy zapomněl zeptat a proto teď nevěděl, jak vážné to s Tomem je. Věděl jen jediné – že si jej sanitka odvezla do nemocnice. Ann se pousmála a pohladila po vláscích neustále vzlykajícího Billa. Blýskla v ní jiskřička naděje, že by to přeci nemuselo být tak zlé. Přisunula se blíž k Billovi a mírně se pousmála, konejšivě přejíždějíc palcem své ruky po té jeho.
„No tak vidíš, Billi. Třeba to ani nebude nic vážného a Tom bude v pořádku. Ještě pořád můžeme mít naději,“ dodala jistě a stiskla Billovu ručku v té své, dívajíc se na Billa, který k ní tázavě pozvedl očka. Možná má jeho maminka pravdu a navíc ještě ani pořádně nevědí, co se Tomovi vlastně stalo. Třeba na tom opravdu ještě není nejhůř. Naděje umírá poslední a ta jejich ještě neumřela. Bill smutně zamrkal, aby zahnal nové slané kapičky, deroucí se do jeho očí a nešťastně si povzdychl.
„Kéž bys měla pravdu, maminko. Tolik se o něj bojím,“ špitl trhaně, nato však ucítil, jak obě jeho dlaně stiskly ty maminčiny a věnovaly mu tak své teplo, které mu dodalo novou sílu, oporu a naději, kterou teď bude potřebovat. A toho chtěla Ann docílit. Chtěla být svému synkovi oporou a být mu nablízku v této těžké chvilce. Je to přeci její syn a její mateřskou povinností je podpořit a pomoci mu v těchhle chvílích, které pro jeho mladou dušičku nejsou a nebudou lehké. Ba právě naopak. Budou ještě těžší…
Stiskla jeho dlaně v těch svých a láskyplně jej pohladila po uplakané tváři.
„Já se o něj také bojím, Billi, a chci ti jen říct, že… že mě se můžeš se vším svěřit. Chci ti být nablízku a chci ti pomoci, protože vím, jak moc ti na Tomovi záleží a jak moc jej miluješ,“ zašeptala a když viděla, jak se po Billově tváři koulejí nové slzy, konečně se rozhodla zasáhnout.
„A víš co? Pojedeme za Tomem teď hned. Jsme teď přeci jeho nejbližší rodina a ještě ani pořádně nevíme, co se mu stalo. Ve městě jsou sice nemocnice dvě, v jedné z nich ale určitě bude. Nebudeme tu přeci jen sedět a domnívat se, co s Tomem je. A pojedeme hned,“ pronesla odhodlaně a očima už se začala shánět po klíčcích od auta. Už už chtěla vstát a jít se převléci, v tom ji však zadržela Billova ručka. Bill malinko sklopil očka a zamrkal. Byl své mamince neskonale vděčný za to všechno, proto jí teď děkovně stisknul dlaň a mírně se usmál.
„Děkuju ti, maminko. Děkuju za to všechno, co pro mě děláš. Ani nevíš, jak si toho vážím,“ špitl a cítil, jak mu Ann stisk opětovala. Mile se pousmála a zavrtěla hlavou.
„To je přeci samozřejmé, Billi. Jsi můj syn a já tě mám ráda stejně tak, jako i Toma. Vy dva jste pro mě nejdůležitější a já pro vás udělám cokoli. Hlavně se neboj, zlatíčko, a neplakej. Všechno se zase brzy v dobré obrátí, uvidíš. A teď se běž převléci, za pět minut tě čekám dole v autě,“ vybídla jej a nato se otočila k věšáku pro svou kabelku. Kdyby jen věděla, jak moc se mýlí…
Sluneční paprsky svítily odpolední září, když Annino auto zaparkovalo na volném místě před nemocnicí a nato z něj vystoupily dvě postavy. Ann si vzala do rukou kabelku a zatímco auto zamykala, po očku se podívala na černovlasého chlapce vedle sebe. Celou cestu Bill nepromluvil ani slovo, dokonce ani zvědavě nevyhlížel z okénka. Nedokázal vnímat vůbec nic. Sám ponořený do svých myšlenek upřeně zíral na špičky svých bot a teprve, až jej Ann upozornila, že jsou na místě, se jal nějakého pohybu. Teď stál před velkou budovou s tisíci okny a až když se za ním ozval tichý hlas, poprvé za několik posledních minut stočil zrak po své pravici.
„Pojď, Billi, půjdeme dovnitř,“ zašeptala Ann a jemně chytla svého synka za ruku. Chtěla vědět, na čem Tom je a připadalo jí hloupé a bezvýznamné jen tak postávat u auta a oddalovat tu chvilku pravdy. Proto lehce zatáhla za Billovu ledově studenou ručku a když jí byl odpovědí Billův malinký krůček vpřed, společně s ním se vydala do velké budovy, tyčící se až nad jejich hlavami.
Trvalo několik dlouhých minut, než oba přišli na to, kam mají jít. Nemocnice byla pro jejich malou orientaci až příliš velká a oni jen bezvýsledně přecházeli z jejího jednoho konce na druhý. Ann se rozhlédla kolem. Ráda by se zeptala nějakého personálu, který by mohl o Tomovi něco vědět, zatím se však na chodbách pohybovali jen pacienti a nemocní. Znova se poněkolikáté otočila a úlevně si vydechla, když spatřila naproti sobě mladou sestřičku, která měla očividně někam na spěch. Ann však byla rychlejší. Rychle jí vstoupila do cesty spolu s Billem a prosebně se na ni zadívala.
„Dobrý den, prosím vás, my tu už asi čtvrt hodinu bloudíme a vůbec nevíme, kam máme jít. Nevíte, jestli vám tu na nějaké oddělení dnes nepřivezli Toma Kaulitze? Měl by být na úrazovém oddělení, ale vůbec nevíme, kde to tu je. Přijeli jsme za ním,“ vysvětlila a viděla, jak se sestřička souhlasně pousmála. Pokývala hlavou a střídavě pohledem oba přeletěla.
„Ano, pana Kaulitze sem přivezli asi před dvěma hodinami a je teď nahoře u pana doktora. Hádám, že jste jeho rodina. Tak pojďte za mnou,“ vyzvala je a ani nečekala na odpověď. Zanedlouho už je vedla dlouhou chodbou, až konečně stanula před jedněmi dveřmi. Zdvořile zaklepala a když z ordinace vyšel vysoký doktor, rychle mu několika slovy vysvětlila o který případ se jedná. Doktor se jen usmál a zatímco jí do ruky dal nějakou dokumentaci, zavřel dveře své ordinace a otočil se na Billa a na Ann, kteří si jej zvědavě prohlíželi. Byl vysoký, malinko postarší a na nose měl malé brýle. Teď se usmál a zadíval se na dvě osůbky před sebou.
„Tak tedy, vy jste rodina pana Kaulitze? Už jsme mysleli, že se k němu nikdo nepřihlásí,“ prohodil, Bill mu však skočil do řeči.
„Co je s ním?“ vyhrkl jako blesk a úplně ignoroval doktorovu druhou větu. Odpověď se však dostavila dřív, než stačil doktor cokoli říct a Ann s Billem se otočili po zvuku otevírajících se dveří.
V tom okamžiku se Billovo srdce zastavilo a na zlomek vteřiny jeho tlukot utichl. Nemusel se nikoho ptát, ani se dívat příliš dlouho, aby poznal, že na nemocniční posteli s kolečky leží pod tenkou přikrývkou jeho láska. Dlouhé dredy byly rozprostřeny po celém polštáři, víčka byla pevně semknutá a rty jen nehybně dodávaly celému obličeji spící výraz. Bill však moc dobře věděl, že Tom nespí. Prozradily mu to jeho dlouhé řasy, jindy se mírně chvějící a hrudník, teď sotva znatelně se zvedající. Úplně teď zapomněl na to, že je tam s nimi doktor. Rychle se vrhnul ke své lásce, při jediném pohledu do její tváře se však zděsil. Byla poseta nesčetnými ranami a modřinami, které jí dodávaly téměř mrtvolný vzhled. A možná právě proto se teď Billovy oči opět začínaly zalévat slzami a Bill jen skelným pohledem přejížděl po tváři, která se změnila téměř k nepoznání. Už nebyla tak krásná a jemná jako obvykle. Teď nesla stopy tvrdých ran pěstí a vyvolala tak u Billa svým vzhledem pochybnosti. Co když je právě Tomova zbitá tvář odpovědí na jeho otázku? Co když ten výraz v ní značí to, co je teď skutečností? Jakoby byla bez života. Tak prázdná, mrtvolná a… Co když právě ona je odpovědí na tu nejdůležitější otázku – zda-li Tom žije, nebo ne? Její výraz tomu může odpovídat. Žije… nebo je mrtvý?
Billova kolena se podlomila a Bill klesl vedle nemocniční postele, nesoucí Tomovo nehybné tělo. Jeho tvář smáčely další slzy a on se jen z posledních sil přisunul blíž k Tomově tváři.
„Lásko… miláčku, ne… to nemůžeš,“ vzlyknul tiše, nato se však usedavě rozplakal. Ne, to nemůže být pravda. To bys mi neudělal, lásko. Nenechávej mě tu samotného. Samotného… bez tebe.
Billova útlá ramínka se roztřásla a Bill se hlasitě rozvzlykal. Neměl sílu tišit svůj usedavý pláč, ani vzlyky, které se v mžiku rozlehly celou chodbou. Myslel už jen na to jedno jediné. Řekni, že to není pravda, Tomi. Řekni, že budeš žít.
Bill se znova rozplakal, v tom však ucítil, jak jej za ramínka někdo postavil na nohy. Tázavě vzhlédl a setkal se s nesouhlasným pohledem doktora, který zavrtěl hlavou.
„Jen klid, klid, mladý muži. Tom neumřel, nebojte. Je mimo nebezpečí života, tím jsme si všichni jistí,“ uklidnil Billa, než však stačil pokračovat, ucítil na sobě dva páry očí, které se na něj upřely. Bill úlevně vydechl a přivřel víčka. Právě teď mu ze srdce nespadl kámen, ale snad celá skála. Hřbetem ručky si otřel uslzené líce a znova se zadíval na doktora, který pokračoval.
„Toma sem přivezli asi před dvěmi hodinami v důsledku rvačky, kterou prý vyvolal nějaký psychicky nezdravý chlapec. Její důsledky jsou na Tomovi velmi znát, když ho přivezli, vypadal opravdu ošklivě. Zatím ještě nevíme, co bylo příčinnou a jaká zranění, ať už velká či malá Tom utrpěl. Očividně ale lze znát, že utrpěl mnoho ran pěstí a možná i jinými předměty. Když k němu sanitka dojela, byl už v bezvědomí, pravděpodobně díky silné ráně do hlavy. Je snad proto zcela pochopitelné, že si jej tu přes noc a následující den necháme,“ dodal a očima přeletěl Billa i Ann, kteří se snažili vstřebat nové a nové informace. Bill se zamyslel nad poslední větou doktora a zapřemýšlel. Chtěl být teď u Toma, chtěl být s ním a být mu nablízku. Vzhlédl proto k lékaři a popošel k němu o krůček vpřed.
„Chci tu s ním zůstat,“ pronesl odhodlaně a očekával odpověď. Starý doktor však zavrtěl hlavou a snažil se nedívat do Billových očí, ve kterých se začalo zračit zklamání. Chápal ho, chápal, že chce být teď s Tomem, zároveň však věděl, že je to v tuto chvíli úplně zbytečné. Alespoň pro dnešní noc.
„Omlouvám se, ale v tomto Vám nemohu vyhovět. Toma teď čeká řada důležitých vyšetření a testů, abychom věděli, jak na tom je. Ještě se ani neprobral z bezvědomí a potřebuje klid, alespoň teď. Ale zítra sem můžete po poledni přijet, budou povoleny návštěvy. A také už vám zítra budu moci sdělit Tomův zdravotní stav. Nebojte, bude o něj dobře postaráno. Jako primář oddělní vám to mohu zaručit,“ dodal a viděl, jak Bill i Ann pokývali hlavou. Dokonce i Bill pocítil, že by tu teď nebyl nic platný, i když měl sto chutí tu zůstat se svým miláčkem. I kdyby celou noc neměl spát.
Stočil pohled ke své mamince, která právě něco domlouvala s doktorem, otáčejíc se na dalšího, právě přicházejícího lékaře.
„Omlouvám se, ale budu teď muset odejít s panem kolegou. Toma teď prohlédne on a potom ještě další lékaři. Budeme ho teď muset odvézt. Zítra vás tu čekám, abych vám sdělil výsledky,“ připomněl a pousmál se na Ann, podávajíc si s ní ruku.
A Bill pochopil. Cítil, že se teď musí s Tomem rozloučit, alespoň pro dnešek do doby, než jej zítra uvidí. Něžně se sklonil nad jeho tváří a jemně jej políbil na čelo.
„Miláčku,“ zašeptal sotva slyšitelně a palcem své ručky přejel po té Tomově, dívajíc se za ním pohledem, plným naděje.
A přesně tímto pohledem se díval na červánkově ozářené okénko, když se asi o hodinku později doma ukládal do jejich velké společné postele. Dlaní přejel po prázdném místečku vedle sebe a přitáhl si peřinku blíž k tělu, nasávajíc tak známou a tolik milovanou vůni, kterou v ní Tomovo tělo zanechalo.
„Tomi,“ vzdychl jemně a pevně semknul víčka, zpod kterých se vykutálela malá slza s nadějí, že zítřek bude lepší a vyjasní vše, co se k dobrému obrátí. Nebo snad ne?
autor: Rachel
betaread: Sajü
chudák…..tak snad to nebude nic vážnýho…
O, ne… Bože, doufám, že to nebude nic extra vážného. I když.. při tom, jak doktor oznamoval ránu do hlavy, vyděsila jsem se. Rány do hlavy.. ty jsou často zlé. Nebude mít výpadek paměti, že ne? O bože, jak já se nemohu dočkat dalšího dílu…
On ..ztratí paměť a nebude si Billa pamatovat?To nemužeš, Rachel ! x(
ale jo,obrátí!Musí.XD^^Rachel no tak,netrap nás tolik..XD
cože?na ztrátu paměti jsem nepomyslela…;(
ne,to ne..:(
Bože…chudák…já jsem tááák napjatá
[6]: Leo já ti říkala že se brzo popere kvůli Billovi.
Bože Rachel ty sadistko já tě zmlátím.Takhle mlátit moje největší zlato(teda po jendom moc hezkým klučinovi)bože ty si mi dala já jsme s emálem rozbrečela a tohle by bylo podruhý(ta první věc byla když m iten klučina řekl jestli s ním nechci chodit)no nic další krásnej díleček už s eětším na další díleček
A bude hůř…..
[7]: Hele já dám na tvoje jasnovidecký schopnosti, moje milá engelko, ty máš vždycky pravdu xDDDDD
[8]: Jak povzbudivé xDDDD
a bude hůř? dobře, takže… probere se, bude však mít výpadek paměti, bude na vozíku a bude mít v háji míchu… a k tomu pár zlomenin a traumatický strach z kluků? jsem aspoň částečně poblíž pravdy?
Aďo,nestraš.XD
Díky za komenty, ale ne ne, nic neřeknu:-D Radši jdu přepisovat další díl, to bude asi nejlepší xD A teď – děj se vlke Rachelčina:-D
Vůle, pardon xD
Hm, skvělý Rachel. Jak jsem si o tobě předtím myslela, že jsi nejmírumilovnější člověk na twincest blogu, tak teďka je můj názor přesně opačný… xD A Áďa to samý, místo, aby nás nějak povzbudila, tak ještě straší… xD Pfff, to jsou v dnešní době lidi… Samí sadisti tady… xD
[14]: Je potřeba děj přiostřit a dát tam zápletku. Nemůže se jim jenom dařit a kdybych jenom psala, jak jsou šťastní a bezstarostní, zprotivilo by se to jak mě, tak i vám. Takže proto….
[15]: Tak to máš pravdu, ale stejně doufám, že to nebude nic vážnýho… xD A tak radši SAD END než pořád dokola "a měli se rádi šťastně až do smrti…" xD
[4]: :DDDDDDDDDDDDDD s tebou sou ale chlámy!!