autor: Ainikki
Tohle bylo první ráno, které se probral ze svého snu s pocitem, že novou tvář, kterou spatřil dnes v noci prvně, si tak úplně nepamatuje. Věděl jistě, že hlavní postava jeho malých příběhů jím byla okouzlena a částečně se to rozechvění přeneslo i na něj. Usmíval se, když ze sebe stahoval peřinu a ještě malinko rozespalý se přesouval do koupelny. Neustále se pokoušel vybavit si toho dotyčného, ale marně. V jeho útrobách se jen rozlétli drobní motýlci a šimrali ho svými křidélky uvnitř v břiše.
Už si ani nepřipadal bláznivě. Jeho sny ho přestaly děsit. Zvykl si na ně. Ostatně jako si člověk dříve či později zvykne na všechno, čeho se nelze zbavit. Připisoval je své extrémně vyvinuté fantazii a sklonům snívat, a co jiného by se mu mohlo promítat v hlavě, než období, které měl tak rád.
Krátce se osprchoval. Teplá voda ho probrala a dodala potřebnou svěžest do nového dne. Oblékl si čisté oblečení a neopomněl se dozdobit pár náramky a řetízky, které tak rád nosil. Před zrcadlem ještě orámoval oči decentní černou linkou a pro dnešek to nechal být. Chystal se opět ke Steinovi, a i když ten si ho už přestal prohlížet tak jako ten první den, nepovažoval za vhodné mu svou extravaganci nějak ve velkém měřítku cpát pod nos.
„Dobrý den, pane profesore. Jsem tu brzo, nevadí?“ Chtěl hned vědět Bill, když se objevil ve Steinově kabinetu s téměř dvacetiminutovým předstihem. Možná už by dávno mohl začít považovat jejich schůzky za rutinu, ale tak to nebylo. Bill se na každou z nich pořád velmi těšil, s horlivostí sobě vlastní k němu častokrát utíkal daleko dřív, než bylo stanoveno. Stařík mu na nich vyprávěl spoustu příběhů navíc, které se již nevešly do jeho seminářů, a on se stal jeho pozorným a vděčným posluchačem. Navíc si troufal říct, že se sblížili i na rovině osobních vztahů, alespoň do té míry, že Bill už neměl strach přijít v malinko jinou dobu, než na jaké byli domluveni, a místo postávání před dveřmi bral rovnou za kliku. A Stein ho pokaždé velice přátelsky a srdečně vítal.
„Jistěže ne, chlapče.“ Usmál se na něj. Dokonce mu začal i tykat. To se Billovi líbilo. Připadal si hloupě, když ho tak vážený a starý muž oslovoval kolego a vykal mu. Tohle bylo rozhodně lepší. „Kafíčko, jako obvykle?“ Zajímal se a už napouštěl vodu do varné konvice.
„Jistě, děkuji.“ Odpověděl Bill. Touhle kofeinovou lahůdkou nepohrdnul nikdy, a zatímco jeho učitel hledal, kam zase položil malou dózičku s kafem, připravil dva hrnečky a lžičky. „Tady.“ Všiml si jí dřív Bill a zvedl ji z jedné knížky, která ležela na zemi vedle nohy od jeho židle.
„Á skvělé. Ta pixla se vždycky někam záhadně přesune.“ Brumlal si a sypal při tom ten aromatický prášek na dno hrnků. Konvice cvakla a za chvíli se místností šířila nejen vůně knih, ale také čerstvé kávy.
„Dnes bych chtěl mluvit o něčem speciálním.“ Trošičku záhadně mu prozradil Stein, usazujíc se pohodlně ve svém křesle.
„Ano?“ Pozvedl obočí, zamíchal svým nápojem a čekal, až se dozví něco malinko víc.
„Pověz mi, Bille, líbí se ti teď někdo?“ Zeptal se profesor bez okolků. Věděl, že ho možná tahle otázka poněkud zmate, on už ale nemohl dále otálet. Ti dva by se měli někdy v tuhle dobu sejít a on musí zakročit dřív, než ta kletba na princově duši zanechá nezhojitelné rány.
„Prosím? Myslíte to v tom smyslu, jakou historickou postavu jsem si oblíbil? No to je určitě…“ Chystal se Bill vyjmenovávat, protože ho nenapadlo nic lepšího. Aby se profesor ptal na jeho soukromý život, považoval za velice nepravděpodobné. Ten ho ale zadržel dřív, než ho stačil zavalit jmény různých panovníků.
„Nene, zadrž, tak jsem to nemyslel. Zkusme se bavit jednou o něčem jiném, než je studium.“ Pokoušel se starý pán kostrbatě vysvětlit. V rovině lidských vztahů se necítil být velkým odborníkem, ale jednou bylo tohle břemeno vloženo na jeho bedra, tak teď se s ním bude muset nějak vypořádat. „Jsi pro mě jako můj vnuk. Zajímá mě proto, jestli jsi spokojený i jinde, než ve škole.“
Tak přeci. On se ho ptá na jeho osobní věci. Bill ani nemohl uvěřit tomu, že by se to mohlo stát. Měl toho pána rád. On sám ho někde v hloubi své duše začal považovat za dědečka, který byl jeho přístavem klidu, protože bylo málo míst a ještě méně lidí, se kterými se cítil tak dobře, jako právě s profesorem Steinem.
„No já,“ Neubránil se zrudnutí a zapíchl oči do podlahy. „Jsem momentálně sám.“ Vykoktal nakonec, a aby zakryl narůstající rozpaky, upil trochu kávy. Nemohl mu říct, že je neoblíbený, tudíž nikoho neměl ani dřív, a navíc ještě gay, který má panickou hrůzu z toho se s někým sblížit, protože v sedmnácti si ho násilím vzal nějaký o osm let starší chlap.
„A ani se ti nikdo nelíbí? Pověz mi to, neboj se. Jsem už starý a tyhle věci můžu prožívat jen z vyprávění vás mladých.“ Bill labilně žmoulal konec lžičky, jež vyčuhovala z jeho hrnku, a s pohledem zapíchnutým na hladinu černého nápoje, se snažil vypotit nějakou odpověď. Samozřejmě, že se mi někdo líbí. Zamiloval jsem se do kluka ze svýho snu. Klečel přede mnou polonahý jen v bederní roušce a krásně se usmál, ovšem já ani nevím, jak vypadá jeho tvář. Chtělo se mu vykřičet do světa, protože až nyní si pod tíhou profesorovy otázky uvědomil, co všechno v něm ten sen rozvířil. To ale nebylo možné. Nechali by ho okamžitě odvést ve svěrací kazajce.
„Nelíbí se mi nikdo.“ Popřel to tedy raději. „Škola mě dost zaměstnává, takže na podobný věci nemám čas.“ Nedokázal tu malou lež vyslovit ani tak, aby se při tom na svého učitele díval, pak by mu možná neunikl viditelně úlevný výraz v jeho tváři. To totiž znamenalo jediné. Ještě se nesetkali, protože až k tomu dojde, Bill nebude schopen myslet na nikoho jiného, a především se mu také vybaví spousta detailů z jeho bývalého života. Netušil, že Billovi jsou ty informace po malých dávkách již nějakou dobu podávány. Věděl toho poměrně hodně, jen ne ještě to, že hrdina těch příběhů je on sám. I když nic podstatného mu zatím jeho vzpomínky nepoodhalily.
„To vůbec nevadí. Ono to potká i tak vytížené studenty, jako seš ty.“ Ujistil ho, že svět se rozhodně neboří, protože Bill měl dost ztrápený obličej. „Určitě chci být ale první, kdo se o tom dozví.“ Mrknul na něj spiklenecky, když Bill přestal hypnotizovat svoji kávu a zvedl k němu pohled. Profesorovi hrál na tváři rošťácký úsměv a černovlasému chlapci připadalo, že ta vrásčitá tvář rázem o spoustu let omládla. Sám se neubránil úsměvu.
„Spolehněte se, profesore.“ Přislíbil.
„A teď bych ti chtěl vyprávět jednu legendu spjatou s osobou faraóna Tutanchamona. Vsadil bych se, žes ji ještě nikdy neslyšel, protože většina vědců ji považuje za historický nesmysl, tudíž se nikde nevyučuje, nikde se neuvádí, ale jako pohádka se to rozhodně poslouchá dobře.“ Uvedl Stein další téma a Bill se zavrtěl na židli v očekávání. Přeci jen pro něj byla tahle sféra přijatelnější, než klábosit s ním o partnerech, kteří nikdy neexistovali.
„Nejdřív se tě ale zeptám. Víš, proč ten panovník zemřel tak mladý?“ Bill jen pokrčil rameny. Jeho smrt byla sice do jisté míry stále opředena rouškou tajemství, přesto se historikové nakonec shodli na verzi, kterou přijala valná většina.
„Dvorské intriky. Jeho rádce Aje chtěl pro sebe trůn, a tak byl Tutanchamon odstraněn z cesty. Vzhledem k tomu, jak nevyzrálý a nezkušený byl, to nebyl velký problém.“ Vyložil mu Bill to, co se říká dětem ve škole. Stein se zamračil. Věděl, co Bill odpoví, přesto ho tahle skutečnost, která se stala všeobecnou, popouzela. Aje by nikdy nic podobného neudělal. Za svá dlouhá léta života se ale naučil nad tím nerozčilovat, a proto se jal trpělivě líčit svoji pravdu.
„Zemřel, protože se zamiloval.“ Řekl jednoduše a pokračoval. „Byla to zakázaná láska mimo královské lože, a to nebylo mnoha lidem v té době po chuti, protože král tak nesplnil jednu ze svých důležitých povinností. Nezplodil dědice. A Aje byl ten poslední, kdo by se chtěl zmocnit jeho trůnu. On jediný znal, jakožto rádce, učitel, vychovatel a důvěrník Tutanchamona, celou pravdu. Střežil to tajemství a ti dva zamilovaní měli jeho plné pochopení a podporu. Bohužel ale, nic se nedá tajit věčně…“
…
Vysoký stín se mihnul pod okny paláce a zamířil si to spěšně dál do rozsáhlých palácových zahrad. Nikým nespatřen se propletl hustěji vysázenými keříky olivovníků a dostal se až k malému ničím neosázenému místu, které nebylo na dohled z žádného okna jeho paláce.
„Přišel jsi.“ Vydechl, šeptajíc s neskrývaným nadšením. Bál se v to jen doufat, když od oné audience vrchního velitele stráží škemral, chodíc za Ajem celý zbytek dne, jen aby mu doručil lístek s pozváním na tuhle tajnou schůzku. A on teď stál před ním. Ve svitu tisíců hvězd a Boha Thovta měsíce snad vypadal ještě lépe, než když ho spatřil dnes dopoledne poprvé.
„Můj pane, já…“ Mluví. Byla to jako rajská hudba pro jeho uši. Nesmělý, přesto stále mužný.
„Pšš, nejsem tvůj pán. Pro tebe ne.“ Přiskočil k němu a položil mu prst na ta plná ústa. Zdálo se mu to, nebo se Herembheb pod tím dotykem zachvěl? Tutanchamon si ho ještě nějakou dobu se zaujetím prohlížel, putujíc svým prstíkem po jeho tváři. Byla tak neuvěřitelně jemná na to, že to byla tvář válečníka. A on ho nechal. Přivíral oči a jeho víčka se třepala jako chmýří ve větru.
„Smím tě políbit?“ Hloupá otázka. Je faraón. Může všechno. Přesto u něj by si nedokázal nic vynutit, přál si, aby si byli sobě rovni, protože jeho srdce se v jeho přítomnosti probouzelo. Navíc po tom toužil od první chvíle, kdy ho spatřil. Nikdy dřív nikoho nelíbal a ani po tom neprahl. Párkrát ulehl na lože se svojí sestrou a zákonnou manželkou, ale to bylo jen z nutnosti. Navíc to nikdy nepřineslo kýžené ovoce.
Neodpověděl. Ne tedy tak, jak panovník předpokládal, přesto se mu dostalo odezvy. Cosi uvnitř Herembheba křičelo, že je špatné to, co dělá, ale nestačilo to k tomu, aby ho to zastavilo. Kdo by se jen dokázal ubránit tak křehké a dokonalé bytosti? Nahnul se k němu a zprvu váhavě se otřel o panovníkovy rty. Jeho nečinné ruce se probraly a za pas si přitáhly to štíhlé voňavé tělo do své náruče. Tutanchamon vydechl, pootevřel ústa a mezi rty mu unikl slastný povzdech. Bylo to tak opojné. Mnohem lepší, než si kdy dokázal vysnít.
Sám mu obmotal paže kolem krku a vyžádal si víc. Zvýšil tlak na jeho ústa a naprosto intuitivně vystrčil špičku jazyka. Jak neskonale sladké. V momentě, kdy se dotkl jazyka svého protějšku, se oba ponořili do spalující vážně. Ta kluzká háďata spolu tančila, hladila a laskala se navzájem. Byl to polibek přetékající nově se probouzejícím citem. Tím nejsilnějším jaké kdy mohlo lidstvo poznat. Láskou.
autor: Ainikki
betaread: Janule
nádhera! Je to dokonale napsaný!
ach boze, to je krasne! hlavne ten koniec, uplne sa rozplivam <3 aach <3
Dokonalý díl, ostatně jako všechny x) Tom jako proslulej egyptskej válečník… Bill jako faraón… x) i když vlastně Billovi takováhle egoistická role dost sedí xD A toho parchanta, co ho znásilnil, bych okamžitě šoupla za mříže…
Nejvíc se mi ale opět líbila ta část z minulosti, protože je to prostě neskutečně skvěle popsaný, a to pak ve mně okamžitě probouzí mojí bujnou fantazii, takže si pak představuju každý slovo xD Už se nemůžu dočkat dalšího dílu x)
Nádhera 🙂
Omg, to je prostě nádherný. Už ani nevím, co k tomu všemu mám psát. Má to v sobě kouzlo, kouzlo dějin, které já absolutně zbožňuju… Dokonalost x))
Nádherné, úžasné. Krásně se to čte
bozee.. rychlo pokrackoo.. je to super pribech.. rychloo.. sup sup xDD
ach, to je ndáherné! panebože, dokonalý!
Miluju tuhle ffku..uplne kraaasneee..<3
Bože, to je krásne♥♥♥♥ nemám slová. Je to sila.