Makes Three 31.

Je soud opravdu odpovědí? Ne-e, ale je to sranda!

Tom se svezl po židli dolů tak, aby si mohl opřít hlavu o opěradlo a projíždět tak v pohodlí televizní kanály. Nic nedávali jako vždycky, dokonce ani pohádky mu náladu nezvedaly. Připadal si nevrlý a vyčerpaný, víc než jen neodpočatý. Zvedl pohled, když na dveře zaťukala sestřička a otevřela je, v ruce měla tácek a malinký úsměv na rtech. „Dobré ráno, Tome. Dobré ráno, Bille,“ řekla jeho dvojčeti.
Jásot se ale u černovlasého dvojčete nijak neprojevoval, ležel jen na posteli, schoulený do klubíčka, obličejem k Tomovi. Sestřin úsměv pomalinku zmizel, ale snažila se dál působit mile. „Uslyšíme vás dneska už mluvit? Slyšela jsem pár z vašich rozhovorů, bylo by hezké vás zase vidět sršet takovou energií,“ řekla nadějně, Tom by jí nejraději nakopl.
„Bude mluvit, až bude připravený,“ řekl tiše. Tom viděl, jak se na něj Billovy oči zaměřily, ale pak se vrátily k dívání se dovnitř své vlastní hlavy.
„To jsme si jistá, ale mám povinnost se ho snažit rozmluvit,“ řekla sestřička, jako by tam před ní Bill neležel.
„Bude mluvit, až bude připravený.“ Tom se nechtěl hádat, ale on tu paní prostě dokáže přinutit chápat, že jeho bráška a láska života všechno dělá, až když se mu chce. S nechutí sledoval odcházející sestřičku a povzdychl si. „Alespoň byla trošku hezká,“ řekl Tom a podíval se na svého bratra. Žádná odpověď. Žádnou nečekal, když Bill nemluvil, ale Tom měl potřebu na něj hovořit.
„Podíváme se, co ti přinesli.“ Zvednul se Tom, položil ovladač blízko jedné z Billových rukou a vzal si k sobě tácek. „Nic, na co by ses měl těšit, ale možná to je dobrý. Mají lupínky, toast a nějaká vajíčka, trochu slaniny. No tak, víš, že musíš jíst, jinak tě zase připojí na IVéčko…“ otevřel Tom krabici s mlékem a koukal, jestli Bill prokazuje signály života. Najednou se vzpřímil a Tom si přitáhl tácek blíž.

Tohle dělal poslední dobou pořád, mluvil k Billovi a krmil ho. Ujišťoval se, že chodí na záchod a všechny vyháněl pryč. Poté, co se probral k vědomí, odmítal Bill s kýmkoliv mluvit, dokonce i s Tomem, a jelikož ho nikdo nedokázal přinutit jíst, museli ho živit nitrožilně. Tomovi trvalo další den, aby donutil své dvojče k tomu, že musí jíst; bylo to v jeho nejlepším zájmu, a také v nejlepším zájmu dítěte. Ale i tak se Bill odmítal pohybovat, pokud byl v místnosti ještě někdo jiný. Simone a babička Lilly přišly na návštěvu a poplakaly si, všechno to ještě zhoršily, než aby tomu pomohly; Gordon jen Tomovi řekl, aby s ním zůstal, jako by mu to museli říkat, všichni si totiž uvědomovali, že Bill se nezačne chovat normálně, pokud u něj budou všichni postávat.

A tak nechali Toma, samotného se sestřičkami a doktory, aby byl s Billem. Polovina lidí tady byla kvůli práci; druhá polovina kvůli tomu, aby se alespoň na chvilku podívali na někoho slavného. Dredatý chlapec je chtěl zabít všechny, ale to by pak musel opustit Billa, a to nepřipadalo v úvahu. Sledoval svého bratra, jak si nalévá mléko do lepenkové misky, a pak ho sledoval, jak jí. Tom zadržoval dech, dokud Bill neodstrčil misku pryč. Snědl skoro polovičku a Tom měl neuvěřitelnou radost. „Chceš zkusit ještě něco?“ Bill se podíval na slaninu a zavrtěl hlavou. „Možná potom, teda.“

Když Tom zaslechl své jméno, zvedl pohled k televizi; oba, on a Bill, sledovali záběry ze supermarketu. Někdo natočil Billovo omdlení na mobilní telefon a ta scéna byla příšerná. Tom měl Billa v náručí, malinko ho choval a snažil se dostat z kapsy mobil, zatímco své dvojče držel. Když zjistil, že to nejde, začal křičet, aby někdo zavolal záchranku. Člověk s mobilem přikročil blíž, přiblížil, a na kytaristově obličeji byly vidět slzy.

Dostal se až moc blízko a Tom na něj začal křičet a oháněl se po něm, jak nejlépe to šlo. Tom odvrátil pohled od televize, když reportáž skončila a moderátor ve zprávách začal spekulovat o tom, co kolaps zavinilo, a co to bude pro dítě, pokud je frontman Tokio Hotel opravdu těhotný. „Dělají ze mě šílence,“ řekl Tom tiše a jemně pohladil Billa po tváři. Jeho bratr se do doteku položil a přivřel oči. „Ale já bych byl schopný odstěhovat se třeba na Měsíc, kdyby to znamenalo, že ti dají pokoj.“
Bill se na něj podíval a usmál se, zrovna když začal otevírat pusu, otevřely se dveře.

„Ťuky ťuk,“ řekla doktorka Addamsová a vešla do místnosti i s jejím dvojčetem.

„Dobré ráno, Bille a Tome,“ řekli oba doktoři unisono. To bylo poprvé, co je Tom viděl pohromadě; bylo zajímavé vidět další pár dvojčat. Měli ten samý úsměv a udělali s rukama to samé, když se na ně dva podívali.
„Dobré ráno,“ řekl tiše a chytl Billa za ruku.
„Jak se dneska má náš pacient?“ zvedl Robert kartu a pročetl si jí. „Srdce i plíce v pořádku, krevní tlak je zpátky dole. Už promluvil?“ Tom zavrtěl hlavou.
„Kdy můžeme odjet?“
„Řekl bych, že dokud nebude moct jíst bez pomoci a nezačne mluvit. Nechci, aby z toho byla deprese. Stephen tu za pár hodin bude, aby nám řekl předběžné vyhodnocení jeho situace. Stres není pro něj ani pro dítě dobrý,“ řekl doktor se zamračením.
„A co máme dělat? Celý náš život je stresující.“
„Viděli jste tu masu paparazzi venku? Jsou jako zvířata.“ Otřásla se s nechutí Roberta.
Tom malinko přikývl. „Vítejte v našem světě.“
„Než nám Stephen dá profesionální názor, musíme jen čekat a uvidíme,“ povzdychl si Robert a vrátil kartu na okraj postele. „Nevyčerpejte se, Tome, vím, že tu chcete pro své bratra být, ale nebylo by to dobré ani pro jednoho z vás, kdybyste skončil na posteli vedle něj.“
„Alespoň bychom byli spolu,“ řekl Tom pomalu.
Roberta přikývla a chytla své dvojče za ruku. „Rozumím, pojď, koupím ti muffin,“ řekla svému bratrovi a otočila se na Toma. „Ještě přijdeme, chlapci. A Tome, oba dva potřebujete odpočívat. Možná si najděte něco lepšího než zprávy.“ Pokrčila rameny a s něhou vystrkala svého bratra ven z pokoje.
Tom se slabě usmál, když je sledoval odcházet, a pak se otočil zpátky ke svému vlastnímu bratrovi. Bill se na něj s lehkým úsměvem podíval; tak malým, že se to za úsměv pomalu ani nedalo považovat, ale bylo to povzbuzující znamení.

~*~

„Ale doktore-„
„Ne, Tome. Odmítám ho odsud propustit, pokud nemluví a nejí sám od sebe.“ Zavrtěl Stephen hlavou a udělal si poznámku do zápisníku.
Tom se zakabonil a dál se procházel. „Tohle pro něj není dobré, doma si může odpočinout. Tam to není tohle pitomý místo,“ řekl naštvaně. „Lidi se sem chodí dívat na těhotnou rockovou hvězdu!“
„Potom jsem si jistý, že zařídím, aby sem nechodil nikdo, kdo není oprávněný; pokud to nebudou přátelé, rodina nebo oprávněné osoby, nebudou moci dovnitř. Je to tak lepší?“
Tom neochotně přikývnul. „Mohl bych se o něj doma lépe postarat.“ Tom chtěl, aby ho pochopil, ale zdálo se, že ho vůbec neposlouchá.
„To už jsem viděl, ty ne?“ otočil se na něj Stephen nečekaně. „Nechci ohrozit život Billův ani toho dítěte, přál bych si, aby ty také ne. Vím, že se na to takhle nekoukáš, ale tohle je extrém; pokud nebudeme opatrní, bude mít velké deprese. Dokud neuvidím nějaká pozitivní znamení, chci ho mít dvacet čtyři hodin denně pod dozorem lékařů. Je mi líto, nedělám to proto, abych vás dva naštval.“
„Neuklidňujte mě,“ zasyčel Tom. „Vím, že to neděláte naschvál, ale musíte to chápat! Tohle prostředí Billovi nepomáhá.“
„A ty jsi si stoprocentně jistý, že když bude Bill doma, tak že mu to pomůže?“ Tom otevřel pusu a zavřel ji. „Radši ho budu mít pod lékařským dozorem, kdyby se mělo stát nejhorší. Zítra ráno se vrátím, abych ho mohl znovu zkontrolovat, a jestli se moje prognózy změní, budu moc rád, že budu moci podepsat papíry o propuštění. Ale teď zůstává tady. Omlouvám se, Tome, je to pro něj to nejlepší.“ Poplácal ho psychiatr po rameni a odešel.

Tomovi se tenhle pocit nelíbil; připomínal mu, že nemůže vyřešit všechny Billovy problémy, že jeho síla není pro ně oba dostatečná. Jeho dvojče bylo v nemocnici, nejspíše se bálo bouřky a uzavřené ve své vlastní hlavě. Tohle už neviděl roky, děsilo ho to. Podíval se na Billa a sebral v sobě všechnu sílu, aby se na něj usmál. Černovlasý chlapec se na něj jen netečně podíval. „Bille, proč nepromluvíš? Nemůžeme odsud pryč, dokud něco neřekneš. Prosím, jen něco řekni. Cokoliv, pustí tě pryč.“
Než ale mohl Tom přejít ke svému bratrovi, dveře se otevřely a Tom zamrkal překvapením. „Tati,“ vyjekl, tohle nečekal.
„Ahoj, Tome. Promiňte mi to, nedostal jsem se sem dřív; byl jsem pryč z města a můj mobil je k nepoužití od té doby, co ho Claire upustila do umyvadla.“ Claire byla otcova překrásná přítelkyně. Byla hodná, ale trochu neohrabaná, když se snažila dělat víc než jednu věc najednou.
„Jak se jí daří?“ zeptal se Tom slušně, Jörg nad tou otázkou jen mávnul rukou.
„O tom můžeme mluvit později. Bille? Jak je ti, synu?“ zeptal se Jörg tiše a podíval se na své na lůžko upoutané dítě. Hlas, který použil, přihnal k Tomovi skryté vzpomínky, pamatoval si tenhle hlas jako ten, který ho vždy uklidňoval. Stále to fungovalo.
„Nemluví.“
„Opravdu? Myslel jsem, že z toho už vyrostl,“ povzdychl si Jörg a chytl syna za ruku. „Můžeš nám dát minutku, Tome?“
„Ale tati-„
„Tome. Jdi si zakouřit,“ řekl rozhodně. Jörg by nejradši zabil toho, kdo dal Tomovi jeho první cigaretu, ale teď to byla dobrá možnost, jak se ho zbavit. Chtěl mít s Billem chvilku o samotě. Simone mu pozdě v noci volala, aby mu řekla, co je s Billem, po tom, co něco viděl ve zprávách; naneštěstí to bylo, když se mu rozbil mobil. Snažila se mu volat další dva dny.
„Fajn. Hned se vrátím, Bille,“ řekl Tom svému dvojčeti a odešel.

Billovy oči zabloudily k jeho otci, ale stále nic neřekl. „To je v pořádku, můžeš jen poslouchat. Nemusíš mluvit, jestli nechceš,“ řekl Jörg a přisunul si židli blíž. „Naposledy si tohle udělal, když jsem vás opustil. Ne, bylo to, když umřel můj táta, děda Hans. Nemluvil jsi skoro týden. Cítil jsem se hrozně provinile, že už jsem s vámi nebydlel, abych ti mohl pomoci skrz tvůj žal. Vždycky jsi byl mnohem víc citlivý než Tom. Více jsi vnímal pocity ostatních lidí i pocity svoje, respektoval jsem tě za to vždycky, i když jsem si nikdy nedokázal představit, jaké to pro tebe musí být.
Pamatuješ si, když jste s Tomem měli jít do postele, a když jsme vaše matka a já přišli, abychom vás zkontrolovali, tak všechno vypadalo v pořádku, ale já jsem na vás dva vždycky křičel, abyste šli do postele; Simone si myslela, že jsem šílený, že křičím na děti, které spí. Vždycky jsem věděl, že nespíte, protože jste dokázali zadržet dech na tak dlouho, jak jste chtěli. Nikdy jsem nepochopil, proč tě Tom nikdy nenaučil, jak to našvindlovat lépe, ale jsem rád, že to neudělal. Takhle to vždycky poznám.“ Usmál se, když se koutky Billových úst pohnuly.
„Vím, že ti přijde, že teď, když se na to přišlo, tak že se celý svět řídí do háje; chápu to. Ale musíš si uvědomit, že to není pravda, a že tvoje chování děsí všechny lidi, které máš rád.“ Povzdychl si Jörg a znovu ho chytl za ruku. „Neříkám, že se některé věci nezmění, nebo že se na tebe lidé nebudou koukat jinak. Nebudu ti lhát. Ale to, co ti říkám je, že všichni, co tě mají rádi, co tě znají… to už dávno vědí a akceptují tě. Všichni, kterým na tobě záleží, tě akceptují. Celý svět se může klidně změnit, ale tvůj Svět se nezmění. Ať se stane cokoliv, pořád máš mě, tvou matku a ani divocí koně od tebe nemůžou vzít Toma, okay? Okay, Bille?“

Bill si povzdychnul a přikývnul. „Ano, tati.“

~*~

„Nemyslíš si, že bys měl zpomalit?“ zeptal se Tom pobaveně, když Bill dojedl druhý kelímek pudinku.
„Mám hlad,“ řekl a olízl lžičku.
„Jsem rád, že tvoje chutě k jídlu jsou zpátky. Dělal jsem si obavy.“
„Omlouvám se.“
„Jen… Bille, když se uzavřeš a já se k tobě nemůžu dostat… to mě děsí.“ Bill ke svému dvojčeti zvedl pohled a zamračil se nad emocemi v jeho hlase. „Celý den jsem tu seděl a čekal, až otevřeš oči, a pak jsi je konečně otevřel, ale nemluvil jsi. Měl jsem dojem, že bez tebe zešílím.“
„Byl jsem tady,“ řekl Bill tiše a Tom zavrtěl hlavou.
„Ne, nebyl. Tvoje oči…“ otřásl se a podíval se na peřinu, která zakrývala bratrovy nohy. „Tohle už mi nedělej, ano?“
„Slibuju,“ řekl Bill tiše.
„Dobře, protože si myslím, že to bych už nepřežil.“ Odkašlal si Tom a zamrkal pryč slzy. Stejně mu stekly a Bill odsunul tácek, natáhnul k němu ruce. Jeho dvojče se k němu přitulilo a brečelo mu do krku. Bill se cítil pěkně špatně, že své dvojče takhle zanechal; prostě se s ničím nemohl vyrovnat a jeho mozek se napolovic uzavřel. Chtěl párkrát promluvit, ale nemohl najít svůj hlas, dokud nepřišel jejich otec, a nevrátil mu ho.
Bill Toma svíral a mručel mu do ucha fráze, kterými je vždycky uklidňovala jejich matka, zatímco mu pokládal polibky na spánky. Vzlyky ustaly a Bill si všiml, že jeho bratr usnul. Usmál se a políbil ho na tvář, posunul se a naaranžoval ho tak, aby mohli v posteli ležet spolu. Zhasnul světlo a čekal, až se ho ujme spánek.

Škoda, že to pro Billa nebylo tak rychlé jako pro Toma.

~*~

Bill položil kartáč a podíval se na finální výsledek. Bohužel mu Tom nepřinesl jeho žehličku na vlasy, aby si mohl narovnat vlasy, protože ty odmítaly stát na jednom místě, i když si je pročesával už asi milionkrát. Povzdychl si a promnul si bříško. Zabíjely ho záda a nemohl se dočkat, až se dostane domů a natáhne se, i když se probudil sotva před dvěma hodinami. Zazíval a posbíral všechny svoje kosmetické věci, otevřel dveře od koupelny. Bill se zasekl, když ve svém pokoji viděl Davida a dva pány, které ještě nikdy předtím neviděl; výraz v Tomově obličeji mu způsoboval husí kůži. Když Tomi nebyl šťastný, nebyl šťastný ani on.

Když zaslechli zvuk zavření dveří, všichni se otočili, v místnosti se rozsvítily tři úsměvy; dva falešné a jeden opravdový. „Jsem rád, že vidím, že ti je lépe, Bille.“ Usmál se doširoka David a vzal chlapci z rukou toaletní tašku. „Je ti líp, že jo?“
„Je mi fajn, Davide, až moc dobře na to, abych zvládl unést tašku, která má ani ne kilo,“ řekl Bill a věnoval Tomovi konejšivý úsměv. Jeho dvojče mu to neoplatilo, přemýšlel, co někdo z těch chlápků řekl, že to Toma tak naštvalo.
„To jsem si jistý. Víš, že nevím, co dělám,“ řekl David zlehka a ustoupil, ukázal na dva muže za sebou. „Tohle je Joshua Edelstein a Conrad Kilpatrick; jsou od naší nahrávací společnosti.“
„A co chtějí?“ zeptal se Bill unaveně a dal si do svojí tašky zbytek věcí; zavřel ji a doufal, že tu nebude muset být snad až do té doby, než co mu budou dělat císařský řez. Nesnášel nemocnice a nechtěl být u doktorky Addamsové víc, než musel. Byl si jistý, že by mohla prozradit jejich tajemství.
„Jsme tu, abychom se ujistili, že se vám nikdo nepokusí ublížit. Vlastně jsme tu kvůli soudní žalobě,“ řekl Edelstein. Tom se na něj zamyšleně podíval a Bill přestal poklízet a vzhlédl k těm dvěma mužům.
„Soudní žalobě na koho? Víte, kdo to řekl tisku?“ zeptal se opatrně.
„Ne, ale to je to, proč tu jsme. Chceme zjistit, s kým vším se stýkáte. Všichni doktoři jsou vázáni mlčenlivostí a byla by to sebevražda to říct veřejnosti. Zrovna teď vyšetřujeme sestřičky a všechny, kterým jste se ukázal.“
„Nejsem si jistý, nemůžu vám je teď hned vyjmenovat.“ Posadil se Bill na postel a hlasitě vydechl, když pocítil úlevu nad svojí kostrčí. „Chcete mluvit jen o tomhle? Mám dojem, že jste mi kvůli tomu mohli zavolat,“ řekl jejich manažerovi.
„Vlastě je to víc než jen tohle. Společnost chce svolat tiskovou konferenci.“ Usmál se Jost, jako by měl bolesti. „Jelikož jsme se už dlouho neohlásili s žádnými novinkami, tak nám malinko odporují a my to musíme zase zpátky získat pod kontrolu. Čím déle nám bude trvat vydat oficiální prohlášení, tím déle si média můžou vymýšlet svoje vlastní příběhy a dál tě urážet.“
„Já nevím, Davide. Poslední věc, co chci, je být před kamerami. Připadám si jako vyvrženej vorvaň.“ Promnul si Bill bříško, a když zvedl pohled, viděl, jak na něj se zájmem Kilpatrick kouká. „Na co koukáte?“ zeptal se podrážděně.
„Chápu, že nechceš jít před všechny ty lidi-„
„Tak to není. Prosím tě, dokážu dělat koncerty před tisíci fanoušků. Není to lidmi, to ty zasraný kamery. Kdo by chtěl, aby ho takhle někdo viděl?“ zaúpěl Bill a zavrtěl hlavou.
„Bille, nemusíš to dělat, jestli nechceš,“ slíbil Tom a stoupl si vedle svého bratra. Bill se na něj podíval a usmál se.
„Bille, vážně, neobtěžoval bych tě tím, kdyby to nebylo důležité. Musíme to dostat pod kontrolu,“ naléhal David jemně.
„Kdy?“ ustoupil Bill a podíval se na jejich manažera, tiše s ním souhlasil. Nechtěl, aby vypadal blbě před těmi kravaťáky.

Tak tohle obvykle znamenalo, proč Bill dělal věci, které nechtěl, nechápal to.

~*~

Bill hodlal zabít Davida hned, jak tu nebude tolik lidí. Možná za to mohl vinit hormony a dočasné šílenství. Musel být šílený, když s tímhle souhlasil, konference byla totiž ujednána už předtím, než vůbec opustil nemocnici. Do obličeje mu svítila světla a Bill přemýšlel, jestli by se cítil lépe, kdyby všechny poslal do prdele.

Ale Bill byl profesionál. Jeho úsměv byl umělý, ale byl tu, odmítal si ale sundat své sluneční brýle. Byly to poslední, co ho mohlo chránit, a nikdo si tak nemohl všimnout, když zavřel oči, alespoň na milisekundu. Musel se soustředit na to, co na něj všichni křičeli. To se lehko řekne, ale těžko dělá. Někde za sebou cítil přítomnost Toma, a to mu dodávalo sílu to všechno zvládnout. Až to všechno skončí, David se z něho zblázní.

„Omlouvám se, co prosím?“ zeptal se Bill zmateně, když si všiml, že se k němu všichni otočili.
„Říká se, že otec vašeho dítě je nejlepší kamarád vás a vašeho bratra, je to pravda?“ zeptal se pán, který vypadal, jako by utrácel všechen svůj čas a peníze v soláriu. Bill si zaryl do paměti, aby nikdy nechodil do solárka, nikdy.
„Myslím si, že do toho vám vůbec nic není,“ řekl Bill chladně, trochu chladněji než chtěl, ale ten chlap mu lezl na nervy.

„Chystáte se opustit Tokio Hotel?“ tentokrát to byla hezká blondýnka se sympatickým úsměvem. Bill se podíval dolů a všiml si, že měl ruce na zádech. Nevšiml si toho, co dělá a tak je dal rychle zpátky a pokusil se narovnat. Billovo tělo odporovalo, a tak dal ruce zpátky, kde byly.
„To nikdo nechce, věřte mi.“ Vystoupil David a usmál se na dav svým neodolatelným úsměvem. Všichni se na něj usmáli a Bill projevil svou nesmělou grimasu, která byla pokusem o úsměv.
„Budete to se mnou muset vydržet. Spousta lidí má kariéru a děti zároveň. Nejsem tak jiný. Teda kromě toho podstatného.“ Bill nechal všechny reportéry se trošku zasmát a říkal si, že se nesmějí jemu, ale jeho vtipu. Stále byl podrážděný.

„Jaké to je, být těhotný?“ otázka přišla odněkud zezadu; Bill nemohl říct, kdo se ho na to zeptal, ale všichni ho pozorovali.
„Nepopsatelné,“ řekl upřímně, když uviděl zklamání na obličejích pár lidí. Bill odmítal projít si tímhle peklem, aby mohli tihle cizí lidé říct dalším cizím lidem, kteří si, až otevřou časopis, přečtou, jak se cítí, a řeknou si, že mu rozumí. S tím ať táhnou k čertu.

„Jste šťastný?“ znovu, otázka od někoho, koho neviděl.
Bill zamrkal, když se mu do očí nahrnuly blesky z fotoaparátů a udělal věc, kterou musel udělat vždycky, když nechtěl, aby o něm svět věděl každou věc. Lhát. „Samozřejmě, jsem nadšený.“ Zazubil se, fotoaparáty a kamery zabraly jeho falešnou radost a popojely dál.

„Takže konečně vycházíte z převleku?“ otázka přišla od muže v podřepu, který vypadal, že se nudí. Možná že byl znuděný, do háje, Bill se taky nudil. Tak to byli dva.
„Nikdy jsem v žádném převleku nebyl. Nejsem gay,“ řekl rychle. Pán se skepticky podíval na jeho břicho a Bill na chvilku zaváhal, jestli by ho mohl nakopat do koulí a odejít.
„Tím si nejsem jistý,“ řekl reportér a strčil Billovi diktafon blíž k obličeji.
„To je v pořádku, protože já si tím jistý jsem, a to je jediné, na čem záleží,“ odvětil Bill rychle.
„Žádné další otázky na tohle téma, prosím, nechceme ho rozčílit ještě víc, než je potřeba.“ Vystoupil David diplomaticky. Bill se naježil; nic z tohoto nebylo potřeba.

„Budete pózovat nahý jako spousta ostatní celebrit během těhotenství?“ zeptala se paní nalevo s úsměvem. Bill slyšel závan smíchu a nakrčil obočí.
„Ne,“ řekl s kamennou tváří. Čekali, že to rozvede, ale on odmítal mluvit o téhle stupidní otázce. Bill se podíval na Davida a našpulil rty; jejich manažer nepřítomně přikývnul a Saki vystoupil dopředu.
„Děkujeme, dámy a pánové, že jste přišli, ale Bill už je unavený a jak jistě víte, zrovna propuštěný z nemocnice. Už žádné otázky prosím; jestli máte ještě nějaké dotazy, kontaktujte management, jsem si jistý, že vás informují,“ řekl David, když Saki vzal Billa jemně za ruku a odvedl ho do dodávky. Tom šel hned za nimi.

~*~

„Mám dojem, že mám teď na čas až po krk divných rodinných večeří,“ zamručel Bill, ležel na posteli. Tom byl v nohách postele s Billovými chodidly ve svém klíně, něžně mu je masíroval. Andreas byl na podlaze, taky na zádech, koukal do stropu. Jeho rodiče byli pozváni na večeři stejně jako Gustav a Georg; všichni byli zamlklí a nikdo z nich ani neměl chuť k hovoru. Bill se brzy omluvil a odešel ještě předtím, než se začal podávat dezert, kluci ho následovali hned po něm, aby mu mohli dělat společnost.
Bubeník seděl v kancelářském křesle; jezdil dopředu a dozadu a bubnoval si na stehna. Georg se opíral o dveře, Bill si až teď všiml, že jeho pokojíček je malý.
„Mám dojem, že to my všichni,“ zabručel Georg. „Hele, vole, mám dojem, že tvoje matka nespustila z Billa celou tu dobu oči.“ Kopnul do Andrease trochu.
Blonďák protočil oči a souhlasil. „Mohla se posrat z toho, jaký si o tebe dělala starosti, Bille. Pořád o tobě nebo o dítěti mluvila,“ řekl a zvedl jednu z Billových bot.
„Super.“ Billa to vážně nezajímalo, speciálně, když se Tom věnoval klenbě jeho chodidla. Mohla by být apokalypsa a musela by počkat, aby si tohle Bill mohl vychutnat. Vlastně vždycky, když se Tom Billa dotýkal, bylo to perfektní.
Tom si odfrknul. „Alespoň není tak hrozná jako naše matka. I když od tý doby, co jsme zpátky, je naše mamka nějak…“
„Příjemná?“ otevřel Bill oči a podíval se na své dvojče. „Taky jsem si toho všiml. Babička jí něco musela říct.“ Pokrčil rameny a zase se úplně položil.
„Vaše babička je hustá. Fakt jsem nemoh, když poprosila Gordona o pivo,“ začal se Gustav smát. „Nejezdí taky na vodním skútru?“
„Polib si,“ uculil se Tom. Byl rád, že má svoje kamarády a Billa na jednom místě. Od té doby, co turné skončilo, se neviděli; škoda, že se tahle sešlost nekoná za lepších podmínek. „Hej, kluci? Bill a já vám chceme něco říct.“
„Oh bože, neodcházíte ze skupiny, že ne?“ zeptal se Georg zdráhavě a postavil se. Chtěl vidět Billův obličej, až jim ty novinky budou říkat.
Zpěvák se na něj divně kouknul a zavrtěl hlavou. „Ne, idiote; říkal jsem pravdu, když jsem oznámil, že neodcházím. Mimo to, kde byste našli někoho tak famózního jako jsem já?“
„Když ne tohle, tak co potom?“ zeptal se zvědavě Andreas. Pamatoval si časy, kdy všechno věděl dřív než ostatní.

„Stěhujeme se,“ řekl Tom rychle. Místnost ztichla, dokud nepromluvil Gustav.
„Kam se stěhujete?“ zeptal se pomalu.
„Berlín.“
„Wow, Berlín…“ poškrábal se Georg na krku a zamyslel se. „To není Magdeburg,“ řekl tiše.
„Ne, to není. Ze zeměpisu jsi musel být nejlepší, jak vidím,“ odvětil Tom.
„To říká člověk, kterej ani školu nedokončil,“ opáčil basák.
„Trefný.“
„Vážně?“ polknul Andreas knedlík, co měl v krku, a snažil se vypadat přijatelně rozrušeně.
„Jo.“ Bill měl oči zavřené, ale nezněl ospale. „Musíme si rychle něco najít, než se miminko narodí.“
„Protože pak se nemůžete stěhovat; to by bylo peklo.“ Přikývnul Gustav a usmál se. „Váš vlastní bejvák pro odvázaný týpky; to bude pro tebe, Tome, něco úžasnýho.“
„Děláš si prdel? Bejvák pro odvázaný týpky? Nemůžeš mít bejvák pro týpky s dítětem,“ střelil Georg po bubeníkovi pohledem.
„Pravda. Chlape, to dítě ti ze života udělá španělskou vesnici,“ řekl Gustav se zívnutím a protáhnul se.
„No, Andy, co si o tom myslíš? Tvoje dítě bude bydlet až v Berlíně.“ Podíval se Georg dolů na Andrease, který stále ležel na zemi.
Bill cítil, jak jeho bratr ztuhnul na druhém kraji postele a otevřel oči, aby se podíval na jejich
nejlepšího kamaráda. Andreas si skousnul ret a pokrčil rameny. „Berlín není až tak daleko.“
„Seš dobrej člověk.“ Přikývnul s respektem bubeník a zmeškal zlý pohled, který přišel z Tomova směru.
„Pojď už, Gustave, zmeškáme náš film.“ Naznačil Georg blonďákovi, aby se zvednul.
„Vy už jdete, kluci?“ otevřel Bill oči a zamračil se. „Zase se dlouho neuvidíme.“
„Protože seš pořád v nemocnici,“ popíchl ho Georg. „Ale vážně, to ti z nás ještě není špatně? Kolik hodin jsme spolu byli v tourbuse?“
„Něco vymyslíme. Nebojte, dám pozor, aby k vám Hobbit zase jednou zavítal,“ slíbil Gustav a vystrčil basistu skrz dveře. „Dobrou, kluci.“
Kluci jim zamávali, a pak se dveře zavřely. „Nikdy jsem si nemyslel, že se tohohle dožiju,“ zauvažoval Andreas a zavrtěl hlavou. „Georg a Gustav? Chci říct, u Georga to chápu, ale Gustav je heterák jak dělo.“
„Nejspíš není,“ zamručel Bill a zasmál se. Tom se rozesmál a opřel se o zeď.

„Takže Berlín, jo?“
Tom se na Andrease podíval a kývnul. „Jo.“
„Proč ne Magdeburg?“
„Doktor je v Berlíně. Chci, aby se tam mohl Bill dostat, kdybych já měl zrovna nějaký rozhovor nebo něco.“ Podíval se Tom dolů na Billova chodidla a polechtal ho, dostal však kopanec do boku, který to ukončil.
„Mohl bych ho tam odvést,“ řek Andreas tiše a zvedl pohled k dredatému chlapci.
„Nechci tě o to pořád prosit,“ řekl Tom zlehka. Ve své hlavě vlastně řekl pravdu. Nechtěl, aby pro Billa dělal cokoliv, co mohl udělat sám. To zahrnovalo kontroly u doktora nebo chození s ním na veřejnosti. Vždyť už si celý svět myslí, že to dítě je jeho.
„Nevadilo by mi to.“
„Já vím.“
Andreas zavřel oči a tvor žárlivosti mu v mysli hlasitě zařval. Do prdele.

~*~

„Zu Hause Reality, jmenuji se Rebecca, jak vám mohu pomoci?“
„Dobrý den, chtěl bych se zeptat, jak se můžu dozvědět více o vašich nemovitostech?“
„No, musíte si dohodnout schůzku, a pak vás zapíšeme na sezení s jedním z našich obchodníků. Takhle se můžeme dohodnout na nejpřijatelnější ceně pro vás a ukázat vám nějaké fotky. Chtěl byste to takto udělat?“
„Ano. Chtěl bych.“
„Jméno?“
„Tom Kaulitz.“ Na druhé straně telefonu byla pauza a hovor byl ukončen. „Ta kráva mi to položila!“ řekl Tom nevěřícně, seděl s Billem u kuchyňského stolu, Bill popíjel svůj mléčný koktejl na váhu.
Bill se uchechtl. „Chlubil ses tím, že jsi slavná osobnost nebo ses za ní vydával.“
„Já jsem slavná osobnost.“ Protočil blonďák oči a položil telefon na stůl. „Další.“ Bill ho chytl za ruku dřív, než mohl škrtnout číslo na seznamu.
„Možná bychom se s nimi měli setkat osobně, aby se tohle už nestalo.“
Tom se usadil zpátky a přikývl. „Asi máš pravdu.“ Z televize v obýváku zaslechli Billovo jméno a oba se šli podívat, co se děje. Před kamerou stála rozhněvaná paní, za ní stála její dcera a smutně se na ni koukala.

„Řekla jsem jí, aby je všechny sundala, protože Bill Kaulitz není dobrý příklad pro lidi. Už takhle se tu musíme potýkat se vším tím sexem a drogami; z frontmana té skupiny, který měl být zodpovědný a citlivý, se najednou stal těhotný? Nemůžu dovolit, aby si moje dcera myslela, že tohle je v pořádku,“ řekla upjatě.
Kamera se přesunula na reportérku, která se usmála. „Tady to máte. Mnohem víc rodičů je vyvedených z míry tímhle Tokio Hotel skandálem. Už toho mají dost a chtějí sepsat petici za to, aby nahrávací skupina dala této skupině sbohem.“
„Co to kurva je?“ zeptal se Tom a přistoupil k televizi.
„Oh bože, Tomi,“ zaúpěl Bill a opřel se o gauč, složil si obličej do dlaní.
„Bille, jsi v pořádku? Neomdlíš, že ne?“ zeptal se Tom vyděšeně a posadil svého bratra na gauč. Bill se uvolnil a zavrtěl hlavou, utřel si slzy.
„Kolik lidí se takhle bude chovat?“ zašeptal, natáhl ruku, přitáhnul si Tomovo triko a utřel si do něj oči.
„Bille… bude to v pohodě,“ řekl Tom a nechal Billa, aby používal jeho tričko místo kapesníku. „Ne všichni jsou takoví.“
„Oh bože, zničím celou skupinu,“ popotáhnul Bill, opřel se o gauč, když začala nějaká stupidní reklama.
„Nezničíš. Jestli skupinu nezničí Georgův smrad, tak už nic,“ řekl Tom naprosto vážně. Bill se na něj podíval a usmál se.
„Doufám, že máš pravdu, Tomi,“ řekl a přitulil se blíž.
„Samozřejmě, že mám pravdu. Jsem starší než ty, vzpomínáš?“ zašeptal Tom a položil si bradu na vršek Billovy hlavy.
„Jen o deset minut, blbečku.“ Šťouchnul ho Bill jemně do boku. „Ale stejně díky za to, že máš pravdu.“
„Jo, není zač,“ zíral Tom do zdi a přemýšlel, jestli se všechno kolem nich zhroutí.

Komentáře anglicky, prosím. :o)