autor: Áďa
Holger se usmál, když k jeho uším dolehl výkřik ze sklepa. Tak už se ta klučičí slečinka konečně vyhajala do růžova! Líně se zvedl z gauče a požitkářsky se protáhl jako kočka, pak se ale svalil se zlomyslným úšklebkem zpět. Uvědomil si totiž, z čeho pravděpodobně má ten holkokluk největší strach. Věděl, že většině lidí mrtvoly vadí. Sám nechápal proč, vždyť je to jenom obyčejné ležící tělo, které s nikým nekomunikuje, a sladká vůně rozkladu je přece mnohem příjemnější, než když kolem něj v přeplněných tramvajích postávali zarostlí chlapi, kteří páchli potem víc než tchoři! Nicméně život ho už naučil, že jeho prapodivná vášeň je zřejmě ojedinělým úkazem a že ho za ni všichni odsuzují.
Proto právě tímhle tak rád ubližoval. Vždycky, když někoho unesl, ať už známou tvář kvůli penězům nebo někoho neznámého kvůli jídlu, dopřál mu to potěšení probudit se vedle pohřební skříně. Vždycky byl scénář dost podobný. Když se oběti probudily, chtěly se dostat na svobodu, ale zamčenými dveřmi to nešlo, proto dříve nebo později neodolaly a otevřely skříň v domnění, že tam najdou něco, co jim pomůže. A nic neznělo lépe, než jejich vyděšený křik, jak se o to víc snažily utéct. Už několikrát si zlámaly nehty nebo narazily kosti, jak zoufale bušily do dveří, než se v bezmocném vyčerpání svezly na podlahu, kde jim nezbylo, než čekat na jeho příchod a na jeho milost či nemilost. A on je nikdy nenechával dlouho čekat, protože věděl, že jejich křik znamená začátek jeho her…
Tentokrát však znovu dolehl na gauč. Ani sám nevěděl, čím to bylo, ale ještě si nechtěl hrát. Ještě nechtěl ubližovat. Ještě chtěl toho hubeňoura nechat, ať se bojí. Už dávno zjistil, že se pak s jeho živými hračkami manipuluje mnohem lépe, když jsou vystresované. Jenom se tedy opět spokojeně zabořil do polštáře a s blaženým úsměvem naslouchal tlumeným nářkům ze sklepa…
„Tome, no tak… musíš přece něco sníst.“
„Ne.“
„Ale – „
„Řekl jsem NE!“
Tom si rozčileně dupl a sjel všechny přítomné v pokoji nasupeným pohledem. Věděl, že tam jsou Géčka i manažer hlavně proto, aby nebyl v těchto tíživých hodinách sám, a byl jim za to nesmírně vděčný. Ale jak má proboha jíst? Jak má zaplňovat vlastní škrundající žaludek, když neví, co se děje s jeho dvojčetem, s jeho láskou? Kde je? Kde je Bill, co s ním je? Je v pořádku, nebo mu někdo ubližuje?
Jako by mu četl myšlenky, Gustav ho konejšivě objal.
„Neboj, Tomi… Nic mu není, je v pořádku.“
Tom se na něj vzdorovitě podíval.
„A jak to můžeš vědět, mi řekni! Já jsem snad jeho dvojče, tak snad cítím mnohem víc než vy všichni, co s ním je! A já cítím, já vím, že je úplně vyděšený, že se bojí! A v tomhle stavu mám bejt podle vás v klidu?“
„Tome,“ promluvil David. „Mluvil jsem s policií. Tuší, kdo to udělal, a motivem únosu jsou peníze!“
Bolelo ho srdce, když vyřkl poslední slovo, věděl, že v tom je něco víc, než jen peníze. Ale nemohl jim říct pravdu, Gustava a Georga by „jenom“ vyděsil, ale Tom už teď neměl daleko k nervovému zhroucení a on mu nechtěl ještě více přitěžovat. Jak říkali na policii, zbývá jim jediné. Modlit se, aby ten psychopat chtěl skutečně jenom peníze. Aby z Billa nenašli o několik dní později zohavené tělo, jako se to stalo už s tolika lidmi, kteří tomu bláznovi padli do rukou…
Zavrtěl hlavou. Ne. Tu horší variantu si nesmí připouštět ani ve snu!
„Neboj… ozve se. Za pár minut, hodin, nejdýl dní se ozve, kolik za Billa chce. Zaplatíme za něj a bude zase dobře… no tak, Tome… při únosech tohohle typu většinou člověku neubližujou. Bill je určitě v pořádku.“
Tom se na něj jenom zdrceně podíval, načež bez slova přešel k oknu, za nímž se slunce sklánělo k západu. Obloha byla od jeho svitu rudá jako krev.
„Ach, Bille… kde jsi?“ šeptl téměř neslyšně a skleným pohledem hypnotizoval karmínově jasnou oblohu. Měl zlé tušení a nemohl se ho zbavit…
Bill sebou prudce trhl a otevřel oči. Musel zřejmě usnout vyčerpáním z pláče, protože jeho tělo leželo zhroucené na ledově studené zemi. Byla mu zima, měl hlad a jeho tělem zmítal neuvěřitelný strach. Temně hnědé oči byly do ruda opuchlé, umně nanesené líčení se dávno rozteklo po tváři, a v běžně zářivých, nyní však vyhaslých zorničkách, se objevil záblesk paniky pokaždé, když jeho pohled zabloudil ke skříni. Věděl to, věděl, co se tam skrývá, a děsil se toho. Děsil se mrtvých těl… i toho, aby neskončil stejně. Co proboha komu udělal, že musí být tady?
Najednou si ale uvědomil, co ho probudilo. Za dveřmi byly slyšet těžké, blížící se kroky! Strnul v absolutní nehybnosti a jediné, co rušilo hrobové ticho, byla ozvěna dopadu cizích nohou a jeho vlastní rozechvělý dech. Stáhl se ještě víc do kouta, a když v zámku zachrastil klíč, tiše vyjekl, avšak neodvážil se pohnout ani o píď. Zámek cvakl a dveře se začaly otevírat…
Vstoupil pro něj naprosto neznámý muž. Rozedrané džíny a flanelovou košili schovával pod dlouhým černým pláštěm, a na obličeji měl masku ve tvaru lebky. Bill vyděšeně vypískl, okamžitě si vzpomněl na jaro tohoto roku, kdy jeho, Toma, celou jejich rodinu i jejich nejlepší přátele ohrožovaly podobně maskované Francouzky. Ale tohle asi nebudou ony, tohle je mužská postava. Se strachem sledoval, jak se k němu ten někdo blíží, dokud se těžké kroky nezastavily přímo u něj. Muž na něj chvíli shlížel, jediné, co bylo z jeho tváře vidět, byly zářivě zelené oči, a potom si dřepl na bobek, přímo k Billovi. Chviličku se kochal pohledem na chlapcovu sinalou tvář, a pak ukazováček vsunul pod klepající se bradu. Donutil tak Billa, aby se mu díval do očí. Miloval ty pohledy plné strachu, vždycky ho povzbuzovaly k tomu, aby začal některou ze svých her. Ale ke svému překvapení zjistil, že teď ho ten kluk k ničemu nevybízí. Že nemá na hry náladu. Zmateně se zamračil. Tohle se mu ještě nikdy nestalo! Ale asi to je tím, že ten kluk není dostatečně vyklepaný. Určitě to bude ono, jinak si to nedovedl vysvětlit.
„Kdo… kdo jste?“ troufl si zašeptat Bill otázku. „Co… co po mně chcete?“
Holger se pobaveně ušklíbl. Mýlil se, ten kluk umírá hrůzou, hlas ho prozradil, jenom to uměl dobře maskovat, nic víc. Aniž by odpověděl, upřel zrak na krční tepnu, která se pod bledou kůží jasně rýsovala. Viděl, jak pulzuje, a fanatizovaně na ni položil ruku. Byla to dokonalost. Cítil přes kůži teplo krve, která mu v pravidelných rytmech bušila do bříšek prstů… Sjel ještě trošku níž.
„Ne, prosím… neubližujte mi,“ vzlykl Bill a po smrtelně bílých tvářích se mu začaly koulet slzy. „Prosím, ne… udělám cokoliv…“
V tu chvíli se místností rozeznělo téměř ohlušující mlasknutí, jak jej muž udeřil dobře mířenou fackou do tváře. Síla rány srazila Billa k zemi, Holger si jej však za tričko opět vytáhl do úrovně svých očí.
„Pamatuj si… nikdy mi nebudeš říkat, co mám nebo nemám dělat, rozumíš mi? Jinak budeš ze hry venku… jestli mi rozumíš,“ dýchl Billovi do obličeje a na vysvětlenou vytáhl nůž a opatrně, aby chlapce neřízl, přejel ostrou, mrazivě ledovou čepelí po jeho krku.
Bill už si netroufl ani hlesnout. Jeho oči šilhaly po noži, který mu přejížděl pod krku, tvář ho pálila a jeho slzy nebyly ještě nikdy v životě tak horké. Tolik se bál, že ho ten člověk zabije…
Jako by mu četl myšlenky, Holger se posměšně ušklíbl.
„Pokud bude tvůj bratříček dodržovat pravidla, která mu určím, tak se odsud možná i dostaneš,“ sykl. „Ale pokud je nedodrží, nebo pokud nebudeš hodný ty… pak ho už nikdy neuvidíš!“
Na důkaz svých slov sjel nožem na Billovo rameno, vjel hrotem pod tričko a řízl. Bill bolestně sykl, ale snažil se v sobě všechno dusit. Bál se, aby ho nezabil třeba za takovéhle projevy. Nicméně Holger měl v tu chvíli úplně jinačí starosti. Jeho oči se zúžily do tenoučkých štěrbinek, když viděl, jak se šedé tričko začíná barvit do ruda. Fascinovaně si malinko nazvedl masku, ale tak, aby mu nebylo dobře vidět do tváře, trošku tričko poodsunul a dotkl se ukazováčkem krve tekoucí z povrchového škrábnutí. Byla tak nádherně teplá… a tak blízko…
Neodolal a smočil v drobné rance své rty a zakmital v ní jazykem. Celé jeho tělo v mžiku zaplavila neskutečná vlna blaha a euforie. Konečně… Jak dlouho už neměl čerstvou krev? Hodně dlouho, už asi skoro týden. A krev toho kluka byla enormně dobrá. Sál poraněné místo do doby, dokud krev nepřestala téct, a Bill se neodvážil jakkoliv pohnout nebo cokoliv říct, jak moc se bál, jen s hrůzou v očích šilhal po tom, co ten muž dělá a poslušně držel v jeho sevření.
„Máš výbornou krev, maličký,“ zachraplal Holger, když se od Billa odtáhl a opět si upravil masku do původní polohy, takže nebyly vidět jeho zarudlé rty. Zvedl se a na okamžik se na Billa zahleděl.
„Odpočívej, dokud můžeš,“ poradil mu. „Dokud máš na to čas. Moc ho nebude.“
Na okamžik opustil sklep, Bill byl však tak vyděšený, že se nedokázal pohnout ani o píď, natož se pokusit o útěk, a ani by se mu to nebylo povedlo, jelikož Holger se po chviličce vrátil a nesl s sebou silnou flaušovou deku a sklenici s vodou.
„To máš, aby ses tu cítil jako doma. Nechci, abys tu trpěl víc, než ti je určeno.“
S těmi slovy položil sklenici i deku na zem, naposledy se na Billa podíval, zamkl dveře a odešel. Sám v sobě se nevyznal. Proč už si s tím klukem dávno nezačal hrát? Nebyl jako ostatní jeho oběti, vyzařovalo z něj něco… jiného. Nemohl mu ublížit už teď, vycítil, že aby jejich hra měla ten správný šmrnc, musí ještě chvíli počkat. Zároveň však nechtěl, aby se chlapci něco stalo. Tedy… něco zbytečně navíc, proto mu tam donesl tu deku, ve sklepě byla dost veliká zima a Holger nechtěl, aby Bill nastydl. Ještě ho bude potřebovat…
autor: Áďa
betaread: Janule
NJN.. toto hezky začíná.. starej se hezky o něj.. a NEUBLIŽUJ mu!!!
Billy, drž se! Brzo to skončí!!!
Omdlívám…strachy:D
No menší uklidnění pro začátek,že neplánuje prozatím mu něco udělat honem dááál
Áďo, do prčič!
Jsem zvědavá, jak dneska usnu, to bude chtít nějaký Rohypnol… Jen si dej pozor, aby ti z toho nehráblo, okay? 
prej aby mi z toho nehráblo… nemusíš se bát, sice píšu sadistický povídky, páč mám ráda akci, ale ve skutečnosti neublížím mouše a právě ted koukám na telku a mazlím se u toho se svým králíčkem a dojímám se tu nad její vynalézavostí a zvědavostí
s oslovením "Maličký" si vždycky spojuju Bushida xD xD xD
si vážně třída! Máš můj velkej obdiv…
Takový povídky mě fakticky oslovujou
Áďo, okey, okey, já jen mám strach, aby ti to nepřerostlo přes hlavu :))) Například já se často v noci dívala na Reality Tv na vraždy, resp., na řešení vražd (Medical Detectives
) a měla jsem tendenci fascinovaně na to zírat až do rána… To asi nebylo v pořádku…
Ehm, tak pozdravuj králíčka
no ty kundo jeste jednou billa riznes a i presto zhe nezeru maso ti ukousnu ptaka zaziwa a necham te diwat jak si ho smazim kretene….. dotknes se ho jazykem…pico dyt jeste dostane aids….grrrrr oh ty moje nerwy!!!!
chudacik Bill.. kks.. dufam ze mu veelmi neublizi..ach..rychlo pokrackoo…
Opět tady obdivuju, jak jsi popsala Tommyho pocity, on prostě ví, že je Bill vystrašený, cítí jeho strach. Bože, tohle je dokonale psané. Áďo, krásné! I když mi teda Tommyho taky hlavně psychicky mučíš, píšeš to krásně.
Billík si ale prochází vážně peklem. Být zavřená s mrtvolami a vidět chlapa s maskou lebky, tak si nadělám do kalhot v ten moment… Ale to myslím vážně. Bill má můj obdiv, že se takto drží. Prý si má odpočinout, panebože, to zní jako výhružka před mučením.
Tommy, co s tím uděláš? Něco určitě, já ti věřím…