autor: Áďa
pairing Bill/Andreas
Ahojík, tak se hlásím s další povídkou… To jsem takhle jednou zrovna větrala autí směrem do krámu na takový ten velký rodinný nákup… a najednou z rádia slyším snad jedinou českou písničku, kterou akceptuju (já totiž český interprety z principu bytostně nesnáším, výjimky potvrzující pravidlo, by se daly spočítat na prstech jedné ruky… a tohle je jedna z nich). Kupodivu to ani není sadistický 😀 takže přeju příjemné počteníčko 🙂 Áďa
PS: jenom upozorňuju, že tohle výjimečně není twincest, dala jsem tady do kupy Billa a Andyho, aby mi to ladilo k textu písně Teď hned od Davida Deyla…
Zničeně padl tváří zpět na polštář, který si zmuchlal pod obličej. Ještě pár vteřin zpátky prožíval takovou radost! Takové štěstí… Jenže se ukázalo, že to byl jenom sen, opět se mu zdálo o něm. O jeho až donedávna nejlepším kamarádovi. Ano, Andreas byl jeho nejlepší kamarád… dokud si on i Bill neuvědomili, že je mezi nimi něco mnohem víc, než pouhé přátelství. Byla to láska, vášnivá a velice mocná.
Netrvala však moc dlouho, vydržela jim necelé dva měsíce. Svým způsobem to ukončil právě Bill, Andreas byl totiž velice žárlivý, jednou po návratu z autogramiády Billovi vyčetl, že dopustil, aby mu jedna z fanynek při focení sahala majetnicky na zadek, Bill se neovládl, vrazil Andreasovi facku, až druhou koupil o zeď a blonďák rozzuřeně, přesto však se slzami v očích, utekl z pokoje. Tím jejich vztah skončil. Byl sice krátký, ale i tak Billovi od počátků změnil život. Nikdy nenašel tak hřejivou, tak něžnou, a přitom tak bezpečnou náruč, jakou byla ta Andreasova. Bezmezně ho miloval a za ten večer se proklínal. Neměl být na Andyho tak zlý, ta nešťastná facka byla jenom završením laviny ostrých, zraňujících slov, která Bill spustil na svou obranu.
To se stalo před deseti dny a Bill se z toho dodnes nemohl vzpamatovat, noc co noc se utápěl v těch nejkrásnějších vzpomínkách, které vypadaly tak reálně, jen proto, aby se vzápětí vzbudil a zjistil, že to byl jenom pouhopouhý sen, nic víc. V životě se necítil hůř…
Na zlý časy se zas blýská,
na zlý časy patent, zdá se, zas mám,
už deset nocí se mi stýská…
Už deset nocí marně zkouším být sám…
Na zlý časy se zas blýská,
bez tebe svůj svět nezvládám…
To už Bill nevydržel. Jeho srdce bylo plné bolesti a všechno si to vyčítal. Byla to jenom jeho vina. Nikdy neměl rád, když byly fanynky moc dotěrné, byli zrovna v České republice, na místě, kde jejich poslední koncert skončil absolutním fiaskem, a on jí nechtěl v rámci jeho psychické kompenzace zkazit fotku. Třeba ve Francii by tohle holkám nedovolil, ale tady, kde to dopadlo posledně tak špatně? Proč ne? Neuvědomil si, že Andy by to mohl brát jako podraz, ale přitom jeho žárlivost znal moc dobře, měl to předvídat, neměl si na zadek nechat sahat…
Rozhodně se na posteli posadil a vzal z nočního stolku mobil. Musí se mu omluvit, teď hned. Když však najel na jeho číslo, okamžitě ztratil odvahu. Krom toho, že se bál Andreasovy reakce musel uznat i fakt, že je něco málo po půl čtvrté ráno. Desátá noc, kterou trávil sám…
Nakonec zavolal do květinářství, které rozváží květiny 24 hodin denně, a objednal tam velikou kytici zářivě žlutých růží. Věděl, že růže jsou Andyho nejmilejší květiny, a že žlutou barvu má nejradši. Počkal, až přijedou před jeho dům, aby jim mohl zaplatit, a oni tu krásnou kytici odvezli přesně podle Billových instrukcí před dveře Andreasova domu. A Bill se opět stulil pod peřinu, která už začínala trošku chladnout, a přemýšlel. Pochopí to Andy?
Kytici růží za dveřma máš,
mám tě pod kůží, všechno zlý smaž,
svět mi tě dluží, všem mým nocím se zdáš…
Jsi hebkej důkaz, že funguje svět,
blonďatej úkaz, smysl všech vět,
do nebe průkaz… Tak zapomeň to zlý teď hned…
Prosím, Andy… neopouštěj mě… nezaháněj mě… vrať se zpátky… Já už bez tebe nedokážu žít! Bill se tiskl ke svému plyšáčkovi, kterého od Andrease dostal hned na začátku jejich vztahu, a do očí se mu hrnuly slzy. Prosím, Andy… vrať se…
Uvěř v sílu druhých dílů… a návratům…
„Andreasi! Prosím… odpusť mi to všechno,“ vzlykl do polštáře a ani si neuvědomil, že se dveře jeho pokoje tiše otevřely a vstoupil Tom. Hned mu bylo jasné, proč to černovlasé klubíčko na posteli tak moc pláče. Posledních deset nocí tomu takhle bylo pořád.
„No tak, Billí… neplač… bude zase dobře,“ objal brášku a konejšivě ho pohladil po krásné tváři, po níž stékala jedna slza za druhou.
„Tomi… já už… nemůžu! Nedokážu bez něj být…“
Už deset nocí se mi stýská,
už deset nocí marně zkouším být sám,
na zlý časy se zas blýská,
bez tebe svůj svět nezvládám!
Kytici růží za dveřmi máš,
mám tě pod kůží, všechno zlý smaž,
svět mi tě dluží, všem mým nocím se zdáš…
Jsi hebkej důkaz, že funguje svět,
blonďatej úkaz, smysl všech vět,
do nebe průkaz, tak zapomeň to zlý teď hned!
„Tomi… on mi to už neodpustí,“ šeptl tiše Bill a bojácně se stulil do Tomovy náruče, která jej okamžitě ochranitelsky objala a dodávala mu tak pocit bezpečí, který teď tolik potřeboval.
„No tak, Billí… viděl jsem u té rozvozové služby tu kytici, co jsi mu poslal… Je nádherná. Pochopí to, broučku. Uvidíš,“ usmál se povzbudivě Tom a jemně cvrnknul své dvojče do nosu. Setkal se s uplakaným pohledem plným otazníků a to se mu nelíbilo. Musí to dopadnout dobře, prostě musí, Bill se nemůže takhle trápit donekonečna! Nikomu neunikly kruhy pod jeho očima a věčně uplakaný výraz.
„Kéž bys měl pravdu,“ špitl tiše Bill. „Ale ta naděje je tak malá…“
Trny a růže, málo dá se dát,
cokoliv můžeš, jen ať to má spád jako dřív.
Za chvíli svítá, lásko buldočí,
pořád v tom lítám, trny útočí… jako dřív…
Kytici růží za dveřma máš,
mám tě pod kůží, všechno zlý smaž,
svět mi tě dluží, všem mým nocím se zdáš…
Jsi hebkej důkaz, že funguje svět,
blonďatej úkaz, smysl všech vět,
do nebe průkaz, tak zapomeň to zlý, yeah!
Uvěř v sílu druhých dílů a v návrat,
uvěř v síly černobílý a v závrať…
Jsi hebkej důkaz, že funguje svět,
blonďatej úkaz, smysl všech vět,
do nebe průkaz, tak zapomeň to zlý, teď hned…
Tom uložil Billa, který mu jenom pár chvílí předtím, než začalo svítat, usnul v náručí, a sám si lehl vedle něj. Musí tu s ním zůstat, nenechá ho samotného teď, když ho bráška nejvíc potřebuje. Nemohl usnout, a tak jenom zamyšleně koukal, jak se venku rozednívá. Najde Andreas za svými dveřmi růže? Pochopí to? Odpustí Billovi a vrátí se k němu? Tohle byly jeho poslední myšlenky předtím, než se i jeho zmocnil spánek…
O něco později, o pár ulic dál, se otevřely dveře, když Andreas vyrazil do školy. Už chtěl vyběhnout na autobus, na který vždycky dobíhal na poslední chvíli, když si všiml, že na zemi leží něco žlutého. Sklonil se a ke svému úžasu spatřil kytici zářivě žlutých růží. Zvedl je a zabořil do hebkých květů nos. Tak nádherně voněly…
Existoval jen jediný člověk, kterému se svěřil, že žluté růže má ze všech květin nejraději. Bill. Smutně si povzdychl. Už začíná jedenáctý den jeho samoty. Trpěl, bez Billa si připadal jako tělo bez duše. Jeho prospěch ve škole za poslední dva týdny se značně propadl a on celé dny jenom přemýšlel, jak by jenom mohl odčinit svůj hysterický výstup. Nechtěl na Billa tak vyjet, ale když viděl, jak pánovitě se ta holka tvářila, když jeho lásce sahala na místo, na které může sahat jedině on, tak mu ruply nervy a zbytek příběhu už se nedal ovlivnit…
Vyhýbal se Billovi, jak jenom mohl, a přitom vskrytu tolik toužil se s ním aspoň naposledy potkat, aby si to všechno vysvětlili. Tolik si přál, aby mu Bill odpustil…
A teď tady stojí, nějaká škola ho absolutně nezajímala a radši znovu a znovu čichal k těm heboučkým kvítkům, které vydávaly tak omamnou vůni. Věděl, kdo mu je poslal… a taky věděl, co musí udělat. Vrátil se zpět do domu, školním batohem mrsknul do koutu místnosti a vytáhl mobil. Věděl, že právě dostal druhou šanci, a že ji musí chytit a už nepustit. Že musí odčinit všechno špatné, co Billovi svým hysterickým výstupem způsobil.
Ale věděl, že Bill to pochopí, srdce mu to říkalo. Usmíval se, když uviděl na displeji hlášku, že sms byla doručena…
Když Billa vzbudilo zavibrování jeho mobilu, napřed jenom zavrčel a zakutal se ještě hlouběji pod peřinu. Kdo ho může otravovat takhle po ránu? Jenže už nemohl znovu usnout, proto po chvíli rozespale sáhnul po mobilu a zamžoural na displej…
Stačilo pouhých pár vteřin, aby se jeho rozespalý výraz změnil na ten nejšťastnější na celém světě. Jeho oči po přečtení těch pár vět svítily mnohem jasněji, než žluté růže, mnohem jasněji, než slunce na obloze. Tom měl pravdu. Už je dobře, a on už nedovolí, aby se to znovu pokazilo…
autor: Áďa
betaread: Janule
tedaaa Áďo! Spojením Billa a Andyho a tvé nesadistické povídky se ti povedlo mnou nenáviděnou písničku aspoň dostat do fáze kdy, když půjde v televizi tak jí nebudu znechuceně přepínat…xD
Awr…..nádhera!
no tak to je luxusní!! to je nádherná povídka a ta písnička do toho perfekně sedí!!!
Nádhera,nádhera,nádhera,nádhera!!
nádhera ♥ ♥
Mám ráda pairing Bill a Andy, tu písničku jsem brala jako každou jinou a teď jí budu mít spojenou s tvojí povídkou. Jednodílovky čtu jen občas kvůli času, ale jsem ráda, že jsem pár minutek obětovala x) moc hezký <3