autor: Rachel
„Bille!!!“ Ann vyděšeně pohledem sjela na bezvládné tělo svého synka, které se před několika vteřinami v naprostém bezvědomí sesunulo na podlahu a rychle si k němu přiklekla s vystrašenou tváří. Informace, kterou se před malou chvilkou dozvěděla, byla více, než hrozivá, teď si však na ni Ann ani na okamžik nevzpomněla. Vylekaně hleděla na nehybné tělo svého synka a marně se jej pokoušela probrat z bezvědomí stejně, jako doktor, který jí ihned přiskočil na pomoc. Skutečnost, kterou právě vyslovil byla strašná i pro něj, ba co víc – nikdy mu nebylo žádného pacienta a nikoho tolik líto, jako právě teď Toma a jeho blízkých. Podvědomě cítil, že je to něco velice těžkého a bolestivého a bude trvat hodně dlouho, než se přes to všichni tři přenesou a zvyknou si na tu skutečnost, kterou jim o Tomově zdravotním stavu sdělil. Když však uviděl rychle padající siluetu černovlasého chlapce, neváhal a rychle k němu přiskočil, snažíc se jej probrat z toho náhlého omdlení. Moc dobře věděl, co jej způsobilo a také už teď věděl, že skutečnost, že už nikdy neuvidí, nebude těžká jen pro Toma. Trpělivě hleděl do přivřených víček a lehce poplácával nehybně ležící osůbku po tváři.
„No tak, mladý muži, vstávejte,“ zašeptal a dál se odhodlaně pokoušel přivést k sobě hubenou osůbku, která vůbec nejevila známky života.
Ann si skousla rty a z očí se jí vyronila malá slza, která rychle stékla po její tváři dolů, aby ji vzápětí mohla nahradit nová. Volně si razily cestičky z Anniných očí a Ann se jen stěží nadechla, roztřeseně hledíc na Billovu nehybnou tvář. Bála se, tak moc se o něj bála. Tomův zdravotní stav jí způsobil takový šok, jaký už dlouho nezažila, když se však následně k jejím nohám svezlo Billovo tělo, poděšeně vykřikla. Netušila, že by byla ta skutečnost tak strašná a tak děsivá, pohled na bezvládného Billa ji však zbavil všech myšlenek a ona jen nadějně hleděla do pobledlé tváře, která však neznačila nic dobrého. V duchu se modlila, aby se Bill probral, aby alespoň slabě vydechl, nebo promluvil. Potřebovala mít jistotu, že je naživu a rozhodla se pro to udělat všechno na světě.
„Billi,“ šeptla s neskrývanou mateřskou láskou, která rázem zaplnila celé její srdce. Nebyla však v něm jen láska. Byl v něm i strach, velký strach. Strach o Billa. Strach, který pocítí každá matka, když je její dítě v nebezpečí a to cítila právě teď i Ann. S poslední hrstičkou naděje v očích se zadívala do pevně semknutých víček a jemně pootočila Billovu tvář k sobě, lehce hladíc jeho líce, které byly teď až mrtvolně bílé. Vůbec se nepodobaly těm, které Ann znala a které vídávala každý den. Prosebně pozvedla hlavu ke stropu a semknula víčka…
„Ach,“ lehké povzdechnutí protrhlo tíživé, až nekonečné ticho v ordinaci a dlouhé řasy se mírně zamihotaly, pomalu se oddělujíc od sebe. Rty, až doteď pevně přivřené mírně trhaně vydechly a přinutily tak Ann, sklouznout pohledem dolů. Rychle sklopila oči a upřela je do těch čokoládových, které se na ni zadívaly. Bill párkrát zamrkal, než se mu rozmazaný obraz někde nad sebou rozostřil, když však nad sebou spatřil doktorovu tvář a tvář své maminky, po které teď tekly slzy proudem, jeho mozek si opět začal dávat do souvislosti jistá fakta, která teď zaplnila celou Billovu mysl a rozproudila tak krev v celém jeho těle, v každé žilce a buňce.
Černovlasý chlapec pevně semknul víčka a zamyslel se. Nemusel přemýšlet dlouho, ani složitě uvažovat, aby jeho mysl zasáhla skutečnost, snad nejhorší v jeho životě. Co byla oproti tomu šikana v domově, kterou dennodenně zažíval? Co byl oproti tomu rok odloučení od své maminky, od svého domova? Co bylo oproti tomu znásilnění a bolest, kterou mu otec způsobil? To, co doteď zažil, nebylo nic, vůbec nic proti tomu, co se dozvěděl před několika minutami. Do téhle chvíle si myslel, že už jej život naučil a vytrestal dost v minulosti, právě teď, v tomto okamžiku si však uvědomil, že to nejhorší, co mu mohl osud přihodit do cesty, se právě stalo. Znova mu podrazil nohy a vyzval jej na ten nejkrutější souboj mezi ním a Billem, který teď jen rezignovaně očima těkal po bílém stropě nad sebou. Už teď věděl, že jeho šance vyhrát se s každým okamžikem zmenšují, zatímco on tu jen bezvládně leží, bez kousky síly, která se z něj kvapem vytrácí. Jak ji má proboha ale získat zpátky? Jak to má udělat? Jak se má najednou zvednout a bojovat, aby mohl jít dál?
Jeho oči se zaleskly prvními slzami a Bill se je ani nesnažil zadržet. Vyronily se zpod jeho víček a on si jen znova vybavil v hlavě tu jednu jedinou větu, složenou z pouhých několika slov, jejichž význam jej zasáhl šípem přímo do toho nejcitlivějšího místečka v jeho těle, které teď prudce krvácelo, plakající spolu s Billem. Přijde o zrak…
Billova očka, plná slz sklopila svůj pohled a Bill se skrz několik slaných kapiček zadíval do tváře své maminky, která se nad ním skláněla. I jí stékaly po tváři slzy bolesti a smutku a ujistily Billa jen v jediném – že tohle není jen zlý sen. Je to tvrdá realita, právě teď se tu odehrává něco, čemu se už neubrání a ani se tomu nelze ubránit. V této chvíli to totiž začalo.
„Maminko,“ pípl plačtivým hláskem a už se déle nedokázal bránit tomu návalu strachu a bolesti, který v něm včera ráno zakotvil. A když si v několika posledních hodinách myslel, že to nejhorší je už za ním a teď jej čeká jen to dobré, tyto pocity beznaděje a té největší úzkosti v něm ještě zesílily, nabraly na intenzitě. Jak krutě se mýlil, když se domníval, že jej opustí…
Ann si k sobě Billa ochranitelsky přivinula a tiskla si k sobě jeho hubené tělíčko, nevnímajíc, že teď sedí na zemi. Všechno kolem ní jí ani z poloviny nestálo o její pozornost. Stálo za ni jen vzlykající černovlasé stvořeníčko, jehož slzy se teď vpíjely do látky jejího trička. Sama jim nedokázala dlouho vzdorovat, snažila se však být tou silnější. Silnější už jen kvůli svému synkovi, kterého si teď tulila k sobě. Chtěla jej utěšit, uchlácholit tím, že to bude dobré a uklidnit jeho stále hlasitější vzlyky. Všechna její předsevzetí se však rozplynula v té chvíli, kdy se k jejím uším dolinul tichounký hlásek.
„Maminko, řekni, že to není pravda,“ Bill hlasitě vzlykl a znova zabořil svůj uplakaný obličejík mezi maminčino rameno a krk. Anniny oči opět zaplavily slzy a Ann jen zamrkala, sbírajíc odvahu na tu nejdůležitější a zároveň nejtěžší věc v jejím životě. Jak mu má proboha odpovědět? Co mu má říci? Že se všechno zlepší a to, co před chvílí slyšeli byl jen hloupý žert? Nemůže mu přeci lhát, ne teď, když se tu skutečnost, ten fakt pokouší marně vstřebat. Je přeci jeho matka, musí mu to vysvětlit. Ale jak? Ann jen bezradně zavrtěla hlavou a tiše mlčela, téměř nedýchajíc. Takhle se snad ještě nikdy v životě necítila. Ani v nejmenším netušila, co má dělat. Všechno to, co si před chvilkou slibovala a čeho chtěla docílit však zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku a Ann si jen zoufale povzdychla. Nemůže přeci lhát vlastnímu synovi. Ale jak mu tedy má říci pravdu? Jak, když teď po několika hodinách trápení a mučivého čekání opět vzlyká v její náruči a celé jeho tělíčko se neovladatelně chvěje? Opravdu mu má říci, že to všechno bylo zbytečné? Že to bude pokračovat? Že to je ještě horší?
Z Anniných nekonečných myšlenek a Billova tichého pláče je však vyrušil doktorův hlas a vrzající zvuk židle, kterou k Billovi lékař přisunul. Zadíval se na jeho chvějící se tělo a lehce mu položil ruku na rameno. Toho chlapce mu bylo neuvěřitelně moc líto a i když na to doktor nevypadal, chtěl mu alespoň trošku pomoci. Zhluboka se nadechl a jemně mu rameno stiskl.
„Pojďte, posaďte se,“ vybídl jej tiše a když se setkal se dvěma uplakanýma očima, které k němu vzhlédly, posunkem ruky ukázal na volnou židli. Přišlo mu to trošku hloupé, že teď oba dva sedí na zemi, proto se pohledem upřel na černovlasého chlapce a když se mu dostalo sotva znatelného souhlasu, opatrně mu pomohl posadit se na židličku. Podvědomě cítil, že je Bill po té chvilce bezvědomí zesláblý, proto jej co nejopatrněji s pomocí Ann posadil na židli a natáhl se po sklenici s vodou. „Jste pobledlý, napijte se,“ nabídl Billovi a postavil před něj sklenici, z poloviny plnou. Bill jej však vůbec nevnímal. Nedokázal v této chvíli vnímat nikoho a nic, jen tu děsivou myšlenku, která se před chvilinkou vkradla do jeho mysli. Nemohl jí uvěřit. Nemohl uvěřit skutečnosti, kterou v sobě skrývala a která jej teď naplno zasáhla. Nemohl uvěřit tomu, co jim před chvilkou doktor řekl a co teď on odmítal přiznat sám sobě. Nevěřil, nechtěl a neměl sílu se jen tak vyrovnat s tím nejhorším, co jej teď mohlo potkat. Se skutečností, že Tom už nikdy nebude vidět.
Billova roztřesená ručka se natáhla po křišťálově bílé sklenici a Bill jen pevně semknul víčka, aby tu jedinou větu vyhnal ze své hlavy, ve které se teď usídlila a ze které se ji teď marně snažil vytlačit. Jak dětinské a bezúčinné. Tom už nikdy nebude vidět. Lehce, sotva znatelně svlažil své rty ve vlažné vodě a svýma uslzenýma očima vzhlédl k doktorovi, který se teď posadil naproti němu.
„Řekněte, že to není pravda, prosím,“ špitl tak prosebně a nadějně, až starého lékaře píchlo u srdce. Bylo mu toho uplakaného chlapce tolik líto, zároveň však věděl, že nějaké nalhávání a zlehčování Tomova zdravotního stavu je tu úplně zbytečné. Pohledem vyhledal Billovu maminku, stojící kousek opodál v koutě, když však zaznamenal její slabé kývnutí na souhlas, zhluboka se nadechl. Věděl, že lhát, ani něco zapírat už nemá v tuto chvíli žádnou cenu. Otočil se na strnule sedícího Billa a pomalu zavrtěl hlavou.
„Bohužel Vás musím zklamat. Všechna vyšetření a testy, která Tom včera absolvoval nám potvrdila, že v mozku a v centru zraku, které se v něm nachází se vyskytly problémy, s tou největší pravděpodobností způsobeny údery do hlavy a ranami, které jsou opravdu četné. Mozek je složitý orgán a to, co se v něm odehrává, je ve většině případů nevyzpytatelné,“ vysvětlil, oddalujíc tak o pár okamžiků tu tíživou větu pravdy. Než však stačil cokoli říct, sotva vteřinové ticho v ordinaci přerušil tichounký, plačtivý hlásek.
„T-to… t-to znamená, že… že Tom bude… slepý? On… on nebude vidět?“ šeptl trhaně a nevnímal skutečnost, že se mu po obou tvářích koulejí nové a nové slzy. Jen z pár doktorových vět poznal, že tohle není jen zlý sen, ze kterého by se mohl probudit. Všechny jeho poslední naděje, které v něm až doteď přebývaly zmizely v jednom jediném okamžiku pravdy a Bill teď jen rezignovaně přejížděl pohledem po doktorově tváři. Chtěl znát odpověď na svoji otázku, nechtěl poslouchat zbytečné vytáčky a řeči okolo. Tady šlo o jeho lásku a on chtěl znát pravdu a ne se jí vyhýbat a skrývat ji. Dřív nebo později by si stejně našla cestu ven, nemělo cenu nic zapírat. A to poznal i doktor. Pomalu si sundal brýle z nosu a pokýval hlavou.
„Je ze sedmdesáti procent možné, že jeho zrakové centrum bude už trvale poškozené až tak, že může dojít k úplnému oslepnutí. Je tu sice možné, že bude vidět nadále bez nějakého, byť sebemenšího poškození, ale tato šance je pouze třicetiprocentní. Ta horší s trvalým oslepnutím bohužel převažuje. Je mi to moc líto,“ pronesl a viděl, jak si Bill rychle přikryl ústa ručkou, zatímco slzy z jeho očí se teď řinuly jedna za druhou. Neodkázal a už ani v nejmenším nechtěl nic skrývat. Usedavě se rozplakal a vzlykal tak hlasitě, že to určitě slyšela celá chodba, celé oddělení. To mu však teď už bylo úplně jedno. Nic a nikdo pro něj nebyl důležitější, než jeho Tom. A i teď, když zjistil důsledky, která budou jeho zranění mít, se rozhodl nevzdát se jej. Byla to jeho láska, kterou miloval a pro kterou by udělal cokoli na světě i teď, když zjistil, jak na tom Tom doopravdy je. Hřbetem ručky si otřel nové, neustále přibývající slzičky a rychle zamrkal, z posledních sil se nadechujíc k větě, kterou chtěl vyslovit.
„M-můžu ho vidět?“ zaprosil tiše a přerývaně se nadechl. Očekával, že jeho prosbu doktor zamítne a nedovolí mu jej spatřit, stalo se však něco úplně jiného. Doktor pokýval hlavou a zadíval se do své dokumentace.
„Můžete, ale jen na pět až deset minut. Tom je teď v bezvědomí a potřebuje klid. Jestli chcete, můžu Vás k němu zavést, leží kousek odtud. Potřebuju stejně ještě tady s paní probrat nějaké důležité záležitosti,“ odvětil a kývl směrem k Ann, která souhlasně pokývala hlavou.
„T-tak dobře,“ Bill pomalu přitakal a jen z posledních sil vstal ze židle, následujíc tak doktora, který jeho maminku požádal, aby tu zůstala a nato se vydal směrem ke dveřím.
Uběhlo jen několik málo minut, než se oba dostali k pokojům pro pacienty, které byly v zadní části nemocnice. Doktor se během cesty několikrát pozdravil s pár svými kolegy a po chvilce tichého našlapování prázdnou chodbou konečně stanul před dřevěnými bílými dveřmi, které doslova splývaly s bílými zdmi zdejších chodeb. Otočil se na Billa, stojícího za ním a prstem ukázal na dveře.
„Tak, jsme tady. Samozřejmě můžete jít dovnitř, ale berte, prosím, ohledy na Tomův stav. Za deset minut se vrátím,“ odvětil a rychlými kroky přešel chodbu zpět ke schodům.
Bill malinko zamrkal a roztřeseně natáhl ručku po klice, která byla už každým okamžikem nadosah. Už už se jí dotýkal, už už chtěl za ni zatáhnout, v tom se však zarazil. Nevěděl, jestli má tu sílu, tu odvahu Toma spatřit právě teď, v této chvíli. Moc se bál toho okamžiku, až jej znova uvidí, proto jen bojácně spustil ručku z kliky, klopíc tak hlavinku. Cítil se jako ten největší zbabělec na světě. Najednou se cítil tak prázdný, tak bez ničeho, až mu ze sebe samotného bylo do pláče. Tohle přeci nechtěl. Chtěl být u Toma a chtěl jej vidět a ne stát přede dveřmi jen tak a zabývat se svými myšlenkami. Malinko se nadechl a skousnul si rtíky. Někde v koutku jeho srdíčka se objevilo něco, co mu najednou dodalo odvahu a Bill znova odhodlaně vztáhnul svou hubenou ručku ke klice. Chtěl konečně jednou přemoci svůj strach, ne se mu pořád poddávat. Proto se zhluboka nadechl a lehce zatáhl za kliku u dveří.
Proužek světla proniknul do ztmavlého pokoje a dovolil tak Billovi, stojícímu za teď už pootevřenými dveřmi nakouknout dovnitř. Chvilinku jen nervózně přešlapoval na místě, než se konečně odhodlal vejít dovnitř. Dlaní se lehce zapřel o bílé dveře a tichými krůčky vstoupil do pokoje, opatrně za sebou zavírajíc. Cítil, jak se mu stáhlo bříško strachem, proto si jen malinko nervózně stisknul ručky a pomalu se pootočil směrem do jeho pokoje. Jeho očím se naskytla velká, bílá nemocniční postel s několika pípajícími přístroji poblíž a Bill jen zamrkal, pomalounku přistupujíc blíž k posteli, na které nehybně leželo tolik známé tělo, přikryto jen jednou bílou přikrývkou. Osůbka, na ní ležící jen nehnutě spočívala pod tenkou peřinou a vůbec si neuvědomovala přítomnost černovlasého chlapce, jehož oči se teď znova zalily slzami.
Bill tichounce popotáhl a přešel ještě blíž, až k okraji postele, dívajíc se tak do zbité tváře plné ran. Byla stejná, jako včera, možná rány se trošku zmenšily a modřiny změnily svou barvu. Bill si setřel z tváře pár těch slaných kapiček a opatrně se posadil na malou židli u postele, zatímco očima zkoumal tvář své lásky. Vypadala úplně přesně, jak si ji Bill pamatoval, tak, jako když se každé ráno vzbudil a dokázal se do ní dívat celé dlouhé minuty. Vypadala jako spící, jakoby jejímu majiteli nic nebylo a on jen odpočíval sladkým spánkem. Bill však moc dobře věděl, že to takhle není. Tom je v bezvědomí, bůhví, kdy se probudí a teď jej tu vůbec nevnímá, ani neví, že tu vlastně je. Bill se však nechtěl vzdát. Chtěl využít těch několika málo minut, které měl k tomu, aby mohl být s Tomem o samotě. Lehce vztáhnul svou hubenou ručku a co nejjemněji ji položil na tu Tomovu, která teď spočívala i s tou druhou někde na jeho hrudi. Něžně se jí dotkl a upřel svá očka na dvě pevně semknutá víčka.
„Lásko,“ vydechl, jen při tom krásném oslovení, kterým si vzájemně říkali si vzpomněl na Toma, který mu jej vždy něžně špital do ouška s nekonečnou dávkou něhy a citů, které k němu cítil. Rychle si otřel další slzu a pohladil Tomovy prsty. „Kdyby jsi jen věděl, jak moc mi chybíš. Tolik bych chtěl, aby bylo všechno tak, jako předtím. Dal bych za to cokoli. Jenže… to už asi nepůjde,“ špitl tiše a zadíval se do Tomovy stále nehybné tváře. Chtěl mu teď toho tolik říct, ale věděl, že má jen moc málo času. Málo času na to, aby jej mohl ztrácet pláčem a truchlením.
Něžně hladil Tomovy prsty a pozoroval jeho tvář, plnou ran a modřin, tiše přemýšlejíc. Věděl, že teď už to nebude takové, jako dřív. Bude to jiné. Odteď už se všechno změní. A je jen na něm a také na Tomovi, jak se s touto změnou vyrovnají. Už teď však věděl, že to nebude nic lehkého, ba právě naopak. Bude to čím dál těžší a on i Tom se tomu musí postavit čelem, s odvahou a sílou, která jim pomůže tohle celé překonat. Zvládnou to však vůbec? Nebo nebudou mít dostatek sil, aby se s touto skutečností, která jim teď zkřížila životy vyrovnali? Co vlastně bude dál? Naděje, podpora a vzájemné bojování… nebo úplné dno, na kterém se oba ocitli? Mají vůbec šanci se z něj zvednout? Ano… nebo ne?
Bill prudce zavrtěl hlavinkou, aby z ní vyhnal tyto dotěrné myšlenky a znova upřel svůj pohled na Toma, ležícího kousek od sebe. Tiše si povzdychl a prstíkem přejel po Tomově ruce.
„Za chvilku budu muset jít, Tomi, pan doktor mi dovolil jen několik minut s tebou. Ale zítra přijdu zase, abych s tebou mohl být alespoň na malou chvilku,“ dodal šeptem a nato uslyšel tiché cvaknutí dveří. Podvědomě vzhlédl a když spatřil doktorovu tvář, poslušně kývl.
„Omlouvám se, ale je čas,“ zašeptal lékař a přivřel dveře, čekajíc tak na Billa, který se zvedl ze židličky a naklonil se blíž k Tomovým rtům.
„Miluji tě, miláčku. Neskonale moc. Nikdy tě nepřestanu milovat, ať se stane cokoli. A nikdy tě neopustím, slibuju. Miluji tě,“ tichým špitáním mu vyznal svou lásku a lehounce, jako dotykem motýlích křídel jej políbil na pevně semknuté rty. Naposled pohladil hřbet jeho ruky a přešel ke dveřím, u kterých se však zastavil. Pomalounku se pootočil zpět ke své lásce a věnoval jí svůj poslední pohled, do kterého se opět začaly vkrádat slzy. Miluji tě, lásko. Bolestně přivřel víčka a s tichým vyznáním své lásky k Tomovi tiše vyšel ven na ztichlou chodbu.
Byl už letní večer a šero dopadlo z vysokého rozlehlého nebe na celé město, aby jej připravilo na následující příchod noci, zahalujíc jej tak svým tmavým kabátkem. Jediné, co jej teď rušilo a co mu vadilo, byly paprsky světel, lampiček a lustrů, kterými si už většina lidí ve městě rozjasnila své domy a byty, odhánějíc tak ještě alespoň na pár chvilek neodbytnou noc, která se přikrádala stále víc a víc, s každou další minutou. Výjimkou nebyl ani malý domek na okraji vesnice, v jehož jednom okně teď zableskla záře kuchyňského světla. Ann rozsvítila malá světélka v kuchyni tak, aby jejich oči nedráždila a po očku se od sporáku zadívala na svého synka a jeho talíř, na kterém občas ubylo jedno sousto, které Bill nabral do úst a s velkým přemáháním jej polknul. Z nemocnice se vrátili teprve před chvílí a protože už byla i Ann dost vyhládlá, ohřála večeři i sobě. Znova se zadívala na Billa a nato mrkla na čas na mikrovlnce, která jí jídlo ohřívala. Tiše si povzdychla a pomalými krůčky přešla k Billovi, sedícímu u stolu. Za celou cestu z nemocnice nepromluvil ani slovo a Ann teď jen opatrně vztáhla ruku a pohladila jej po vláscích, očima zkoumajíc Billův talíř, kolik jeho obsahu na něm ubylo.
„Billi, sněz alespoň pár soust, prosím. Přeci mi tu neumřeš hlady,“ zašeptala a líbla jej do vlásků, otáčejíc se po mikrovlnce, která jí svým signálem oznámila, že je se svou prací hotova. Pomalu se otočila po zvuku a chtěla odejít, v tom však tíživé ticho v kuchyni přerušil tichounký hlásek.
„Můžu za to já. Všechno je to moje vina,“ Bill mírně sklopil hlavinku a pohledem se zavrtal někam ke svým nožkám, než se však stačil zamyslet nad pravdivostí svých slov, setkal se s maminčinou tichou odezvou.
„A co je tvoje vina, Billi?“ optala se nechápavě Ann a posadila se na kuchyňskou židli blíže k Billovi, tázavě si jej prohlížejíc. Opravdu nevěděla, co má na mysli. Bill sklopil hlavinku ještě víc a z už tak dost uplakaných oček mu utekla další malá slzička. Cítil se provinile a nenechavý hlas v jeho svědomí mu to vůbec neulehčoval.
„T-to, že… Že jsem Toma včera ráno nedokázal uhlídat. Sám jsem jej prosil, aby se Adamovi vyhýbal a potom jsem si jej prostě nevšimnul, když odešel z pokoje. Je to moje vina, to všechno, co se stalo. Kdybych si nevyspával a šel bych s Tomem, tak by se to nestalo. To já můžu za to, že Tom už nikdy neuvidí. Jak se mu mám teď podívat do očí? To já jsem měl být teď na jeho místě. Všechno je to kvůli mě, to mi Tomi nikdy neodpustí,“ šeptl a dnes už poněkolikáté se rozvzlykal. Teprve teď pocítil pocit viny, který v něm každým okamžikem narůstal a sílil a on už jej nedokázal ignorovat. Už při cestě z nemocnice o tom přemýšlel a teď si tím byl jistý. Je to moje vina! To kvůli mě teď Tomi už nikdy nic neuvidí.
Tiše vzlyknul nad tou strašlivou myšlenkou, najednou však ucítil na svých vláscích lehké pohlazení. Překvapeně vzhlédl a nato se setkal s maminčiným nesouhlasem. Ann rychle zavrtěla hlavou a nesouhlasně se na Billa podívala. Opravdu jí nepřišlo, že za celou tu událost nese vinu Bill a už vůbec neměla tušení, jak na to přišel. Jemně jej pohladila po tváři a zadívala se do jeho oříškových očí, které se opět leskly slzami.
„Opravdu si myslíš, Billi, že kdyby jsi tam byl s Tomem ty, takže bys v tom Adamovi zabránil? Stal by ses jen jeho další obětí stejně, jako Tom. Nad tímto vůbec nepřemýšlej, zlatíčko, není to žádná pravda. Nic z toho, co se stalo není tvojí vinou. Pojď ke mně,“ vyzvala jej a za okamžik už tiskla v náruči Billovo křehké a třesoucí se tělíčko, konejšivě jej chlácholíc. Cítila, že je teď čekají těžké časy, ale také cítila, že to se společnou pomocí zvládnou. Musí… Jemně dlaní přejížděla po Billových zádech, v tom se k ní však dolinul Billův plačtivý hlásek.
„Proč zrovna on, maminko? Proč zrovna Tomi?“ pípl nechápavě otázku, která se mu usídlila v mysli jako první, když dnes zjistil, co s Tomem doopravdy je. Nechápal to. Bylo snad tolik špatné to, jak žili? Bylo snad opravdu tak drzé a neúnosné to, že si vypůjčili špetku štěstí, které jim dovolilo se na pár dnů cítit jako v ráji? Bylo snad opravdu tak hrozné to, že žili s vzájemným pocitem lásky toho druhého a vzájemně se milovali? Asi ano…
„Já nevím, Billi, nevím,“ povzdychla si Ann a jen marně se snažila v hlavě najít odpověď na Billovu otázku. Lehce jej políbila na spánek a ucítila, jak ji Bill objal ještě pevněji, jakoby se bál, že mu uteče.
„Miluji ho. Moc ho miluji,“ špitl tiše a nechal se hřejivou dlaní pohladit po vláscích.
Ann jej jemně pohladila a nato si jeho uplakanou tvářičku vzala do svých dlaní, dívajíc se do těch uslzených kukadel, které k ní teď vzhlédly. Podvědomě cítila, že právě teď nastalo něco nového, nová etapa jejich životů, která se na nich podepíše nemalými změnami a bude vyžadovat sílu, odvahu, trpělivost a naději. A toho chtěla právě teď docílit. Jejich naděje a sny, ve které až doteď doufali, se rázem změnily v prach, to však neznamená, že se nechají svým nepřejícným osudem porazit. Zadívala se do čokoládových očí, tolik podobných těm jejím a lehce pokývala hlavou.
„Já vím, Billi, vím, jak moc Toma miluješ a jak moc miluje on tebe. A právě proto teď musíš být tím silnějším a pomoci mu v jeho situaci. Vím, že je to těžké a ne jen pro Toma, ale i pro tebe, ale… Teď se musíš vzchopit, zvednout se z toho dna a jít dál. Být s Tomem co nejvíc, pomáhat mu a být mu oporou. Je to teď všechno na tobě, Billi. Nevzdávej to, prosím, už jen kvůli Tomovi a tomu, co k sobě cítíte a jak moc se milujete. Tom tě teď bude potřebovat možná víc, než si myslíš. Všechno teď záleží jen na tobě, synáčku můj. Tomův život je teď v tvých rukou,“ zašeptala a pohladila po tváři Billa, který mírně sklopil hlavinku. Cítil až moc velkou zodpovědnost, proto teď sklopil hlavinku a tiše si povzdychl. V této chvíli a po tom, co mu teď maminka řekla si vůbec nebyl jistý sám sebou.
„J-já… j-já nevím, nevím, maminko. M-myslíš, že… že to zvládnu?“ pípl tiše, nato však spatřil na maminčiných rtech milý úsměv. Ann se pousmála a zavrtěla hlavou.
„Já si to nemyslím. Já to vím,“ zašeptala a lehce políbila Billa na čelo, tiše šeptajíc slůvka naděje a odhodlání. „Od toho láska je – aby se lidé milovali, podporovali a pomáhali tomu druhému i přes překážky a nástrahy, které jim osud postaví do cesty a kterými je zkouší. A pokud se opravdu milují pravou láskou, vydrží a překonají spolu všechno – i zdánlivě nemožné.“
A tato slůvka si opakoval i Bill, když si o několik minut později lehal do jejich velké postele, dlaní hladíc prázdné místečko vedle sebe. Moc dobře věděl a také cítil, že už doopravdy nikdy nebude prázdné. Nebude, dokud bude žít a milovat toho, za nějž se právě rozhodl bojovat. Vždy bude usínat a probouzet se vedle něj, v jeho náruči, v jeho objetí a udělá pro to všechno, všechno na světě. Nenechá se jen tak, bez obrany, síly a snahy porazit osudem, který se k němu tak krutě zachoval, ba právě naopak. Právě teď začíná nelítostný boj mezi nemilosrdnými nástrahami osudu a tím nejsilnějším pocitem, který až doteď klidně přebýval v jeho srdíčku, teď se však rozhodl vzdorovat.
A tak to cítil i Bill. Pomalu semknul víčka a oddal tak svou mysl spánku, připravujíc se na zítřejší den, který bude vyžadovat sílu, odvahu a lásku, kterou cítí ve svém srdci. Teď přijde na řadu ona. A bude jen na ní, jaký zítřejší den bude. Ona rozhodne o životech obou chlapců v nelítostném boji s jejich osudem. A buď z něj vzejde jako vítěz a přetrvá… nebo tolik kruté nástrahy vyrvou její silné kořeny ze dvou zamilovaných srdcí, která ještě stále bijí jen pro toho druhého.
autor: Rachel
betaread: Sajü
nějak nevím co napsat…
oni to zvládnou^=^
ale prd, známe Rachel, ta těch třiceti procent určitě využije jako náhodu, dyť náhoda je přece blbec 🙂 a kluci by měli být rádi, že je Tom živý, ted má uplně luxusní šanci si najít k Billovi ještě větší cestičku a blízkost, když mu Bill bude dělat slepeckého hafíka 🙂 však oni to zmáknou, bobánci!
no jistě Áďo…oni budou řešit vážnou situaci a ty tu z Billa dělíš čokla…ty jsi ale milá..xDDD
Oni to zvládnou, oba dva. Láska je magická, kolikrát dokáže divy… Každopádně mě ,Rachel, tento díl rozbrečel, to musím přiznat. Je to dokonale napsané…
[4]: Cože??? Rozbrečel??? Až tak??? No co já s lidima všechno nedovedu xD Já jsem myslela, že je dokážu jenom vynervovat, ale rozbrečet??? To by mě ani ve snu nenapadlo… xD
No vy si všichni nějak věříte…. Áďa mě zase dostala s tím slepeckým hafíkem xD Bill = Tomův Alík:-D Díky, použiju v budoucnu, dobrá rada xD
Dík za komenty a určitě pište dál, doufám, že se vám díl líbil:-D♥