Trümper + Stringini = Kaulitz 11.

Bill:

Po vyšetření mě pošle ještě pro sádru. Mám zlomenou ruku, no paráda.
Vyjdu z ordinace a vracím se k Tomovi. Když se přiblížím na dohled, nemůžu uvěřit vlastním očím. To se mi snad zdá?!

Ta obluda blonďatá dlouhonohá se nakrucuje na lavičce naproti mému dredatému kamarádovi, jako by seděla na špendlíkách. Snaží se přitom tvářit svůdně a… Teď mu cpe nějaký papírek! Co to může být? Přidám do kroku.

„…No a tak jsem myslela, že bys mi mohl třeba někdy zavolat, kdyby ses náhodou nudil…“
Snaží se s ním navázat oční kontakt, ale on zamyšleně pozoruje špičky svých tenisek.
Sestra chvíli čeká na odpověď, a když se jí nedočká, pokračuje.
„Ještě jsem se ti vlastně nepředstavila… Jsem Tereza, ale ty mi můžeš říkat Terezko…“
Jak můžou být některé holky takhle vlezlé? Co na nich kluci vidí? A proč na nich vlastně já nic nevidím?!

To už dojdu až k nim, takže její marné pokusy o bližší kontakt ustanou, jako když utne. Podrážděně se na mě podívá.
Tom vyskočí na nohy a s očima navrch hlavy mi vezme papír s lékařskou zprávou. Nemůže se soustředit na čtení, jak se mě pořád ptá, co mi je a očima střídavě těká z mé ruky na mou hlavu.

Rozhodnu se mu ušetřit práci se soustředěním se, a oznámím:
„Mám zlomenou ruku, musím ještě pro sádru.“
Podívám se mu krátce do jeho čokoládových očí a rychle řeknu:
„Ale ty můžeš jít klidně domů, je pozdě a zítra jdeme do školy… Já už to tady nějak zvládnu.“ Říkám mu to jen ze slušnosti, ve skutečnosti bych nejradši křičel, ať nikam nechodí, ať zůstane se mnou.
Naštěstí nevypadá, že by nejradši vypadnul a nechal mě napospas sestřičce Tereze a jejím nadřízeným.
„To ani náhodou, já tu budu pěkně s tebou.“ Usměje se na mě. Bože, je tak krásný, když se směje!
Když se opětovného úsměvu nedočká (jsem příliš zabrán do jeho dokonalých rtů a očí, které se na mě usmívají), jeho výraz vystřídá hořké zklamání.
„Jestli ale chceš… Tak klidně půjdu…)
„Nechoď!“ Dostane se mi na jazyk dřív, než by to schválila mysl.
Do tváře se mu vrátí úsměv.
„Nenechám tě tady.“ Zvedne ruku k mé tváři, jako by mě chtěl pohladit, v poslední sekundě se však zarazí a zase ruku stáhne.

Tom:

Nejradši bych ho alespoň pohladil, ale nevím, jak by si to Bill přebral. Nechci o něj přijít, ani jako o kamaráda.
Chvíli tam stojíme a koukáme se všude možně, jen ne tomu druhému do očí. Přesto se naše oči občas střetnou.

Jak se koukám kolem sebe, pohled se mi zastaví někde za Billovými zády. Je tam nějaká šmouha. Pomalu přesouvám svůj zaměřovač z Billa na ten flek.
Když konečně zaostřím, poznám tu sestru… Ani nevím, jak se jmenuje. Celou dobu nás sleduje s našpulenou pusou. Začne mi to být víc než nepříjemné, proto Billa chytnu za ruku a táhnu ho pryč.
„Pojď.“ Pobídnu ho.

„Tome?“ Zavolá na mě sestra. Neochotně se otočím.
„Ano?“
„Zavoláš mi“ Oči má navrch hlavy.
„Ne.“ Odpovím okamžitě, bez jediného zaváhání a po cestě vyhodím papírek s devíti číslicemi do koše. Usměju se na Billa. Už jen sádra a půjdeme domů. Každý sám? To nechci. Ale chce to Bill?

1) Každý k sobě
2) K Tomovi