I can’t help myself 19.

autor: Ivetka

,,Tak, dámy a pánové, právě jsme dorazili na místo…“ tam vzadu v hlavě slyším, jak to se mnou a ostatními cuklo, a jak naše třídní učitelka začala mluvit.

,,Tome, vstávej, už jsme tu…“ šťouchne do mě Stefan.

,,Mmm…“ protáhnu se a otevřu oči. Natáhnu se přes Billa k okénku a kouknu se ven, i když jsem nikdy na přírodu nebyl, musím uznat, že tady to vypadá vážně parádně. Pomalu vystoupíme z autobusu a čekáme, než řidič otevře místo pro zavazadla.

,,Sakra, nejde mi to otevřít, zase se mi zasekl klíč,“ slušně zanadává ten řidič.

,,No to ten výlet krásně začíná…“ protočíme všichni oči a opřeme se o ten autobus.

,,Hele chlapci, ten autobus mě nestál deset korun, takže bych byl rád, kdybych to neměl promáčknuté,“ napomene nás hned ten hysterka.

,,Takže, připravila jsem rozpis pokojů, podle kterých se budete řídit, takže si prosím všichni svá zavazadla nechte v předsíni, zujte si boty, přezujte se a dojděte hned do jídelny, která je hned po pravé straně. Prosím nedělejte velký hluk, abychom hned neudělali špatný dojem,“ požádá nás učitelka, s kluky jdeme jako první, protože jsme byli ke dveřím od té velké chaty nejblíž. Rychle se přezujeme a hned si ošéfujeme ten největší stůl přesně pro deset lidí. Sesedneme si všichni ke stolům, Bill už tady dokonce sedí i vedle mě.

,,Takže mládeži… Je tu celkem 14 pokojů, pokoj číslo 14 budu mít já s paní vychovatelkou. Pokoj číslo jedna a dvě jsme nevyužívali, protože jsou ještě tady v přízemí a my bychom byly rády, kdybychom všichni byli v jednom patře, takže. Pokoj číslo tři je pro dvě osoby, který dostane Susane a Michel, pokoj číslo čtyři a pět jsou po pěti lidech, které si u mě zamluvili támhle kluci…“ ukáže na nás. Jen se pousmějeme. ,,Bereme pětku,“ koukne na ostatní Andreas a nevinně se usměje. Dál už nevnímám.
,,Tak… Stravovat se budeme pětkrát denně. Snídaně bude v 9:00 každý den, svačinka před obědem bude v 10:30, oběd bude ve 12:00, svačina před večeří bude v 16:00 a večeře bude v 19:00. Některé svačinky nebudou pravidelné, protože budeme chodit na výlety a nebudeme je třeba vůbec dodržovat, samozřejmě, že když půjdeme na výlet, budeme tu mít připravené pytlíčky s občerstvením na cestu. Každé ráno bude v prvním patře na chodbě na nástěnce připevněný denní program. Dnes už nic neplánujeme, necháme vám čas na vybalení vašich zavazadel a prohlédnutí okolí. Takže.. je kousek po desáté hodině, takže ve 12:00 vás tu budeme čekat na oběd, a potom půjdeme ven. Ještě než se ale rozejdete do svých pokojů, paní kuchařky vám tu nechaly malé přivítání…“ ukáže učitelka na stůl plný sladkostí.

,,No, svých sladkostí mám dost, ale tak co,“ zvedneme se a něco pobereme, potom jdeme do předsíně.

,,Ještě abych nezapomněla, jsou tu přihrádky na obuv. Každá přihrádka má své číslo. Takže podle toho, jaké máte číslo pokoje, takové máte i číslo přihrádky, v každém zámku u přihrádky je klíč, aby se vám nemohlo nic ztratit, tak na ty klíče dávejte prosím pozor, aby se vám neztratily. Podle informací byste na ně měli mít každý v pokoji u dveří malý háček…“ S kluky si dáme boty do přihrádky číslo pět, vezmeme si svoje tašky a jdeme pomalu po schodech nahoru. Najdeme pokoj číslo 5 a vejdeme dovnitř. Je to takový podkrovní pokoj, ale moc hezký.

,,Wow, tak tady se mi bude líbit…“ pousměju se.

,,Hele, ale mám nápad,“ řekne Bill. ,,Co kdybychom všech těch pět postelí, co tu je, spojili dohromady támhle u oken, aby tu bylo víc místa?“ navrhne.

,,To není špatnej nápad, co říkáte, kluci?“ usměju se.

,,Ne, vůbec ne,“ všichni souhlasí, tak se do toho hned pustíme. Jsou tu tři skříně, docela veliké, takže se sem určitě vejdeme…

Nevím, jak to tak dopadlo, ale nakonec jsem s Billem vyšel ve všem tak, že jsme byli ,,spolu“ – skříň jsme měli spolu, dokonce i kelímek na kartáčky jsme měli spolu, protože on si ten svůj zapomněl doma, měli jsme vedle sebe postele. Teda, to jsme měli všichni, ale já jsem spal u zdi, Bill hned vedle mě, a potom až ostatní kluci. Neměl jsem proti tomu ale nic, abych pravdu řekl, doufal jsem v to, že to takhle dopadne… že budeme ve všem spolu. Dokonce jsem byl i zklamaný, když jsem se dozvěděl, že vedle mě nebude sedět v autobuse. Ani nevím, co mě to popadlo, ale jsem rád za to, že je mi tak blízko. Ale zatím s ním nic mít vážně nechci, nic takového neplánuju…

Andreas si dá na okno to své rádio a hned tam něco pustí. Svoje sladkosti si každý schováme, já jsem si je dal do skříně za trička. Každý jsme si je dali na svá místa, abychom si je poznali, protože většina nás měla velmi obdobné bonbony. Ale já jsem tu měl ten nejlepší bonbonek – Billa.