Jiná planeta 7.

autor: Kiki

Holky! Moc jste mě potěšily. Hlavně u té básničky, jak se vám líbila. Mockrát vám děkuju a za odměnu vám posílám další dílek!

Položil jsem blok na noční stolek, ruce si dal za krk, lehl a zavřel oči… To jsem psal, když jsem si představoval, že jsme spolu. ‚Pořád ho miluju k zbláznění!‘ proletělo mi hlavou. Usmál jsem se pro sebe. Tak on mě taky miluje. Bože… asi jsem mu ublížil! Ale co, on mi taky ublížil. Bože! Já to tady říkám, jako by mi to bylo jedno, ale není! Co mám dělat? Má se dozvědět pravdu, komu co vlastně řekl? Kdo jsem? No, jistě. Už si to představuju. „Ahoj, já jsem Bill, tvé dvojče a miluju tě!“ padne mi kolem krku a je happy-end? To asi těžko, že? To by bylo moc jednoduché. Jednou se to ale bude muset dozvědět. Dřív nebo později. Tak ať to je raději později. V těchto myšlenkách usínám.

Vzbudí mě zase Kat. Jak jinak. Dneska se mi ale nechce z postele. Tak krásně jemná, vyhřátá peřina a já ji mám opustit? To ani náhodou…

„No tak, Bille! Dělej!“ Křičí po mně.

„Ale mně se nechce!“ Zaprotestuju.

„Nebuď jak malý… Nachystala jsem ti snídani…“ Dodá tajemně. Jakmile uslyším ‚snídaně‘, ihned vystřelím z postele do kuchyně.

„Mňam, takový salát umíš jen ty!“ Pochvaluji jí její ovocný salát. Rychle to do sebe naházím, zajdu si do pokoje pro potřebné věci a jdu do koupelny. Udělám ranní hygienu, obmotám kolem svých štíhlých boků černou hebkou osušku a začnu se líčit. Zase tužka, stíny, řasenka, make-up a lesk na rty. Vlasy si nechám jen tak, ty upravím potom, protože se nejdříve obléknu. Vylezu z koupelny jen s osuškou obmotanou kolem boků a na hlavě. Hodím na sebe jeany, tričko a nějaké ty doplňky. Potom zase zalezu do koupelny a upravuji si vlasy. Nejdříve si je ale vyfoukám fénem, rozčešu a vyžehlím žehličkou. Dneska si je nechám zase splývat na záda. Když jsem spokojený, vylezu.

„No teda, Bille, sekne ti to…“ pochválí mě Kathrin.

„Ty taky nevypadáš nejhůř.“ Zašklebím se na ni. „Co máme dneska v plánu?“ optám se.

„No, tak na brigádu, pak asi v 7 zavřeme a pak volno, co říkáš?“

„Tak to beru!“ plácneme si. Odpoledne máme taky asi dvouhodinovou pauzu, takže v pohodě. Vezmu si zase mobil, klíče a peníze. „Tak já jdu, ahoj!“ Rozloučím se, a aniž bych čekal na odpověď, tak zavírám dveře. Vylezu před hotel a vydám se zase do obchodu… Tentokrát ho tam nepotkám… Koupím si müsli tyčinku… jahodovou, a můžu jít k pokladně. Zaplatím a vydám se, tentokrát na ‚naše‚ místo. Byli jsme tam nejčastěji a schovávali jsme se tam. Byla to jedna louka, uprostřed ní byly stromy, byl to takový menší lesík. Chodím sem strašně rád. Dojdu do samého středu louky a vylezu na strom. Přesto, že mám strach z výšek, lezu. Je tam totiž napsáno v kůře stromu „B+T = 4ever!“ Jako by to bylo včera… A to nám bylo 11 let…

****Flashback****

„Bille! Pojď honem! Bude pršet!“ křičí na mě Tom, když jsme doběhli na louku a schylovalo se k pořádné přeháňce.

„No jo, už běžím!“ opět se rozběhnu. Přiběhneme do středu lesíka.

„Podívej, je tam taková stříška. Jako by už tu před námi někdo byl…“ Ukázal směrem vzhůru do mohutné, zelené koruny stromu.

„A-Ale já… mám strach z výšek…“ Začervenám se.

„Neboj, budu tě jistit… Jdi první…“ usmál se.

„Tak dobře…“ Uznal jsem, protože už začalo pršet.

„Vidíš, jak ti to jde…“ Povzbuzoval mě. Konečně jsem se vydrápal nahoru a Tom ‚vyskočil‚ za mnou. „Vedl sis skvěle.“ Pochválil a usmál se na mě.

„Děkuju…“ Úsměv jsem opětoval.

„Podívej, je to tady tak prázdné… Chtělo by to něčím vylepšit…“ zamyslel se, když pohladil rovnou a čistou nepoškozenou část kůry.

„Jak?“ Podíval jsem se na něj.

„Podívej!“ Vytáhl z kapsy klíč a začal vyrývat naše iniciály. Když byl spokojený, oddálil se od toho, pousmál se a řekl – „Hned je to hezčí.“

****Konecflashbacku****

To byly časy. To ještě z toho nic nebylo. Jak rád bych vrátil čas na ten den. Moc. Jenže to nejde. Vytáhnu mobil a vyfotím si to. Potom si to dám na tapetu. „Sakra! To už je tolik hodin?“ zděsím se. Za chvíli mi začíná brigáda! Ještě k tomu mi psala Kat SMS-ku, že jí dal David volno! To tam mám zvládnout sám? Snad tam nebude moc lidí. Okamžitě slezu ze stromu a vydám se rychlým krokem do cukrárny. Ovšem to bych nebyl já, kdybych nevrazil do někoho na cestě.

„Omlou-. Tome?“ Podívám se mu do očí.

„Bille? Co tady děláš?“ Naštěstí jsme ani jeden nespadl na zem.

„No, jaksi jsem se zdržel a spěchám do cukrárny, protože Kat má dneska volno a já tam jsem dneska sám…“

„Tak to tě nebudu zdržovat…“

„No a kam máš namířeno ty?“

„No, chtěl jsem jít na jednu louku a pak se stavit za tebou, ale když nestíháš, tak…“

„To v žádném případě! Musíš přijít!“

„No tak dobře… Kdy že máš pauzu?“

„Od dvanácti do dvou. A potom od čtyř do pěti.“

„Bezva. Tak se pro tebe stavím! Zatím ahoj!“

„Ahoj a díky.“

„Není za co!“ rozloučíme se a každý si jdeme svou cestou. Když dorazím, nikdo tam zatím nečeká. Odemknu, hodím si věci do šatny a už mi tu chodí lidi. Každému udělám, co požaduje a mám klid. Kolem třičtvrtě na dvanáct začínají platit a odcházet. Ví, že touto dobou máme přestávku. Všichni odešli a já si vezmu papír a tužku a začnu si nahlas říkat a psát –

Jeho jméno zašeptám.

„To bylo krásný, Bille.“ Ozve se za mnou a já leknutím nadskočím.

„Tome? T-Ty jsi to slyšel?“ zeptám se se strachem.

„Jo. Bylo to nádherný.“

„Celý?“

„Naprosto.“ Pane bože! To se může stát jen mně! Příště si budu muset dávat pozor, jestli za mnou někdo je…