Život na prkně s kolečky 4.

autor: Pajule

Jinak… teď bude k dílům, co se budou odehrávat v táboře, přidáván jakýsi plánek tábora, pro lepší orientaci. Kreslila jsem to já, kdyby to někdo chtěl vědět… A opravdu to není umělecké dílo, má to splňovat jen účel plánek. Je to taková rychle načmáraná patlanice. Doufám, že se v tom vyznáte a i to po mně přečtete ;o) Kdyby něco, jsou tu komentáře…

Pajule

„Pokračujeme?“ „Pokračujeme…“

TOM

„Chuan?“ zakřičím z koupelny na naší služku, když si fénem suším už skoro suché vlasy.

„Copak?“ vřítí se do koupelny Chuanita, která má na sobě pořád tu křiklavě světlince zelenou teplákovou soupravu, kterou nosí, když chodí běhat. Nacpe si do pusy další kousek nějakého sladkého pečiva a čeká, co ze mě vypadne.

„Neviděla jsi někde moji žehličku na vlasy?“ otážu se jí a fén vypnu. To by mělo stačit.

„Dávala jsem ti ji do tašky.“

„Prosím, pověz mi, že někam na vrch…“ vydechnu jen zhluboka a v duchu se modlím. Takhle mezi lidi nemůžu. Moje vlasy se od přírody vlní a v kombinaci s mým novým sestřihem to vypadá zvláštně. Dřív, když jsem měl vlasy do půl zad a nosil je v culíku, jsem to moc neřešil. Teď je to však jiné.

„Nejsem blázen, abych to dávala na dno. Když chvíli vydržíš, tak ti ji přinesu. Ty si mezitím dobal hygienický potřeby, žádný jsem tam neviděla,“ zavelí mi jen a s dalším mizícím soustem sladkého pečiva v její puse odkráčí pryč. Ač nedobrovolně, Chuanitu poslechnu, a pustím se do shánění všech možných věcí, co budu potřebovat. Šampón, kondicionér, vyživující masku na blond vlasy, tužidlo, lak na vlasy, sprchový gel… a tak dále. Tohle bude ještě na dlouho. Měl bych pohnout na těle, jinak ten odjezd nestihnu. Za dvě hodiny mám být před Saturnem (pozn.autorky: Saturn je obrovská německá síť obchodů prodávající elektro. Tj. od televizí, přes hifi, iPody, notebooky až po cd, dvd a pc hry. ;o)) Ještě štěstí, že je to jen dva bloky odsud. Z balení mě vytrhne Chuanita s žehličkou na vlasy v ruce.

„Děkuji. Jsi zlatíčko, Chuanito,“ poděkuji a žehličku strčím do zásuvky.

„To já vím,“ řekne sobecky, nevinně, zároveň laškovně, uculí se a opět někam zmizí. Jsem rád, že ji mám. Je to sice žena asi o 20 let starší, 20 cm menší a já bych se do ní vešel nejméně 4x, ale to ona mi byla vždy oporou. Rodiče hodně cestují, po celém světě, nechávají mě doma často samotného klidně celé týdny, měsíce. To Chuanita je ta, která mi vždy se vším pomohla a se vším poradila. Byla vlastně první, komu jsem svěřil, že jsem gay. Tenkrát mi hrozně pomohla, dokázal jsem to říci rodičům, kteří to naštěstí pochopili, a dokonce mě v tom v jistém slova smyslu i podporují. Vše tohle má sice i pár tmavých stránek, ale já se snažím hledat vždy ty světlejší, v čemž mi naše baculatá služka pomáhá. Z přemýšlení mě vyruší vibrující mobil v kapse. Žehličku, kterou jsem si právě rovnal svoji ofinu, položím na umyvadlo a z kapsy vylovím svůj starý a omlácený mobil. Neznámé číslo. Kdo to může být?

„Prosim?“ špitnu do telefonu a čekám, kdo se ozve. Kouknu se na Chuanitu, která zase přijde do koupelny a opře se o rám u dveří. Když uslyším hlas volajícího, zkamením. Nohy mi zdřevění, tep i dech zrychlí. Nejsem schopen pohybu.

„Ahoj Tome, tady Erik….“

„E-eriku?“ vypravím ze sebe a jsem vyveden z míry. Proč volá?

„Jo, to jsem já. Promiň, že jsem se neozval dřív, ale to víš, nebyl čas. Zařizoval jsem si byt a sháněl si práci. Nakonec mě zaměstnali v jedný právnický kanceláři. Zatím se to zdá jako dobrá práce, je to dobře placený. Dnes jsem tam byl poprvé. Řeknu ti, že je výhoda učit se odmalička anglicky, mít mámu Angličanku a tátu Němce. Jo, jinak bych jim fakt nerozuměl, ale líbí se mi tu. Lidi tu jsou trochu divný, ale časem si zvyknu. A co ty? Jak se máš? Ty vlastně dneska odjíždíš na to soustředění, co? Tak to hodně štěstí. A chce to víc trpělivosti, jinak se to fakt nikdy nenaučíš. Tome, jsi tam?“ vyslechnu si celý Erikův monolog a vytřeštím oči ještě víc. Chuanita se na mě podívá jen s otazníky v očích.

„Tome?!“

„Eriku, co vlastně chceš? Nebyl jsi to ty, kdo se se mnou rozešel a chtěl začít novou etapu života?“ řeknu a sesunu se podél zdi na podlahu. Co mi to dělá? Vždyť… já ho pořád miluji.

„Stýská se mi…“ zašeptá jen do telefonu a do mě se náhle navalí vlna vzteku. Co si vlastně o sobě myslí? Že jsem hadrová panenka?

„Příště dřív mysli, než konej…“ syknu tiše a volnou rukou si začnu hrát s lemem trika. Debil.

***

„Co vlastně chtěl?“

„To se dozvíš časem…“

„No tak, nenapínej. Ten příběh se mi hrozně líbí.“

„Musíš být trpělivý. Vše na světě, ať už je to sebemenší, má svůj čas, své pořadí, své místo. I s tímhle příběhem je to stejné. Je to realita, neumím si ji upravit. Důležité je říkat pravdu, to je to hlavní.“

„Já vím, já vím. Ale pokračuj, je to napínavé. Jak na tom byl vlastně Bill?“

„Ten jel do tábora…“

„Pokračujeme?“

„Pokračujeme…“

***

Po hodině a půl

Stepuji na malém parkovišti u Saturnu, bágl hozený u nohou a v ruce svírám nějaké papíry, co musíme odevzdat. Popruh od tašky přes rameno už mi začíná docela i vadit, ta taška je poměrně těžká. Začínají se tu scházet kluci a jsou tu už i nějaké holky. Vypadají docela mile, pár z nich už se mnou prohodilo pár slov.

„Ahoj,“ uslyším za sebou tichý hlas, ale neotočím se. Asi jedna z dívek, co tu čeká. Moc lidí tu není, parkoviště je docela odlehlé.

„Ahoj,“ pozdravím slušně a sám pro sebe se pousměji.

„Jsem Esther…“ promluví opět dívka. Začínající rozhovor mě donutí otočit se. A hle, div neotevřu pusu dokořán. Přede mnou stojí dívka s tak 150 centimetry. Na sobě má XXL oblečení a její rudé vlasy má schované pod bílou čepicí s rovným kšiltem. V ruce má zapálenou cigaretu. Uch, její tichý a jemný hlas mi k ní moc nesedí.

„Tom,“ odpovím stručně a opět se usměji. I tak je mi ta pihatá dívčina příjemná. Na rozdíl od tabákového kouře.

„Ty jedeš taky?“

„Soudě podle mé tašky – ano, jedu,“ odkývám a do báglu na zemi trošku kopnu. Už chci být na místě, tohle postávání a čekání mě nebaví. Jsem netrpělivý.

„Ooo… kolik ti vůbec je?“

„18. A tobě?“ optám se ze slušnosti, i když mě to vlastně celkem ani moc nezajímá. Ta holka, tedy Esther, na mě hází očka. Má smůlu. Kdyby byla klukem, bylo by to o něčem jiném…

„Emm… 15,“ náš rozhovor v tu chvíli přehluší troubení. Přijel nějaký minibus. Zastaví těsně u nás a z něj vyleze zavalitý chlapík s pleškou a úsměvem.

„Čautě, děcka. Tak nastupovat, ať se vydáme na cestu. S bágly sem!“ zavelí a všichni mu podají svoje tašky a kufry. Poté nás ještě zkontroluje podle seznamu, zda jsme všichni a hurá na cestu. Zatím to všechno vypadá dobře. Když usednu na své místo v minibuse, vytáhnu z kabely svoji mp3jku a sluchátka strčím do uší. Nevědomky se opřu o chladné okýnko a začnu klimbat. Bude to docela dlouhá cesta. Teď se v Hamburgu koná nějaký veletrh, zácpy na každém rohu, i když to má policie dobře vymyšlené. Nestačí to.

BILL

Pedál plynu přidupnu ještě níže podlaze, až z Audi vytáhnu něco málo před 200 km/h. Navigace mi hlásí už jen posledních pět kilometrů, než dorazím do cíle. Pořád mi v hlavě poletují všemožné otázky. Kam se to vlastně řítím? A hele, támhle je nějaká cedule. To je asi kvůli tomu, aby sem trefili rodiče při návštěvním dnu, který bude ještě tento týden.

„Soustředění – tábor,“ přečtu si nahlas sám pro sebe nápis na malé cedulce přidělané na stromě a najedu na jakousi polní cestu. Hází to se mnou na všechny strany, ale vydržím to a projíždím po cestě, která vede mezi samými stromy. Ještě štěstí, že tohle auto má vysoký podvozek. No, vzhůru do divočiny! Nakonec tedy zatočím za poslední zatáčku a naskytne se mi výhled na závoru. Je naštěstí otevřená, takže nemusím ani vylézat z auta. Najedu do tábora a začnu se okolo sebe rozhlížet z okýnka. Přijedu na konec cesty a jedu už jen po trávníku. Po pravé ruce uvidím chatičky a přímo před sebou docela velikou zděnou budovu, před kterou stojí stará bílá dodávka. To bude zřejmě hlavní budova. Super, dodávka je asi kuchaře. Neváhám a najedu až před nízkou budovu. Zaparkuji vedle dodávky a vylezu z auta. Přesně v tu chvíli, kdy zabouchnu dveře, vyleze ven nějaký chlapík kolem třiceti let. V bílém oblečení. To bude asi kuchař.

„Ahoj. Hádám, že ty jsi tu ten šéf, co?“ přijde ke mně a mile se usměje. Pozdravím, odsouhlasím, potřepu mu rukou v tu ránu se už spolu bavíme. No, myslím, že ta němčina nebude až zas tak hrozná. Půjdu si především projít tábor.

O hodinu později

S kuchařem – Fabianem, jsme si nakonec skvěle popovídali. Sice jsem mu docela dost slov nerozuměl nebo nevěděl, jak je říct, ale měl pochopení. Navíc umí anglicky, takže to bylo fajn. Ale cítím, že s tou němčinou to nebude tak velký problém. Po chvíli si snad zvyknu.

„Á, jsou tady,“ uslyším za zády Fabiho, který momentálně připravuje večeři. Bude gulášová polévka. Se zájmem se otočím od Fabiho a sleduji stále se přibližující minibus. Ten jen hlasitě zatroubí a dojede skoro až k nám. Řidič minibusu vypne motor, vyleze ven a začne bez jediného slova vyndávat ven bágly. Z busu začnou vystupovat kluci a nakonec i ty dvě holky. Řidič mi jen dá nějaké papíry a se slovy, že má další zakázku, odjede. Děti vyložil, bágly naházel na hromadu. Super.

„Ehm… tak ahoj,“ pozdravím zvýšeným hlasem skupinku stojící přede mnou, až se na mě všichni otočí. Pár z nich mi odpoví, pár z nich jen zabručí a někdo jen stojí a vykuleně kouká.

„Jo, takže… Já jsem Bill’s…“ začnu úvodní větou a posadím se na trávník. Pár z nich se posadí stejně jako já a dokonce uslyším i nějaké poznámky, že nevědí, proč se představuji, když stejně všichni ví, kdo jsem. Přejdu to a mluvím dál.

„Moje oficiální jméno je Bill McCloud, kdyby to někoho zajímalo, já ho nepoužívám, když to není potřeba. Každopádně mi můžete říkat jak chcete, v jistých hranicích. A pokud by někoho ještě zajímalo, je mi momentálně osmnáct let, prvního září to bude devatenáct let, co budu na tomhle světě. Požádali mě, abych tady dělal vašeho lektora a já s radostí přijal. Má někdo nějaké otázky nebo můžu přejít k dalším věcem?“ zeptám se, ale nikdo se neozve. Němčinu zatím zvládám. Tu její spisovnější stránku, nářečím nebo nějakým novým výrazům asi rozumět nebudu.

„Tak dobře, tak nic. Vím, že byste se nejraději šli zabydlit do chatek, ale ještě tu něco mám. Začneme s řádem. Budíček bude ráno v šest,“ vezmu si do rukou papíry, ve kterých mám napsané ať už svoje pokyny nebo pokyny od lidí, co tohle organizovali. Z davu se ozve nesouhlasné zamručení. Já vím, je to brzy, ale čím dřív, tím líp. A já jsem na tenhle čas zvyklý. „A večerka v deset. Pro ty, kteří mají víc než 16, až v jedenáct. Jinak myslím, že řád tábora číst nebudu, to budeme potom kdyžtak řešit přímo. Co se ještě týká organizace… Za mnou je kuchyň, kam máte VY přístup zakázán! Hned vedle, ty druhé dveře, to je jídelna a zároveň společenská místnost. Tam budeme trávit čas, když nebude pěkné počasí. Když projdete touhle cestičkou,“ ukážu prstem na cestičku, která vede mezi stromy a chatky, „a zabočíte za chatkou číslo jedna doleva, dostanete se na konci k záchodům a sprchám. Je to vše oddělené na dámské a pánské, takže byste holky neměly mít žádný problém. Kolem tábora je mimochodem plot, za který nemáte povoleno chodit! A… jo, chatičky jsou po dvou, v jedné budete po třech. Nějaké služby a noční hlídky si rozdělíme později. Vše jasné?“ dokončím svůj monolog. Řekl jsem to sice docela lámavě, asi nesrozumitelně a matlal jsem všechno přes sebe, ale snad to pochopí.

„Jo…“ ozve se několika hlasů z davu. Sám pro sebe se usměji.

„Tak jo. Ještě dodávám, že mi tu nikdo nebude kouřit. Jsou tu všude lesy a suchá tráva, nechci mít na krku to, že shoří celý tábor. Když by si chtěl někdo zakouřit, tak půjde sem před jídelnu, kde je plac s krátkou trávou a nemá tu co chytnout. Ale pokud vím, podle zákona, kouřit tu má právo jen jeden z vás…“ odmlčím se a kouknu se na seznam. „…Tome, kouříš?“ podívám se do davu. Hlavu zvedne sympaťák se světlince blond vlasy. Pohodí jen ofinkou a zakroutí hlavou.

„Tak dobře, rozřadím vás do chatek a za hodinu se sejdeme tady, abychom mohli dořešit zbytek. Jinak já mám chatku číslo sedm, je to ta úplně vzadu, v lese. No, ale… takže… chatku s číslem jedna si vezmou Nickel Bock a Adam Winkler. Je to, kluci, hned tady tahle první chatka, takže si můžete vzít bágly a jít do ní. Kdyby něco, čísla jsou na chatkách napsaný. Jo, takže, dvojku si vezme Mathias Graumann a Wolfgang Schubert. To samý, jako kluci před váma. Vezměte si kufry a běžte rovně, než narazíte na dvojku. Na chatku č.3 dám holky vás, taky můžete jít. Běžte a za první chatkou vlevo. Na čtyřku půjde Hans Leuthereuhessnerer se Sebastianem Laichterem a hned o chatku dál Andre Kelly a Philips Gebauer. To už můžete jít zase normálně rovně. No a poslední chatka číslo šest je pro Johna Hübnera a Simona Brydeho. Plus k nim půjde Tom… ehm… jo, Kaulitz. Máte, kluci, šestku. A já mám tu poslední, mezi lesy,“ zamumlám si zbytek věty sám pro sebe. Papíry zase hodím do batohu a stejně jako všichni, vydám se ke svojí chatce. Svoje věci už tam všechny mám, dal jsem si je tam před tím, než ta sebranka přijela. Uch, taky budu muset kouknout na ty nejmladší a za hodinu mám v plánu si jít sednout, ať už do společenské místnosti nebo někam jinam, abychom se mezi sebou představili. Ano, bude to náročné… ale je to zvláštní, protože já… se na to těším.