Hope 12.

autor: B-kay

Jakmile jeho triko tiše dopadlo na podlahu, vzduch se stal náhle těžším a nedýchatelným. Nerozuměl jsem tomu, co dělám. Nerozuměl jsem vůbec ničemu. Zcela mě ovládlo něco, co jsem ještě přesněji neuměl identifikovat…

Pomalu jsem však přicházel na to, že to něco bude úplně jiné, než to bylo se Sárou… Mnohem křehčí, čisté a přirozené. Plné neovladatelné potlačované touhy a chtíče. Byl jsem si jist, že mi to může změnit celý život, a já to chtěl přesto zkusit. Proč bych nemohl být ještě naposledy skutečně šťastný? Proč bych nemohl ještě jedinkrát okusit, jak krásné a svazující to může být? Vytrpěl jsem si přeci už hodně. Bolest, která mě pronásledovala na každém kroku, mi dlouho nedávala spát. Plakal jsem… bezvýsledně jsem se trápil a nikdo mi nepomohl. Tom se stal světlem v době mého temna. Ukázal mi, že život má vždycky ještě jeden smysl. Každý má právo být šťastným a milovaným. Nechtěl jsem jej ztratit…

S přivřenýma očima jsem se opatrně přitulil k jeho hrudníku. Všechna ta divokost, jež nás dohnala až jsem, byla náhle pryč. Zlehka jsem se dotýkal jeho holé kůže, líbal jsem jej a vdechoval jeho nádhernou vůni. Přestal jsem jej tlačit na dveře a dovolil jsem mu sevřít mé tělo v nesmělém objetí.

„Bille?“ Zvedl jsem tvář k té jeho a mé oči se přímo automaticky vpily do těch jeho. „Zvedni ruce,“ zašeptal a oddaně mě políbil. Nešlo neposlechnout. Zhluboka jsem se nadechl, jak mé třesoucí se ruce vylétly do vzduchu. Tom si ještě jednou přivlastnil mé rty měkkým polibkem a poté ze mě jedním prudkým pohybem svlékl černé tričko.

Nevěděl jsem, co od něj můžu očekávat. Nechtěl jsem jej vyděsit. Bál jsem se udělat něco, co by mu mohlo připomenout minulost. Tak moc jsem se bál, že mu ublížím. Proto jsem se rozhodl čekat. Bylo mi úplně jedno, zdali bych měl na něj čekat minuty, hodiny, dny nebo dokonce týdny. Vůbec jsem nebyl nedočkavej. Necítil jsem potřebu vybouchnout jako sopka a zasypat jej svou vášnivou lávou. Ani já jsem nikdy nebýval divoký. Takhle mi to vlastně vyhovovalo mnohem víc.

Neměl jsem z něj strach. Nikdy by mi nedokázal ublížit, i když mě před sebou neustále varoval.

„Nechci ti takhle komplikovat život,“ zašeptal, jakmile z něj z pomocí mých prstů, sklouzly široké tepláky.

„Ale já to chci. Vždycky bylo všechno kolem mě až příliš jednoduché. A já možná proto nikdy nebyl skutečně šťastný,“ poslepu jsme vedli jeden druhého k posteli. Netušili jsme, zdali kráčíme správným směrem. Neustále jsme se dívali do očí toho druhého. V hloubce jeho očí jsem poznával svůj svět. Opět jsem v něm nacházel ztracenou naději a víru, že všechno může být znovu dobré.

I když jsem se ze začátku možná trošku styděl, svlékl jsem si i já své tepláky. Nebylo vůči Tomovy fér, že já jsem jej mohl vidět nahého, zatímco on tuhle šanci nedostal. Se skloněnou tváří jsem očekával jeho reakci. Stál jsem před ním nahý, ochoten udělat cokoliv, každou maličkost, která by jej udělala šťastným. Chtěl jsem jej vidět usmívat se. Chtěl jsem, aby stejně jako já pochopil, že se mezi náma utvořilo zvláštně intimní pouto, které jsem nedokázal přetrhnout. Nedokázal a ani nechtěl.

Zaposlouchal jsem se do Tomova hlubokého dýchání a odvážil jsem se podívat na něj. Seděl na posteli a beze slova se na mě díval. Nesmělým pohledem sjížděl mé nahé tělo a já se třásl jako malý kluk.

„Stojím ti za to, Bille?“ zeptal se po chvilce tichým hlasem a já mohl spatřit, jak mu po tváři stéká slza. „My dva přeci nemů-“ Nenechal jsem jej domluvit. Tuhle větu mi říkal od začátku. Znal jsem ji nazpaměť a přesto nepomohla, abych na něj přestal myslet. Opatrně jsem odsunul svůj ukazováček z jeho rtů a bez váhání jsem se do nich vpil. Nevědomky jsem si na něj obkročmo sedal. Omotal jsem mu své nohy kolem boků a vášnivě jsem zasténal do jeho polibku ve chvíli, kdy si mě k sobě přitiskl ještě blíž…

(Tom)

Bylo to neuvěřitelné. Kluk, kterého jsem odmítal od chvíle, co mě zachránil a vytáhl z mé bídy a bezmoci, mi najednou seděl nahý v náručí a horlivě mě líbal. Prohrál jsem. Zklamal jsem sám sebe, protože jsem mu nedokázal odolat. Tak moc jsem se bál, že mu ublížím. Snažil jsem se dělat všechno proto, abych jej od sebe vzdálil a on stejně zůstal. Už nemělo smysl se bránit. Potřeboval jsem cítit, že mě má někdo rád. Bylo nádherné vnímat, že někomu na vás skutečně záleží. Bylo to snad úplně poprvé, co jsem něco takového cítil. Nikdy mi nikdo nedal najevo lásku, ani něhu.

S Billem to bylo všechno jakoby úplně poprvé. Poprvé a hned tak strašně krásné, až jsem se bál, že se ráno prostě vzbudím a zjistím, že to byl všechno jenom krásný sen…

Neustále jsme se naléhavě líbali. Třeli jsme se o sebe. Vzrušení a vyděšení z toho, co přinese budoucnost…

Nakonec se však nic nestalo. Ještě bylo příliš brzy na to, aby mohlo k něčemu dojít. Bylo by to příliš rychlé, a možná by to akorát všechno pokazilo. Byl jsem rád, že se to ještě nestalo. Oba jsme to cítili stejně. I beze slov jsme si dokázali porozumět.

„Konečně přestává pršet,“ zašeptal jsem spíš sám pro sebe a vydechl jsem úlevou. „Nemáš rád déšť?“ Bill se otočil tak, aby se mi mohl zadívat do tváře a zlehka se jí dotkl.

„Ani ne,“ přiznal jsem tiše. „Mám z něj strach. Už jako malej kluk jsem se jej bál. Bouřky a blesky, to všechno mě děsilo. Vždycky jsem byl sám. Neměl jsem nikoho, za kým bych mohl přijít a přitulit se. Nikoho, kdo by mě nechal spát ve své posteli a počkal, dokud neusnu,“ smutně jsem stiskl víčka a ze všech sil jsem se snažil neplakat. Vnímal jsem, jak mě Bill pečlivě přikryl teplou přikrývkou a vzápětí jsem ucítil, jak mě jeho paže jemně objímají. Zlehka mě líbal do vlasů, občas dokonce pohladil po tváři. „Už se nikdy nebudeš muset bát deště, protože já tady budu vždy pro tebe,“ dlouze mě políbil a já jeho slovům najednou uvěřil. Věřil jsem, že to společně dokážeme. Věřil jsem, že je to skutečné.

„Děkuju Bille. Za všechno,“ pohladil jsem jej po vlasech a ještě jednou jsem jej políbil. On se na mě láskyplně usmál a zavřel oči. Ještě naposled jsem jej políbil do vlasů a udělal jsem to samé.

„Nemůžu usnout.“ Otevřel jsem oči a musel jsem se pousmát. Bill se na mě díval jako malé zvědavé dítě a očekával mou reakci. „Nemohli bychom si ještě chvilku povídat?“ zaprosil smutně a bylo na něm vidět, že se snaží udělat cokoliv, aby naši společnou chvilku strávil jinak než spánkem.

„A o čem by sis chtěl povídat?“ musel jsem se posadit, jinak bych jistě usnul uprostřed mluvení. Bill se na mě krátce zadíval a poté tiše odpověděl.

„O tobě“.

„Bille, tak to jdu raději spát,“ neměl jsem náladu bavit se o sobě. Nechtěl jsem s ním mluvit o minulosti. Nechtěl jsem si dnešní krásný večer zkazit něčím tak nepříjemným, jakou byla moje minulost.

„Já to takhle nemyslel. Chci tě líp poznat. Chtěl bych vědět, co máš rád, a co ne. Co se ti na lidech líbí, nebo co na nich rád nemáš. Budu rád, když mi řekneš úplně cokoliv. Víš já…“ na okamžik přestal mluvit a chytil mě za ruku. „Rád se na tebe dívám, když mluvíš,“ čekal bych cokoliv, ale tohle ne. V jednu chvíli byl zvědavý a nadšeným posluchačem, stačilo několik vteřin a on se úplně obrátil. Jeho oči byly náhle smutné a utrápené. A tak to nemělo být!

„Víš, kdy se na tebe já rád dívám?“ vzal jsem jeho tvář do dlaní a zlehka jsem jej pohladil po čelisti. Odpovědí mi bylo nesouhlasné vrtění hlavou. „Když se ke mě skláníš a já vím, že mě brzy políbíš…“

Nenajdu se zase,
nepoznávám sebe samého,
pojď a odtáhni mě pryč,
dám za to všechno,
stýská se mi,
a chci zpět
vzdaluji se stále víc,
každým okamžikem…