Můj pohádkový princ 59.

autor: Rachel

Ranní sluneční paprsky, až doteď skryty za malými bílými mráčky, opatrně shlédly dolů na ještě stále spící zem, která se právě začínala probouzet do dalšího letního dne. Zvědavě nakoukly dolů a nato svou září osvítily malé okénko, nakukujíc tak dovnitř. Netrvalo dlouho a jejich jas a teplo dopadlo na porcelánově bílou tvář černovlasého chlapce, která se během několika málo vteřin změnila z poklidné na mírně vyděšenou a jejíž majitel teď sebou polekaně trhnul, tiše vzdychajíc. Bílá peřina se mírně zavrtěla a odhalila tak křehké třesoucí se tělíčko, které se teď na posteli jen bezmocně zmítalo, hledají něco, čeho by se mohlo zachytit, něco, co by mu pomohlo.

„Tomi, lásko, prosím, ne! Tomíšku…“ výraz v Billově tváři, až doteď poklidný a spící se změnil na zoufalý a Bill jen vyděšeně otevřel oči od sebe, zhluboka dýchajíc. Rychle těkal pohledem po pokoji, ozářeném sluncem a když mu ptačí cvrlikání na parapetu jeho okna napovědělo, že už je opět ráno, klidně vydechl a pomalu se posadil na posteli, opírajíc se o svůj polštář.

Z očí mu utekla malá slzička smutku a bolesti, když se mu v mysli vybavila vzpomínka na dnešní sen. Byl další, další z těch, které každou noc ovládly Billovu mysl a nutily jej prožívat je od začátku až do konce, se vším všudy, s radostí a štěstím, kterým začínaly, ale i s bolestí a hrůzou, která těch pár okamžiků krásného zaláskovaného snění vystřídala. Objevovala se pravidelně v Billových snech, s každou další nocí v nich sílila a činila je tak ještě děsivějšími a strašnějšími. Nebyly jiné, dokonce ani tenhle, ze kterého se Bill před chvilinkou probudil se strachem v očích se nijak neodlišoval od těch ostatních. Byly stejné, nijak neměnily svůj děj, svou podstatu ani postavy, které jim dominovaly. Vždy měly stejný začátek, stejnou zápletku i stejný konec a dopad, který Billa každé ráno po probuzení donutil k slzám. Jako právě teď.

Uběhlo sotva pár dní od toho nejhoršího okamžiku v Billově životě a od chvíle, kdy si dal za cíl nevzdávat se předem, ale bojovat a mít v sobě skrytou naději a lásku. Bylo to jen několik desítek hodin od toho dne, kdy jeho dosavadní šťastný a spokojený život změnila skutečnost, pravda o Tomově zdravotním stavu, se kterou se už od jejího zjištění začínal kousek po kousku vyrovnávat. Nebylo to vůbec nic lehkého, nic, co by se dalo zvládnout během jednoho dne, Bill se však nevzdával. Stále věřil sobě i svému srdci a přesto, že každý další, byť malilinký krůček nebyl vůbec snadný, pro Billa to bylo něco, s čím se musí smířit, s čím se musí vyrovnat a s čím musí bojovat tak dlouho, jak jen bude moci. Už před několika dny přiznal sám sobě, že sedět jen doma, trápit se a užírat se neštěstím, které jej i Toma potkalo by pro něj nemělo žádnou cenu. Nechtěl lhát sám sobě, nechtěl se nechat ovládat svými bolestivými myšlenkami, které se jako ostré nože zabodávaly do jeho srdce a už vůbec nechtěl jen tak nečinně sedět a čekat, až mu něco zrovna spadne do klína. Plně si uvědomoval, co je teď pro něj nejdůležitější, uvědomoval si, co všechno na něm závisí a také se rozhodl to plnit. Nebylo dne, kdy by alespoň tři hodiny neproseděl u Tomova lůžka a oddaně nehleděl do jeho stále nehybné tváře, která ani za těch pár dní nezměnila svůj spící výraz. Tom byl stále ještě ve spánku, nestačil se ani procitnout, to však Billovi vůbec nevadilo. Nechodil za ním proto, že by musel. Chodil za ním proto, že jej miloval a záleželo mu jak na jeho zdraví, tak i na Tomovi samotném. Moc dobře cítil, že to musí být on, kdo bude Tomovi se vším pomáhat, až se probudí, bude to on, kdo mu musí být stále nablízku a bude to on, kdo Tomovi musí být oporou a tím nejdůležitějším člověkem v Tomově životě.

A tak to Bill také chtěl. Nechtěl být někým nevděčným a Toma si nevšímat, ne teď, když zjistil, jaké budou mít jeho zranění následky, se kterými se už za těch pár dní stihl alespoň trošku vyrovnat. Sice to pro něj nebylo nic lehkého, všechno bylo ještě příliš čerstvé a citlivé, v Billovi se však stačilo zrodit něco, den ode dne silnějšího a intenzivnějšího. Najednou jakoby v sobě pocítil sílu a odvahu bojovat a nevzdávat se a toho pocitu také patřičně využil. Dodával mu svou intenzitou tolik energie a odvahy, že Bill ani sám nevěděl, kde se v něm bere, ale i přesto, že se teď Bill cítil mnohem lépe, než před několika dny, jeho oči se vždy zalily slzami, když pohlédl do Tomovy tváře a lehce stiskl jeho chladnou dlaň v té své. Proti tomuhle, proti křehkému srdíčku, proti tolik silným citům a lásce, která stačila v Billovi vzrůst byl tenhle nový pocit síly a odhodlání až příliš slabý. Slabý na to, aby dokázal Billovy slzy zadržet. Nešlo to, možná i proto, že Bill sám se jim nebránil a ani se jim nesnažil bránit.

Doma před maminkou, v nemocnici před doktorem, se snažil být silný a také se mu to dařilo, jakmile se však za ním zavřely dveře nemocničního pokoje a jemu se naskytl pohled do tolik známé a milované tváře, pocity nad jeho odvahou a odhodlaností plně zvítězily. Stačil jen jeden pohled na pevně semknutá víčka s dlouhými řasami, na světlé chřípí u nosu, na plné rty se dvěma kovovými kuličkami v tom spodním a Bill nedokázal potlačit slzy, které mu jediný pouhý pohled na jeho lásku vehnal do očí. I tak se však snažil být Tomovi nablízku co nejčastěji a každý den odjížděl z nemocnice až večer, dávno po návštěvních hodinách, které mu lékař povolil porušovat a Bill mu byl za to neskonale vděčný. Nevadilo mu, že jej Tom nevnímá, nemluví a dokonce ani neví, že je tam Bill právě s ním. Pro něj bylo důležité, že může alespoň pár chvil strávit v Tomově blízkosti, držet jej za ruku a krátkými pohledy do jeho tváře sbírat odvahu a sílu na další nastávající dny…

Z Billových oček se vyronila další malá slzička a Bill si ji hřbetem ručky rychle setřel, vrtíc přitom hlavinkou. Nechtěl teď plakat. Odhodlaně spustil nožky z postele a vydal se ke své půlce skříně, ve které měl oblečení. Nevěděl sice, kolik je hodin, podle ranních, rozzářených slunečních paprsků, rozprostírajících se v každém koutě jeho pokoje však usoudil, že bude asi něco kolem osmé až deváté hodiny ráno. S myšlenkami někde u teplé snídaně zamyšleně otevřel jednu půlku velké skříně, když však pozdvihl pohled od svých bosých nožek, aby si mohl vybrat nějaké čisté tričko, dech se mu zatajil a u srdíčka jej prudce píchlo. Všechny jeho myšlenky se rázem rozplynuly a Bill jen překvapeně zíral na Tomovy pečlivě srovnané hromádky triček, mikin a všeho jiného. Vůbec si neuvědomil, že neotevřel svou polovinu skříně, ale tu jeho, proto teď jen stál a malinko vyjeveně hleděl na Tomovo úhledně poskládané oblečení, aniž by si uvědomoval, k čemu se právě chystá.

Pomalu, velmi pomalounku vztáhnul svou hubenou ručku a opatrně vzal do dlaní Tomovo bílé tričko, ležící na úplném vršku hromádky. Lehce jej stisknul dlaní a pozvedl jej k úrovni svého obličeje, nosem tak zkoumajíc vůni látky, která byla pro něj tou nejkrásnější na světě. Zamiloval si ji už od první chvíle, kdy omámila a ovládla jeho smysly a tím si jej dokonale získala. Nikdy se mu nezprotivila, ba právě naopak. A i teď, když ji Billův čich zaznamenal asi už posté, nechtěl se jí za žádnou cenu vzdát, stejně tak jako Bill, který ji plnými doušky vsával a vdechoval nosem, přivírajíc oči nad tou nádherou, která jej na okamžik stačila zbavit všech jeho starostí, myšlenek a trápení.

„Ach, Tomi,“ špitl zasněným hláskem jméno majitele té nádherně vonící krásy a cítil, jak se mu po tváři koulejí další slané kapičky. Rychle si razily cestičku po jeho tváři a za pár vteřin už se lehce vpily do sněhově bílé látky trička, které si teď Bill přitisknul ke svému prudce bušícímu srdíčku jako ten nejvzácnější poklad a přivřel víčka, snažíc se tak zůstat alespoň chvilku ve svých myšlenkách se svou láskou.

Z jeho snění jej však vyrušilo tiché zaklepání na dveře, které se vzápětí rozneslo celým pokojem a přinutilo tak Billa vzhlédnout. Pomalounku vrátil bílé tričko na své místo a když se mu dostalo dalšího naléhavého zaklepání na dveře, rychle k nim přicupital, sáhl po klice a jedním pohybem je otevřel. Bylo mu jasné, kdo za nimi stojí, proto se pokusil o malý úsměv a dveře více pootevřel.

„Dobré ráno, maminko,“ pozdravil Ann, která se na něj usmála a dlaní jemně pohladila jeho vlásky. Podvědomě cítila, že je Bill už pár chvilek vzhůru, proto si dodala odvahy a zadívala se svému synkovi do očí.

„Dobré ráno, Billi. Promiň, jestli tě budím, ale… právě jsem nachystala snídani, tak jsem si říkala, že bychom mohli posnídat spolu. Mám potom ještě nějakou práci, takže za Tomem bychom jeli až odpoledne,“ dodala a nato uviděla, jak Bill souhlasně pokýval hlavou. V duchu se jí ulevilo a Ann si jen sotva slyšitelně oddychla. V posledních dnech jí dělal Bill radost hlavně tím, že jedl. Vrátil se ke svým pravidelným dávkám jídla, které se sice o něco zmenšily, přesto však měla Ann o starost míň. Pousmála se a mrkla na Billa, který souhlasně pokýval hlavou.

„Tak dobře, maminko, přijdu. Jenom se musím převléci,“ dodal a na maminčin souhlas odběhl ke své skříni s oblečením, převlékajíc se tak do čistých kousků.

Bylo už pár hodin po poledni a odpolední sluníčko se opíralo do oken nemocnice, dodávajíc tak bílým pokojům a chodbám trochu barvy. Dveře nemocničního pokoje tiše cvakly a poodhalily tak hubenou černovlasou osůbku, která pomalounku vstoupila dovnitř a tiše je za sebou opět zavřela. Bylo už odpoledne a Annino auto stálo na velkém parkovišti před nemocnicí, teď zcela osamoceno. Zatímco Ann se vydala k ordinaci teď už známého lékaře, který jí každý den poskytoval nové informace o Tomově stavu, Billovy tiché krůčky směřovaly někam úplně jinam. K nemocničnímu pokoji a k jeho lásce, kterou Bill znova toužil spatřit. Co nejtišeji za sebou zavřel bílé dveře a otočil se do pokoje. Vypadalo to, že sestra právě odešla a kromě něj tu teď nikdo není. Vlastně ještě někdo.

Bill malinko zamrkal a stočil pohled k nemocniční posteli a bílé peřině na ní, pod kterou se rýsovaly známé tvary a obrysy. Pomalounku přistoupil blíž a když jeho očka spatřila stále klidnou spící tvář, mírně se pousmál.

„Ahoj, Tomi,“ pípl téměř neslyšně a pomalými krůčky postel obešel, aby se mohl posadit na malou židličku u Tomovy postele, na které trávil denně několik hodin. Lehounce Toma políbil na čelo a nato se konečně posadil, upírajíc svůj pohled, plný lásky na nic nevnímající osůbku před sebou.

„Dnes jsem tu o malinko později, maminka měla ještě nějakou práci, proto jsme tu nestihli být dřív. Nezlob se,“ špitl tichounkým hláskem a jemně pohladil hřbet Tomovy ruky, ležící podél jeho nehybného těla. Každý den si s ním takhle povídal, i přesto, že se mu nikdy nedostalo žádné odpovědi. Vůbec mu to však nevadilo. Byl vděčný i za těch pár chvilek, které mohl trávit v Tomově blízkosti, aniž by je někdo vyrušoval. Nevadilo mu, že mluví jen on. Pohledem sklouznul na Tomovu volně ležící ruku a co nejněžněji ji vzal do té své, aby ji mohla pohladit bříška jeho prstů. „Ale teď jsem tady, Tomi. Tady s tebou. Teď už tu nemusíš být sám,“ dodal šeptem a vzhlédl k té spící tváři, která u něj opět vyvolala známé pocity. Pocity, které jeho srdce a mysl zasáhly vždycky, když do ní jen na zlomek vteřiny pohlédl a vzbudily v něm lítost nad nešťastným osudem jeho milého. Jako právě teď.

Bill malinko zamrkal a znova se zadíval do Tomovy tváře, pro něj stále tak tajemné a dokonalé, jakou ji poznal a jaká byla stále. Cítil, jak se mu do očí opět derou slzy, vůbec je však teď nevnímal. Oddaným pohledem přejížděl po tváři, nad kterou se mu tajil dech a v jeho mysli se opět vynořily další myšlenky, tentokrát však ne zlé a děsivé. Byly to vzpomínky. Vzpomínky z těch nejkrásnějších dní a týdnů Billova života, které u něj vzbudil jeden jediný pohled do Tomovy tváře. Připomínala mu toho tolik, tolik moc a Bill si teď vybavil den, kdy se jeho očím naskytla poprvé. Když ji poprvé spatřil, tak nádhernou a dokonalou, tak milou a přívětivou, tak hodnou a laskavou mezi tolika nevlídnými tvářemi dětí a ředitelky, zatajil se mu dech. Byla tak krásně jiná a vyvolala v Billově bříšku vůbec poprvé jemné a lechtivé šimrání, které s každým dnem narůstalo na intenzitě.

Billova očka se zalila slzami a Bill se jen zasněně pousmál nad tím dnem, kdy mu jediný pohled do krásné usmívající se tváře změnil život. Nechtěl se teď trápit myšlenkami na to, co bude. Teď se chtěl zabývat těmi nejnádhernějšími, proto stiskl Tomovu dlaň a něžně ji pohladil, zasněně se usmívajíc.

„Tomi, pamatuješ, jak jsme se poprvé potkali?“ špitl tiše, aniž by očekával odpověď a znova se zasnil. Cítil potřebu teď mluvit o svých pocitech, proto prstíkem přejel po Tomově dlani a upřel očka na jeho tvář. „Já si to pamatuju pořád, jakoby to bylo dnes. Seděl jsem v koutě a zkoušel malovat, ale najednou ke mně přišel jeden moc krásný chlapec s tím nejnádhernějším úsměvem na rtech. Opatrně si ke mně přisedl a i přesto, že jsem byl tak nedůvěřivý, plachý a bojácný, on si dokázal získat mou důvěru tak, jako ještě nikdo na světě. A nejen důvěru. Dovolil mi prožít a pocítit to nejkrásnější, co jen člověka může potkat. Dovolil mi poznat lásku toho druhého a také ji tomu druhému dávat,“ Bill se na chvilinku odmlčel a zatímco slzy po jeho tváři teď začaly téct proudem, on se jen dál zasněně usmíval a tichounkým hláskem líčil všechny své city a pocity, vycházející z jeho zamilovaného srdíčka. „Ale dovolil jsi mi toho poznat mnohem víc, Tomi. S tebou jsem prožil ty nejkrásnější okamžiky mého života, díky tobě jsem poznal, jak krásná je pravá, čistá láska a jak dělá svět kolem krásnějším a radostnějším. Ty jsi mi to dovolil, díky tobě mám teď vzpomínky na ty nejnádhernější chvilky v mém životě. Když jsem ti vůbec poprvé přistál v náruči a ty jsi mě chytil. Když jsme se poprvé políbili. Když jsme se poprvé mazlili a dotýkali toho druhého. Když jsme spolu prořezávali růže, když tě Bobík počůral, když jsme se mazlili v bazéně. Když jsem se díky tobě znova setkal se svou maminkou, když jsme se poprvé milovali a byli si co nejblíže. A když jsme se společně dokázali přenést přes nesouhlas tvé maminky s naší láskou a zůstali spolu. Když jsme nakupovali a když jsme znova prožili dvě nádherné noci, snad nejkrásnější v mém životě. To je to, na co nikdy nezapomenu, Tomi. Do smrti ti budu vděčný za to, co jsem s tebou mohl prožívat. A nikdy nebudu litovat dne, kdy jsem tě poprvé spatřil, lásko. Dal mi totiž to nejkrásnější, co mi dát mohl. Dal mi tebe. A proto ho nikdy nebudu litovat, ani přesto, co se teď stalo,“ Billův milý úsměv z jeho rtíků náhle zmizel a Bill vzhlédl k Tomově tváři.

Najednou si byl jistý, jistý mnohem víc, než v několika posledních dnech. A také cítil, že právě teď je ten pravý okamžik, aby nechal promluvit své srdíčko, které teď prudce bušilo v jeho hrudi. Přisunul se k posteli ještě blíž a více stisknul Tomovu dlaň.

“ Asi nikdy nebudu znát odpověď na otázku, proč se to stalo právě tobě, Tomi. Asi se nikdy nedozvím, proč nám osud udělal právě tohle. Kdybych ale teď mohl, přál bych si jenom jediné. Aby jsi se teď probudil a podíval se alespoň na okamžik do mých očí. Protože i přesto, co se teď stalo, se mé city k tobě vůbec nezměnily, Tomi, a ani se nezmění. Já vím, že… že si teď přeju nemožné a že se to asi nikdy nestane, ale… ta láska, kterou k tobě cítím, Tomi, ta nikam nezmizela. Pořád ji cítím a cítit budu a nikdy ji nechci dávat nikomu jinému, než tobě. Nikdy tě nechci opustit a už vůbec ne kvůli tomu, co se ti stalo a čeho se už asi nikdy nezbavíš. To bych nedokázal. Nedokázal bych od tebe odejít po tom, co jsme spolu prožili a co k tobě cítím. Chci se o tebe starat, žít s tebou a milovat tě tak, jako doposud. A já to vím, lásko. Vím, že kdybych tě opustil, ztratil by můj život smysl. Protože mým životem jsi ty. A kdybych tě ztratil, nedokázal bych bez tebe žít ani minutu. A proto vím, že to, co chci a co říkám, je správné. Chci ti být nablízku, pomáhat ti a milovat tě, jako doposud. A je mi úplně jedno, jestli budeš vidět, nebo ne a co si o mě lidé pomyslí. Důležité je, že to vím a také to tak cítím. Navždycky chci být s tebou,“ zašeptal Bill a cítil, jak se z jeho očí řinou proudy nových a nových slz, stékajících po jeho tváři.

To mu však teď bylo úplně jedno. Pomalounku sklonil svou tvář k Tomově ruce a lehce se o ni otřel svou uplakanou tváří.

Tolik mu chybělo její teplo, její hebké dotyky a Bill o ni jen jemně otřel svou lící, opírajíc si o ni čelo a přivírajíc víčka. Věděl to a cítil tak silně, jako ještě nikdy. A cítil to i v okamžiku, kdy jeho rty něžně políbily tu jemnou kůži, na kterou vzápětí dopadlo několik malých slz a nato tichounkým hláskem vyslovily ta dvě slůvka, která se láskyplně vylinula z Billových úst.

„Miluji tě.“

Ticho v pokoji, které se v něm rozprostřelo, rušeno jen tichounkými vzlyky černovlasého chlapce však v jednom okamžiku, v jedné malé vteřině zaniklo a rozplynulo se nad sotva slyšitelným špitnutím, které se však až doteď ztichlým pokojem rozneslo jako ozvěna. Najednou zaplnilo celý pokoj a jakoby rozehnalo celou tu smutnou atmosféru, která tu až doteď panovala. Rozplynula se jako mávnutím kouzelného proutku nad jedním jediným slůvkem, které vyklouzlo z až doteď pevně semknutých rtů, které jej tiše vyslovily a dolinulo se až k uším černovlasého chlapce, jehož vzlyky v jedné vteřině ustaly a on mu jen nevěřícně naslouchal. Bylo složeno z pouhých pěti písmen, přesto však znělo tak krásně, něžně a láskyplně, až se černovlasému chlapci zatajil dech a Bill cítil, jak se tlukot jeho srdíčka na zlomek vteřiny zastavil. Takhle krásně to něžné slůvko uměl říct jen jediný člověk na světě. Jen jedna jediná osůbka. Billova očka se překvapeně rozšířila a Bill pomalounku vzhlédl k bílému polštáři nemocniční postele.

„Billi.“