autor: Deni
Tak… konečně se mi povedlo dopsat pro Vás tuhle povídku! Opravdu jsem nad tím strávila spoustu času, ale stálo mi to za to. Vaše komentáře mě neskutečně moc těšily a já Vám za ně hrozně moc děkuju!! Doufám, že se Vám bude líbit i tenhle poslední díl -který jsem úmyslně rozdělila do dvou částí :o))- stejně tak, jako ty předchozí :o) Původně jsem chtěla psát tenhle díl úplně jinak, ale moje prsty si poslední dobou v povídkách dělají, co se jim zlíbí, takže se to rozvinulo naprosto jiným směrem :o) Ale i tak jsem s tím docela spokojená, tak snad budete taky…
Tak si užijte čtení, pa
Tak si užijte čtení, pa
Deni
***
Hygieia prošla kolem Dia, nevěnovala mu jediný pohled, jen nepatrně přikývla, než zmizela za rohem. Zeus se dlouho nerozmýšlel, tuhle „komedii“ chtěl mít co nejdříve za sebou.
„Éósi,“ pokynul Tomovi, který za pomoci mnoha polštářů a polštářků jakž tak seděl na posteli, a usadil se do pohodlného křesílka proti němu. Lokty zapřel o zlatá opěrátka, prsty spojil před tváří a… mlčel.
„Éósi,“ pokynul Tomovi, který za pomoci mnoha polštářů a polštářků jakž tak seděl na posteli, a usadil se do pohodlného křesílka proti němu. Lokty zapřel o zlatá opěrátka, prsty spojil před tváří a… mlčel.
‚Tohle není dobré,‘ proběhlo Tomovi hlavou dřív, než si v tom stihl zabránit. Rozhodl se, že nebude myslet na nejhorší, třeba mu Zeus nepřišel říct nic o Billovi, třeba mu chce jen… momentálně nedokázal na nic jiného přijít. Zhluboka vydechl a upřel pohled na Dia.
„O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ Nevydržel to. Musel se zeptat, jinak by jej úzkost a strach zvnitřku rozedraly na kousíčky.
„O čem jsi se mnou chtěl mluvit?“ Nevydržel to. Musel se zeptat, jinak by jej úzkost a strach zvnitřku rozedraly na kousíčky.
Zeus vydechl a zavřel oči. „Jde o tvého… manžela.“ V Tomovi zatrnulo. Tak přeci se nemýlil.
„Co je s ním? Co se stalo Billovi?“
„Je v pořádku,“ utnul ho ostře Zeus.
„Tak co potom-„
„Jistě ho chceš zpět, nemýlím se?“ Zeus jej opět přerušil. Ani nečekal na odpověď a pokračoval. „Dovolím mu vrátit se k tobě,“ na jeho tváři se mihl úsměv, „pod jednou podmínkou.“
„A tou je?“ Tom by udělal vše, jen aby získal svou lásku zpět. Cítil, jak mu prudce buší srdce, jak čekal na Dia s pokračováním.
Zeus měl chuť si hrát, rád své okolí trápil, zvláště pak Toma. Nedokázal si vysvětlit, proč právě jeho, tenhle kluk mu nikdy nic neudělal, ale vidět jeho ztrápený výraz mu přinášelo zvrhlou radost. „Řekni mi, jak moc jej miluješ?“
„Víc, než cokoliv a kohokoliv na tomto světě.“
„Co všechno jsi ochotný udělat pro jeho záchranu. Čeho všeho se dokážeš vzdát?“
Tom neváhal ani vteřinu. „Všeho. Neexistuje nic, co bych pro něj neudělal.“
Zeus se opět pokřiveně usmál. Tentokrát to však nebyl jen náznak úsměvu, ale pravý, spokojený úsměv. „Vůbec nic?“
„Ne! Pro něj bych šel do samotných pekel, jen aby on žil.“
Diův pohled ztvrdnul, úsměv vymizel. „Dokaž to,“ sykl pouze, aniž by si uvědomoval, že možná zachází příliš daleko. Neviděl, nebo vidět nechtěl, Tomovo odhodlání. I přesto, co už Tom udělal, že málem obětoval vlastní život, si nepřipouštěl, že pravá láska může doopravdy existovat. On sám nikdy nemiloval, nedokázal pochopit, co může jeden člověk pro druhého znamenat.
„Řekni mi, co mám udělat.“ Tomova tvář byla stejně tvrdá, jako ta Diova. On věděl, jaké to je, když vaše srdce hoří láskou. Pro to usměvavé, černovlasé sluníčko by udělal cokoliv.
Zeus si jej měřil pohledem. „Utkáš se se lvy.“
Tomovy oči se rozšířily strachy. Ani jako nesmrtelný Bůh nemá šanci přežít útok několika rozzuřených, hladových lvů. Když ho rozcupují na kousíčky, těžko jej zachrání nesmrtelnost.
„Necháš Billa potom odejít? Bude žít?“
Zeus přikývl.
„Dobrá.“ Těsně poté, co vyklouzl z jejích spárů, se rozhodl dobrovolně vrátit do náruče smrti. A to vše jen pro lásku…
***
Uběhlo několik dalších dní, během kterých se Tom naprosto uzdravil z účinků lektvaru smrti. A to jen proto, aby mohl jít smrt opět provokovat tváří v tvář. O Billovi za celé dny neslyšel už ani slovo, nikdo ze sluhů ‚nevěděl‘ co s ním je a kde ho Zeus schovává.
Tohle byla jeho poslední noc. Nemohl spát, stále dokola vzpomínal na chvíle, které s Billem společně strávili. Před očima měl jeho sladký úsměv, jiskřivé, čokoládové oči. Na rtech cítil sladkou chuť těch jeho. Jahodovou.
Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Na tváři cítil zbloudilou slzu, kterou o pár vteřin později následovala další. A další. A další. V životě pro nikoho neplakal, přesto měl pocit, že za Billa vybrečel nejmíň oceán. Chtěl jej ještě jednou vidět, smět před smrtí políbit jeho sladké rty, sevřít jej v náručí a říct mu, co pro něj znamená, jak moc jej miluje.
Další slzy si našly cestičku po jeho tvářích. Snažil se zklidnit zběsilý tlukot srdce, bolest z Billovy ztráty jej však zasáhla příliš hluboko. Přetočil se na bok, kolena přitiskl k tělu a pevně je objal. Dýchal zhluboka, potlačoval v sobě vzlyky a aniž by si to uvědomoval, pomalinku usínal.
*
„Je pro tebe vším, a ty se ho chceš vzdát?!“
„Nevzdávám se ho. Zachraňuji mu život.“
„To je jen omluva pro to, co děláš. Oba víme, že jej opouštíš!“
„Nikdy bych ho neopustil!“
„Tak proč to děláš? Omrzel tě snad život, že se dobrovolně ženeš smrti vstříc?!“
„Dělám to pro něj!“
„Tím mu nepomůžeš. Jsi si vědom toho, jak bude trpět, až mu řeknou o tvé smrti?“
„Pochopí to…“
„Pochopil bys to ty?“
„…“
„Tak řekni, pochopil bys ty jeho, kdyby byl na tvém místě?“
„Kdyby byl na mém místě, udělal by to samé.“
„To není odpověď na mou otázku.“
„…“
„Utíkáš.“
„Zachraňuji.“
„Zabiješ ho.“
„Bude žít.“
„Bez tebe?“
„…“
„Chceš jej zachránit?“
„Udělal bych pro něj vše.“
„Tak přestaň dělat hlouposti.“
„Už je pozdě…“
„Není pozdě. Ještě máš čas všechno změnit. Nemusíš zemřít, abys zachránil jeho život.“
„Řekni mi, co mám udělat?“
„Miluješ jej?“
„Ty odpověď znáš.“
„Ano.“
„Řekni mi, co mám udělat?“
„Pomůžu ti.“
„Jak? Vždyť ani nevím, kdo jsi…“
„Není důležité, kdo jsem, ale co udělám.“
„Pomůžeš nám?“
„Pomůžu tobě.“
„A co Bill?“
„…“
„Pomoz mi.“
„…“
„Prosím! Zachraň jeho život!“
„Zachráníš ho ty sám.“
„Jak?“
„Jen musíš věřit.“
„Věřit v co?“
„…“
„Věřit v co?!“
„…“
„Kde jsi?!“
*
Prudce se posadil. Jeho tělo zaplavoval ledový pot, jeho srdce bilo jako o závod. Byl to jen sen. Tak živý sen. Mělo mu to snad něco napovědět? Je tady doopravdy možnost, že přežije? Že Billa zachrání, aniž by ztratil svůj vlastní život a mohl jej dál dělat šťastným? Je tady ta možnost?
A kdo byl ten hlas v jeho snu. Říkal mu pravdu? V co musí věřit, aby je oba zachránil?
Byl zmatený. Byl to jen sen, nebo vidina, varování?
Unaveně se položil zpět do přikrývek, zíral do stropu, snažil se vstřebat všechen ten zmatek. Aniž by si to uvědomil, opět propadl spánku. Bezesnému.
***
Zhluboka se nadechl, když do jeho ložnice vstoupil Zeus s několika vojáky. Věděl, že už není cesty zpět. Ale cítil se podivně klidný, vyrovnaný. Z noci si nepamatoval nic, cítil jen zvláštní pocit, jakoby se stalo něco důležitého. Něco, na co zapomněl. Nevěnoval tomu však pražádnou pozornost. Musel se soustředit na to, co mělo přijít. Něco, nevěděl co, mu dodávalo víru, že dnešní den přežije. Že se opět shledá s Billem.
„Připraven?“ Diův hlas přetrhl tok jeho myšlenek. Stočil svůj pohled k němu a neznatelně přikývl. Tak neznatelně, až se jej Zeus zeptal znovu.
„Připraven,“ odpověděl Tom klidným, vyrovnaným hlasem. Nebál se smrti, věřil, že to přežije. Věřil, že to dokáže pro Billa.
„Dobrá. Jdeme, už se na to opravdu těším.“
*
Diův palác byl obrovský, jeho zahrady se táhly široko daleko kam jen oko dohlédlo. A právě v jejich středu stála uměle vytvořená tribuna, po jejímž obvodu sedělo snad všechno boží osazenstvo. Zeus si dal jistě záležet na tom, aby o této události vědělo i poslední boží stvoření.
„Bojíš se?“ Diův odporný dech se otřel o Tomovu tvář, jak se nahnul za něj a tiše na něj promluvil. „Opravdu jsi ochotný zemřít kvůli tomu budižkničemu?“
Tom se zachvěl. Čelist stiskl silně k sobě, pohled upíral do kamenných dveří před sebou. „Nechystám se zemřít,“ odpověděl nakonec, když dokázal ovládnout svůj vztek.
„To se ještě uvidí,“ sykl Zeus nenávistně, a odešel.
Tom zůstal sám jen se dvěma vojáky. Kdyby chtěl, měl dokonalou možnost k útěku. Měl by tak jistotu, že by zachránil svůj život. Ale jeho život pro něj byl něčím bezvýznamným, pokud šlo o Billa. Neměl v plánu vzdát se.
„Éósi!“
Prudce se otočil, když se sebou uslyšel hlas své matky. Jeho oči se rozšířily strachem. Nepočítal s tím, že ji ještě uvidí. Rozhodně ne předtím, než vstoupí do arény. Posledních několik dní ji neviděl, neměla možnost mu to rozmlouvat.
„Matko?“
„Proč to děláš?!“
Tom si povzdechl. „Zachraňuji Billa, matko, dělám to pro-„
„Opravdu věříš, že jeho život má cenu tvé vlastní smrti?“
Další hluboký povzdech opustil Tomovy rty. „Miluji ho, matko. Ty sama bys to měla chápat nejlíp, sama jsi Bohyní lásky.“
Afrodita na něj chvíli mlčky hleděla. „Dřív jsem to nechápala,“ hlesla potichu, načež jí Tom věnoval zmatený pohled. „Nerozuměla jsem tomu, co na něm vidíš. Jistě, je krásný, nádherný, ale nechápala jsem, jak. Ale už tomu rozumím. Když jsem viděla, co všechno jsi ochotný udělat pro to, aby on žil, pochopila jsem.“
Tom se na matku díval stále se zmateným výrazem. Opravdu pochopila? Znamená to tedy, že až Billa zachrání, nechá je oba na pokoji? Budou moct konečně žít spolu a šťastně? Bez překážek?
„Přežij to pro něj, Tome,“ zašeptala tiše a než se Tom stihl vzpamatovat, vtiskla mu polibek na tvář a zmizela stejně, jako před chvíli Zeus. Nechala Toma jeho vlastnímu osudu. Tom, s rukou v místě, kde se rty jeho matky dotkly jeho tváře, se otočil čelem k vojákům. Zhluboka se nadechl a tiše přikývl.
Byl připravený.
*
Od chvíle, kdy prošel těžkými, kamennými dveřmi, jako by ztratil kontrolu nad svým vlastním tělem. Oči se mu rozšířily strachem, když před sebou spatřil tři hladové, rozzuřené lvy, dvakrát tak velké, než znával doteď. A přesto, jakoby jej vedla nějaká neviditelná síla, šel jim vstříc.
Nedokázal vysvětlit, co se děje s jeho tělem. Jako by byl loutka na neviditelných provázcích, se kterou si někdo hrál. S děsem v očích sledoval vlastní ruce, které bodaly mečem vpřed, jako by to byla obyčejná hračka ze dřeva, se kterou si hrají děti smrtelníků.
Uhýbal před výpady ostrých zubů a drápů, které se snažily rozpárat jeho tělo. Neměl jediný škrábaneček, jako by kolem něj snad byla zvláštní ochranná clona, za kterou se ani jeden ze lvů nemohl dostat. On však mohl k nim. Mečem ťal kolem sebe tak dlouho, dokud postupně, za obrovského obdivu všech přihlížejících, nezlikvidoval i toho posledního lva.
Nemohl uvěřit tomu, že je konec. Nemohl uvěřit tomu, že to dokázal, přežil. Poté, co poslední lev naposledy vydechl, padl na kolena, meč zabodl do trávy před sebou. Zapřel se o něj a pokoušel se nabrat do plic dech, jako by jej celou dobu zadržoval. Jeho srdce bilo jako splašené a jeho tělo konečně reagovalo tak, jak mělo od začátku. Třásl se od hlavy až k patě a z očí mu stékaly drobné slzy strachu. Měl zpět kontrolu nad svým tělem.
„Nemožné,“ zašeptal Zeus, když Tom konečně sebral odvahu a vzhlédl k místu, kde seděl. „Nemožné,“ zopakoval. Nikdo nechápal, co se stalo. Jako by se vše seběhlo jen během pár krátkých minut. Nikdo nevěřil, že Tom dokáže přežít. Nikdo, až na něj samotného a jeho matku. Matku, která teď se slzami v očích běžela vstříc svému synovi, aby jej mohla pevně obejmout.
„Dokázal jsi to,“ zašeptala mu do ucha, když před ním poklekla a své paže omotala kolem jeho krku. Tom ji roztřeseně objetí opětoval. Ano, dokázal to.
„Chci vidět Billa,“ zašeptal Tom tiše.
„Uvidíš, synku, uvidíš.“
***
„Tohle už přeháníš, Die! Slíbil jsi mu to!“
Zeus si pohrdavě odfrknul. „Nepočítal jsem s tím, že ten spratek přežije.“
„Ten spratek,“ Afrodita jej probodla nenávistným pohledem, „je můj syn! A ty jsi mu něco slíbil!“
„Já jsem Bůh vás všech, můžu si dělat, co se mi zlíbí.“
„Tohle ne! Nebudeš si zahrávat se životem a štěstím mého syna! Vrať mu Billa, nech je, ať jsou konečně šťastní! Co z toho všeho máš?“
„Potěšení,“ odpověděl Zeus klidně, ale když viděl Afroditinu tvář, pokroutil hlavou. „Dostane poslední úkol. Pokud zvládne i tohle, to malé nic je jeho.“ S těmito slovy se Zeus otočil a odešel. Neměl na ni náladu, od rána stále jen ječela a její pisklavý hlas se mu vrýval pod kůži jako ostré jehličky.
Když za sebou zavřel dveře od své komnaty, pokřiveně se usmál. Ano, už ví, co to bude tentokrát. Zvonečkem si zavolal sluhu.
„Pošli pro Éóse,“ přikázal mu stručně a pohodlně se uvelebil na posteli, s talířem hroznového vína po svém boku. Jistě se ještě pořádně pobaví.
***
„Ty tam.“ Jeden z vojáků houknul směrem k Billovi, který se krčil v nejzazším koutě prostorného sálu. Od doby, kdy jej Zeus vyhodil od jeho Toma, uplynulo tolik dní. Neměl o něm jedinou zprávu, všichni jej přehlíželi, nebyl tu nikdo, kdo by mu pomohl. Z jeho dříve štíhlého těla byly teď jen kosti pokryté kůži. A z jeho dříve nádherné tváře? Z ní nezbylo nic víc, než vystouplé lícní kosti, temné kruhy pod očima a zoufalý, zlomený pohled.
„P-proč? Co se děje?“ Měl strach. Nechal si jej Zeus zase zavolat? Dokončí tentokrát to, co kdysi nestihl? Nebo ho snad pustí za Tomem? Je v pořádku? Při myšlence na Toma se mu v očích rozsvítily nepatrné plamínky naděje. Které však voják v zápětí uhasil svými slovy.
„Náš pán, Bůh Zeus, si tě vyžádal.“
Bill tiše polknul, snažil se nevidět vojákův škodolibý úsměv, když jej bez větších problémů zvedl na nohy a táhl přes sál ven. Se slzami v očích, naposledy zachytil blonďáčkův pohled. Pak už se za nimi zavřely těžké dveře a voják jej vláčel chodbami jako hadrovou panenku. Bill se nezmohl na víc, než na třas celého těla a přívaly slz.
*
„Podívejme se na tebe.“ Zeus přecházel dokola kolem něj, prohlížel si ho ze všech stran, jako by snad ani nemohl uvěřit tomu, že před ním na zemi opravdu klečí ten krásný Bill. „Jak to vypadáš?“ pokračoval Zeus dál, za bradu si nadzvedl Billovu tvář k sobě. Zalapal po dechu, když viděl jeho prázdný, zlomený výraz. Opravdu to došlo až tak daleko? Jako by se v něm najednou ozvalo svědomí, prudce pustil Billovu tvář a poodstoupil od něj několik kroků.
„Připravte mu koupel. A čisté oblečení. A něco k jídlu!“ přikázal jednomu ze svých sluhů a dvěma kroky přešel ke svému trůnu. Bill před ním stále klečel s hlavou svěšenou mezi rameny. Udělal z něj trosku, obyčejnou lidskou schránku, jen tělo bez duše.
„Můj pane.“ Sluha se před Diem poklonil. „Vaše přání byla vyplněna.“ Opět se hluboce poklonil, čekal na další pokyny.
„Dobrá. Můžeš jít.“ Sluha opět přikývl a zmizel za rudým závěsem, za nímž byly skryty dveře. Zeus s Billem opět osaměl.
„Zvedni se,“ přikázal mu. V jeho hlase však nebylo ani stopy po hněvu nebo nadřazenosti. Tentokrát ne.
Bill se pokusil postavit, zesláblé nohy však jeho tělo neudržely. Nebýt Diovy rychlé reakce, upadl by na tvrdou, mramorovou zem. Bez jediného slova Billa podepřel a odvedl jej do své koupelny, která voněla všemi různými vůněmi, které Bill ani nedokázal identifikovat.
„Svlékni se.“ Namísto vykonání jeho slov, od něj Bill o několik kroků mátožně poodstoupil.
„Ne,“ zašeptal tiše.
„Něco jsem ti řekl.“ Na malou chvíli jej Zeus probodl nenávistným pohledem. „Nic se ti nestane,“ dodal již o něco smířlivějším tónem a sám Billovi stáhl ušmudlané roucho. Chlapec před ním se marně pokoušel zakrýt své vychrtlé tělo.
„Vlez si do vody,“ poručil mu Zeus a Bill jej poprvé poslechl hned. Voda mohla alespoň nepatrně skrýt jeho nahotu. Blaženě vydechl, když se kolem něj obtočila příjemně teplá, voňavá voda. Aniž by si to uvědomoval, pomalu se začal uvolňovat. Zavřel oči a nechal své tělo sklouznout hlouběji do vody. Spokojeně vydechl.
„Najez se. A až se umyješ, vezmi si na sebe tohle oblečení a přijď zpátky za mnou.“ Zeus se pomalu otočil k odchodu, mezi dveřmi se však ještě zastavil. „A nedělej žádné hlouposti, nebo už opravdu svého manžela nikdy neuvidíš.“ S těmito slovy zanechal Billa o samotě.
Ten jen mlčky pozoroval místo, kde před chvíli Zeus zmizel. Jak to myslel? Uvidí snad Toma, když bude poslušný? Když udělá všechno, co mu Zeus nařídil? A je to opravdu tak špatné, to, co mu přikázal? Voda je příjemně osvěžující, oblečení krásně voňavé a po jídle se mu sbíhají sliny. Ano, dokáže nedělat hlouposti a splnit, co mu bylo přikázáno.
*
„Můj pane…“ Bill tiše přešlápl z nohy na nohu, hlavu svěšenou k zemi. Neodvažoval se na Dia podívat. Namísto toho, Zeus na něm visel pohledem. Co všechno dokáže trocha vody a čistý oděv? Z té malé trosky neštěstí, která před ním stála ještě před chvílí, se opět vyklubal krásný motýl.
„Pojď sem,“ pokynul mu Zeus a Bill mlčky, nejistými kroky, splnil jeho přání. „Posaď se.“ Bill tiše přikývl a posadil se na postel, ve které si naposledy tolik vytrpěl. Ale pokud to znamená, že potom uvidí Toma… ano, dokázal by to udělat.
„Je čas si promluvit…“
***
„Můžeme?“
Tom nejistě přešlápl z místa na místo. Nebyl si tak úplně jistý, co má očekávat. Zeus mu slíbil, že dnes dostane svého Billa zpět, splní-li jeho poslední úkol. Ale co to je za úkol?
Zhluboka se nadechl a přikývl. Za doprovodu své matky vešel do jedné z místností, kterou nikdy před tím nenavštívil. Byla kruhového tvaru, a po celém jejím obvodu byly rudé závěsy. Rozhlédl se kolem sebe, na jednom konci místnosti stál Diův trůn, na němž právě nejvyšší Bůh seděl.
„Připraven na svůj poslední úkol, Éósi?“
„Ano.“ Jeho hlas byl pevný, odhodlaný.
„Dobrá.“ Zeus se nadechl a rozmáchl rukou ve vzduchu. Rudé závěsy se zvedly do vzduchu a odkryly svá tajemství. Po celém obvodu místnosti byly obdélníkové otvory uzavřeny skleněnou výplní, a za nimi…
„Bille,“ zalapal Tom po dechu. Ať se podíval kamkoliv, za každým ze skel byl jeho Bill. Jeden od druhého k nerozeznání. Co má tohle znamenat?
„Tohle je tvůj poslední úkol, Éósi.“ Konečně se Zeus zvedl ze svého místa a přešel k Tomovi. „Jestli jej miluješ tak, jak říkáš, poznáš, který z nich je ten tvůj.“ S pobaveným úsměvem sledoval děs v Tomových očích. „A abys neřekl, že jsem příliš krutý, máš na to čas až do doby, než se přesype poslední zrnko písku. Pokud ho do té doby nepoznáš, Bill zůstane na věky mým.“
Tomovo srdce se prudce rozbušilo. Byl to nesplnitelný úkol. Jak by mohl mezi tolika stejnými najít jen toho svého? Byl však rozhodnutý, že pro to udělá vše. Nenechá Billa v jeho spárech. Ne po tom všem, čím si oba prošli.
„Jsem připraven,“ promluvil nakonec. Tentokrát jeho hlas nebyl tak vyrovnaný, jako zpočátku.
„Dobrá tedy. Tvůj čas běží, dělej vše, co je ve tvých silách.“
A Tom se o to snažil. Rozhlédl se kolem sebe, s hlubokým povzdechem začal přecházet kolem dokola, pečlivě sledoval každého Billa, nikdy však neviděl rozdíl…
autor: Deni
betaread: Janule
já ti věřím, že ten rozdíl najdeš….musíš!
Jestli ten rozdí nenajde tak…tak se zabiju!!
Tome, musíš ho poznat, prostě musíš! Když si přežil lvy, tak tohle bude hračka, jasný? Moc mu držím palečky…;-)
musíš ho poznat to je hrozný achjo..:(