autor: Theodor
Hey leute,
Tady máte další z mých povídek. Doufám, že se Vám bude líbit, je to taková pohádka na dobrou noc. Je silně romantická, tak ať z té romantiky nezblbnete a pak nedostanete šok z konce. Užijte si to!
Pac a pusu Theodor ♂+♂
Chlapec a moře…
K tomuto příběhu se vztahují zvláštní pouta krásy a nesmrtelnosti. Malé děti chtěly býti na den rybou nebo chobotnicí. Ačkoli se zdá, že podmořský svět je tichý a němý, není to tak. V moři se ukrývá tolik zvuků, že si to my lidé dokážeme jen těžko představit. Některé druhy ryb vydávají různé zvuky. Velryby, delfíni a kosatky vysoké tóny. Všude to žbluňká a objevují se bublinky.
Není pravdou, že moře je temné a pochmurné, smutné a bez barvy. U milionu břehů je velmi pestrý život. Sasanky, korály i mořské rostliny tančí do rytmu šumění moře. Barvičky se lesknou na míle daleko. Třepetají svými lístečky a víří kolem sebe vodu. Miliony rybek si v korálovém houští hrají na schovávanou a pod nimi si pyšně plave barevná Moréna.
I zde v tichém oceánu nebylo ticho. Ale zde se neodehrává náš příběh…
Náš příběh se odehrává ve středozemním moři. Počátky tohoto příběhu se datují od roku 1765. Právě v tomto období si námořníci stěžovali na plno mořských nestvůr, počínaje obrovskou chobotnicí, až po divoké Sirény… avšak náš hrdina nebude ani zlá pijavice, ani zlá chobotnice, ale chlapec, který se narodil v moři…
—
Na velkém kameni kousek od bílých útesů, seděla bytost. Bytost tak nádherná a okouzlující, že i Bohové by mohli závidět.
Bytost měla dlouhé černobílé vlasy až po bedra, spletené do jakýchsi malých ruliček. V každém spletenci se cosi lesklo. Byly to perly… Perly různých velikostí i barev, které se leskly v červeno-fialovém západu slunce.
Bytost stočila své hnědé oči od silné záře a zadívala se na širý oceán. V dálce zahlédla statnou loď. Stvoření bylo už od narození velmi zvědavé. Sedělo si na kameni a o jeho černý ocas se stříbrnými šupinami, se po stranách pleskaly mořské vlny. Kolem krku měl připevněný ostnatý začarovaný drát, který ho varoval před krutostí mořské čarodějnice. Vzdychl si a jeho tvář oslnily poslední paprsky slunce, které se ukládalo ke spánku. Seskočil z kamene a ponořil se do hlubin temného moře. Nabral si to směrem k velkému korábu ve snaze zjistit, kdo je na ní.
„Bille?! Kam to plaveš?“
Slyšel něčí hlas a Bill se zastavil. Otočil se a jeho vlasy se vznášely všude kolem. Viděl tu, kterou nechtěl více spatřit. Mořskou čarodějnici… bál se jí. Ačkoliv byl Bill již vyspělý, čarodějnice si nenechala jediný oddech, a milého Billa strašně ráda kontrolovala a urážela.
„Neměl bys už jít spát, mladý pane? Není moudré v noci bloudit po mořských zahradách.“
Řekla šeredná ježibaba se zelenými vlasy s mušlemi, a odplula jinam. Bill si oddechl a ještě se porozhlédl, jestli někoho neuvidí. Tma pod hladinou by se dala krájet, proto zvedl ze země velkou mušli a otevřel ji. Světlo růžového nádechu se rozprostřelo kolem Billa a svítilo na několik metrů. Vyndal z ní zářicí růžovou perlu a plaval zase kousek blíž ke korábu.
Na lodi byla velkolepá nálada. Loď kotvila blízko skal, vedle velkého šutru, byli naprosto v bezpečí a ukrytí. Bill se vynořil u jejího pravoboku a jen tak sledoval dění na palubě.
Na palubě se to hemžilo lidmi, někteří popíjeli a někteří zpívali. Muži tančili za zvuku nějaké hudby a víno teklo proudem.
„Muž přes palubu! Na pravoboku!“
Někdo hlasitě zařval a Bill sebou leknutím trhnul. Na své kůži ucítil mnoho provazů, a pak zjistil, že se dostal do pasti, všude kolem něj totiž byly sítě na lovení ryb a on věděl, že se právě chytl a nemůže ven. Doufal, že to nebude jeho smutný konec.
Námořníci vytahovali sítě, v nichž byl uvězněn Bill. S hlasitým mluvením vytáhli sítě na palubu a Bill zalapal po dechu. Kolem něj se utvořila malá skupinka a všichni nevěřícně zírali na bytost, která se zmítala na podlaze paluby. Billovi to bylo nepříjemné, a tak se snažil vymotat z provazů a zakrýt své tělo aspoň svými vlasy.
Kousek dál od hloučku lidí stál opřený o zábradlí chlapec. Vlasy měl spletené do francouzských copánků a měl červený šátek. Šavli za opaskem a vysoké kožené boty. Hnědé oči rentgenovaly bytost, kterou jeho lidi vytáhli z moře. Odlepil se tedy od sloupu a namířil si to k místu, kde ležel Bill. Dřepnul si a podíval se na něj.
„Kdo jsi?“
„…“
Ticho. Bill nemluvil na souši. Lapal po dechu a snažil se namáčet v kalužích vody. Cítil, jak jeho ocas pomalu usychá a to on nechtěl dovolit. Zmítal se pořád dokola, i když to bylo marné.
„Přineste kýbl vody.“
Poručil vysoký chlapec, který dřepěl u Billa. Vytáhl nůž z kapsy a rozřízl síť, která věznila Billovo tělo.
„Ale kapitáne Tome, nemáme kýbl.“
Vystoupil malý Jack a zatvářil se smutně. Tom povzdechl. Zvedl Billa do náruče a nesl ho ke kraji lodi s tím, že ho hodí tam, kam patří. Ano, ten tvoreček, co se třásl v jeho náručí, se mu velmi líbil a doufal, že ho ještě někdy spatří.
Usmál se a přehodil Billa přes palubu.
Jakmile se Billovo tělo dotklo mořské vody, Bill ožil. Zamrskal ocasem a ponořil se do temných hlubin. Po chvíli se však vynořil a mával na Toma. Ten stál u zábradlí a levou rukou se opíral pod bradou. Koukal na to stvoření a na rtech mu vyrostl úsměv. Bill se na něj chvíli jen tak koukal, a pak na Toma ukázal, aby šel k němu. Tom už se chystal jít, když ho muži zastavili a vysvětlili mu, že to teď není dobrý nápad. Kdo ví, co to je za tvora, a co by Tomovi udělal.
Bill se urazil, zapleskal ocasem o vodní hladinu a v mžiku byl pryč. Tom posmutněl…
—
Již svítalo a ranní paprsky ozářilo siluetu sedící na kameni. Bill se opět díval na žluté kolečko, které se klube na oblohu. Miloval to. Miloval, když slunce vycházelo i zapadalo. Přišlo mu to krásné…
Tom vstal také časně a šel se projít na palubu. Koukal do země, ale pak přece jen pozvedl svůj zrak a okamžitě zahlédl tu bytost, kterou viděl včera. Byla tma, tak ji nemohl dostatečně vidět, ale teď ji Tom viděl hodně zdálky, ale o to lépe. Neváhal ani minutu a skočil do malé lodičky. Po deseti minutách veslování přirazil k velkému kameni. Bill seděl k němu zády a byl tak zabraný do sledování slunce, že si nevšiml osoby, která je za ním.
Tom se jej lehce dotkl na rameni a Bill otevřel ústa v němém výkřiku a sletěl do vody. Tom si povzdechl, tohle přeci nechtěl. Po chvíli se Bill vynořil zjistit, kdo ho tak vystrašil. Na kameni viděl sedět Toma, a tak se na něj zářivě usmál a připlaval blíže.
Tom skoro nedýchal. Fascinoval jej mladíkův vzhled. Krásné podmanivé oči, a ještě krásnější vlasy. Tom nabídl ruku Billovi a ten se rád vyhoupl k Tomovi. Seděli tak vedle sebe a mlčky hleděli jeden na druhého.
„Tak kdopak si?“
Zeptal se Tom a Bill zvedl ruku a naznačil, že nemůže mluvit.
„Chápu… víš, maličký, budu tady bydlet… támhle,“ ukázal Billovi na dům nad skalami, „je to můj dům, je velký a budu rád, když tě někdy ještě budu vídat.“
Bill se usmál a seskočil zpátky do vody. Na minutu se Tomovi ztratil z dohledu. Avšak po chvíli se vynořil z vody a podával Tomovi velkou perlu. Tom se na ni zadíval a vevnitř perly bylo něco napsáno. Snažil se to přečíst, ale nevěděl jak.
Tom se usmál a poděkoval. Bill se také usmál a zamával Tomovi na rozloučenou.
—
Uběhly tři týdny, a každý den seděl Tom na velkém kameni a pozoroval mořskou hladinu, doufajíc v to, že se Bill objeví, ale marně. Zato Bill nevěděl, co si počít. Do Toma se zamiloval, to ví, ale čím víc byl zamilovaný, tím víc se mu kolem krku scvrkával drát a dusil ho. Nakonec se rozhodl, že půjde poprosit starou čarodějnici o pomoc.
„Ahoj, Bille, copak bys chtěl?“
Bill se styděl, ale stejně otevřel ústa.
„Ooo. Mocná čarodějko!“
„Dobře, tohle můžeš vynechat, stejně vím, že to nemyslíš vážně.“
Odsekla mu čarodějnice a Bill si pomyslil, jaká je to debilní baba! Avšak to, pro co přišel požádat, bylo více než důležité.
„Chci tě poprosit, jestli bys mi nemohla odčarovat ploutev a nedala mi za něj lidské nohy.“
Čarodějnice málem spolkla lžičku, když okusila mušlovou polévku.
„Lidské nohy říkáš? Dobrá tedy, ale něco za něco. Dám ti nohy, ale chci za něj tvůj nádherný hlas.“
Bill přitakal a vzal si od čarodějnice kouzelný nápoj. Zavřel oči a napil se. V jeho útrobách se rozlila odporná až hořká chuť nějakého dryáku. Pocítil něco zvláštního a omdlel.
—
Další den ráno se Bill probudil na pláži. Kamínky ho nepříjemně tlačily do jeho nahého těla. Překulil se na záda a ucítil, jak mu něco plesklo o podbřišek. Kouknul se dolů a viděl něco nevídaného. Měl nohy! Ale měl ještě něco, vypadalo to jako had, který spolkl dvě vejce. Byl to zvláštní pocit a jeho tělo zaplavila vlna euforie. Cítil se báječně a snažil se postavit. Kupodivu to šlo lehce. Chtěl radostí vykřiknout, ale zjistil, že nemá hlas. Čarodějnice si vzala odplatu, ale on je za to rád, teď může být s Tomem.
Tom, opět zklamaný, odcházel z velkého kamene a narazil loďkou ke břehu. Vyskočil a šel klikatou cestičkou ke svému domu. V hlavě se mu honilo plno otázek, na které neznal odpověď. Už zdálky u schodů někoho spatřil. Srdce se mu rozbušilo, jako kdyby uběhl maratón. Rozběhl se.
U schodů seděl Bill. Byl nahý, ale šťastný. Tom jej vytáhl na nohy a obejmul jej. Tehdy poznal, že se skutečně zamiloval.
Stáli tam delší dobu a ani jeden se nechtěl od toho druhého odtrhnout. Rádi by se k sobě přilepili a zůstali spolu, spolu až na věky věků…
Jak to tak bývá, ne každá pohádka končívá šťastně.
Tom s Billem spolu žili přes rok a byl to velmi zamilovaný pár. Avšak jednoho dne jela kolem Tomova domu krásná slečna jménem Margaret. Tom se do ní zamiloval na první pohled a Billa začal zanedbávat. Bill byl z toho velmi smutný a chtěl tu pijavici zabít za to, že mu bere jeho jedinou lásku.
Margaret se kolem Toma jen točila a byla na něj nalepená jako klíště. Billa si nikdy nevšimla. Měla oči jen pro Toma a Tom pro ni.
Nebohý Bill toto snášel půl roku v naivní myšlence, že se to zase obrátí a Tom přicupitá k němu a obejme ho. Řekne, jak ho miluje. Tom stále neznal Billovo jméno, ale jednoduše mu vždycky říkal medvídku nebo pusinko. Vyznával mu lásku a bral jej na procházky.
Půl roku si nevšiml, že Bill existuje. Margareta ho jen úkolovala a ponižovala. Tahle plavovlasá dáma v modrých šatech mu lezla na nervy.
Jednoho dne to prostě Bill nevydržel a rozhodl se odejít. Pryč od Toma, pryč od Margarety a pryč z tohoto světa. Pryč od své jediné lásky, kterou již nikdy nebude moct spatřit. Tom totiž předešlý večer požádal Margaretu o ruku.
—
Bylo sychravé ráno, trošku poprchávalo a bylo pochmurné počasí.
Bill stál na kraji bílých útesů a díval se do dáli. Nic neviděl, byla odporná mlha. Bill se podíval dolů a zaposlouchal se o bití vln o útesy. Vzpomněl si na Toma a bodlo ho u srdce, že se s ním ani nerozloučil, ale bolelo jej víc to, že ho Tom zcela ignoroval. Měl opravdu jen oči pro Margaret, a na Billa si již nevzpomněl. Ani mu snad Bill nebude chybět… Otočil se čelem k domu a spatřil Toma, který se zrovna podíval z okna. Záhlédl jeho pohled a Tomovi zamával. Tomův obličej se zkřivil do děsu a vyvaleně koukal na Billa. Otevřel ústa a zařval:
„Neeeeeeeeee!“
Bill to již neslyšel… jeho nohy totiž opustily pevnou zem a jeho tělo se řítilo dolů do moře, dolů na bílé skály.
Tom ve spěchu vyběhl z domu a utíkal k okraji útesu. Podíval se dolů a viděl Billovo tělo na špičatém kameni. Ležel tam jako nebohé zvířátko a krev z bílých útesů slízávaly slané vody moře.
Tomovi se podlomila kolena. Teď mu to došlo, ztratil ho, ztratil tu lásku, kterou k Billovi cítil. K Margaret necítil lásku, ale jen poblouznění a touhu po dětech. Jeho egoismus tohle zavinil. S uslzenýma očima pohlédl dolů. Viděl, jak se Billovo tělo mění na miliony mořských bublinek. Až zmizelo navždy v chladném moři.
Tom klečel na kraji útesu a dešťové kapky jej plácaly do tváře. Šáhl si do kapsy a vyndal perlu. Všiml si, že perla je puklá a proto ji otevřel. Našel tam lísteček a na něm bylo Billovým písmem napsáno:
Miluju tě, Tomi. Neboj se o mě. Tvůj BILL…
„Taky tě miluju. Můj Bille…“
Zašeptal do pochmurného rána a jeho slzy stékaly po lících.
„Miluju tě stále… odpusť.“
autor: Theodor
betaread: Janule
ale tak jako to je smutný!!! Takhle ho nechat umřít…že se nestydíš Theodore! x( nooo nestydíš….a nás necháš smutný po celej zbytek dne….x(
Zbytek? zbytek? 😀 ty myslíš těch pár hodin? Si představ že by to tu janule dala už ráno 😀 to by bylo horší 😀
[2]: náhodou já mám v plánu ještě mnoho věcí a teď budu celá smutná…x( a to sem měla dobrou náladu…ale máš pravdu, kdyby to bylo už ve dvě tak bych byla smutná dýl….jenže problém je, že já se k povídkám vracím a tak až si tenhle skvost zase přečtu tak bude Saurinka zase smutná….x(
v tom případě doporučuju číst další mý povídky 😀 ja vás tak krásně deprimuju 😀
Theo já tě zabiju. A já se tak modlila aby to nedopadlo tak jak jsem čekala a ono jo. Omg mám na krajíčku. Koukej napsat nějakou pozitivní povídku, jinak ti to do smrti nezapomenu. Tohle mě málem zabilo
souhlasim se Sauriel, tak nehorázně smutný 🙁 ale nádherný, je to nádherná povídka!
Já úplně brečím:( smutný ale krásný
o vy moje chudinky 😀 musíte mi to odpustit, právě se vypisuju z depresí 🙂
[4]: no to je výborný…tak ty mě hodláš deprimovat do konce mýho života? No to se mám na co těšit…..a co kdyby jsi pro chudinku Saurielku napsal taky něco pozitivního? xD
[9]: Chudinka Saurielka by mi musela napsat na icq, Theodor není tak bezcitnej 😀 dá se obměčit 😀
[10]: Saurielka ti klidně napíše na icq….ale když ho nemá tak přeci nemůže x( ale když jí ho dáš tak ona ti napíše něco moc hezkýho, abys měl lepší inspiraci..xD
[11]: Dobře Theodorek dá čísílko na icq 😀
360-739-972
tak Saurinka teda napíše něco pěknýho (možná)…xD
No jasný, ještě víc drastičtější to udělej… xD Fakt hrůza… Dneska byl fakt šťastnej den, zprovoznila jsem si internet a zhubla jsem o dvě kila… xD A ty mě takhle rozesmutníš… Chjo… Příště si radši dobře rozmyslím, do čeho se pouštím… xD
Krásná práce… x))
Taky o sobě rádi mluvíte ve třetí osobě, Theodore a Sauriel? 😀
Nádherná pohádka, Theodore 🙂 Ani nevím, jestli by se do ní hodilo "a žili šťastně až do konce". To jsem vždycky četla prckům ve školce… 😀 To by mě zajímalo, jestli by se jim líbila taky tahle pohádka. Protože mně rozhodně ano 🙂 Kdyby to bylo víc rozepsaný, myslím, že by z toho mohl být slušený historicko-fantas-magorický román 🙂
o můj bože to je drama…. nádherny ale…
tyjoo to bylo smutný !! Sem se tady rozbulela jak želva .. Sem to vůbec neměla dočítat .. Měla sem skončit se čtením v půlce jak Billovi narostli nohy …
užasný dokonalí nemám slov :)))
Já to věděla! Ale stejně jsem ráda,že jsem si ji přečetla. Nejvíc mě dostalo "had,který spolkl dvě vejce" 😀
K tomu konci se nebudu vyjadřovat. Maximálně,že bych tě nejradši kopla! Smutné x(
Vďaka za to upozornenie na koniec v úvode. Aspoň ma to nevzalo tak akoby ma to vzalo, pretože to je vážne napísané úžasne krásne. Fňuk 🙁