autor: Janule
úterý 15.9.2015 dopoledne
GRETA
„Jak je to ještě daleko?“ zeptám se zezadu řidiče velkého stříbrného auta, které pro mě dneska ráno přijelo až před dům. Připadám si jako někde v pohádce, všechno kolem mě je luxusní, naleštěné, bojím se na cokoliv sáhnout, mám pocit, že tady nemám co dělat, a že za chvilku někdo přijde a vyhodí mě odtud.
„Tak čtvrt hodinky, slečinko, nemějte obavy, já vás dovezu včas,“ familiérně mi odpoví řidič, od začátku je ke mně moc milej, jako by dostal za úkol mě uklidňovat.
„Děkuju,“ špitnu odpověď a dál zírám z okýnka. Nebýt těch rozklepaných rukou, bylo by to lepší… od včerejška… no, ať nekecám, vlastně už od neděle, jsem totálně nervní, nemohla jsem skoro nic polknout, byla jsem ráda, když jsem se alespoň napila. Šaty jsem si kupovala na poslední chvíli, stály celý moje dva měsíční platy, ale jsou naprosto rozkošný… cítím se v nich jako princezna, a i paní v butiku, co mi je prodávala, říkala, že jsem jak panenka na dortík. Jsou totiž světlounce žlutý, ale opravdu jen lehounce… mají nabíranou sukni, širší ramínka, v pase širokej pruh… no prostě nádhera. Nemohla jsem se na sebe vynadívat, nikdy jsem nic takovýho na sobě neměla.
„Jsme tady, slečinko,“ zahlaholí řidič, když vjíždíme do vesničky, jejíž název jsem ani nestačila z cedule přečíst, strašně rychle mi frnkla v dálce. „Támhle na kopci, vidíte tu kapli?“ ukazuje někam před sebe. „Tak tam se ta dnešní sláva koná, to budou vidláci zírat, kdo se jim to tady žení,“ zubí se na mě do zpětnýho zrcátka. „Vy jste příbuzná?“ zeptá se zvědavě, asi je mu divný, co já, taková ubohá holka, dělám na svatbě slavnýho pana Kaulitze.
„Ne, jen známá,“ odpovím, ale víc to nerozvádím, nemusí taky vědět všechno. Stejně se musím držet pořád vzadu, nesmím být moc vidět na fotkách, aby mě Krautnerka nezahlídla, až bude pročítat bulvár. I když… tak jak jsem oblečená a nalíčená, s natočenýma loknama a žlutou stuhou ve vlasech, by mě nejspíš stejně nepoznala. Počítám, že mě nepozná ani Bill.
Řidič mi přijde otevřít dvířka, když zaparkuje u kaple, kde už je několik aut, a pomůže mi ven. Jsem mu vděčná, protože podpatky se s bílýma kamínkama, kterýma je tu vysypaná cestička, moc nekamarádí. Nerada bych si uřízla ostudu tím, že se tady natáhnu jak široká tak dlouhá. Kolem postávají lidi, nevím, jestli jsou to jen čumilové nebo pozvaní hosté, ale všichni jsou viditelně ve slavnostní náladě. To já taky… tak jdeme na to. Zhluboka se nadechnu a pomalu vejdu do otevřených dveří kaple. Páni… tady je to úžasný. Jak na starým zámku… na stropě a po stěnách jsou takový ty malby, jak bývaj v kostelích, všude starodávný nábytek, lavice vržou, kdykoliv se někdo pohne… už v nich sedí hodně lidí.
„Můžu vás uvést?“ přitočí se ke mně mladý muž, nejspíš někdo, kdo to tady má na starosti. Jen němě přikývnu, a zavěsím se mu do nastavené ruky. „Jméno, prosím?“ zeptá se potichu, aby nerušil atmosféru kaple.
„Greta…“ vyhrknu, ale pak mi dojde, že to chce kvůli seznamu hostů, a ne proto, aby mě sbalil. „Greta Bastlerová,“ dodám už potišejc, protože se na mě otočilo několik zvědavých pohledů.
„Tady prosím,“ zavede mě k sedačce, kterou má nejspíš poznamenanou u mého jména. Tý jo… druhá řada, to je úžasný. Budu mít skvělej výhled. Poděkuju, a usadím se na kraj dřevěné lavice tak pro šest lidí. Teď se můžu teprve pořádně rozhlídnout. Vepředu je krásný starý oltář, před ním ozdobný vyřezávaný stůl, všude samý kytky, stuhy a slavnostní výzdoba… úžasný. Jestli se někdy budu vdávat, a to já teda budu, musí to být tady. Je to tu naprosto nádherný…
BILL
„Do prdele, říkal jsem, že vyjíždíme v deset, tak kde to vázne?“ rozčiluju se při pohledu na hodiny… Deset patnáct… nic nejde tak, jak má. Z pokojíčka se ozve tichý smích mýho syna, kterej má ze mě srandu, kdykoliv slyší, že mluvím sprostě. Ale copak můžu bejt slušnej? Od rána je všechno posraným nahoru, jak by řekla naše babička, když byla v největší ráži. Budík nezvonil, ještěže nás mladej probudil včas, pak mi jak na potvoru přestal fungovat fén, musel jsem si půjčit od Sabine, abych na svou vlastní svatbu nešel jak zmoklá slepice, vzápětí mi upadl manžetovej knoflíček a zakutálel se pod postel, musel jsem ho vytahovat koštětem, protože nic jinýho tam nedosáhlo… deset minut na to zase volal chlápek od těch historickejch aut, že na sraz dorazej o půl hodiny pozdějc, protože cestou píchli pneumatiku, a bude trvat, než jim nějakej kámoš přiveze náhradní… no prostě lahůdkovej den. Jestli to bude dál takhle skvěle pokračovat, neožením se ani zejtra…
„Už jdu, neboj, ženichu,“ volá na mě Sabine z koupelny, ještě dolaďuje poslední detaily. „Ono nám to neuteče, je čas, tak nešil,“ dodá se smíchem v hlase, od rána má ze všeho bžundu, jak kdyby si lokla rumu… vůbec nic jí nerozhází, to je hrůza. Já tady hysterčim, všechno mě rozhodí, a ona je v klídku… nevím, jestli bych si neměl vzít na sebe ty její červený šaty a závoj, možná by to bylo pro mě lepší. Sabine by ten frak určitě slušel… jí sluší všechno.
„Davídku, jsi připravenej? Na nic už nesahej, musíš zůstat čistej. Nemáš hlad nebo žízeň? Nechce se ti ještě čůrat, ať po cestě nemusíme nikde stavět?“ snažím se zajistit všechno, zatímco prohmatávám už asi po padesátý kapsy, jestli mám prstýnky, občanku, peníze, pas, kdyby něco, řidičák… pro kytku se stavíme cestou… já nevím… když jsem nervózní, musim pořád mlejt pantem…
„Neboj, tatí, sedím a nedutám, jak jsi mi řekl,“ ozve se z pokojíčku, a když tam strčím hlavu, zjistím, že je všechno tak, jak Dejv říká. Sedí v tom černým fráčku a bílý košilce s motýlkem na posteli, Scottyho u nohou, a čeká, až dostane příkaz k odchodu. Chudinka moje malá… takhle ho stresovat, ale nemáme po cestě nikde šanci ho převlíkat, všechno je to moc nakvap a v utajení, takže musí jet ve fráčku už z domova. To byl ale blbej nápad…
„Tak můžem, čekám v garáži!“ zavolá Sab z předsíně a mně se konečně uleví.
„Tak pojď, vyrážíme.“ Kývnu na Dejva a chytím ho za ruku, když ke mně doběhne. Obujeme se a jedem…
„Scotty, na místo,“ ještě vydám povel psovi, kterej stojí smutně uprostřed předsíně a vyprovází nás pohledem. Můj povel jako vždycky ignoruje. „No neboj,“ otočím se ještě k němu, „bába Folková tě přijde odpoledne pustit na zahradu, zejtra jsme doma, jídlo a pití tam máš, tak se tu měj, pa,“ pošlu mu vzdušnou pusu a konečně zabouchnu.
TOM
„Filipe, vykašli se na to, musíme jít, nebo tam přijedem pozdě a brácha mě zabije,“ hulákám na vědátora, co pořád ještě v obleku sedí v laboratoři. Nemůže se od Bédy odtrhnout, chce to stihnout co nejdřív, a tahle pitomá svatba ho zdržuje. Když ho Bill zval, nechtělo se mu, ale nakonec kývnul. Bill má totiž dar vymámit z jalový krávy tele, takže se mu to povedlo i s Filipem. „No konečně,“ oddechnu si, když otevírám garáž, abych nastartoval toho jeho starýho meďoura. Jsem zvědav, jak daleko s tou kraksnou dojedem, i když Filip tvrdí, že šlape jako hodinky. Docela se hodí k těm Billovejm veteránům, kterýma se máme dokodrcat na svatbu, určitě líp než moje Fabie. Sporťák mám zaparkovanej v centru v placený garáži, ten vytahovat nebudu, je moc nápadnej.
Dneska to bude ještě sranda. Bill mi volal celej hysterickej, že se ti jeho slavní veteráni někde zdrželi, a že na místo srazu máme přijet o půl hodinky pozdějc. Slyšel jsem, jak mu tečou nervy, vzdychal mi do telefonu, že se cejtí hůř než před koncertem, tak jsem se ho snažil utěšit, ale bylo to prd platný. Už se těším na prcka, ten mi strašně chybí, hned jak se setkáme, umačkám ho samou láskou. V životě by mě nenapadlo, že mi někdy tak nějaký dítě přiroste k srdci, ale tenhle mi ho rovnou celý ukrad, mrňous jeden roztomilej.
„Tak jedem,“ vzdychne Filip, když dosedne na místo spolujezdce, „ještě jsem potřeboval čtvrt hodiny a měl bych tu věc vyřešenou, tohle je šílený zdržování,“ stěžuje si.
„Neměl jsi na to Billovi kývnout, tvoje chyba,“ ušklíbnu se na něj.
„Copak to šlo? Byl jak štěnice, nedal se odbejt,“ vrátí mi úšklebek náš vědec.
„A ne, že budeš moc chlastat, nebo zase bráchovi něco vykecáš, víš, že jsi měl minule na mále,“ upozorním ho a vzpomenu si, jak mi druhej den po oslavě našich narozenin líčil, že Billovi málem vykecal všechno o Bédovi.
„No jo, pořád, jeď a nemel, nebo na ten sraz přijedem pozdě…“
***
„Strejdó!“ mává na mě a poskakuje to mrně roztomilý, když vylezem z auta na dálničním parkovišti, který je snad to nejzastrčenější ze všech, jaký se dá na týhle trase najít. Dvakrát jsme ho minuli, než jsme si ho všimli. Jsme už kousek od cíle cesty, tady všichni přesedneme do těch historickejch vraků, až přijedou, a pošineme si to na obřad. S větrem v zádech i v ksichtě… chci vidět, jak to ty zmalovaný přežijou, až jim bude vítr foukat do očí…
„Ahoj, špunte!“ křiknu na něj, a sleduju, jak se snaží vyrvat Billovi z ruky, aby mi mohl běžet naproti. Ten ho ale drží vší silou, aby se mu nevytrhl.
„Neutíkej mi, Daví, nebo zakopneš, upadneš a něco se ti stane… a zničíš si kalhoty,“ napomíná ho Bill a drží to šídlo, jak může, aby se ke mně nerozběhlo. „Ahoj, Tome,“ pozdraví mě Bill a mávne mi. Usmívá se, tak snad už ty nervy nemá tak strašný. Zabouchnu dveře a vydám se Dejvovi naproti jak nejrychlejc můžu, aby se nakonec fakt nerozplácl na asfaltu, to by byla radost.
„Pocem, ty malej špunte,“ zvednu ho do náruče, když se mu konečně povede vyrvat z tátova sevření a skočit na mě. „Jak ses měl, co jsme se neviděli, co?“ Líbám ho na tváře a tisknu ho k sobě. „A nekopej mě těma botama, nebo budu špinavej a táta mě z tý svatby vyhodí.“ Přes rameno mrkám na Billa, tak rád bych mu dal aspoň pusu, ale copak to jde, když je tu tolik lidí? Je tu asi šest aut, vidím mámu s Gordonem, jak se vybavují s vysokým chlápkem ve fraku a jeho ženou, to budou nejspíš rodiče Sab, protože je hned vedle nich. Taky je tam mladá holka, nejspíš svědkyně nevěsty, ale tátu nikde nevidím, asi ještě nedorazil.
„Stejskalo se mi, strejdo,“ hučí mi do ucha Dejv. „Ale teta říkala, že taky přijdeš, tak sem se na tebe těšil,“ usmívá se na mě a svírá mě kolem krku. Bože, tohle dítě mě vždycky dostane.
„Taky se mi stejskalo, prdelko, ale máme práci, víš? Musíme hrát a jezdíme daleko.“ Líbnu ho na nos a očima se vrátím k ženichovi… sluší mu to, to je hrůza. Nejradši bych si ho vzal sám.
„Já vím, viděl jsem vás v televizi, táta mi mával a poslal mi pusinku,“ kývne rozumně Dejv a zezadu se pobaveně ozve:
„Osmkrát vás viděl, a máte opatlanou televizi, jak vás pořád líbal.“ No jasně, moje drahá švagrová s ním strávila poslední tejden, tak má přehled. Že by tu oslintanou televizi třeba vyleštila, to nehrozí…
„Ahoj, Sab,“ otočím se na ni s úsměvem. Moc jí to sluší v tmavě červených šatech, sakra, to je kusanec. Ovšem dneska mi sebere Billa, takže žádný slitování… „Slyšel jsem, žes měla nějaký nepříjemný potíže,“ provokuju trošku, ale Bill po mně loupne očima tak strašně, že se radši stáhnu z bitevního pole. Až po svatbě, je mi to jasný… teď by se to ještě nemuselo vyplatit, dělat si srandu z nevěsty. Sabine radši nereaguje, protože máma s Gordonem stojej jen pár metrů od nás. Musím je jít taky pozdravit, viděl jsem je naposledy, když jsme jim v Loitsche nechávali kluka. Taky se musím seznámit se svědkyní, Billovou tchýní a tchánem. Ten chlap vypadá docela hrozivě, je vyšší než my dva s Billem, alespoň už vím, po kom ta naše žirafka je.
„No konečně,“ vyhrkne Bill, akorát když se přivítám s našima a rodičema nevěsty. V dálce už přijížděj ty jeho veteráni. Vypadáme všichni v těch fracích jako herci na natáčení, musí na nás být z dálnice pěkně divnej pohled. Nejspíš by nikoho nenapadlo, že jsme svatba Billa Kaulitze, takovou šaškárnu by od našeho rockera nikdo nečekal.
SABINE
Nasedla jsem do posledního auta se Simone, Inge a mojí mámou, Bill jede v prvním s Tomem, Dejvem a Filipem, a do prostředního se pohodlně usadili otcové dvojčat a ten můj. Vyrazili jsme na dálnici, a já od první chvíle, co se řidič trošku rozparádil a rozjel to na padesát kiláků v hodině, proklínám ten Billův idiotskej nápad s veterány, protože všechno, co jsem až dosud namalovala na svůj obličej, se pod náporem větru mění ve stružky černých slz, stékající mi po tvářích. Samozřejmě, že když veteráni, tak pořádný bez střechy, aby bylo nevěstu hezky vidět… v praxi je to ovšem nepříjemný pro všechny zúčastněný, a až se dohrabeme tímhle šnečím tempem ke kapli, všichni svorně zapadneme na záchody, abychom se dali do pořádku. To bude teda slavnostní příjezd jak noha… uřvaná svatba ještě před obřadem. No… mohla jsem tušit, že ne všechny Billovy nápady budou dobrý, vlastně jich je většina stejnejch jako on sám… výstřední a divný.
Taky má po kom bejt, ta naše rocková hvězda. Jeho matka je podobnej případ. Když mi v pátek ráno vlezla do baráku, aniž by se předtím ohlásila, a začala mi vehementně vysvětlovat, že jejího vnuka vraždím každodenní návštěvou McDonalda a jejich nezdravým jídlem, myslela jsem, že vzteky puknu. Typická tchýně. Rozhodla se, že všechno dělám špatně, a že mě to naučí, ale udělala to tím nejhorším možným způsobem, jakej jí mohl napadnout… nakonec jsme to s Billem vyřešili, on jí domluvil, a když za mnou přišla nahoru, ani jsem jí nenechala nadechnout a padly jsme si do náruče. Od tý doby je to zase fajn ženská, jako bejvala předtím, ale v tu chvíli, kdy jsem ječela na chudáka Billa do telefonu, že si ho s takovouhle matkou v žádným případě nevezmu, jsem to myslela smrtelně vážně. Tak strašně jsem jí nesnášela… jenže jsem v koutku duše samozřejmě věděla, že má pravdu.
Jasně… pro pravdu se člověk nejvíc zlobí, to je stará vesta. Jenže vlezte nějakýmu dítěti do života, připravte ho o milovanýho strejdu, snažte se s ním skamarádit, dělat mu mámu, a přitom mu zakazujte jeho nejoblíbenější jídlo… to není sranda. Taky jsem mu vždycky koupila jen malý hranolky, a k tomu džus, ačkoliv by nejradši pil colu, kterou má prý od babičky taky zakázanou. Prostě takovej malej kompromis, aby mě měl rád. Já vím, že je to blbý, ale jak jinak na malý dítě? V životě jsem žádný neměla, tak se musím učit. Nakonec se Simone postavila do kuchyně, a celej den vařila ze zásob, co nakoupila cestou, a strkala všechno v krabičkách do mrazáku, abychom měli zásoby a nemuseli jíst tak často venku. Povídaly jsme si přitom, já i občas něco pokrájela nebo zamíchala, když bylo potřeba a všechno dopadlo dobře. Vyprávěla mi, jaký to bylo, když se kluci narodili, o jejich dětství, o rozchodu s Jörgenem, svatbě s Gordonem, o tom, když kluci začali hrát a proslavili se, a uběhlo odpoledne jako voda. Jsem ráda, že to tak dopadlo, ale teď už dost vzpomínání… teď nastává krutá realita. Pomalu se před námi vynořila vesnice, do který míříme, a na jejímž konci stojí naše kaple a v ní oltář… nikdy by mě nenapadlo, že se budu vdávat v takovýhle díře, že si budu brát chlapa, co vypadá jako ženská, a že ho nebudu milovat. Bože můj… kam se to ten můj podělanej život dostal?
autor: Janule
betaread: Áďa
*traurig* Janule, Janule… ještě nebrečim, ale příště to určitě přijde! Davídek je prostě nejlepší!!! *jokingly* Těším se na další díl!!!!!!!!!!!!!
Je to super, zase si to tak krásně napsala, ale musím říct jsem už napjatá jako kšandy na tu svatbu. V jakém duchu to proběhne atd…
to s těma veteránama a to jak pak všichni zapanou na záchody mi vykouzlilo na tváři úsměv.. zase po nějaké té době se mám čemu smát.. doufám, že ta svatba proběhne v pohodě.. a hned po ní Filda dodělá Bédu.. teda vlastně ne.. po tom už by byl zase konec a to já nechcu.. takže ještě hromady a hromady zápletek ať mám co číst.. 😉
Ach, takže svadbě se nejspíš nevyhneme… Tak už příště… Ale Davídek musel být totálně rozkošnej v tom minifraku 🙂
Sab rozhodně její situaci nezávidím… K tomu všemu má na krku ještě i vystresovaného Billa. On je taky chudák, nejspíš den debil a zrovna v den v jeho svatby 🙂 Asi se bouří vyšší síly, které se, stejně jako já, nemohou vyspořádat s tou jeho svadbou 😀 A když už jsem u "vyšších sil", připomíná mi to… Poslední dva dny je tu nějak zatraceně málo komentářů, snad není většina lidí na letišti v Brně… 😀
Davídek je prostě zlatý..** To chci vidět, jak to bez Toma vydrží takovou dobu..
Jinak z tý svatby nejsem pořád vůbec nadšená…=D Nechci, aby Sabine bydlela s Billem…=D Ale vím, že tomu se asi nejde vyhnout..:-(
Teda, já myslela, že tu babu na uklízení už vyhodili. Mám dojem, že ses o tom v nějakém dílu zmiňovala. Ale asi to bude doopravdy jen můj dojem 🙂
Koukám, že se svatba neodvratně blíží. Pokud nepřijde hurikán nebo se nestane nějaká jiná katastrofa, což by bylo vzhledem k Billovým ranním útrapám příhodné, Sabine a Bill se prostě vezmou. Pevně doufám, že Fill a Béda je z toho nakonec úspěšně vytáhne. Pokud ano, bude to úplně ideální. Krautnerka jim asi těžko na něco přijde,když budou mít tu možnost pozměnit okolnosti její návštěvy. Pak si chvilku budou muset dávat pozor a až baba odejde do důchodu, nastoupí Greta, která je mi celkem sympatická a myslím si, že nebude dělat problémy.
Ovšem ještě je otázka, jak si ti dva poradí s Devilem, protože jak jsme se dozvěděli, má jejich kompromitující fotky už z dřívějška.
No, jsem moc zvědavá, jak si s tou zapeklitou situací poradíš, Jani, a dychtím po dalším dílu. Každý je totiž zážitek.
Pa, tvá H. 🙂
Oh bože, Davídek mě naprosto dostává. Možná je to taky tím, že já a malé děti.. to je teprve kombinace. Děti miluju, neskutečně moc. Ovšem jen pokud to nejsou rozmazlení fagani, co si za každou cenu vydupou vše, na co si ukážou. A pokud takoví nejsou a jsou jako Davídek v Časoprostoru? Ulíbala bych je "k smrti"…
Dokonalý díl, Janul. Těším se na příští…
Nééé já nechci, aby se Bill oženil :-(( to je na nic …
Bavila sem se jak se Bill stresoval xDD. Tyjooo už ať je zase neděle !!!
jjj už by to chtělo další dílek :))
Nechci svatbu. Nechci svatbu!!! NECHCI SVATBU!!!!! Tak a ještě jednou… ježíš, já tak strašně nechci tuhle svatbu. Špatně jsem snášela i tu vlastní a teď ještě tohle 🙂 Jé, víš, že si vůbec nedokážu vybavit, kdo je vlastně Billův svědek (původně jsem napsala Billův ženich, to podvědomí je zajímavá věc)? Protože tak strašně nechci, aby se Sabine a Bill vzali, že ani nedávám pozor na to, co čtu 🙂 No, o Sabine jsem si četla pozorně, ale moc si mě těma malejma hranolkama neusmířila, napevno jsem se rozhodla, že ji prostě nebudu mít ráda a dost. A vůbec mi ji není líto. Nemyslím si, že bych už byla tak stará a okoralá a všechno poměřovala tržní hodnotou, ale mám pocit, že její nové konto rozhodně nezeje prázdnotou, tak ať si laskavě srovná priority! Jo, jo, já vím, že to všechno dělá z lásky k bližnímu, ale pochop, prostě nějakého nepřítele mít musím 😉
*…nikdy by mě nenapadlo, že se budu vdávat v takovýhle díře, že si budu brát chlapa, co vypadá jako ženská, a že ho nebudu milovat…* to mě vážně pobavilo… xD xD xD chjo… takže už je svatba jista :-/
Sabininy poslední slova mě vážně dostaly 😀 😀 😀
Ale jinak tenhle díl nebyl vůbec radostný. Spíš naopak. Opět tady tiše trpím! Achjo, já prostě nechci,aby byů Bill ženatý, aby byl od Toma tak daleko a usínal se Sabine v jedný posteli.
Já vím, že to taky opakuju stále dokola, ale když mě je z toho tak smutno! Už aby Fil nového Bédu zprovoznil, protože netrpí jen kluci, ale i já.