Hope 16.

autor: B-kay

(Tom)

„Ještě to bolí?“ smutně jsem se zadíval na Billovu zčervenalou tvář a opuchlé rty. Byl jsem si vědom toho, že to bylo všechno jenom kvůli mně. Ublížil mu jenom proto, že se mě zastal. Všechno to byla moje vina.

„Už jenom trošku. Je to lepší, děkuju,“ pohladil mě po tváři a naklonil hlavu na stranu, abych měl lepší přístup k jeho ústům. Kouskem tamponu jsem mu hladil ránu. Alespoň tímhle způsobem jsem chtěl zmírnit svou vinu. Na tvář jsem mu pokládal ledové obklady, a i když se tvářil, že je v pořádku, cítil jsem, že ho to bolí. Pokaždé, když jsem se dlaní přiblížil k jeho tváři, tiše usykl.

„Už jsi to někdy dělal? Vypadá to, že to neděláš poprvé,“ naše pohledy se krátce setkaly, než jsem odvrátil tvář a kousek tamponu jsem opět nepřiložil k dezinfekci.

„Není to poprvé,“ řekl jsem nakonec. Rty jsem pevně tisknul k sobě a všechny vzpomínky, které ve mně vyvolával pohled na Billovu dobitou tvář, jsem se snažil zahnat pryč.

„Tome,“ odložil stranou dezinfekci a očima se snažil vyčíst odpovědi na nevyřčené otázky. „On ti ubližoval?“ zeptal se nakonec, to už jsem ale nevydržel.

Prudce jsem vstal a dezorientovaně jsem se rozhlédl kolem sebe, než jsem zjistil, jakým směrem mám jít.

„Hned jsem zpátky,“ prodral jsem skrz pevně semknuté rty a snažil jsem se ignorovat jeho nešťastný výraz, jak jsem vyběhl schody nahoru. Chvilku mi trvalo, než jsem našel koupelnu, nakonec se to však povedlo a já během několika vteřin stál za zavřenýma dveřma. Po tváři mi stékaly horké slzy, které vyjadřovaly jenom jediné – nikdy nebudu moci utéct před svou minulostí. I kdybych utíkal kamkoliv, vždycky si ji ponesu s sebou. Nikdy nebudu moct zapomenout na všechny ty chvíle, které jsem strávil tichým pláčem a nekonečným trápením. Bratranec se mnou nikdy neměl slitování. Je to zvíře – bez srdce, bez kouska citu. Není schopen milovat nikoho jiného kromě sebe. Tolika lidem ublížil, a když ubližoval mně, nebyl tady nikdo, kdo by jej zastavil.

Opláchl jsem si tvář studenou vodou a zůstal jsem několik vteřin skloněný nad umyvadlem. Studené kapky vody se mísily se slzami, které jsem nedokázal zastavit. Nevěděl jsem, proč pláču. Jestli proto, jak moc jsem trpěl, nebo proto, že jsem nemohl uvěřit, že mě konečně potkalo štěstí. Bill byl světýlkem krásné naděje, které jsem se však bál věřit. Ještě jednou jsem si opláchl tvář vodou a zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle.

Najednou jako bych viděl do minulosti. Před sebou jsem viděl malého chlapce s velikým červeným otiskem na tváři a hrůzou v očích. Moc dobře jsem si pamatoval, jak jsem byl vyděšený, když mě bratranec poprvé uhodil. Mohlo mi být tak sedm let. Byl jsem prostě malé dítě, které si chtělo hrát a poznávat svět. Upadl jsem a ošklivě jsem si zranil koleno. Když jsem přišel za bratrancem, aby se mi na to podíval, neřekl jediné slovo, akorát mi dal facku za to, že jsem si roztrhl kalhoty. Byla to facka taková, že jsem se neudržel a spadl jsem k zemi. Byl jsem malý kluk, vůbec jsem nerozuměl, proč mi tak ublížil. Nebil mě často, ale když se rozzlobil, všechno dával za vinu mě.

„Tome?“ prudce jsem zvedl tvář ke dveřím, odkud se ozvalo nesmělé klepání…

„Můžu jít dovnitř?“ ještě jednou zaklepal a opatrně pootevřel dveře.

„Já nechci, abys mě viděl… takhle,“ dodal jsem smutně. Raději jsem se k němu otočil zády. Nechtěl jsem, aby viděl, jak jsem zbabělý a zoufalý zároveň.

„Viděl jsem tě přeci už mockrát,“ jeho kroky pomalu ale jistě mířily ke mně. „Zabláceného, vyděšeného, nahého,“ poslední slovo zašeptal. Frekvence mého dýchání se zrychlila snad trojnásobně. Už jenom ta vzpomínka, kdy jsme se nazí líbali u okna, ve mně vyvolávala příjemné chvění a vzrušení. Bylo to všechno tak naléhavé a on byl nádherný. Ještě nikdy jsem neviděl tak nádherného kluka. I když jsem se na jeho tělo odvážil jenom dívat, bylo dokonalé.

Zhluboka jsem se nadechl a zadíval jsem se do vzduchoprázdna před sebou. Musel jsem to ze sebe dostat.

„Několikrát mě udeřil. Vůbec se nestaral o to, zdali mi svou fackou nějak neublížil. Už jako malý kluk jsem se snažil pomoct si sám. Rány na tváři jsem si dokázal vyléčit, ale rány, které zůstávaly v mém srdci, už nikdy nezmizí,“ odpověděl jsem na otázku, kvůli čemu to všechno začalo. Otočil jsem se mu tváří a svůj nešťastný pohled jsem vkládal do jeho hřejivých očí. „Když jsem s tebou, na ničem jiném nezáleží. Proto na to už nechci myslet. Pomoz mi zapomenout,“ opřel jsem se čelem o to jeho a s přivřenými víčky jsem nasával jeho nádhernou vůni.

„Pomůžu ti. Stejně, jako tys mi pomohl zapomenout na ztrátu Sáry. Jenom mi to musíš dovolit,“ zašeptal, zatímco já jsem pomalu ukazováčkem obkresloval obrys jeho rtů, bolavé místo jsem něžně pohladil.

„Dej mi čas,“ myslel jsem, že mu to možná přijde směšné, už dávno jsem však mohl pochopit, že byl Bill andělem v lidské podobě. Andělem, který mi půjčil svá křídla ve chvíli, kdy jsem o ta svá přišel.

„Budu čekat tak dlouho, jak jenom budeš chtít,“ vydechl s měkkým úsměvem a dlouze mě políbil…

(Bill)

S lehkým úsměvem jsem na talíř nakládal kousky ovoce. Nikdy jsem nebyl dobrý kuchař, tudíž ani moje fantazie nebyla dokonalá. Snažil jsem se vymyslet něco trošičku jiného, a proto jsem místo vařené večere zvolil tohle. Neměl jsem čas ani náladu zabývat se něčím náročným. Pořád jsem myslel na Andreasova slova: „Je to jenom jeho vina! Řeknu to Simone. Tohle vám nevyjde, Bille. Raději se s nim už rozluč, protože nepotrvá dlouho a vypadne odtud. O to se postarám!“

Tom se nahoře v koupelně koupal, a proto jsem měl dostatek prostoru na přemýšlení. Nechtěl jsem věřit tomu, že mě uhodil. Byl tak chladný. Díval se na mě, jako by mě najednou nenáviděl. Ale to pro mě už nebylo důležité. Důležité bylo jenom to, co jsem cítil k Tomovi. Láska, kterou jsem v sobě skrýval a tajil ze všech sil…

„Přinesl jsem ti jenom čistý ručník,“ rychle jsem vešel do koupelny, položil jsem jej na poličku a chystal jsem se odejít.

„Kdybys chtěl, pomohl bych ti s večeří,“ otočil jsem se na něj a vděčně jsem se pousmál. Byl tak roztomilý. V té kupě pěny vypadal jako sněhulák.

„Děkuju, už jsem něco udělal,“ krátce jsem se zasmál a popošel jsem blíž. Klekl jsem si vedle vany a bradou jsem se opřel o její okraj.

„Ještě jsem se takhle nekoupal,“ ve tváři mírně zčervenal, ale mně přišel krásně dětskej. Vzal jsem do dlaní obláček pěny a foukl jsem do něj. Rozprskl se všude kolem, dokonce i na Tomův obličej, který byl vzápětí celý od pěny. Společně jsme se zasmáli.

„Jsi jako veliké dítě,“ láskyplně jsem jej pohladil po tváři a zadíval jsem se mu do očí.

„Chceš jít ke mně?“ zeptal se po chvilce. Ta otázka způsobila, že jsem na chvilku úplně přestal dýchat. Vidina koupání s ním… nedokázal jsem říct ne. Se skloněnou tváří jsem trošičku poodstoupil a s očima zabodnutýma do těch Tomových jsem se začal svlékat…

Láska je slovní označení pro pocit, který se bojím projevit. Láska jsme my dva, přesto každý sám. Láska je mé srdce, které ti rád dám. Láska je jedno slovo, pět písmen, a přesto je v nich obsažen celičký můj svět…