autor: Kiki
Omlouvám se za zdržení, ale opět mi nešel net. Na PC jsem chodila jen u taťky, takže jsem to neměla jak poslat. Vážně se omlouvám. Jinak, teď budete asi dlouho bez mých FF, protože teďka mi to ve škole vůbec nejde a sbírají se mi známky na střední. Budu se snažit to všechno opravit a napsat Vám další dílek. Kiki
„Vážně jsi to slyšel celé? A i to jméno na konci?“
„Ne, to bohužel ne…“ posmutněl Tom a Bill si viditelně oddychnul.
„Proč, neměl bych?“ Zeptal se, když si Billova gesta všiml.
„Ne, ne, v pohodě… Jdeme?“ Snažil se to zakecat Bill.
„Jo, jasně, tak… kam zajdeme?“
„Nemám tušení.“ Pokrčil rameny.
„O něčem bych věděl…“ mrkl na něj spiklenecky.
„Vážně?“
„Jo, tak pojď.“
„No, ale já ještě musím zamknout, ale ještě dříve si vzít věci…“
„Tak na co čekáš?“
„Dobře… už jdu.“ Jak řekl, tak udělal. Rychlostí blesku vzal papír, aby si ho Tom nemohl přečíst, vletěl do šaten ke skříňkám, doslova porval své věci a vydal se za Tomem.
„Ne, to bohužel ne…“ posmutněl Tom a Bill si viditelně oddychnul.
„Proč, neměl bych?“ Zeptal se, když si Billova gesta všiml.
„Ne, ne, v pohodě… Jdeme?“ Snažil se to zakecat Bill.
„Jo, jasně, tak… kam zajdeme?“
„Nemám tušení.“ Pokrčil rameny.
„O něčem bych věděl…“ mrkl na něj spiklenecky.
„Vážně?“
„Jo, tak pojď.“
„No, ale já ještě musím zamknout, ale ještě dříve si vzít věci…“
„Tak na co čekáš?“
„Dobře… už jdu.“ Jak řekl, tak udělal. Rychlostí blesku vzal papír, aby si ho Tom nemohl přečíst, vletěl do šaten ke skříňkám, doslova porval své věci a vydal se za Tomem.
„Tak kam to jdeme?“ Položil Tomovi alespoň po desáté tuto otázku.
„Uvidíš.“ Zněla vždy jeho odpověď. Bill věděl, že své dvojče, které o tom nemělo samozřejmě ani tušení, že ho neukecá, aby mu to řekl.
„Uvidíš.“ Zněla vždy jeho odpověď. Bill věděl, že své dvojče, které o tom nemělo samozřejmě ani tušení, že ho neukecá, aby mu to řekl.
Konečně došli na mýtinku. Vzpomněl si. Tady si vždycky hráli.
„Jsme tu.“ Zvolal vítězoslavně starší z chlapců.
„Páni, vypadá to tady nádherně.“ Zasnil se Bill, ačkoli dělal, že je tu poprvé, vybavil si všechny ty jejich vzpomínky.
***Flashback***
„Nechytíš mě!!!“ Zakřičel dvanáctiletý chlapec s černými vlasy. Věděli, že je to strašně dětinská hra, ale bavila je.
„To si jen myslíš!“ Smál se, a přitom honil svého bratra po celé mýtince. Konečně jej doběhl a povalil jej na zem. Ležel na něm, což zapříčinilo, že si hleděli do krásně hnědých čokoládových očí. V ten moment Billovi došlo, že se zamiloval… Zamiloval se do jeho krásných očí. Tom na tom nebyl jinak. Postupem času se zamiloval do jeho celého… A pak to začalo…
„To si jen myslíš!“ Smál se, a přitom honil svého bratra po celé mýtince. Konečně jej doběhl a povalil jej na zem. Ležel na něm, což zapříčinilo, že si hleděli do krásně hnědých čokoládových očí. V ten moment Billovi došlo, že se zamiloval… Zamiloval se do jeho krásných očí. Tom na tom nebyl jinak. Postupem času se zamiloval do jeho celého… A pak to začalo…
***KonecFlashbacku***
„Tady to začalo…“ Povzdychl si Bill, aniž by si uvědomil, že to řekl nahlas.
„Co tady začalo?“
„Ale… Nic…“ Odvrátil od něj pohled.
„Bille, znám tě sice krátkou dobu, ale… proč mám pocit, že mi něco nechceš říct? Jo, chápu tě, je to druhý den, nebo třetí? To je jedno, ale já ti taky řekl, že jsem se zabouchl do bratra… dvojčete! A to neříkám někomu jen tak na potkání…“ Poklesl hlasem. Zřejmě ho to mrzelo.
„J-Já…“ Zakoktal se. Došla mu slova. Nemůže mu to říct… Nebo ano? Ne, nemůže, alespoň teď ne.
„Dobře… nemusíš mi to říkat, asi ke mně ještě necítíš tu důvěru jako já k tobě..“
„Tome… já… cítím to stejné, to co ty, ale… toto ti teď nemůžu říct… možná… někdy…“
„Dobře, nechci se kvůli tomu hádat.“
„Děkuju…“
„Není za co.“ Usmál se a pohladil jej po jeho krásných, havraních, rovných vlasech. Bill ucuknul. Copak tohle dělá každému? Zná ho sotva pár dní a svěřuje se mu, hladí jej po vlasech…?
„Copak?“ Zeptal se s úsměvem.
„N-Nic.“ Opět se zasekl. „Povídej, co jsi dělal, když tvůj bratr odešel?“
„Já… uzavřel jsem se do sebe. Kluci se mě pak stranili, říkali mi, že je to moje vina, a teď si nemají do koho rýpnout. Takže jsem neměl žádné kamarády. Pak jsem si to uvědomil. Muselo ho to bolet. Kdybych… alespoň mohl být s ním pět minut…“ Povzdechl si. „Všechno… chtěl bych mu to vynahradit. Vím, že pět let se za pět minut nedá vynahradit, ale omluvil bych se mu… objal jej. Všechno mu řekl…“
„Tome…“ povzdechl si pro změnu mladší chlapec. Jak se z toho vykroutit? Mrzí ho to. Jde mu to vidět na očích. Ale neřekne mu to. Tak moc rád by chtěl cítit jeho objetí… Moc…
„Co tady začalo?“
„Ale… Nic…“ Odvrátil od něj pohled.
„Bille, znám tě sice krátkou dobu, ale… proč mám pocit, že mi něco nechceš říct? Jo, chápu tě, je to druhý den, nebo třetí? To je jedno, ale já ti taky řekl, že jsem se zabouchl do bratra… dvojčete! A to neříkám někomu jen tak na potkání…“ Poklesl hlasem. Zřejmě ho to mrzelo.
„J-Já…“ Zakoktal se. Došla mu slova. Nemůže mu to říct… Nebo ano? Ne, nemůže, alespoň teď ne.
„Dobře… nemusíš mi to říkat, asi ke mně ještě necítíš tu důvěru jako já k tobě..“
„Tome… já… cítím to stejné, to co ty, ale… toto ti teď nemůžu říct… možná… někdy…“
„Dobře, nechci se kvůli tomu hádat.“
„Děkuju…“
„Není za co.“ Usmál se a pohladil jej po jeho krásných, havraních, rovných vlasech. Bill ucuknul. Copak tohle dělá každému? Zná ho sotva pár dní a svěřuje se mu, hladí jej po vlasech…?
„Copak?“ Zeptal se s úsměvem.
„N-Nic.“ Opět se zasekl. „Povídej, co jsi dělal, když tvůj bratr odešel?“
„Já… uzavřel jsem se do sebe. Kluci se mě pak stranili, říkali mi, že je to moje vina, a teď si nemají do koho rýpnout. Takže jsem neměl žádné kamarády. Pak jsem si to uvědomil. Muselo ho to bolet. Kdybych… alespoň mohl být s ním pět minut…“ Povzdechl si. „Všechno… chtěl bych mu to vynahradit. Vím, že pět let se za pět minut nedá vynahradit, ale omluvil bych se mu… objal jej. Všechno mu řekl…“
„Tome…“ povzdechl si pro změnu mladší chlapec. Jak se z toho vykroutit? Mrzí ho to. Jde mu to vidět na očích. Ale neřekne mu to. Tak moc rád by chtěl cítit jeho objetí… Moc…
„Tome?“
„Ano?“
„Mohl… Mohl bys mě obejmout?“
„Jo, jasně…“ Přišlo mu to divné, proč zrovna tento kluk po něm chce, aby ho objal. Ale… udělal to. Objal jej.
„Ano?“
„Mohl… Mohl bys mě obejmout?“
„Jo, jasně…“ Přišlo mu to divné, proč zrovna tento kluk po něm chce, aby ho objal. Ale… udělal to. Objal jej.
Bill si ho k sobě okamžitě přitiskl. Konečně cítil svého bratra. A byl tu jen a jen pro něj. Tak moc mu to chtěl říct…
„Děkuju.“ Poděkoval, když se od sebe odlepili.
„Já děkuju.“
„Ty? A proč?“
„Dlouho mě nikdo neobjal… Ani máma…
„Mě taky ne.“
„Jak to?“
„No…“ Je to tu zase. Proč nejdříve nepřemýšlí a pak až mluví?
„Utekl jsem.“
„Proč?“
„Potom ti to někdy řeknu.“
„Už se těším…“
„To se těš… Nebude to nic příjemného… Nebo jo?“
„No, nevím.“
„Hele, já si skočím do obchodu pro oběd, jo?“
„Ne, ne. Půjdeš hezky se mnou.“
„A proč?“
„Pojď… A nebo… počkej tady.“ Odběhl si někam, kde ho Bill neslyšel. Vytáhl mobil a volal mámě. Potřeboval si něco domluvit.
„Ne, ne. Půjdeš hezky se mnou.“
„A proč?“
„Pojď… A nebo… počkej tady.“ Odběhl si někam, kde ho Bill neslyšel. Vytáhl mobil a volal mámě. Potřeboval si něco domluvit.
„Tak pojď.“ Chytl jej za ruku, aby se mohl postavit.
„Kam?“
„Pojď!“
„Tak dobře.“ Nakonec se odevzdal Tomovu přání. Nakonec však zjistil, kam jdou. Celou cestu se drželi za ruku. Ani jednomu to nevadilo. Povídali si.
„Kam?“
„Pojď!“
„Tak dobře.“ Nakonec se odevzdal Tomovu přání. Nakonec však zjistil, kam jdou. Celou cestu se drželi za ruku. Ani jednomu to nevadilo. Povídali si.
„Jsme tady…“ zvolal Tom.
„A proč zrovna tady?“
„Pojď, prosím tě.“ Zatahal ho zase za ruku a Bill poslušně šel.
„Ahoooj!!! Jsme tady!“ Zakřičel Tom na celý dům.
„Tady jsem, pojďte!“ Ozvalo se z kuchyně.
„Tome?“ Podíval se na něj Bill s nechápavým pohledem.
„Pojď…“ rozešel se a on za ním.
„Tady jsem, pojďte!“ Ozvalo se z kuchyně.
„Tome?“ Podíval se na něj Bill s nechápavým pohledem.
„Pojď…“ rozešel se a on za ním.
„Dobrý den.“ Pozdravil Bill, když vešli do kuchyně.
„Ahoj…“ Oplatila Simone.
„Sedněte si.“ Pobídla je. Každý si ihned automaticky sedli na své místo. I Bill. Rychle před ně položila talíře a pak ještě jídlo.
„Tak si každý dejte, kolik chcete, a já vás rušit nebudu.“
„Díky, mami.“
„Není zač, Tome.“ S těmito slovy odešla do obýváku.
„Slyšels? Dej si kolik chceš.“ Prohodil Tom a sám si začal nabírat. Bill se pořád k ničemu neměl. Pořád nemohl uvěřit, že je zase doma.
„Tak dobře.“ Chopil se toho Tom. Naložil mu tolik, kolik si myslel, že Bill sní. Konečně se vzpamatoval a koukl na svůj plný talíř před sebou.
„D-Děkuju.“ Odpověděl nesměle, a tak stejně se pustil do jídla. Konečně mamčino jídlo. Po pěti letech…
„Ahoj…“ Oplatila Simone.
„Sedněte si.“ Pobídla je. Každý si ihned automaticky sedli na své místo. I Bill. Rychle před ně položila talíře a pak ještě jídlo.
„Tak si každý dejte, kolik chcete, a já vás rušit nebudu.“
„Díky, mami.“
„Není zač, Tome.“ S těmito slovy odešla do obýváku.
„Slyšels? Dej si kolik chceš.“ Prohodil Tom a sám si začal nabírat. Bill se pořád k ničemu neměl. Pořád nemohl uvěřit, že je zase doma.
„Tak dobře.“ Chopil se toho Tom. Naložil mu tolik, kolik si myslel, že Bill sní. Konečně se vzpamatoval a koukl na svůj plný talíř před sebou.
„D-Děkuju.“ Odpověděl nesměle, a tak stejně se pustil do jídla. Konečně mamčino jídlo. Po pěti letech…
Vážně se omlouvám! Je to moje chyba… a vy kvůli mně musíte čekat… Kiki
autor: Kiki
betaread: Janule
Jen si to ve škole opav 😉 já to nějak vydržím 🙂
Já vím, jaké to je nestíhat kvůli škole, taky potřebuju co nejlepší průměr.
Povídka je skvělá, je to čím dál zajímavější. V první chvíli jsem si myslela, že to "Díky mami." řek Bill a byla jsem zlomek sekundy fakt napjatá x)I když to jsem pořád ;o)
Oh ne, to je v pohodě! Já mám se školou taky docela dost problémů, a o víkendu si chci pořádně odpočinout. Hezkej díl 😉