autor: Áďa
„Tomi… Tomi…“
Viděl svého bratra na druhé straně místnosti, byl k němu zády, zdálo se, že zavírá dveře. Zalilo ho nečekané teplo. Teplo, které se však během několika vteřin stupňovalo do palčivé horkosti, která mu stékala z čela a hlavě bodavě vystřelovala z horní pravé části jeho pravé dlaně. Chtěl se aspoň trošku pohnout, ale nedokázal to, byl slabý a absolutně vyčerpaný, jediné, co vnímal, byl chlad, částečně ztlumený huňatou dekou, na níž ležel a do které byl zachumlaný až po bradu, a postava, ve které tušil své dvojče, avšak viděl ho jen velice matně a rozmazaně. Chrčivě vydechl a s tichým zasténáním se znovu nadechl a postava se k němu otočila čelem. V tu chvíli však chlapec ztuhnul hrůzou. To nebyl jeho bratr, jeho láska! Tohle byl…
Holger se pobaveně ušklíbl, když Bill poté, co se na něj matným pohledem zadíval, vyjekl. Už nějakou dobu kutil v kuchyni dobrůtku k jídlu, a taky už začínal mít o toho kluka obavy, protože už byl v bezvědomí několik hodin, a navíc mu naskočila dost vysoká horečka. A to nebylo dobré, protože ho potřeboval v rámci možností v pořádku. Každou chvíli ho tedy chodil do sklepa kontrolovat. Pahýl po prstu přestal krvácet docela brzy, díky včasnému a pečlivému ošetření, a Holger mu jej při každé výměně obkladů na čele za ty studené, pomazal chladicí mastičkou, která měla usnadňovat hojivý proces.
„Ne… ne…“
„Šššššt, maličký,“ zašeptal Holger a jemně mu otřel čelo studeným obkladem, který právě nesl v ruce. „Máš jenom horečku, to vydržíš, na tu se neumírá.“
Bill sice pořádně nechápal, ale jeho mozek, ač zastřený horečkou, si po chvíli začal vybavovat, co se přihodilo. Schoulil se do deky ještě víc a jeho matné oči se začaly zalévat slzami.
„Prosím, pusťte mě domů… Já chci domů,“ vzlykl tiše.
„Ne, maličký. Doma jsi dočasně tady, tak se s tím smiř.“
„Ne, prosím… prosím, já udělám… udělám, co budete chtít, dám vám, co budete chtít… pusťte mě domů!“
Když však i skrz slzy rozeznal odmítavé zavrtění hlavou, rozbrečel se naplno, až ho z toho strašlivě rozbolela hlava a on mezi jednotlivými vzlyky, jimiž se zalykal, bolestně zasténal.
Holger se k němu sehnul.
„No tak, maličký, neplač… teď se musíš uzdravit…“
Sám byl překvapený, co právě z jeho rtů uniklo. Skoro jako by měl s tím klukem i soucit! Místo, aby mu ještě jednu fláknul, jako to dělal ostatním, teď u něj sedí na bobku, dlaní mu jemně přejíždí po hořících tvářích a chladí mu čelo, jako by se snad staral o svého kamaráda! Nevěděl, co to způsobilo, ale v tu chvíli nedokázal jednat jinak. Klekl si na kolena a Billa, zachumlaného ve dvou teploučkých dekách, si stáhl na klín a začal jím jemně pohupovat.
„Já vím, že máš strach. A bojíš se právem… Ale neboj. Pokud ten… jak se jmenuje ten tvůj brácha… Tom?“
Bill téměř neznatelně přikývl.
„Výborně… pokud Tom udělá všechno, co mu řeknu, aniž by do toho zatahoval policii, tak se s ním uvidíš. Už brzy,“ zašeptal konejšivě a jemně Billovi odhrnul z čela potem a krví slepenou ofinu a stáhl mu z křehkých ramen těžké dredy. Najednou měl pocit, že to droboučké stvoření, chvějící se a naříkající mu v náručí, musí uklidnit, ochránit, aby se mu ještě více nepřitížilo.
„Já vím, že je to teď pro tebe těžký… ale zvládneš to, vypadáš sice, jako by tě mohl zlomit podzimní vítr, ale uvnitř seš silnej chlap… to dáš, maličký.“
Bill opět tiše zasténal, ale neodvažoval se cokoliv říct nebo se jakkoliv pohnout. Absolutně se v tom člověku nevyznal. Ještě před chvílí mu ubližoval, a teď se o něj stará, dá se říct, tak pečlivě, a dokonce ho i utěšuje… Co si o tom má jeho horoucí hlava myslet? Je ten člověk normální, nebo ne? Teď mu dokonce podává sklenici s vodou, v níž před chvílí rozpustil cosi, jako jsou ty šumivé tablety, co si Tom občas brával proti bolestem hlavy po flámech většího rozsahu… Poslušně přitiskl rty ke sklenici, netroufl si vzdorovat, a po prvních pár locích se mu skutečně trošku ulevilo.
„No vidíš, jak to jde,“ pochválil ho Holger a chladíc mu čelo, vyčkal, dokud zesláblý chlapec neusnul. Teprve pak jej opustil, aby v kuchyni dodělal mňamku, na kterou se mu již sbíhaly sliny. Zajisté to ocení i Bill, až se probudí…
Předal Tobiasovi krabičku s prstem a výhružným vzkazem, aby ji doručil Tomovi, na chvilku si zdříml na gauči, a pak se vydal do kuchyně osmažit pár topinek. Tolik se na to těšil, ale nebude užírat napřed, nají se s tím klukem. Ten zajisté nepohrdne Holgerovým speciálním tatarákem. Tolik se s ním pitval, jako vždycky. Docela trvalo, než svalovinu z levého boku semlel s ledvinami a srdcem oběti ze skříně, ale už ze zkušenosti věděl, že ta piplačka se mu mnohonásobně vrátí v podobě geniální chuti. A teď už k dovršení všeho zbývalo do zlatova osmažit pár topinek a potřít je česnekem. To si pošmáknou…
„Vstávej, maličký,“ zapředl, když odemkl sklep a vešel dovnitř s bohatě naloženým tácem. Byl docela zvědavý, jak to Billovi bude chutnat. Od chvíle, kdy ho zajal, mu nedal nic k jídlu, a to už je den a půl, skoro už vlastně dva dny, dovoloval mu jenom trošku samotné vody. Nepochyboval, že za běžného stavu by ten kluk jeho tatarák odmítl, ale teď bude vyhládlý. Teď ho sní. A on, Holger, pak třeba bude moct, až mu budou v budoucnosti chybět peníze, prásknout bulváru, že celebritě chutná lidské maso…
„Večeře,“ oznámil a mile se na Billa usmál.
Byl to pro něj roztomilý pohled. Viděl, že se ho chlapec pořád bojí, ale že je zároveň jeho náhlým pozitivním chováním překvapený. Natáhl k němu ruku a dotkl se jeho čela. Bill se zachvěl, ale držel, a Holger spokojeně zaznamenal, že horečka poněkud poklesla, pořád byla znát vysoká teplota, ale už to nebyla horečka.
Bill se na něj nejistě podíval, a pohled se mu vzápětí stočil k podnosu v mužově ruce. Měl příšerný hlad, několik posledních hodin sice prospal, ale teď se mu útroby svíjely hlady a do jeho nosních dírek vnikala lahodná vůně křupavých topinek, které znal z domova, když byl malý kluk, maminka jim občas topinky dělávala a Bill je měl vždycky rád. Nedokázal sice určit, co to je za zvláštní červenou pomazánku, ale podle tvaru usoudil, že to bude nějaká masová směs. Tataráka nikdy neměl, nemohl jej tedy poznat.
„Máš hlad?“ zeptal se Holger, když si všiml, kam se Billův pohled toužebně upírá. „To je dobře. Aspoň ti bude chutnat.“
Přidřepl si k němu, zakousl se do topinky a druhou podal Billovi. Na talíři jich byla ještě spousta. Zakousl se do ní, načež se mu v obličeji rozlil slastný výraz, a se zájmem se zadíval na chlapce, do něhož topinka zahučela rychlostí blesku.
„Vem si ještě,“ pousmál se. „Ber, dokud jsou. Nevím totiž, kdy pak dostaneš další jídlo.“
Bill se nenechal dvakrát pobízet. Měl hlad a jídlo mu dost chutnalo. Nejen, že to byly jeho oblíbené topinky, které mu chutí tolik připomínaly domov, ale i ta směs na nich byla výborná. Taková krásně sladká… Nedokázal sice určit, zda se jedná o hovězí, vepřové, kuřecí či skopové maso, ale to teď radši neřešil. Třeba ten jeho únosce nakonec nebude tak zlý, i když cítil rány bičem doteď, a doteď mu pravá horní část obvázané dlaně hořela spalující bolestí, ale už to nebylo tak hrozné, jako před pár hodinami, kdy se probral ze mdlob po uříznutí. Snědl skoro tři čtvrtiny veškerých topinek a poslušně vypil vodu s rozpuštěným práškem.
„Výborně, maličký,“ pochválil ho Holger. „Teď si zase lehni a odpočiň. Už ti bude líp,“ poznamenal a vyměnil obvaz, namazal pahýlek po prstu mastí a opět přejel Billovo čelo šátkem namočeným v chladivé vodě. Pousmál se chlapcově nevědomosti nad složením tataráku, zkontroloval, zda zpoza obou dek kouká jenom hlava a beze slova odešel. Počká ještě tak den a pak zavolají Tomovi. Nechá Billa, aby se svým dvojčetem promluvil, a dojedná si také, kdy, kde a v kolik si převezme požadovanou sumu, kterou si ještě musí promyslet, výměnou za Billův život…
„Jak je na tom?“
„Upřímně… nevypadá to s ním moc dobře,“ zavrtěl hlavou postarší muž v bílém plášti. „Utrpěl těžký šok. Kdybychom ho mohli vzít k nám do nemocnice na pozorování- „
„Vyloučeno!“ ozvalo se trojhlasně, čímž byl doktor nekompromisně umlčen.
„Pane doktore,“ začal rozvážně David, sklánějící se nad Tomovým bezvládným tělem. „Já vím, že teď utrpěl těžký šok, kdo by tohle taky rozdýchal? Ale musí zůstat tady. Řekněte nám, co máme dělat, jak ho máme dávkovat léky nebo tak nějak, ale musí zůstat tady. Je to důležité kvůli jeho bratrovi…“
Georg v tu chvíli vypnul své myšlenkové vnímání a smutně se otočil od gauče, na němž ležel Tom, který poté, co před chvílí otevřel neznámou krabičku se svým jménem, po zoufalém výkřiku upadl do bezvědomí. Nepřítomně přešel ke stolu, ze všech sil se snažil odvracet hlavu od hrůzného obsahu krabičky a znovu vzal do rukou lístek, který byl u prstu přiložený.
Nedodržel jsi pravidla hry. Toto je odplata. Příště to bude hlava., hlásal nápis psaný opět krví. Bože… Za co si tohle Bill zasloužil? Vždyť Tom se ničím neprovinil, naopak, byl dokonce sám osobně zrušit účast policie na tomto případu! Mohl to zajistit telefonicky nebo jakkoliv jinak, ale aby měl jistotu, že Billovi nebude ublíženo, zajistil to sám osobně… a jak to dopadlo. Kdyby ten psychopat na sebe aspoň nechal nějaký kontakt, nebo kdyby se už aspoň konečně vytasil s podmínkami, za kterých zpěváka propustí!
Nic takového se však nedělo. Jediné, co on, Gustav, David i chudák Tom prožívali, byla nejistota, strach a děsivý pocit, že šance na to, že Billa ještě někdy uvidí živého, je čím dál tím víc, s každou plynoucí minutou a vteřinou, nižší a nižší…
autor: Áďa
betaread: Janule
To snad ne! Honem dál, nebo to tu se mnou šlehne jako s Tomem xD
To tobě utrhnu hlavu, Áďo!!
Ale ne, je to výborná povídka. I když se někdy otřásám hrůzou, ale to k tobě neodmyslitelně patří. xDD
Tak copak se tam ještě stane za komplikace, aby to tak brzy neskončilo? 😛
Na mě jdou už taky mdloby! 😀 Odporné… Jíst lidské maso? Říká se, že chutná jako žabí stehýnka, ale že bych toužila jedno nebo druhý někdy v životě ochutnat, tak to teda ne… A koneckonců, ten, kdo dlouhodobě požívá lidské maso, může mít celkem solidní fyzické a psychické problémy… Tenhleten Holger je už má, minimálně ty psychické, je to totální cvok s rozdvojenou osobností… Myslím, že my všichni, co to čteme, popřípadě opravujeme, budeme mít psychickou újmu taky… 😀 Áďo, ty se nedoplatíš, protože když budeme potřebovat péči v psychiatrické léčebně, sponzorovat to budeš ty! 😀
diky ti za dalsi dil..tatarak.kruci..ten mam rad ikdyz myslim ze ted si jej dlouho nedam 😀 ale zas tak nechutny jak Janule rikala to neni,libi se mi to..ale fakt,sem podelany jit jen n zachod 😀 pis dal 🙂
Bože..ten tatarák xD a ten jsem zrovan nedávno měla..:D
Áďo..mě je Billa tak líto :((
děkuji děkuji za komentíky 🙂 no, co do sponzorování pobytu v psychiatrické léčebně se mnou nikdo nepočítejte, jako správný chudý student jsem absolutně švorc 😀 ale nerada bych, aby si někdo z vás myslel, že mám s lidským masem zkušenosti!!! jen bytostně miluju tataráka a k Holgerově psychice to z jiného masa ani nejde… tak doufám, že vás pár statečných, co pravidelně čtete, vydržíte až do konce 🙂
Jestli vydržíme do konce? Upřímně, nejsem si tak úplně jistá 😀 Víš, já už se tak těšila na to příjemně uklidňující, idylické podzimní prostředí, sedíc na lavičce pod opadaným stromem, s rukama svázanýma až na zádech "bílou bundičkou" a s apatickým pohledem hledíc do neznám, rytmicky, klidně se pohupujíc… Nebyla by to nádhera? Normálně jsem se tak viděla po přečtení devítky. A ty mi pak řekneš, že na to nemáš finanční prostředky… A kdo je má, hm?! 😀 Ale jsem docela ráda, že zkušenosti s lidským masem nemáš, to už bych tu kazajku potřebovala na sto procent. A králíček doufám taky nemá ohryzené zadní pacičky, popřípadě ouška… ? 😀
ježííííš….. Peťush, tohle je jenom povídka, s realitou to má společnýho akorát jména a podobu dvou hlavních dvojčecích aktérů a to, že to píšou moje prsty 😀 to nesmíš tak moc prožívat 🙂 nicméně… pokud chceš do léčebny, tak dej vědět, já se přidám a uděláme si tam takový ten den otevřených dveří, kdy si vše můžem vyzkoušet na vlastní kůži 🙂
a neboj, králíček je v nejlepším pořádku!!!
To se ti lehko poví, Áďo, ty tu povídku píšeš, ale já jsem pouhopouhou obětí, která netuší, jaká věta bude následovat, co bude dál… Pak se nediv, že mám bobky 😀 Nejsem totižto stavěná na konzumaci shnilého zapečeného lidského masa. Proč to maso vlastně Holger nechává takhle "vyhnívat"? Čerstvý maso nemůže být špatný, ale v osmém stádiu rozkladu, já ti nevím. To už Holger asi jen okusuje nějaké kosti se zbytky shnilého, smradlavého masa… Ale jestli mu to chutná, tak prosím, hlavně, když Bill nebude jako předkrm na večeři, jinak je mi to šumák 😀
Hm a nápad o léčebně by se mi zamlouval, teda pokud léčebny mají den otevřených dveří, o čemž silně pochybuji. Když ano, jsem si jistá že bychom si našly nové "kámoše" s připitomělými úsměvy a prázdnými pohledy, ke kterým se po dalších částech tvé povídky, budu hrdě hlásit 😀 Už teď začínám mít tik v oku… 😀
ježíš, tak já tě takhle kazím, jo? 😀 hele, sice jsem to do týhle kapitoly nepsala, ale tatarák byl už z čerstvé oběti, kterou si Holger zajistil pár hodin po Billově únosu :-)takže to není zatím ještě nic shnilýho 🙂 on má nejradši čerstvý, ale tak je ekonomická krize a to se těžko shání oběti, tak holt musí dědek šetřit a ožírat do doby, dokud maso nebude vyloženě nepoživatelný 🙂 Bill jako předkrm? hehe, to nezní špatně 😉
no uvidí se, co mu ta strašně zlá teta Áďa vymyslí za osud, víš, jak byla ta reklama na VéKáVéčka – "kdo ví, jak se to všechno ještě zamotá?" 🙂
A dal si Holger na ten tatarák aspoň žloutek, aby to bylo stoprocentně autentický? 😀 Vybavuje se mi Mr. Bean s jeho tatarákem, jak to všude cpal, chudák… 😀 Tobě to fakt chutná? 😀 Já bych do sebe nedostala ani hlt, ani za milion 😀 A okamžitě mě přestaň chytat za slovíčka! Minule to bylo Billovo ohanbí a teď bude z Billa dokonce překrm! 😀 Já už raději budu držet hubu, nebo tomu Billovi fakt ublížíš… 😀 Kdo ví, jak se to všechno ještě zamotá. Přesně to se teď ptám… 😀
neboooj, nechytám za slovíčka, jen se občas nechávám inspirovat, avšak ne vždy 🙂 no samozřejmě na to dal žloutek, i veškeré koření, bez toho by tatarák nebyl tatarákem mňamí! ale já když si ho občasu udělám, tak zásadně doma, nikdy bych si ho nedala v restauračce… nevím, tam k tomu nemám důvěru.
O můj bože! xD právě jsem zjistila, že budu vegetariánka… co kdyby mi maminka naservírovala tatínkovu ruku? xD xD oukej to bych nejedla… ovšem kdyby to nevypadalo jako kuře xD a tatarák se mi hnusí když není z člověka xD xD Ale… abych pravdu řekla čekala sem o hodně nechutnější díl xD xD si myslím že holger se nám do billíka zamiluje a samou láskou ho spapá xD…. těším se na další díl 🙂
to ye moc hej jsem z toho uplnewedle…nechapu holgera upene moc…je to takowy cwok..ja bych ho nezawirala do blazince…ja bych mu pero ufikla a osmazila hojako topinku….ale daaaal chci znat rozlustení!!!
[14]: By mě zajímalo kdo by tu topinku jedl xDDDDD
ta povídka je něčim hrozně zajímavá na druhous tarnu mám většinou co dělat aby to dočetla po podobnejch scénách
[15]: dame tu topinku jemu xD Holgerovi xD
chudák Holger! on je hlavní postavou sloužící k tomu, aby ta povídka byla spon trošku záživná, a vy byste mu dělaly tohle!!! chudák maličkej, má nervy v háji, ani za to nemůže, že je psychopat, a ony by na něj byly takhle zlý…
Musím se přiznat k jedné věci – ten tatarák, to bylo horší jak ufiknutí prstu. Teda nemám problém s tím, že píšeš o mrtvolách a psychopatovi, krvi a tak podobně… Jde o to, že jsem VEGETARIÁN! Nedostala bych do sebe normální maso ze zásady, natož lidské. Ale to je můj problém. Kdybych byla Billem a nejedla tak dlouho, jistě i já bych na to vegetariánství v boji o život rychle a ráda zapomněla. Takže dobrý, pochopila jsem. Jdeme dál…
Tommyho je mi prostě ještě víc líto jak Billa. Já věděla, že tohle, chudáček můj malý, nevydýchá. Tak Billí je v háji, Tommy v šoku – to jsou bezva vyhlídky. A co, že bylo v tom dopise, že to bude příště hlava? No já už vím, jak to skončí. Jako ve filmu Sedm, jasně, Tommymu dojde krabice a v ní bude Billího nádherná hlavička… To jsem tě, Ádi, prokoukla, že?